Blog

Jak to mají Němci #4: Antiphonale zum Stundengebet

[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]

Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat, že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních textů o svatých.

První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung voll und ganz deutlich." K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče), pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti. Taková je alespoň moje zkušenost.

Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování antifonáře. Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář, je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy. Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne) zpracována jen jednou.

V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony. Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině. V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka. Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík - možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a zrevidovat svůj přístup k žalmům. Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu, aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a vlastnosti českého jazyka.

Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.

Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika. Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes). Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru. Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu Liturgia horarum in cantu gregoriano na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona by mohla působit jako zbytečná duplikace, německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám "opsat".

S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.

Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal, nevím o žádném společenství, které ji používá. Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů - v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá - za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal, ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...