Poprokopská momentka
Velikonoční doba je pryč. Antifony pro všechny čtyři neděle, které jsem dal dohromady během postu a Velikonoc, teď potkávám - s jistým časovým odstupem a v kontextu modlitby - ten je pochopitelně trochu jiný než kontext skládání. Jsem trochu zděšený, trochu smutný, trochu překvapený (když jsem je skládal, zdály se mi docela hezké!). Ale ne zoufalý. Řadu antifon jsem upravil, několik napsal z gruntu znovu, podobně jedno responsorium. To čeká v následujících týdnech mnohem víc antifon. A některé možná budu muset předělat vícekrát, než dostanou nějaký (alespoň pro mě) přijatelný tvar. Antifony z kompletáře už tímto procesem procházejí delší dobu. A myslím, že je to tak dobré.
Když jsem přemýšlel o tom, jak pomalu přibývají antifony ze žaltáře (když je jich pro každý všední den potřeba devět...), rozhodl jsem se přednostně připravit cyklus antifon ke kantikům z evangelia (Benedictus a Magnificat). Protože kantikum z evangelia je jakýmsi vrcholem ranních chval a nešpor a i když jsou žalmy recitované, zdá se mi dobré alespoň kantikum z evangelia zpívat. Protože jsem tento cyklus dvanácti antifon dokončil o památce sv. Prokopa, rozhodl jsem se ono dílko tomuto sympatickému světci věnovat. Ani ne tak "k jeho cti", jak lidé někdy svatým něco věnují, jako spíš jako o pár set let staršímu příteli a učiteli. Kdyby ty antifony slyšel, možná by se mu vůbec nelíbily, ale věřím, že jako benediktin by pro to, o co se pokouším, měl pochopení.
Před necelým týdnem jsem narychlo zveřejnil dvě antifony pro svátek svatých Cyrila a Metoděje. Jeden kunsthistorik v jednom semináři tady v Erfurtu říkal, že když vykládáme sakrální umění, je potřeba vedle legend, ikonografických kánonů apod. vzít dostatečně v potaz také toho, kdo si ten daný oltář apod. objednal a zaplatil. Podobně je potřeba dívat se na tento "počin". Nijak nezapadá do dříve načrtnutého "edičního plánu", pouze odráží moje osobní preference: sv Cyril je můj milý "biřmovací patron"...