Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím)
hudebním nebi:
rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia
rozdělených mezi šest skladatelů.
Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické,
nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního
Velikonočního festivalu duchovní hudby),
a že libreto neposkytla
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano",
ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných
hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty
římského oficia.
Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních
"liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako
takový někdo zkoušel číst.
V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny
cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů,
a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební
tradice přispěli skladatelé současní.
A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení:
že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie,
vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři
Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu.
Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech
tak usilovně snaží zašlapat do země,
zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci.
Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení
Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou,
musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů,
a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným
povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad,
a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou
po nás - zůstává zjednat nápravu.
Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a -
pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce
šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení.
Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima
udělá
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano."
Pro nové oficium (ani na texty nového oficia)
pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to
dost dobře nešlo.
Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci
"beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!",
plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké
zpracování hodinek pokoncilních.
Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí,
opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze,
prostě protože jejich pokoncilní náhrada
pro větší hudební dílo neskýtá
ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.
Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor
"zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila"
(Paschalis sollemnitatis 98)
padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory
neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici
se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají
v nejedné katedrále i farním kostele.
Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to,
že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo
dříve na téma křestních nešpor napsáno.
Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný
řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference
nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace
jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.
Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých
skupin podle toho, jestli se drží standardních textů
slavnosti Zmrtvýchvstání Páně,
nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.
1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Na webu liturgické komise arcidiecése Udine
vyšel v roce 2017
článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení.
Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat,
u křtitelnice se pak recituje vyznání víry
(buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské)
následované pokropením křestní vodou
a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.).
Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny
žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy),
které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.
Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou
rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor
však není převzato vůbec nic, ani co do struktury,
ani co do repertoáru.
Viz v článku zmiňovaný
procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.
Procesí podle něj začínalo dicta oratione,
tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou
na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r).
Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže
s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací,
pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici,
kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou
Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu),
veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou
Venite et videte locum
se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku
a oraci zpívalo Regina coeli a
sekvence Submersus iacet Pharao.
Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor
v katedrále v Padově obsahuje kompletní
italské texty a nápěvy.
Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27),
zpívají se během něj litanie
ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál.
V baptisteriu biskup jen říká oraci
a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.
Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony
po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21).
Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv,
nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční
bohatě melismatický nápěv,
nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky.
(Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů.
Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i
je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích
mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)
Záznam
z farnosti S. Maria di Betlem (Modica)
pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků
a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu
hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají
být krácené.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19.
Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá
Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy).
Následuje kázání a obnova křestních slibů.
Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru,
kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace)
a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.
Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici
integrují přímo do obvyklé struktury nešpor,
každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat,
během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod
nekoná opravdu "za zpěvu žalmů".
Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru,
zbylá dvě nešpory dovedou do konce
v prostoru křtitelnice/baptisteria.
U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu,
která zahrnuje nějakou formu
hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům
(křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů
podle příslušného obřadu).
2. Speciální "křestní" formulář
I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí,
evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře.
Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází
z předpokladu, že starší je stručná forma
a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.
Stručný návrh
z webu diecése Como datovaný 2011
obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní
nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou.
Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám
úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a
zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247).
Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního
čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací.
Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu.
Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu.
Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů
nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry,
pak Magnificat.
Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií
ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné).
V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.
Totožný návrh byl otištěn
v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56)
diecése Nardò-Gallipoli
pro "Svatý rok milosrdenství".
Materiál
nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu
v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný)
obsah návrhu výše.
Následuje jeho úplná realizace
s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři
ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků.
(Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.)
Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic.
Hymnus i čtení jsou volně vybrané,
antifony mají charakter antifon ze žaltáře
(s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam).
Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn
ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě
antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén.
Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská
tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by
zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.
Záznam
z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino)
z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře
velice podobného tomu právě představenému.
Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i
komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné.
Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela,
ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?)
kapli, kde se říká otčenáš.
Pak se s eucharistickou písní
Inni e canti sciogliamo, fedeli
pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí
orací a požehnáním.
Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo
soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější
svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.
Brožurka
z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli
se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně,
ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!)
na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených
do vedení příprav na křest.
Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli
během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu
můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.
Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista
jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři,
biskup uzavírá světelnou modlitbou),
čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm.
Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů
z velké části souhlasící s těmi z Mirta.
Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá
Haec dies jako o neděli
Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových
velikonočních nedělí.
Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a
požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili
formační kurs.
(K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.)
Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým
koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci
a vede obnovu křestních slibů.
Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie,
protože ta je završením křesťanské iniciace.
Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.
Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí
několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor
a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam.
Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad
hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba
kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě
pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury.
Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice
konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru
křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.
Výtěžek
Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že
žalmové orace
se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí
o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.
Křestní nešpory s volně vybranými žalmy
a ostatními texty
je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty
jako porušení předpisů,
ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku.
Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory
par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční.
Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné.
I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je
VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.
Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné
varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam
do standardní struktury nešpor.
Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší
jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat,
byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená,
že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií.
Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů
nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu
premonstrátských křestních nešpor
z konce osmdesátých let.
Čtenář srovnávající s mým návrhem
se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když -
narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám
v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou
modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení
zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství -
a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.
Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé
strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor
(vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja).
Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře
křestních nešpor vliv.
Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad
zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde
procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu
z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)
Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou,
je otázka po podobě připomínky křtu.
Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice
v jeho středověkých podobách
(Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje,
Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace),
italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu
angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu,
zazpíváním odpovědi
k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo
se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou.
Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen,
pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními,
duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými,
a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace
nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše
probraných modelů.
Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše,
a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem
bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje
a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc
a každé slovo je na svém místě;
kde se význam zprostředkovává primárně symbolem
a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů
(pevně daných jako důležitá součást liturgického celku,
ne volně vybíraných hudebníky).
Pokud jde o "aktivní účast" a její formy,
obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené
a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení,
jsou mi vesměs protivné.
Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných,
jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo
za ohavnost znesvěcení.
Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba
po delší době opět zvednout téma křestních nešpor
a doplnit něco málo k seriálu,
který tu o nich před několika lety vycházel.
Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně
vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu pramenu".
Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají
při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud
trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis
zřejmě připouští i její zavedení
tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není
z dřívějška doložena.
Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor
odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální
římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu
měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí
křestních nešpor v premonstrátském řádu
(viz také novější vývoj),
jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou
praxi v pražské církevní provincii.
Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny,
předložil
návrh,
jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit
v rámci platných liturgických předpisů.
Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě
křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil
od toho užívaného v Čechách,
a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné
zohlednit v dnešní liturgické praxi.
Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen.
I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď
velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné
pramenné základně.
Předtridentský olomoucký ritus
Tištěný olomoucký breviář z r. 1499
(Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v)
má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá
variantě pražských nešpor určené pro soukromou
modlitbu mimo kostel.
Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu
Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík
a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria),
ale průvod ke křtitelnici se nekoná.
Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami
zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!)
však najdeme ve starším breviáři rukopisném.
Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře
průvod ke křtitelnici vypuštěn?
Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále?
Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby
nejširších kruhů
diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor
mimo katedrálu se nepočítalo?
Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat,
že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy
specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou
zatím podobný důkaz předložit nemohu.
[1]
K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Beatus vir.
Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.
Hned následuje antifona k Magnificat:
Surrexit enim sicut dixit Dominus
et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus.
Orace Deus qui hodierna
die [per unigenitum tuum
aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti:
vota nostra, quae praeveniendo aspiras,
etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]
[2]
Po Amen hned následuje
antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm Laudate pueri.
Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni.
Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná
svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.
Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm In exitu Israel de Aegypto.
Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu)
se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen.
Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto
regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos
gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis,
sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum.
Chór odpoví Amen.
Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.
[3]
Pak, zatímco se procesí vrací do chóru,
začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas:
concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem.
(Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].
Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty,
jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou
k Magnificat.
Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí
ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku
(psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář),
pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím
danému dni.
Pak ať říká antifonu k Magnificat.
Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná).
Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu
Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc],
připojí veršík In resurrectione,
oraci Deus qui nos resurrectionis
a uzavře Per eundem.
Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!]
A víc nic.
(CZ-OLm K-24076, f. 157r;
liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)
Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným
rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela"
(cestou od křitelnice)
s veršem a orací připomínající umučení Páně.
Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv
(v Praze antifona Vidi aquam),
ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí,
zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází.
Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona
Christus resurgens, stejně jako v Praze.
K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly,
zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný
antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní
neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl
a v dohledné době se k tomu nedostanu.
Antifonář
CZ-OLm K 14892,
obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků,
podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není -
viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor;
90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých.
Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku,
že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon
k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému
pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a
nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.
Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja
v jednotlivých antifonách k žalmům.
Pro pražské prameny je typická sestava antifon
4-5-4-3-3.
Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon
figurujících v různých místních tradicích
v nedělních nešporách:
- Dixit Dominus
- Fidelia omnia
- Potens in terra
- Sit nomen Domini
- Nos qui vivimus
(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou
antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami
běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)
Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3,
kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích
opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3.
(Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají
shodné nápěvy.)
Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3.
Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci
počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí
nepředpokládat automaticky nespolehlivost.
Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky,
rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář)
byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných
pramenů, ukazovalo by to
na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor,
např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center.
Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit
rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav
(tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze)
a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby.
Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme,
a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.
Jak křestní nešpory slavit dnes
Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je
možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy
(první verze;
její modlitelný český překlad a doplňky)
a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:
- v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
- u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
- nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
- po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)
Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí
je prostorově hodně náročné a současníkovi
dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější
zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice
okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam.
Druhý žalm se pak může
zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens
vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.
Křestní nešpory secundum Olejníkum
Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými,
tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích.
Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože
olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi
zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem,
podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá,
kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje
a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ...
zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu,
neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici
vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.
K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům,
volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme
k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a
procesionální antifona Christus resurgens.
S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po
Olejníkově zpracování.
Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak
vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských
křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon,
se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře.
I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci:
vezmeme antifonu k příslušnému žalmu,
text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja,
melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat
či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících,
aby s novým textem dávala smysl.
Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným
žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři
do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům
do žaltářů mešních:
(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66
zpívat raději žalm 111 nebo 112,
tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)
Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou
náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm,
nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná
v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním
charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost
úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým
"jiným vhodným zpěvem".
Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává
k prvním rozsáhlejším výstupům,
které alespoň v mých očích dosahují
kvality připouštějící liturgické využití,
vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží
hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár
nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec)
odstraněny nebudou.
Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec
teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu -
a celé šíře chorálního repertoáru oficia.
Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího
benediktinského kláštera (jako tvůrci německého
Antiphonale zum Stundengebet,
Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři
benediktinského opatství Münsterschwarzach),
nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí
liturgickou i koncertní
(jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu
chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině).
Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu
nebyl a ani dnes nejsem.
V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve
pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic,
a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než
ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou
dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné
představy o něm.
Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici
gregoriánského chorálu
se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko.
Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem,
bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.
Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik
našeho korpusu je možné shrnout pod heslo
příliš povrchní znalost systému osmi modů.
V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte,
že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor,
o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu
každého z nich, příp. nějaké přiřazení
významů/afektů/charakteristik.
Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost,
že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé
postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely
pro texty vhodné délky a struktury.
Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního
antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část
tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk
jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu,
protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně
opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen
neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné
hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají
charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat
důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával.
Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a
vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem
byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých
postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno
a asi vždycky do nějaké míry bude.
Z podobného soudku je třeba zmínit
neznalost struktury tradičního repertoáru.
Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci
vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely
charakteristické pro některé skupiny svátků.
Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen
v cyklu žaltáře.
A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter
výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný.
Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní
antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury
pozorovatelné nejsou.
Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným
bodům jsou
invitatoria modu I a VIII,
která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově,
a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.
Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.
V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I
velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře
se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina,
ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů
žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář
cisterciácký, který invitatoria modu I zná.)
Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl
a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho.
Nápěvy, které považuji za kvalitní,
pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.
Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu:
v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu
tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model,
ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství
antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami
(finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.
Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že
moje invitatoria mají z velké části charakter podobný
běžným antifonám k žalmům,
zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická.
I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří
pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu.
Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata
(popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit)
to částečně souvisí i se strukturou textu:
zatímco nejrozšířenější textový model latinských
invitatorií ústí do stereotypní výzvy
(citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se",
Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu
obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže).
To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.
příležitost |
Liturgia horarum |
Denní modlitba církve |
advent do 16. 12. |
Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus. |
Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme. |
společné texty o Panně Marii |
Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus. |
Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu! |
Krista krále |
Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus. |
Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů. |
Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně
vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo
o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled
o novějších praktických edicích.
Když jsem zkraje práce na projektu hledal
nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově
k mání, a základem mého korpusu českých antifon
se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie
nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální
knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol.
Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším
systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro
modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii,
a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III
recituje na kvintě (h).
Tenor modu III byl předmětem vyhroceného sporu právě už
na počátku 20. stol. při přípravě Editio Vaticana.
Srov. Wagner P.: Der Kampf gegen die Editio Vaticana: Eine Abwehr, Graz-Wien: Styria 1907, s. 31nn.
Mně jednodušší a staletími liturgického provozu
prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné
posolesmeštění korpusu nemám v plánu.
Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný
od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes
bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán
jako další z mnohých principielních nedostatků.
Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat
v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih,
nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie.
Část antifon připsaných teď hlavně
modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost,
ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon
modu III, protože jsou všechny psány
pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem
psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.
Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující
jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu
nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů,
ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost
s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní
hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný
antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok.
Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického
roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář
zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol.
a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů
(nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo
přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři,
výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).
To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami)
složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy,
je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou -
samozřejmě pokaždé v jiném ohledu.
Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal
nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený
původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné
pro zhudebnění významné charakteristiky.
Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu
českého antifonáře s antifonářem latinským
a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických
vrstev chorálního
repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého
(jediného) autora.
Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz,
když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování
všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji.
Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu
chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.
I tady sehrála významnou roli nevědomost.
Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho
zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty,
ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními
mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty
nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do
internetového breviáře Juraje Vidékyho
a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze
rozšíření do prohlížečů,
které k textům antifon a responsorií doplňuje noty -
k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty
z GregoBase.
Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou
znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych
si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu
českých chorálních zpěvů důkladně vepsána:
mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky
zpívají pokud možno na stejný nápěv,
nebo že když dvě antifony sdílejí část textu,
onen společný úryvek by měl být v obou opatřen
v mezích možností stejným nápěvem.
Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo
(které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu
kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá,
ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text
existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi
různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.
V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony
Veni, sponsa Christi
(různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen)
a Euge, serve bone et fidelis
(různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů);
v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí
uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare
dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.
V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci,
jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie)
k nápěvu antifony.
Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní
knihovně) v Antiphonale monasticum:
Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení
neboli differentiae. Ta odpovídají různým
melodickým figurám, kterými antifony začínají,
tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše
k antifoně, když se tato má opakovat.
(Antiphonale monasticum, Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée 1934, s. 1209; překlad JP)
Differentiae v té době existujících antifon jsem
opravil
a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu,
kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje)
na tónu co nejbližším.
Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný
tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil
s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání
trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah
mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.
Např. všechny následující antifony modu I by podle mého
naivního systému měly diferenci D, ale v chorálních knihách
mají f (In tympano et choro),
g (Nemo in eum misit manum),
a3 (Domine, nonne bonum).
Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho,
zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se
přiřazování diferencí antifonám řídí
(ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit
přímo z masy tradičních antifon),
a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou
interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony
a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu.
Na tu dosud nedošlo.
Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám
kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je
nekonsistence v užívání rytmických znamének.
(1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení
důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní
notaci, ale jako punctum mora v někdejším
solesmeském systému rytmických znamének).
(2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal,
protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný
(jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu)
a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje
interpretaci orientovanou na text.
(3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka
psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus,
se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý
(nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná
zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota
v rámci melismatu.
Také jsem začal příležitostně používat
horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech,
kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice
a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou.
Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují
vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv
naposledy upravován, a kdy dojde
k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.
Zmínit je tu třeba i použitý notační systém.
Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních
melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících
a musikologických odborných publikacích.
Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii,
její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty.
Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech
přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá
ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy
mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět,
že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná
za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech
projektu In adiutorium nikdy neležely.
Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu
In adiutorium tvrdit ono
"osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátu své disertace),
nebyla by to pravda.
Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý
liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice
vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru
(nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů,
několik nápěvových modelů antifon
a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon),
ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu
formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu.
Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay
formuloval ve svém manifestu
Living Gregorian
(též slovensky),
ale jednak jsem na něj narazil až pozdě,
jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského
chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu
v českém antifonáři žádá.
V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře
nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve:
sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily
(za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.)
a sv. Řehoře z Nareku
(prohlášen v roce 2015 papežem Františkem).
Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly
vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn
jejich oficiální český překlad.
Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou
v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku
je o stupínek bohatší: má antifony
k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní,
nýbrž vzaté z commune učitelů církve.
Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění
nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu
vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání,
že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda
a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní,
ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.
Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost:
i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno,
vzaté ze společných textů o učitelích církve,
antifona k Magnificat
v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony
z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově,
těsněji při předloze.
[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen,
[2] sancte Gregóri,
[3] divínae legis amátor,
[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.
(Liturgia horarum)
[2] Svatý [Řehoři],
[1] učiteli víry a světlo církve,
[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona;
[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.
(DMC, společné texty o učitelích církve)
[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve,
[2] svatý Řehoři,
[3] milovníku božského zákona,
[4] pros za nás u Božího Syna.
(památka sv. Řehoře z Nareku)
Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek,
jehož předcházení se při překládání nových formulářů
podle všeho věnuje značná péče
(srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí)
a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad
vznikl omylem.
Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně
podle zásad
instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce
i v případě nových výskytů již dříve přeložených
a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise
být v daném případě "papežštější než papež"?
Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve
a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?
Projekt In adiutorium jsem si dlouho představoval tak,
že připravím nápěvy pro všechny antifony a krátká responsoria
Denní modlitby církve, pak hotové zpěvy znovu projdu,
opravím, co se napoprvé nepovedlo, celý korpus trochu učešu,
aby byl v mezích možností koherentní, a bude hotovo.
Když Pámbů dá, vydá se tiskem v nevelkém nákladu
český antifonář. Ale od okamžiku, kdy jsem
vyhlásil úplnost zhudebnění zpěvů breviáře,
uplyne napřesrok deset let, a na nějaké dokončení zatím
vůbec nelze pomýšlet.
Stále každý rok dělám vysoké desítky až stovky oprav,
ve frontě na revizi čekají stovky zpěvů, které jsem si
označil kvůli vážným nedostatkům, a i když se snažím
z té fronty průběžně ukrajovat, stále do ní přibývají nové.
Co se jeden rok zdálo dobré,
již o rok později se často jeví chatrné a hrubě nedostatečné.
Některé antifony vystřídaly během let čtyři
a více verzí nápěvu a stále to není ono.
Jiné se léta zdály být v pořádku, ale nyní již citelně
zaostávají za vývojem zbytku korpusu.
Možná bude věci přiměřené odpoutat se od cílové představy
dokončení projektu jako cílového bodu, kterého mohu já dosáhnout.
Možná bude projekt In adiutorium "dokončen" jenom tak,
že mi ho v určitou chvíli vezme z rukou běh života,
nebo že korpus zpěvů v nějakou chvíli vezme, zrediguje a vydá
někdo jiný. Kam až dohlédnu, pro mě se zatím jedná o práci
bez konce.
Možná bude věci přiměřené přestat se na projekt In adiutorium
dívat jako na psaní knihy nebo vytváření uměleckého díla
(že nejsem žádný umělec ostatně nikdy nebylo žádné tajemství)
a přijmout i co do cílových představ, čím můj projekt
skoro odpočátku je v rovině použitých prostředků,
pracovních postupů a autorského přístupu:
nápěvy se obvykle nerodí jako
notový záznam (ať už rukopisný, nebo ve vizuálním notačním
softwaru), ale jako strukturovaný zápis
(zdrojový kód) ve vhodném umělém jazyce,
ze kterého pak noty generuje sázecí software.
Historie změn zdrojového kódu je samozřejmě zaznamenávána
ve vhodném verzovacím systému.
Při práci mi pomáhá řada softwarových nástrojů, které jsem si
za tím účelem během let připravil; automatisované jsou mj. i
základní kontroly koherence korpusu ("testy"!).
Vzniká a existuje to způsobem charakteristickým pro software,
vypadá to (ve zdrojové podobě) jako software,
... není to software?
-- Samozřejmě není, ale podobnost je nemalá.
Pro software pak je typické, že zpravidla není nikdy zcela
dokončen, ale buďto je vyvíjen (příp. alespoň udržován
a záplatován), nebo je opuštěný, zastaralý a mrtvý.
Nespěje k jediné konečné podobě, ale průběžně produkuje
pro širokou veřejnost určené artefakty, jednotlivá vydání,
která obvykle během let vytvoří dlouhou číselnou řadu.
To nebudiž čteno jako pokus vymluvit se z toho,
že projekt českého antifonáře svou nekonečnou délkou
a nevalnými výsledky selhal. To je
neoddiskutovatelné a já se před tím neschovávám.
Zároveň však mám za to, že se korpus zpěvů vyvíjí v zásadě
dobrým směrem, dává mi smysl v práci pokračovat,
a tak hledám, jak projekt nově a lépe uchopit.
Uznávám, že pro korpus chorálních zpěvů není životní cyklus
na způsob softwarového projektu příliš vhodný, protože nejde
o instrukce pro stroje, ale pro lidské interprety,
a navíc s určením pro sféru rituální, která bytostně tíhne ke stabilitě
a ustavičné změny jí (nejen v rovině ryze praktické)
nesvědčí. Ale snad se i pro to dá z přijetí skutečné
povahy projektu odvodit přijatelné řešení:
připravovat antifonář po způsobu opensource softwarového projektu
znamená neodkládat sazbu uceleného liturgického zpěvníku na dobu,
kdy nápěvy budou hotové
(protože dost možná opravdu hotové nebudou nikdy),
ale připravit ji hned a v rozumných časových rozestupech
(řekněme jednou za rok nebo dva) vydávat novou vylepšenou verzi,
přičemž staré verze (a zdrojové kódy, z nichž byly
vygenerovány) zůstanou trvale přístupné.
Tak se každý, kdo by se rozhodl zpívat oficium podle
našeho antifonáře, může rozhodnout, zda vůbec a jak často
bude "instalovat aktualisace", a nebude hrozit,
že co si jednou stáhne a vytiskne, při pozdější potřebě
dalších výtisků už nenajde, protože se mezitím spousta nápěvů
změnila. Bude stačit stáhnout a dotisknout stejnou
(z tiráže výtisků snadno identifikovatelnou) verzi.
Praktikům liturgického provozu se možná z vidiny tlustého
zpěvníku, který co rok nebo dva vychází ve výrazně přepracované
podobě, udělá mdlo. Ale vzhledem k tomu, že zpívané oficium
(navíc s českými prokomponovanými antifonami) je stále záležitost raritní
a nějakého významnějšího rozšíření našeho antifonáře zatím není
důvod se obávat, mám za to, že naznačený způsob jeho vývoje
žádné opravdu zhoubné účinky mít nebude.
Až z něj začnou pravidelně zpívat české a moravské
katedrály a významnější kláštery (LOL),
bude samozřejmě čas životní cyklus projektu přehodnotit.
Suma sumárum:
Antifonář (snad) v delším časovém horizontu bude,
i známým nedostatkům nápěvů navzdory.
Pro nejbližší léta ale nejspíš jen v elektronické podobě,
uzpůsobené jak pro zpívání přímo z obrazovky, tak pro tisk
po vlastní ose.
(Pokud budou centrálně k dostání fysické výtisky,
tak nanejvýš prostřednictvím některé ze služeb
print on demand, a tedy v nepříliš výhodném
poměru ceny ke kvalitě tisku a vazby.)
V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo
přednedávnem utrousil poznámku na způsob
"... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov
liturgický překlad Písma
a pak se to stejně bude předělávat!"
A mě zachvátila panika.
Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude
promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada
antifon a responsorií, které mají biblické texty,
a moje zhudebnění zastará.
S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám
a jsem s tím smířen.
Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými
jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům.
Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise
v nynějším složení a za nynějších okolností
(celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference)
pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře
by nejspíš nezůstalo nic.
Formulář svátku Krista kněze,
zavedený u nás r. 2015,
vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl.
Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech
drtivou většinu hymnů
nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178)
co možná vhodné
existující české duchovní písně,
formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané
z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik
předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve
se zdá být poměrně široce neoblíbené
a nový přístup je navíc zcela v intencích
instrukce Liturgiam authenticam (2001).
I já jsem tu nedávno
volal
po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu
hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let,
a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí.
Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve,
která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let
a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný
nový překlad breviáře pro USA)
přinesla již jen hymny přeložené z latiny
a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou
knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí.
Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu
kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně
v různých fázích příprav hned několik kritických článků,
ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých
očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno,
revidováno a rozvíjeno.
Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu
oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického
roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře
(a národního propria),
a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář,
ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.
Moje panika byla asi značně předčasná,
protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se
na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení
liturgického překladu Písma hned tak nedostane,
a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami.
Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj.
Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou
v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu,
ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik
podnětů k případné budoucí revizi hymnáře.
Byl bych ale opravdu nerad, kdyby
místo jako podněty k revizi posloužily
jako hřebíčky do rakve.
P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři,
sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí
podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí:
Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)
Kdo dnes čte Čepovu povídku Cesta na jitřní,
může být zmaten, na kterou vánoční bohoslužbu se to hrdina tmou noci se svou
stárnoucí matkou vlastně ubírá. Na jitřní - tedy snad na časnou
ranní mši, missa in aurora?
Ale liturgický text citovaný v závěru povídky nás na pochybách
nenechá: "Christus natus est nobis" není introit
žádné ze tří vánočních mší, ale (tehdy stejně jako dnes) počáteční slova
vánočního invitatoria.
Jitřní byl běžný český termín pro matutinum,
noční hodinku oficia, která byla v rámci liturgické reformy
výrazně zkrácena, uvolněna z vazby na konkrétní
denní dobu (srov. SC 89) a dnes je známa jako modlitba se čtením
(officium lectionis).
O slavnosti Narození Páně se "jitřní" neříkala nad ránem,
ale za hluboké noci, bezprostředně před půlnoční mší.
(Viz v římském breviáři rubriku na konci vánočního matutina.)
Ve starší české beletrii ovšem najdeme dost příkladů
použití názvu "jitřní" i pro samotnou půlnoční mši,
kde po matutinu slaveném před ní již není ani stopy.
Podobně dnes obvyklý
německý název pro půlnoční mši, Christmette,
odkazuje na matutinum (Mette), i když i u našich západních sousedů většinou dávno
upadlo v zapomění a slaví se jen mše samotná.
Doklady někdejšího slavení vánočního matutina i v obyčejných farních
kostelích se samozřejmě neomezují jen na beletristické
ohlasy (k již zmíněné povídce můžeme přidat
přinejmenším ještě Baarova
Holoubka).
Vánoční matutinum, spolu s temnými hodinkami velikonočního
tridua a matutinem oficia za zemřelé,
tvořilo pětici matutin, která (jediná) se i v novověku
relativně běžně
veřejně slavila i mimo klášterní a kapitulní kostely.
Jeho zpěvy vyšly v domácích praktických sbornících gregoriánského chorálu
(Škroupovo Manuale pro sacris functionibus z r. 1858, Mühlbergerova Příruční kniha chorálního zpěvu z r. 1877).
Vydáno bylo také značné množství překladů do češtiny,
z nichž řada byla evidentně zamýšlena nejen jako pomůcka
ke sledování latinské liturgie, ale ke zpívání matutina
v národním jazyce.
Pro české překlady vánočního matutina
vydané tiskem v období 1800-1948
viz v katalogu pramenů, který je přílohou mé budějcké diplomky
(Pavlík: Hodinky církevní, TF JU 2019),
položky č. 8, 19, 20, 24, 25, 44, 48, 61, 63, 68, 69,
71, 79, 81, 86, 88, 91, 92.
Většinou jde o úplné a věrné překlady oficiálních
liturgických textů, ale některé publikace
matutinum v zájmu únosnější délky výrazně krátí
(č. 69, 81, 88, 92).
Pozoruhodná je úprava pro smíšený sbor (č. 88),
překlad pořízený s ohledem na to, aby všechny
zpěvy šlo zazpívat na nápěv latinské předlohy z dobové
chorální edice (č. 61) a strofické přebásnění žalmů
a responsorií pro zpěv na nápěvy koled a vánočních písní (č. 91).
Je ovšem třeba přiznat, že v dobových zprávách o liturgickém
provozu není vánoční matutinum zastoupeno tak hojně,
jak by se s ohledem na množství vydávaných textů dalo čekat.
Při soustavném pročítání prvních desetiletí časopisu Cyril
jsem v poslední
čtvrtině 19. stol. zachytil zprávy všehovšudy dvě
(1880, s. 46 z Jičína,
1882, s. 51n z Prahy od sv. Haštala).
Výrazně častěji je hlášeno slavení nešpor na Boží hod vánoční
odpoledne.
Nelze tedy tvrdit, že by slavení matutina před půlnoční mší
bylo ještě koncem 19. stol. opravdu široce rozšířené.
Spíš to byla možnost, se kterou se stále ještě reálně počítalo,
a součást ideálu, jehož naplnění však ani v kruzích cyrilského
reformního hnutí nebylo běžné.
Jak se to má s "jitřní" slavnosti Narození Páně dnes?
I pokoncilní breviář má ve formuláři slavnosti extra rubriky,
výslovně upravující způsob slavení modlitby se čtením
bezprostředně před půlnoční mší,
protože to je spojení tradiční a kdysi široce praktikované.
Ta rubrika zrazující od slavení ranních chval bezprostředně po
půlnoční mši samozřejmě v breviáři nevyrostla jen tak,
ale reaguje na to, že přesně taková bývala tradiční
(a rubrikami římského breviáře předepsaná) praxe.
Že dnes ve farních kostelích po vánoční modlitbě se čtením není ani stopy
je pochopitelné. Smutné ale je, že ji marně hledáme i v českých a moravských
katedrálách (rozumí se těch s katedrální kapitulou)
a těžké je nějakou najít dokonce i v kostelích klášterních.
Kdo by pomýšlel na to, dávno vyhaslou tradici
vánoční "jitřní" někde vzkřísit, všechny potřebné české zpěvy
(kromě hymnů, pro které je třeba vybavit se hymnářem)
již řadu let najde v našem svazečku
s kompletním oficiem slavnosti Narození Páně.
Opět je tu ta část roku, kdy se
starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde"
na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu.
Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas
nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když
konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější
české chorální antifony jsem se dosud nedobral.
I tentokrát se omezíme na prověření
dvou tvrzení, která v posledních letech
v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem:
že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona
a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.
Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou
"Ejhle, Hospodin přijde", která
pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.
(2019 cirkev.cz;
srov. též 2014 strucne.signaly.cz, novinky.cz;
2019 biskupstvi.cz;
krestanskevanoce.cz a mnohde jinde)
"Z antifonáře Arnošta z Pardubic"
Výslovné tvrzení, že
česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází
z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až
v Jednotném kancionálu u č. 101A.
První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje,
je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj),
ale ten ještě korektně uvádí,
že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře
posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad.
Česká antifona v něm opravdu zapsána není.
Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz
Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2
a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in:
Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268.
(Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou
studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti
ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text
později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)
Odkud tedy pochází známá česká verze?
Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla,
ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice
rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu
nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů
a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A.
Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných
podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.
Antifonu obsahují významnější kancionály
počínaje polovinou 19. stol.
v souvislosti s roráty se objevuje o něco dříve
a ještě dříve je dosvědčena ve zprávách o liturgickém provozu
Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří.
V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje,
a když, tak jako pozdější dodatek.
V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. -
a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800.
Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako
příspěvek snad až z doby národního obrození.
(Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)
Praxe zpívání odpovídající latinské antifony
(Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší.
Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského
Capella regia musicalis (1694),
širší rozhled zatím nemám.
Vstupní antifona?
Je naše antifona ve smyslu zavedené
české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?
Liturgický text:
daná biblická koláž, kreativně parafrázující
proroka Zachariáše (14, 5-6),
nefigurovala jako adventní introit v římském misálu,
ani v předtridentském misálu pražském.
Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní,
kde ji najdeme dodnes.
(Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona
k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale
nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně
upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)
latinská antifona:
Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.
archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:
Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
Denní modlitba církve:
Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí;
v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.
Hudební forma
odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je
charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky -
jak to odpovídá jeho liturgické funkci
hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu.
Verše s antifonou obvykle zpívané
(vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19)
mají nápěv žalmový, a to opět
prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou
pro přednes veršů k introitu.
Liturgická funkce podle pramenů:
podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala
jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob
připojení ke mši je místo od místa různý,
jak konstatoval již Pešina:
... zpívá se
při varhanách, na mnohých místech před mší sv.,
když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje,
na jiných po mši sv.;
někde latinským, někde českým jazykem...
(Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839, s. 17)
Tomu odpovídá rozmanitost řešení, která potkáváme v dalších
pramenech.
přede mší:
Český kancionál ("před každou mší svatou v adventě");
Svatojanský kancionál;
Katolický zpěvník (Praha 1855);
Krolmusova Agenda česká;
s latinským textem Škroupovo Manuale
po skončení mše:
Pešinovy zprávy o rorátech nově zavedených ve svatovítské
katedrále (ČKD 1843/4, s. 747, ČKD 1846/4, s. 789-790);
Bečákův kancionál;
Mathon Placidus: Kancionálek pro křesťanskou mládež, Brno 1882;
mladoboleslavský rorátník (Okresní muzeum Mladá Boleslav, sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4)
Nesmíme však zatajit menší množství mladších pramenů,
kde náš zpěv podle všeho funkci introitu přebírá
(Úplný kancionál arcidiecese olomúcké;
Oltář).
Okrajově se objevují také exotičtější uspořádání,
např. zpívání veršů Rosu dejte před roráty a antifony Ejhle na závěr
(Onderek Josef: Katolický kancionálek, Těšín 1865).
Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření
české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo.
V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů
však je situace jiná.
Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní
na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu
(bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu
existují v repertoáru gregoriánského chorálu),
a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja)
je v něm předepsána pro úterky.
Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho
splňuje nároky na kanonickou
formu introitu se třemi verši a doxologií.
To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně,
není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako
"jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48).
Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu,
ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou
užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního
repertoáru oficia.
(Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity
Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál
pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)
Ejhle jako vstupní antifona
(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
(1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
(2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Ejhle...
(text podle Jednotného kancionálu)
Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie,
proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat.
(Tím beru zpět kus minulého článku.)
Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle
před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná
přetextovaná verze introitu Rorate coeli
(Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).
Antifona před Rorate?
Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím
Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj
jako na novodobé pokračování dřívější praxe
"antifon před Rorate".
Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny
a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše.
Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost
je čistě vnější a historická kontinuita není dána.
Funkce:
Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem,
zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše);
forma:
pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš;
antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky
(v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu:
dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák
a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění),
zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií;
souběžné užívání:
některé prameny obsahují jak antifony před Rorate,
tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním
celku.
Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839:
Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. 19n, veršíky úvodem každého dne;
Bečákův Katolický kancionál 1852:
Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. 240
Ke způsobu provedení antifon před roráte viz též
Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3, s. 525
Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět.
Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů
a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný,
který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu
koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich
se udržel v liturgické praxi dodnes.
Vstupní antifona podruhé
Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle:
jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává
po Sláva Otci opakovat
(ne Ejhle, Hospodin přijde, ale)
Rosu dejte, nebesa, shůry
- tak ještě i Orlovy samostatně vydané
rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje
a po doxologii následuje rovnou rorátní introit.
Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají
místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží"
jiný:
"Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše"
(Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910;
srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)
A tu mi konečně seplo:
"Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky,
ale český překlad introitu Rorate coeli desuper,
akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia.
Antifona Ejhle pak není introitu součástí,
je před něj jen volně připojená.
Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona
(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.
V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli
určen pro středu adventního kvatembru,
pro čtvrtou neděli adventní
a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní
(která dala vznik českému repertoáru rorátů).
O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval
s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují",
pro votivní mši se bral verš
odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine".
Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují"
i pro votivní mši.
Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent
snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu.
To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější,
než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech.
Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní
votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí
tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě,
s veršem "Coeli enarrant" -
viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus
(Praha 1858), s. 280.
Souhrn
Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází
z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila
a do významných kancionálů pronikla podle všeho
až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru
tak je opravdu pozdním přírůstkem.
Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává
ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil
Dobroslav Orel na začátku 20. stol.
Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku
rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen
(srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134),
resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu,
než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.
V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů
není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria),
ale devocionálním elementem žijícím na periferii,
před vlastním začátkem nebo po skončení mše.
Jsme však nuceni připustit,
že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických
předpisů může být za introit (s volně vybraným textem
a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.
Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších
("Rosu dejte nebesa shůry" atd.)
s Ejhle obvykle zpívaných.
Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně
vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili
přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické
texty se nevážící a lidovou teologií přetékající
zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu
mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.