Chorální nápěvy v českých hymnářích

29.11.2024 12:45 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Hymny jsou tou jedinou částí Denní modlitby církve, pro niž byly kompletní nápěvy vydány prakticky souběžně s prvním vydáním textů, a moje úsilí udělat Denní modlitbu církve zpívatelnou se tak odpočátku mohlo soustředit na ostatní tradičně zpívané texty. Ale přeci nebylo možné vyhnout se hymnům úplně, protože pro ty nově zaváděné po vydání hymnáře (který je až dosud opakovaně přetiskován beze změn, i když už za vývojem kalendáře citelně zaostává) církevní autorita oficiální nápěvy nevydává, ani se o to soustavně nestará nikdo jiný.

Hymny zařazené v Denní modlitbě církve jsou až na pár výjimek vybrané z různých historických vrstev pokladu české duchovní písně a tomu odpovídá i charakter jejich nápěvů. Naproti tomu všechny hymny v poslední dekádě nově zaváděné jsou překlady z latiny, obvykle usilující napodobit latinskou předlohu nejen obsahem, ale i básnickou formou. Tyto hymny, značně vyčnívající v dosavadním repertoáru po stránce literární (jazykový rejstřík, absence rýmu), nutí položit si otázku po jejich adekvátním zhudebnění. Jestliže jsem dosud šel převážně cestou výběru nápěvů z těch, které jsou otištěny v červeném hymnáři, popř. složení nového nápěvu ve stylu, který se snaží mezi hymny červeného hymnáře zapadnout, je namístě ptát se, jak ne/vhodné by bylo pro tyto nové hymny (popř. i pro některé další) sáhnout po nápěvech chorálních. (Srov. nedávný článek, kde se k tématu stočila řeč.) Jako první přiblížení k této otázce se podívejme, jak s chorálními nápěvy pracují stávající české hymnáře.

Chorálními nápěvy se tu pro jednoduchost myslí nápěvy převzaté z pramenů nebo edic gregoriánského chorálu. Otázku, zda některé staré nápěvy českých písní, i když nejsou převzaté z latinského liturgického repertoáru, nejsou co do formálních znaků také nápěvy chorálními, tady otvírat nebudeme.

Červený hymnář

obsahuje asi 300 hymnů, z toho asi 20 jsou překlady z latiny. I většina těchto překladů je opatřena písňovými nápěvy, takže hudební formou v rámci hymnáře nevyčnívají.

Srov. podobný přístup v nešporách zařazených do Svatojanského kancionálu, kde jsou všechny hymny přeložené z latiny - a všechny bez výjimky mají nápěvy na způsob dobových kostelních písní. (Několik přeložených hymnů ze Svatojanského kancionálu ostatně našlo cestu právě i do našeho hymnáře.)

Ve třech případech však redakce hymnáře sáhla po nápěvech chorálních. Bez výjimky jde o hymny dnů z velikonočního cyklu: dva ze Svatého týdne (zpívané dále i na svátek Povýšení svatého kříže), třetí je překlad svatodušního hymnu Veni Creator Spiritus. Samé prominentní texty, známé a příležitostně zpívané i mimo své primární liturgické určení. Zároveň jde o případy, kdy buďto byl k disposici překlad básnickou formou dostatečně blízký latinské předloze, nebo byl takový překlad pro Denní modlitbu církve nově pořízen. Dva z těchto textů jsou (narozdíl od drtivé většiny hymnů v našem breviáři) nerýmované.

  • Korouhve královské jdou vpřed (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, nešpory) - chorální nápěv podle Rohova kancionálu, f. C XI, od novodobých chorálních knih se při zachování hrubých kontur výrazněji liší (srov. AR1912 s. 340)
  • Kříži věrný, ze všech stromů (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, ranní chvály) - úryvek z pašijového hymnu Pange lingua gloriosi proelium certaminis (srov. AR1912 s. 344) na nápěv božítělového Pange lingua gloriosi corporis mysterium (AR1912 s. 441)
  • Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení, nešpory) - AR1912 s. 420

Olejníkovy Nedělní nešpory

(K nápěvům hymnů v této knize srov. též starší článek.)

Ze tří výše jmenovaných hymnů najdeme v Olejníkově vesperálu jen dva. I tady jsou oba opatřeny chorálními nápěvy. Nápěv pro Korouhve královské však je vzat do puntíku podle vatikánské edice, takže se od červeného hymnáře ve vícero detailech liší.

  • č. 400/5 Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení) - AR1912 s. 420
  • č. 711 Korouhve královské jdou vpřed (Povýšení svatého kříže) - AR1912 s. 340

Zelený hymnář

Mezi nápěvy k volnému výběru (s. 258nn) jsou zařazeny také dva nápěvy chorální:

  • B1 Conditor (Creator) alme siderum, AR1912 s. 185 (nešpory v době adventní)
  • B2 Te lucis ante terminum, AR1912 s. 48 (nedělní kompletář)

I zde jsou nápěvy reprodukovány beze změn podle Editio Vaticana. V obou případech jde o nápěvy striktně sylabické, které mají dobré předpoklady pro vzájemnou snášenlivost s různými texty. Nápěv hymnu Conditor alme siderum však je poměrně známý a patří k charakteristickým znělkám doby adventní, jeho zařazení coby universální nápěv k celoročnímu použití se proto nezdá příliš vhodné.

[EDIT 7. 12. 2024] Překlad hymnu Conditor alme siderum v zeleném hymnáři nefiguruje. Jeho nápěv se dá v době adventní použít pro hymnus ranních chval (Hle, z pouště zní hlas jasný dost), modlitby uprostřed dne a kompletáře. Ale sluší se říci, že to je toliko návrh, jak smysluplně využít omezený repertoár zeleného hymnáře. V latinských knihách taková recyklace známého nápěvu z nešpor oporu nemá, hymny ostatních hodinek tam mají nápěvy vlastní.

K nápěvům v červeném hymnáři

Hledíme-li na všechny tři zpěvníky společně, jasně převládá tendence použít odpovídající chorální nápěv tak, jak v latinských knihách leží. O to zajímavější je červený hymnář, který u dvou ze tří hymnů volí jinou cestu. To si zaslouží bližší pohled.

Kříži věrný, ze všech stromů: dva slavné latinské hymny sdílejí incipit Pange, lingua, gloriosi. Zde zpíváme přeložený úryvek toho staršího, pašijového, ovšem na nápěv novějšího, božítělového. Dle mého soudu by se daný český text dobře snesl i s nápěvem odpovídajícího latinského hymnu, ale zvolený alternativní nápěv je citelným krokem k lidovosti. Jednak je mnohem známější (božítělový hymnus se i ve farních podmínkách dosti běžně zpívá - i latinsky - při eucharistickém výstavu), jednak obsahuje mnohem méně melismat a postupů, které v repertoáru kostelních písní nejsou obvyklé.

Korouhve královské jdou vpřed nebere nápěv z latinských chorálních knih, ale variantu z Rohova kancionálu. V té ovšem provádí dvě drobné úpravy zjednodušující melodii třetího verše:

Srovnání: co červený hymnář v nápěvu z Rohova kancionálu mění
a jak se liší od vatikánské edice
(zdrojový kód)

První se jeví především jako zlepšení spádu melodie a odstranění méně obvyklého postupu; druhá pak je nejspíš motivována foneticky, protože by melisma opakovaně vyšlo na jednoslabičná a nepříliš zpěvná slova (svět, krev, jsi, skon).

Ze srovnání nápěvu v hymnáři s nápěvem z latinského antifonáře se mi první jeví pro daný český text vhodnější. V latinském nápěvu opakovaně vychází vrchol melodie na poslední slabiku slova (korouhve, září, kte, ...), což sice v českém chorálu není úplně smrtelný hřích, ale obvykle je vhodnější tím šetřit. Také ono pětinotové melisma v posledním verši zní v českém textu méně elegantně než v latině. Na druhou stranu to není tak, že by se latinský nápěv s daným českým textem opravdu hrubě nesnášel. Vkusně je spolu zazpívat beze všeho jde.

Co se dá říci o původu nápěvu v červeném hymnáři? Daný nápěv v české písňové tradici figuruje ve více úpravách a s různými texty. Variantami však zřetelně prosvítá společná výchozí melodie, podobná hymnu Vexilla regis, ale v několika rysech (mj. že k b vystoupá jen jednou, a to ve třetím verši) charakteristicky odlišná od novodobých římských knih. Onou výchozí melodií je melodie hymnu Vexilla regis z chorální tradice pražské diecése. Rohův kancionál pak je jedním z těch, které pro českou píseň používají nápěv hymnu Vexilla regis zcela doslovně tak, jak ho známe z diecésních liturgických pramenů (CZ-Pu I A 58, f. 68r; CZ-Pst DA III 17, f. 25v; CZ-HKm Hr-7, f. 294v). Nápěv hymnu Korouhve královské jdou vpřed v červeném hymnáři tak není prostě jen nějaký nápěv z české písňové tradice, ale máme v něm uchován kousek partikulární chorální tradice "Kostela pražského".

Souhrn

Červený hymnář a Olejníkův vesperál okrajově používají chorální nápěvy pro překlady široce známých latinských hymnů z velikonočního okruhu. Zelený hymnář dva nápěvy sylabického charakteru nabízí pro volné použití s hymny odpovídajícího metra, bez pevné vazby na text/příležitost.

Jako prameny nápěvů jsou z novodobých chorálních edic použity jen knihy s nápěvy Editio Vaticana (antifonář z r. 1912 a publikace přetiskující výběr z jeho repertoáru, jako je Liber usualis). Pokoncilní Liber hymnarius (1983) ze Solesmes reflektován není. Předpokládám však, že to víc než čím jiným bylo dáno špatnou dostupností nových chorálních knih ze Západu v době, kdy české hymnáře vznikaly (červený hymnář za normalisace, zelený krátce po Sametové revoluci). Příp. snad mohl hrát roli i ohled na to, aby se předešlo nutnosti vypořádat se s autorskoprávními nároky solesmeského opatství. (Dlužno přiznat, že to je významný důvod, proč se čerpání z moderních chorálních edic podle možností vyhýbám já.)

Kronika zmeškaného: září 2024

23.10.2024 21:25 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici - zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné, jednak mimořádné a jedinečné. Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo, ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic. Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem v krátké době stihl zmeškat.

V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala generální kapitula premonstrátského řádu. Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera (31. 7. RCH, 1. 8. RCH a NE, 2. 8. RCH). Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany, ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě. Úvodní verš, hymnus, responsorium, evangelní kantikum s antifonou a Benedicamus Domino jsou pravidelně latinsky, ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části v různých jazycích.

Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků, které nikdy nestudovali (nizozemština!).

13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou údajnou pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.

V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále o mimořádných zpívaných nešporách (nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky, které se v katedrále nešporami obvykle světí, a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce až v říjnu) instalován jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře. Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění duchovenstva zblízka i zdáli. O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné, že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou základních hudebních tvarů v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory) šlo o zpívané nešpory podobné těm z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz. Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem nebo na samém začátku nešpor.

Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace". Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.

22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí Melceliovy mariánské nešpory. Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické, ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami, nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení - jen modlící se církev.

Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava ve Staré Boleslavi. Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela, kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu, ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského vešel v nebeský). Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami tu v posledních letech nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci související s čerstvým rozšířením kapituly. Nešpor se kromě stávajících členů účastnili už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní. Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme, že není zpěvavá.

Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal první nešpory (a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád, že jsem tam nebyl). Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení, po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch opakovaně zaznamenaných v minulých letech.

Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal, a jako očitý svědek hlásím, že červeným deskám je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti sv. Václava podle Denní modlitby církve.

Až po pouti, 2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci. Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory, a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru, vč. charakteristických modrožlutých skafandrů. Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel někdo připravit pro danou příležitost. O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom, jak vypadaly. Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích, protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými prostory v areálu svatováclavské basiliky (kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky). Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.

Oficium při putování ostatků

6.10.2024 19:50 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Ve dnech 19. 10. - 1. 11. navštíví vybraná místa v naší zemi ostatky sv. Tomáše Akvinského. Pokud je mi známo, slavení oficia v přítomnosti putujících ostatků svatých není nikde soustavně upraveno. V roce 2016 však Kongregace pro bohoslužbu vydala notificatio k putování význačných ostatků blahoslavených (Notitiae 2016, s. 36-38). Část se týká právě jen blahoslavených, ale pokyny ohledně oficia jsou zcela obecné povahy, a platí-li i pro blahoslavené, je tím spíše třeba vztáhnout je na svaté:

Pro Missae et Divini Officii celebratione, textus (in variis linguis) adhibendi sunt iam approbati, aut, cum desunt, debent desumi ex respectivo Communi sive Missalis Romani et Ordinis Lectionum Missae sive Liturgiae Horarum; si vero textus iam approbati desunt, formularia quae in Communi exstant adhibenda sunt.

... i testi (in varie lingue) già debitamente approvati, attingendo per i mancanti al Comune corrispondente ...; in mancanza di testi già approvati, si attinge ai formulari del Comune.

Pro slavení mše a božského oficia se použijí již schválené texty (v různých jazycích), chybějící části se doplní z příslušných společných textů misálu a lekcionáře, resp. denní modlitby církve. Pokud schválené texty nejsou k disposici, použijí se formuláře ze společných textů.
(Latinský text sám o sobě je nejasný. Obě podmínkové věty i jejich konsekventy jsou skoro totožné a není zřejmé, jestli neříkají dvakrát totéž, a pokud ne, pak na jaké přesně případy se vztahují. Překlad se opírá o italskou verzi.)
Missa et Officium Beati nequeunt celebrari si, illis in diebus, celebrationes occurrant quae nn. 1-5 in “Tabula dierum liturgicorum secundum ordinem praecedentiae disposita” indicantur; si vero occurrant in diebus nn. 6-9 de dicta “Tabula”, Missa et Officium Beati, Episcopo dioecesano consentiente (cf. Institutio generalis Missalis Romani, n. 374), permittuntur. Diebus tamen dominicis (temporis Nativitatis et per annum), una tantum Missa in honorem Beati celebrari potest, dum aliae Missae et Liturgia Horarum de dominica esse debent. Mši a oficium o blahoslaveném není možné slavit, pakliže na ony dny připadají oslavy, které jsou v Tabulce liturgických dnů pod čísly 1-5; jestliže však jde o oslavy pod čísly 6-9 řečené Tabulky, se souhlasem diecésního biskupa (srov. VPŘM 374) se mše a oficium o blahoslaveném připouští. O nedělích (v době vánoční a v liturgickém mezidobí) se však smí slavit jen jedna mše ke cti blahoslaveného, zatímco ostatní mše a denní modlitba církve mají být z neděle.

Tedy: v přítomnosti putujících ostatků se počítá se slavením (mše a) oficia o světci, pokud to připouští liturgický kalendář. Kalendářní hranice přípustnosti je narýsována restriktivněji než ve VPDMC 245 pro votivní oficia.

(Odiosa sunt restringenda, takže by se asi dalo argumentovat, že tato restriktivnější hranice platí právě jen pro ostatky blahoslavených a pro svaté se smí postupovat podle benevolentnějšího ustanovení VPDMC 245. Ale to ať případně dělá, koho by restriktivnější pravidla tísnila. Mě netísní a přijdou mi rozumná.)

Ze třinácti dnů nadcházejícího putování vylučují oficium o sv. Tomáši tři: dvě neděle v liturgickém mezidobí a slavnost Všech svatých. O svátku sv. Šimona a Judy (28. 10.) by pak byl potřeba souhlas diecésního biskupa.

ne po út st čt so
19. 10.
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1. 11.

Nic se nestanoví o tom, v jakém stupni se má oficium o svatém slavit, ale pokyny o doplnění vlastních textů částmi z commune mluví pro oficium odpovídající stupni, kdy se většina nebo všechny texty berou o svatém, tedy svátku nebo slavnosti.

Blízkou analogií jsou předpisy o zohlednění význačných ostatků svatých ve vlastním kalendáři kostela. Instrukce Calendaria particularia, čl. 11, pro takové případy počítá standardně jen s oslavou ve stupni památky. (Notitiae 1970, s. 348nn.)


Nový notový materiál s dominikánskými texty o sv. Tomáši Akvinském jsem připravil spíš u příležitosti než pro příležitost - že by z něj letos někdo zpíval neočekávám.

Přítomnost ostatků každopádně nic nemění na tom, že není legální, aby nedominikáni jen tak používali řádové liturgické texty, zvlášť když formulář památky sv. Tomáše Akvinského je standardní součástí Denní modlitby církve. Na druhou stranu se však dá očekávat, že v okolí ostatků svatého dominikána nebude nouze o jeho živé spolubratry - a tedy ani o příležitost zúčastnit se oficia slaveného podominikánsku.

Třikrát Dante

17.8.2024 16:32 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů římského oficia. Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala vlastní hymny k modlitbě se čtením (O Virgo Mater, filia) a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum). Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21) ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie, které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.

(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)

V českém překladu je (jen) první z nich zařazen v zeleném hymnáři (Panenská Matko, dcerou jsi), s určením pro společné texty o Panně Marii. Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.

Oba latinské hymny byly dále pojaty do formuláře památky Panny Marie, Matky církve, nově zavedené v roce 2018. Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu ranních chval svátku Narození Panny Marie, obsahující titul "matka církve".

(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy z nejnovějšího magisteria; hymnus jako takový je starobylý. - Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)

Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata existující verze ze zeleného hymnáře, jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie; pro překlad druhého se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let (Panno, ty hvězdou lásky jsi).

(Viz poznámky v uniklých podkladech ke schvalování textů biskupskou konferencí.)

V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera (Panenská Matko, dcero Syna svého).

Srov. italský breviář, který rovněž nepřekládá Lentiniho latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596) zařazuje přímo originální Danteho text, a to verše 1-21 v celku.

Trochu záhadně je tento hymnus opominut v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve figuruje od prvního vydání) a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího úplného vydání breviáře (2005). V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce. Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře (který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím, přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.

Překladatelských dublet je v českých textech oficia od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.

Sekvence v denní modlitbě církve

2.6.2024 22:08 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla, pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice, ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená část pro letošek passé.)

Předtridentský pražský breviář

Na nečíslovaném listu na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502 se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané: Dixit Dominus ex Basan ke svátku Obrácení svatého Pavla a Concentu parili k Očišťování Panny Marie. Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě? Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných mešních textů do farních kostelů, protože obě byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí repertoáru.

Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného svátku, f. 271r. Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory) slavily všechny svátky, ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány některé důležitější kusy chorálního repertoáru. Což platí právě i pro naše dvě sekvence. V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly, a proto rubrika stanoví, aby se v letech, kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie padne už do období po Devítníku, jejich sekvence zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu. Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.

Jiným případem je velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci "křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří k repertoáru mše, nikoli oficia). Pražský breviář, kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály, v křestních nešporách se sekvencí nepočítá, ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla, máme dosvědčeno v Jistebnickém kancionálu (rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).

Římský breviář

S přijetím tridentských liturgických knih byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala jen jejich velmi omezený římský výběr:

  • Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
  • Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
  • Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
  • Dies irae (za zemřelé)

V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné. Až v 18. stol. byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie, slavený v pátek před Květnou nedělí. Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly (pro matutinum, ranní chvály a nešpory) sekvence Stabat Mater dolorosa, která se zpívala i ve mši svátku.

Liturgia horarum

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj: povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého; sekvence Dies irae je z mešního repertoáru vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie Bolestné - jsou napříště nepovinné.

(Ordo lectionum missae, editio typica 1969, s. 341-342; editio typica altera 1981, s. 449-451)

Několik sekvencí však bylo nově pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře. V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019) na první pohled vyčnívají svou hudební formou: zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice má jiný nápěv.

incipit příležitost
Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části)
Salve dies, dierum gloria žaltář, neděle sudých týdnů, MČ
Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)

MČ = modlitba se čtením, RCH = ranní chvály, MU = modlitba uprostřed dne, N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)

V případě Dies irae jde o záchranu populárního textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru, jeho obsazením do nové liturgické role. (Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70) Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená: zatímco eschatologický ráz byl textům závěru liturgického roku vlastní i před reformou, to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.

Stabat Mater se zdá být podobný případ. Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není, ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému a populárnímu kusu liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu. Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše. (Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)

Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského repertoáru, snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky. (Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)

Denní modlitba církve / červený hymnář

Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře tu nijak nevyčnívají svou hudební formou, protože jsou všechny upravené jako strofické písně.

O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí, kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového repertoáru, do kterého nepronikly. (Salve dies, dierum gloria je podle Analecta hymnica 54 součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu se nerozšířila; Lux iucunda, lux insignis sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu k široce rozšířeným.)

Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu "Staré mýty, nová fakta". Výsledkem je databáze Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi - a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu, kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně nadreprezentované.

Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve oproti latinskému breviáři přidána: o nešporách svátku Navštívení Panny Marie se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho prvotního liturgického repertoáru.

incipit latinská předloha příležitost
Den hněvu ten, ten hrozný den Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MU
Stála Matka žalostivá Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, N
Sluší se, by v tuto chvíli Decet huius cunctis horis Navštívení Panny Marie, RCH

Zelený hymnář

I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře a přidává k nim dvě další. Ani tady nechybí (v jiném překladu) sekvence Stabat Mater, přičemž je podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek jako v latinském breviáři. Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna. Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním chválám Veni Sancte Spiritus. (Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše. Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické precedenty má - viz výše o Stabat Mater a o Victimae paschali laudes.)

incipit latinská předloha příležitost
Svaté světlo, vzácný plamen Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý
Veni Sancte Spiritus Seslání Ducha svatého, RCH
Zdrávas, Matko Slova spásná Ave, Verbi Dei parens Navštívení Panny Marie, RCH
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)

Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text z větší části souhlasící s mešním lekcionářem a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu; Stabat Mater se podává jen podle kancionálu a na verzi z lekcionáře se nehledí.

Jak české sekvence zpívat

Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence, na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné hudební formě. Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem": vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda (t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde o texty široce známé a běžně zpívané) a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy, podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se s textem špatně snášel. Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.

Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky. Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv. Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem červeného hymnáře.

Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater, která má za sebou delší historii v římském breviáři, se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše, ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu) jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky, jak je to obvyklé u hymnů (AR1912 s. 568; srov. též Řezno 1882, Antverpy 1773). Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá (střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně, přiměřenou dané liturgické funkci.

Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius) právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv užívaný pro mešní sekvenci, písňový se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí. Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru (Lux iucunda a Salve dies) jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou "vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá" (Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).

Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového materiálu oficium dotčených svátků ozdobit sekvencí v příslušném hudebním hávu (za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu a svěřen specialistům), tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru, se může odvolávat na nějaký liturgický precedens. U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné formě textu činí zadost, se zpívat nedá.

Souhrn

Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat i v obou oficiálních českých hymnářích. Takové užívání mešního repertoáru v oficiu není úplně bez historických precedentů, přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny. Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.

RFC: Úpravy dělení veršů

2.5.2024 20:02 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Text žalmů a kantik ve zpívacím žaltáři, ostatních nabízených knížkách i webovém zpívacím žaltáři do puntíku sleduje (tištěný) breviář, a pokud snad někde ne, je to neodhalená opisovačská nebo sazečská chyba, ne záměrná ediční intervence. V poslední době však vážně uvažuji o tom, že v nemnoha odůvodněných případech upravím dělení veršů v zájmu toho, aby rytmus recitace byl pěknější a lépe se vystačilo s dechem.

Je vhodné předeslat, že ani v minulosti tiskaři liturgických knih k dělení žalmových veršů v breviáři nepřistupovali úzkostlivě a v některých verších se mezi různými vydáními liší poloha hvězdičky.

Za upozornění na nestabilitu hvězdičky (i) v moderních edicích římského breviáře vděčím tomuto komentáři na fóru CMAA.

Flexa je v breviáři až pokoncilní novinkou. Předtím se vyskytovala jen v knihách notovaných (a i v těch, zdá se, až někdy od poslední čtvrtiny 19. století), a verše s flexou v nich často mají oproti breviáři upravenou polohu hvězdičky. Za zmínku stojí i to, že Denní modlitba církve se někdy od své latinské předlohy odchyluje nejen polohou hvězdičky ve verši, ale i určením hranic veršů. Mám tedy za to, že by doplnění flexy a příp. přesunutí hvězdičky v několika verších, jejichž stávající dělení činí zpěv značně nepohodlným, nebylo žádným zločinem, zvláště pokud se z těchto úprav řádně vydá počet. Tímto článkem bych chtěl na záměr předem upozornit a vyzvat čtenáře k případným námitkám.

Aktuálně se jedná jen o dva verše uvedené níže. Oběma je společné, že druhý poloverš je v oficiálním znění výrazně delší než první.

Žalm 95, 7

oficiální znění: Neboť on je náš Bůh *
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

upraveno: Neboť on je náš Bůh †
a my jsme lid, který pase, *
stádce vedené jeho rukou.

Ef 1, 3

oficiální znění: Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, *
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.

upraveno: Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, †
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, *
protože jsme spojeni s Kristem.

K novým temným hodinkám pro Velikonoční festival duchovní hudby

4.4.2024 18:48 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím) hudebním nebi: rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia rozdělených mezi šest skladatelů. Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické, nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního Velikonočního festivalu duchovní hudby), a že libreto neposkytla "unica espressione della lex orandi del Rito Romano", ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty římského oficia.

Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních "liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako takový někdo zkoušel číst. V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů, a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební tradice přispěli skladatelé současní. A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení: že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie, vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu. Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech tak usilovně snaží zašlapat do země, zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci. Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou, musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů, a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad, a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou po nás - zůstává zjednat nápravu.

Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a - pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení. Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima udělá "unica espressione della lex orandi del Rito Romano."


Pro nové oficium (ani na texty nového oficia) pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to dost dobře nešlo. Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci "beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!", plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké zpracování hodinek pokoncilních. Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí, opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze, prostě protože jejich pokoncilní náhrada pro větší hudební dílo neskýtá ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.

Křestní nešpory (8): Itálie

22.3.2024 16:45 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor "zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila" (Paschalis sollemnitatis 98) padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají v nejedné katedrále i farním kostele. Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to, že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo dříve na téma křestních nešpor napsáno.

Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.

Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých skupin podle toho, jestli se drží standardních textů slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.

1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Na webu liturgické komise arcidiecése Udine vyšel v roce 2017 článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení. Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat, u křtitelnice se pak recituje vyznání víry (buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské) následované pokropením křestní vodou a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.). Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy), které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.

Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor však není převzato vůbec nic, ani co do struktury, ani co do repertoáru. Viz v článku zmiňovaný procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.

Procesí podle něj začínalo dicta oratione, tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r). Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací, pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici, kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu), veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Venite et videte locum se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku a oraci zpívalo Regina coeli a sekvence Submersus iacet Pharao.

Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor v katedrále v Padově obsahuje kompletní italské texty a nápěvy. Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27), zpívají se během něj litanie ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál. V baptisteriu biskup jen říká oraci a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.

Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21). Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv, nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční bohatě melismatický nápěv, nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky. (Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů. Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)

Záznam z farnosti S. Maria di Betlem (Modica) pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají být krácené. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19. Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy). Následuje kázání a obnova křestních slibů. Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru, kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace) a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.

Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici integrují přímo do obvyklé struktury nešpor, každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat, během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod nekoná opravdu "za zpěvu žalmů". Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru, zbylá dvě nešpory dovedou do konce v prostoru křtitelnice/baptisteria. U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu, která zahrnuje nějakou formu hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům (křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů podle příslušného obřadu).

2. Speciální "křestní" formulář

I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí, evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře. Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází z předpokladu, že starší je stručná forma a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.

Stručný návrh z webu diecése Como datovaný 2011 obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou. Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247). Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací. Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu. Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu. Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry, pak Magnificat. Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné). V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.

Totožný návrh byl otištěn v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56) diecése Nardò-Gallipoli pro "Svatý rok milosrdenství".

Materiál nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný) obsah návrhu výše. Následuje jeho úplná realizace s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků. (Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.) Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic. Hymnus i čtení jsou volně vybrané, antifony mají charakter antifon ze žaltáře (s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam). Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén. Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.

Záznam z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino) z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře velice podobného tomu právě představenému. Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné. Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela, ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?) kapli, kde se říká otčenáš. Pak se s eucharistickou písní Inni e canti sciogliamo, fedeli pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí orací a požehnáním. Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.

Brožurka z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně, ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!) na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených do vedení příprav na křest.

Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.

Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři, biskup uzavírá světelnou modlitbou), čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm. Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů z velké části souhlasící s těmi z Mirta.

Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá Haec dies jako o neděli Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových velikonočních nedělí. Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili formační kurs. (K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.) Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci a vede obnovu křestních slibů. Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie, protože ta je završením křesťanské iniciace. Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.

Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam. Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury. Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.

Výtěžek

Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že žalmové orace se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.

Křestní nešpory s volně vybranými žalmy a ostatními texty je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty jako porušení předpisů, ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku. Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční. Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné. I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.

Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam do standardní struktury nešpor. Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat, byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená, že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií. Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu premonstrátských křestních nešpor z konce osmdesátých let.

Čtenář srovnávající s mým návrhem se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když - narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství - a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.

Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor (vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja). Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře křestních nešpor vliv. Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)

Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou, je otázka po podobě připomínky křtu. Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice v jeho středověkých podobách (Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje, Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace), italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu, zazpíváním odpovědi k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou. Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen, pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními, duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými, a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše probraných modelů.

Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše, a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc a každé slovo je na svém místě; kde se význam zprostředkovává primárně symbolem a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů (pevně daných jako důležitá součást liturgického celku, ne volně vybíraných hudebníky).

Pokud jde o "aktivní účast" a její formy, obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení, jsou mi vesměs protivné. Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných, jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo za ohavnost znesvěcení.

Postní responsoria

18.3.2024 01:15 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

I když v breviáři jsou pro pohodlí recitujícího tištěna každý den znovu, fakticky responsoria ranních chval a nešpor v "silných liturgických dobách" patří (spolu s hymny, antifonami k invitatoriu a k malým hodinkám) k neměnným textům, které celou liturgickou dobou (nebo její částí) procházejí a společně udávají jakýsi její základní tón. Podívejme se na responsoria, která zpíváme po většinu doby postní. Co je to za texty? Jak hluboko je můžeme (v této nebo obdobné liturgické funkci) sledovat v dějinách liturgie?

Feriální responsoria

ranní chvály

R. Ipse liberábit [BR: liberávit] me * De láqueo venántium.
V. Et a verbo malígno [BR: áspero].

(Žalm 91, 3; v předkoncilním breviáři text podle Vulgáty; CANTUS 601232)

R. Stvoř mi čisté srdce, Bože, * obnov ve mně ducha vytrvalosti.
V. Vysvoboď mě z otroctví hříchu.

(responsum Žalm 51, 12; verš není biblickým citátem, ale "otroctví hříchu" je novozákonní motiv, rozvinutý zejm. v listu Římanům)

Responsorium s tímto latinským textem (až na záměnu slov s ohledem na revizi latinského liturgického překladu Písma) se v postní době zpívalo v předkoncilním oficiu římském (k tercii, AR1912 s. 24) i mnišském (k ranním chválám, AM1934 s. 338).

V Denní modlitbě církve ovšem místo překladu latinského responsoria najdeme nesouvisející text z úplně jiného žalmu (viz výše). Překlad by vypadal zhruba takhle:

R. On mě vysvobodí * z léčky ptáčníka. V. Ze zhoubného moru.

(Žalm 91, 3 podle ČLP; osobní zájmeno je oproti biblickému textu upraveno analogicky jako v latinském breviáři)


Verš podle septuagintního/vulgátního čtení, které je zachované v Neovulgátě:

V. A od zlovolného slova. (JP, otrocký překlad z latiny)

V. Od slova, které přináší zkázu. (Hejčl)

V. A od zlých úkladů. (Bárta: Žaltář Římského breviáře)

Sluší se zmínit, že česká překladatelská komise zdaleka nebyla jediná, která se v případě tohoto responsoria místo překladu jala skládat nezávislý text. Co k tomu vedlo? Jevil se překladatelům text ze žalmu 91, vyhraněného žalmu důvěry v Boží ochranu, málo prvoplánově postní? Náhrada úryvkem ze žalmu 51, podobně vyhraněného kajícího žalmu, by na to mohla ukazovat. Redaktorům římské liturgie se však žalm 91 evidentně jako opravdu vhodný pro dobu postní jevil - byla z něj vzata všechna postní responsoria a veršíky malých hodinek v potridentském breviáři a všechny zpěvy první neděle postní v potridentském misálu. (V dnešních mešních knihách už žalm 91 není v textech první neděle postní tak dominantní, ale přítomný je i nadále.) Ten postní žalm z něj udělala nejspíš skutečnost, že je citován v evangelních perikopách o pokušení na poušti. Tam ho cituje pokušitel, ponoukající k vyvození důsledků z extrémní interpretace starozákonního textu; v liturgii jím církev vyzpívává svou důvěru v Boží ochranu a pomoc, když na poušť následuje svého Pána.

Jako jiný možný motiv pro záměnu textu by v normalisačním Československu snad v úvahu přicházely i ohledy na politickou cenzuru, ale "charitní breviář" ze sedmdesátých let ohledně tohoto responsoria žádné ústupky komunistickým "ptáčníkům" a jejich léčkám dělat nemusel. Srovnání s charitním breviářem však ukazuje na jiný možný důvod k našemu nepřekladu: zatímco Renčův překlad žalmu 91, 3 dobře odpovídá neovulgátnímu čtení, Bognerův překlad použitý v Denní modlitbě církve sleduje masoretský text a od neovulgátního čtení se odklání, takže by překlad responsoria musel volit mezi konkordantností s překladem žalmu a zachováním významu překládaného liturgického textu. Je možné, že nezávisle složený text byl způsobem, jak se tomuto dilematu obloukem vyhnout. Narážíme tu na to, jak jsou liturgické texty propleteny s latinským překladem bible (někdy v jeho opravdu starém a překladatelsky ne dvakrát šťastném znění). Když se bible pro liturgické užití překládá z originálních jazyků čistě podle zásad moderní biblistiky a bez ohledu na liturgicky užívané výňatky, vede to k tomu, že celek římské liturgie (a to i té pokoncilní) dost dobře přeložit nejde, resp. že se nemalá část onoho biblicko-liturgického propletence v překladu ztratí. Proto dobrý liturgický překlad Písma nemůže být koncipován jen na zásadách biblistických, ale měl by dostatečně brát v potaz i případy liturgického použití překládaného textu. Proto také jsou namístě ona nepopulární ustanovení instrukce Liturgiam authenticam o tom, že liturgické biblické překlady mají sice být překlady z originálních jazyků, ale přihlížet k Neovulgátě, do níž jsou ohledy (nejen) na liturgické texty zapracovány, a obvykle následovat její překladatelská rozhodnutí.

K dnešnímu oficiálnímu českému textu může být užitečné poznamenat, že žalm 51 se až do breviářové reformy Pia X. zpíval jako první žalm v ranních chválách všech férií a v době předpostní a postní i o nedělích. Breviářová reforma Pia X., která psalmodii ranních chval zásadně přepracovala, každodenní zpívání žalmu 51 zachovala alespoň pro dobu postní a ostatní doby a dny kajícího rázu (srov. Malina B.: Dějiny římského breviáře, s. 256). Naše nepřeložené responsorium by se tak mohlo vydávat za určitou formu pokračování této starobylé tradice.

(Asi stejným právem, jakým je nešporní responsorium pondělků sudých týdnů žaltáře vydáváno za pozůstatek jádra starověkých katedrálních nešpor.)

nešpory

R. Ego dixi: Dómine, * Miserére mei.
V. Sana ánimam meam, quia peccávi tibi.

(Žalm 41, 5; CANTUS 006626)

R. Volám k tobě, Bože, smiluj se nade mnou.
V. Uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě.

(volněji podle Žalmu 41, 5)

Je známé z části středověkých mnišských pramenů jako responsorium ranních chval v době předpostní nebo postní, ale do potridentského mnišského breviáře neproniklo. V r. 1928 se dostalo do breviáře jako součást tehdy od základu přepsaného formuláře svátku Nejsvětějšího srdce Ježíšova (v římském breviáři jako responsorium k sextě, v mnišském k nešporám).

Nedělní responsoria

ranní chvály

R. Christe, Fili Dei vivi, * Miserére nobis.
V. Qui attrítus es propter scélera nostra.

(verš: Iz 53, 5; CANTUS 006276)

R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi.
V. Ty, kterýs byl proboden pro naše hříchy a rozdrcen pro naše viny.

(verš volněji podle Iz 53, 5)

V neděli lichých týdnů žaltáře a o všech nedělích "silných liturgických dob" (EDIT: s výjimkou Květné neděle, Zmrtvýchvstání Páně a neděle v jeho oktávu) se v ranních chválách zpívají responsoria s responsem Christe, Fili Dei vivi, miserére nobis, parafrázujícím volání slepého Bartimaia (Mk 10, 48 a par.). Verš je vždy zvolen podle důrazů té které liturgické doby. (Celkem je jich v Denní modlitbě církve sedm různých, protože v době vánoční jsou ze tří nedělí dvě trvale obsazené svátky, které mají každý svůj vlastní verš.)

Responsorium s daným responsem se v předkoncilním římském oficiu zpívalo každodenně v primě (hodinka mezi laudami a tercií, zrušená na přímý pokyn koncilu - SC 89) a verš se kromě liturgické doby přizpůsoboval také mariánským svátkům a svátku Božího Těla (v obou případech se zpíval vánoční Qui natus es de María Vírgine). Postní doba však zvláštní verš neměla a vystačila s veršem pro období během roku. Náš verš na motiv z Izajášovy písně o trpícím Hospodinově služebníku tak je čistě pokoncilní inovací.

Ve starších knihách jsem zvláštní postní verš responsoria Christe, Fili Dei vivi zatím viděl jen v neogalikánských breviářích. Tedy v breviářích, které, stejně jako Liturgia horarum, vzešly z celkové reformy, která odstranila velkou část nepravidelností narostlých díky postupnému vývoji.

(Seznam odkazů je čistě ilustrační, nejde o nejstarší nebo jinak významná vydání příslušných diecésních breviářů.)

nešpory

R. Atténde, Dómine, et miserére, * Quia peccávimus tibi.
V. Exáudi, Christe, supplicántum preces.
R. Pane, skloň se k nám a smiluj se nad námi, * zhřešili jsme proti tobě.
V. Kriste, vyslyš naše volání a odpusť nám.

Když jsem prvně viděl latinský text responsoria k nedělním nešporám, byl jsem v šoku. Český překlad cudně přikrývá, že jde o doslovný citát z neogalikánské "postní prózy" Attende Domine! Ta v římském ritu nikdy nebyla oficiálním liturgickým textem, ale je součástí repertoáru zlidovělých latinských paraliturgických zpěvů.

Solesmeské chorální knihy responsorium samozřejmě nechávají zpívat na vhodný tradiční nápěv, ale jak vidím v breviáři holá slova, prostě hned slyším něco jako na obrázku níže, a je pro mě obtížně představitelné, že to někdo má jinak. Za mě tristní. Jako se při skládání liturgických zpěvů musí dbát toho, aby hudební stránka nenesla nevhodné světské konotace, je třeba vyhnout se na druhé straně také textům, které jsou široce známé a konotují naprosto nevhodný nápěv.

responsorium nedělních nešpor v době postní 'Attende, Domine' na nápěv podle neogalikánské postní prózy, z níž je vzat jeho text

O historii samotného Attende Domine toho nemohu říci moc. Zpěv v dnešní podobě se údajně poprvé objevil v pařížském procesionálu z r. 1824 (nepodařilo se mi ověřit - dané vydání není online, dostupná starší vydání zpěv neobsahují).
Text jednotlivých veršů je starší, pochází z postních přímluv mozarabského breviáře (Breviarium Gothicum secundum regulam beatissimi Isidori archiepiscopi hispalensis, Matriti 1775, s. 314). Charakteristický refrén, který tvoří většinu našeho responsoria, je však až dílem oné francouzské redakce 19. stol.

Souhrn

Postních responsorií jsou dva páry, jeden pro ranní chvály a nešpory feriální, druhý pro nedělní. Obě feriální responsoria jsou tvořena citáty ze žalmů, nedělní jsou církevní (ne-biblické) komposice. Jen jedno (Ipse liberabit) figurovalo jako responsorium doby postní i v předkoncilním breviáři a je pozůstatkem toho, jak prominentní postavení míval v liturgii doby postní žalm 91. Právě toto responsorium však v Denní modlitbě církve není přeloženo, nýbrž nahrazeno úplně jiným textem. Dvě další responsoria (Ego dixi a Christe, Fili Dei vivi) mohou nárokovat určitou slabší návaznost na předchozí etapy dějin římského oficia.

Křestní nešpory (7): a co Morava?

11.3.2024 18:58 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba po delší době opět zvednout téma křestních nešpor a doplnit něco málo k seriálu, který tu o nich před několika lety vycházel.

Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu". Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis zřejmě připouští i její zavedení tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není z dřívějška doložena.

Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí křestních nešpor v premonstrátském řádu (viz také novější vývoj), jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou praxi v pražské církevní provincii. Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny, předložil návrh, jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit v rámci platných liturgických předpisů.

Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil od toho užívaného v Čechách, a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné zohlednit v dnešní liturgické praxi. Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen. I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné pramenné základně.

Předtridentský olomoucký ritus

Tištěný olomoucký breviář z r. 1499 (Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v) má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá variantě pražských nešpor určené pro soukromou modlitbu mimo kostel. Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria), ale průvod ke křtitelnici se nekoná.

Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!) však najdeme ve starším breviáři rukopisném. Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře průvod ke křtitelnici vypuštěn? Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále? Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby nejširších kruhů diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor mimo katedrálu se nepočítalo?

Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat, že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou zatím podobný důkaz předložit nemohu.

[1] K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia, žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia], žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia], žalm Beatus vir.

Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.

Hned následuje antifona k Magnificat: Surrexit enim sicut dixit Dominus et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus. Orace Deus qui hodierna die [per unigenitum tuum aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti: vota nostra, quae praeveniendo aspiras, etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]

[2] Po Amen hned následuje antifona Alleluia alleluia alleluia, žalm Laudate pueri. Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni. Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.

Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia, žalm In exitu Israel de Aegypto. Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu) se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen. Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis, sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum. Chór odpoví Amen. Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.

[3] Pak, zatímco se procesí vrací do chóru, začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas: concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem. (Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].

Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty, jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou k Magnificat. Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku (psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář), pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím danému dni. Pak ať říká antifonu k Magnificat. Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná). Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc], připojí veršík In resurrectione, oraci Deus qui nos resurrectionis a uzavře Per eundem. Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!] A víc nic.

(CZ-OLm K-24076, f. 157r; liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)

Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela" (cestou od křitelnice) s veršem a orací připomínající umučení Páně. Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv (v Praze antifona Vidi aquam), ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí, zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází. Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona Christus resurgens, stejně jako v Praze.

K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly, zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl a v dohledné době se k tomu nedostanu.

Antifonář CZ-OLm K 14892, obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků, podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není - viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor; 90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých. Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku, že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.

Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja v jednotlivých antifonách k žalmům. Pro pražské prameny je typická sestava antifon 4-5-4-3-3. Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon figurujících v různých místních tradicích v nedělních nešporách:

  • Dixit Dominus
  • Fidelia omnia
  • Potens in terra
  • Sit nomen Domini
  • Nos qui vivimus

(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)

Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3, kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3. (Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají shodné nápěvy.) Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3. Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí nepředpokládat automaticky nespolehlivost. Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky, rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář) byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných pramenů, ukazovalo by to na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor, např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center. Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav (tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze) a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby. Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme, a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.

Jak křestní nešpory slavit dnes

Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy (první verze; její modlitelný český překlad a doplňky) a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:

  • v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
  • u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
  • nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
  • po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)

Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí je prostorově hodně náročné a současníkovi dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam. Druhý žalm se pak může zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.

Křestní nešpory secundum Olejníkum

Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými, tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích. Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem, podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá, kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ... zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu, neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.

K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům, volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a procesionální antifona Christus resurgens. S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po Olejníkově zpracování. Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon, se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře. I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci: vezmeme antifonu k příslušnému žalmu, text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja, melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících, aby s novým textem dávala smysl. Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům do žaltářů mešních:

Alelujatické antifony vzniklé přetextováním antifon J. Olejníka

(zdrojový kód; původní Olejníkovy antifony: OL264, OL163)

(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66 zpívat raději žalm 111 nebo 112, tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)

Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm, nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým "jiným vhodným zpěvem".

Nejnovější
Kategorie
Štítky

 (28)  (22)  (20)  (19)  (17)  (17)  (15)  (13)  (13)  (13)  (13)  (13)  (12)  (11)  (10)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (9)  (8)  (8)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (6)  (6)  (6)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)

RSS

  Nejnovější články