Jednota Musica sacra
pořádá každoročně okolo památky sv. Cecílie,
patronky chrámových hudebníků, svoje výroční setkání v brněnské
katedrále, a přinejmenším od r. 2022
bývá zahájeno zpívanými ranními chválami o světici.
Z těch posledních (15. 11. 2025)
byl zveřejněn videozáznam,
na který proto rád upozorňuji.
- 3:09 vstupní průvod (krátký a svižný, bez hudebního doprovodu)
- 3:52 Bože, pospěš mi na pomoc (nápěv římský feriální)
- 4:18 hymnus (ze zeleného hymnáře o jedné mučednici, na nápěv adventního hymnu Conditor alme siderum)
- 5:33 první antifona a žalm (II.D s mnišskou variantou diference)
- 7:38 druhá antifona a kantikum (VIII.G)
- 10:44 třetí antifona a žalm (I.a3)
- 13:08 krátké čtení
- 13:56 responsorium (běžný nápěv krátkého responsoria modu VI)
- 14:46 antifona k Benedictus a kantikum samo (VI.F) s okuřováním oltáře
- 17:56 přímluvy (zpívané s odpovědí; nápěv nejspíš nový/místní, pramodus D)
- 20:09 otčenáš (MZ 432)
- 20:55 závěrečná modlitba, požehnání, Dobrořečme Pánu; průvod zpět do sakristie (bez hudebního doprovodu)
Ranní chvály to jsou české chorální, kompletně zpívané, kompletně a capella,
v plné hudební formě vč. prokomponovaných antifon.
Skromné vlastní texty o sv. Cecílii (orace, antifona k Benedictus)
jsou doplněny na formát slavnosti společnými texty o jedné mučednici.
Hymnus (překlad latinského) ze zeleného hymnáře,
na jednoduchý chorální nápěv.
Zpěv táhne pětičlenná, převážně mužská, v alby oděná schola,
rozdělená na dva chóry asymetricky "jeden proti všem",
resp. "kantor proti zbytku".
Lid v lavicích se nedělí na strany, ale zpěvem se připojuje
k početnějšímu chóru.
(Čímž se elegantně předchází tomu, že při lidovém zpěvu
v běžném frontálním uspořádání kostelních lavic bývá těžké
až nemožné vyhnout se zmatkům ohledně toho, kdy má zpívat moje strana.)
Kantor sám zpívá vždy celou antifonu před žalmem
i celý první verš žalmu, dále sólové části responsoria a intence přímluv.
Daný způsob začínání antifon a žalmů je co do míry koncentrace
na kantora už poněkud excesivní
a je dán specifickou situací, kdy je choralistů málo a jediný kantor
je zároveň jediným zpěvákem jednoho ze dvou chórů pro antifonální psalmodii.
Při více lidech není radno napodobovat.
Nápěvy antifon jsou složené nově pro dané české texty,
nepozorujeme snahu reflektovat nápěvy odpovídajících latinských
antifon.
(Tradičními texty, u kterých by to přicházelo v úvahu, jsou
druhá a
třetí antifona k psalmodii
a antifona k Benedictus.)
Což nekritisuji - sám
s převážnou většinou zpěvů
nakládám podobně - ale při setkání s novým nezávislým zpracováním
chorálních nápěvů oficia je to jedna z vlastností, po kterých se dívám.
Všechny vlastní nápěvy jsou pěkné -
a speciálně pokud jde o antifony, když jsem je slyšel
a přezpíval si je, budu se muset hlídat, abych některou z nich při případné
budoucí revizi společných textů o jednom mučedníkovi bezděky neukradl.
Snad jen o antifoně k Benedictus bych bez falešné skromnosti řekl,
že moje verze je lepší.
Že se v Brně pro hudební tvar oněch ranních chval
vydali cestou českého chorálu pro mě bylo překvapením.
Nějak automaticky jsem na celé Moravě předpokládal silný olejníkovský vliv,
včetně onoho názoru, že chorál se s češtinou nesnáší.
Ale snad je moje překvapení hlavně projevem trestuhodné neznalosti brněnské scény:
až teď vidím, že třeba v přehledu účinkování Svatomichalské gregoriánské scholy
je českých chorálních nešpor požehnaně, a to právě i z poslední doby.
Ohledně nápěvů žalmů stojí za upozornění žalm první:
pokud je čtenář zvyklý na české chorální oficium tak, jak
ho slovem, sazbou a softwarem podporuji já, nejspíš si všimne, že
žalmový tonus II je tu v odlišné variantě zakončení: s pes c-d
a klouzavým hudebním akcentem,
tedy v té variantě, kterou nejnovější chorální knihy ze Solesmes
předepisují pro oficium mnišské i světské/římské, ale v rámci knih
z první poloviny minulého století (z nichž vychází moje redakce)
byla charakteristická právě jen pro oficium mnišské
a v tištěných knihách z doby před solesmeskou reformou se nevyskytuje
snad vůbec.
Další zvláštností je v mediaci prvního verše prvního žalmu akcent
na jednoslabičném posledním slově
("Bože, ty jsi můj Bůh").
To je naopak vlastnost známá ze systému psalmodie
předkoncilních římských chorálních knih
(a hojně užívaná také v novodobém chorálu německém),
kterou chorální knihy ze Solesmes už dávno opustily
(srov. Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, s. 1225; Antiphonale Romanum I, Solesmes 2020, s. 632).
I já zvláštní pravidlo o akcentu na posledním jednoslabičném slově
považuji za zbytečnou komplikaci bez zvláštní estetické hodnoty
a můj systém české chorální psalmodie se dobře obejde bez něj.
Brněnští ale i tady ukazují, že moje pojetí českého chorálu není
jediné možné.
Zpívané přímluvy jsou jedny z nejzdobnějších, co jsme
dosud kdy slyšeli. Nápěv mi není odjinud známý,
předpokládám tedy, že je místní autorský.
Dvoudílný recitativní nápěv pro intence by byl dobře použitelný
i pro jiné formuláře;
nápěv pro odpověď je také v zásadě recitativ se závěrečnou kadencí a
měl by být přenositelný nebo upravitelný na řadu odpovědí podobné délky.
Moje řešení zpívaných přímluv by čtenář hledal marně.
Dílem protože mi - pod vlivem všeobecné české praxe přímluv mešních -
dlouho vůbec nepřišlo na mysl zpívat je;
dílem protože oficium zpívám jen sám doma,
přímluvy Denní modlitby církve pak mám z celého srdce nerad
a když mě nic nenutí pronášet je nahlas, dobrovolně to nedělám.
Každopádně kdybych je někdy někde přeci jen ke zpěvu chystal,
zvolil bych jistě formu mnohem prostší.
(Srov.
jak se zpívaly preces feriales.)
Přímluvám nenáleží zdobení.
Kolem a kolem se mi vyslechnuté ranní chvály,
i při drobných dílčích výhradách, opravdu líbily.
Snad mohu říci nejen svým jménem:
máte-li tam chorálu českého v podobné kvalitě víc, netajte nám ho,
i my ho chceme zpívati!
Na okraj můžeme vzpomenout, že až do liturgické reformy
byl svátek sv. Cecílie jedním z těch, které, i když se slavily
v relativně skromném stupni, měly v římském breviáři
plné vlastní oficium vč. antifon k žalmům (podobně jako dodnes památka sv. Anežky Římské), tvořených
úryvky z legendy o událostech vedoucích k Cecíliině mučednické smrti
(AR1912 770).
Vlastní příčinou toho, že je Cecílie dodnes ctěna jako patronka
chrámových hudebníků, je pak právě antifona
Cantantibus organis (kde církev zpívá o tom, co a jak mučednice
prozpěvovala na cestě ke své mučednické smrti),
tj. první z někdejší série antifon k žalmům ranních chval a nešpor.
Nemůžu tvrdit, že by zrovna zpěvy starého svatocecilského
oficia samy o sobě byly nějakým zcela zásadním pokladem zbožnosti,
pro jehož znovuzavedení by se speciálně mělo jít na barikády,
a uznávám, že pokud šlo reformátorům o to, vybrat z něj takové zpěvy,
které budou po překladu do národních jazyků
i pro průměrného novodobého katolíka dobře (hlasitě, veřejně, bez cringe)
modlitelné, jsou ty dvě antifony k evangelním
kantikům, které v breviáři máme dnes, výběrem zdařilým.
A přeci za mě i tady platí, že kdo okusí staré, nechce nové a
řekne: staré je lepší.
Cyklus bohatých oficií starých římských světců je jen jedním z mnoha
klenotů v liturgické reformě ztracených, které čekají na toho,
kdo se odhodlá (a životní stav mu dovolí) strávit alespoň jeden celý
liturgický rok s předkoncilním breviářem a antifonářem.
Praktický tip pro středně zaneprázdněné:
zatímco pokoncilní breviář stejné antifony v rámci jednoho liturgického
dne opakuje jen výjimečně, v předkoncilním naopak většina svátků
bere stejný cyklus pěti antifon k žalmům ranních chval, nešpor
i malým hodinek, takže i ten, kdo se každodenně modlí např. jen
nešpory, nasaje z denních hodinek docela slušný vzorek.
Odvrácenou stranou tohoto opakování denních zpěvů však je,
že kdo se modlí třeba i všechny denní hodinky, ale vynechává matutinum,
přijde o mnohem větší část celkového repertoáru než ten,
kdo se na denní hodinky omezuje v oficiu pokoncilním.
Církevní média
(cirkev.cz,
vaticannews.va)
přinášejí zprávy o jenštejnovské konferenci v Římě a nešporách
ze svátku Navštívení Panny Marie,
zpívaných na její závěr poblíž Jenštejnova hrobu v basilice sv. Praxedy.
(V obou článcích viz/slyš těch nešpor zvukový záznam!)
Já jsem tím uvržen v neřešitelný vnitřní konflikt, neboť jako úzkoprsý
legalista musím dštít oheň a síru, že duchovenstvo nemá co zpívat první
nešpory Navštívení
(navíc nešpory naprosto nezákonné co do souladu s platnými liturgickými knihami)
v době, kdy se letos měly zpívat první nešpory Nejsvětější Trojice;
jako milovník pražského ritu naopak musím zavřít oči před všemi nesrovnalostmi
co do kalendáře a liturgického práva a tetelit se blahem, že
(mj. i) klerici českých diecésí veřejně zpívají nešpory podle středověkého pražského breviáře
(srov. BP1502 322v).
[EDIT 3. 6. 2026]
Doplňuji časovou osnovu záznamu:
- 00:00 úvodní verš (slavnostní nápěv)
- 01:00 první antifona Exsurgens Maria a žalm Laudate, pueri, Dominum
- 05:04 druhá antifona Et factum est a žalm Laudate Dominum, omnes gentes
- 07:11 třetí antifona Exclamavit Elisabeth a žalm Laudate Dominum, quoniam bonus est psalmus
- 11:48 čtvrtá antifona Et unde mihi hoc a žalm Lauda, anima mea, Dominum
- 16:17 pátá antifona Et beata, quae credidisti a žalm Lauda, Ierusalem, Dominum
- 19:42 capitulum
-
20:22 responsorium Magnificat anima mea Dominum
s veršem a doxologií
- 24:09 tropus Mater Christi veneranda
- 25:28 hymnus Assunt festa iubilea
- 27:58 veršík Fecit mihi magna Dominus
- 28:08 antifona O quanta vis amoris a Magnificat
- 33:10 orace
Kdo je zvyklý jen na pokoncilní breviář,
bude se při poslechu těch nešpor divit, kde je otčenáš a přímluvy
(nikde)
a proč na začátku chybí hymnus
(protože do liturgické reformy v nešporách nebyl písničkou na úvod,
kterou z něj dělá VPDMC 42, a zpíval se až před Magnificat).
Choralistu nejspíš překvapí nápěvy žalmů, jejichž kadence
se od dnes obvyklých citelně liší.
Kdo je zvyklý na oficium římské předkoncilní,
možná se ošklíbne, že se tu svátek Navštívení slaví sice se středověkými
texty, ale podle pokoncilního
kalendáře - a tedy o měsíc dříve, než bylo po většinu jeho existence obvyklé.
Všimne si, že repertoár zpěvů je jiný, než byl pojat
do římského breviáře,
ale tam i onde antifony k žalmům tvoří číselnou řadu podle modů.
To, že se v prvních nešporách svátků zpívají žalmy začínající slovem
Laudate nebo Lauda, bylo obvyklé v řadě předtridentských
breviářů, ne však v tom kuriálním, který se stal základem potridentského
breviáře římského. (Psalmodii prvních nešpor svátků postavenou z žalmů Laudate
právě s odvoláním na širokou předtridentskou mimořímskou tradici
zavedl pokoncilní breviář, srov. VPDMC 134, ale když jsou v každých nešporách
žalmy jen dva, není to příliš nápadné, a v překladu do češtiny
je to patrné ještě méně.)
Podobně responsorium zpívané ve svátečních nešporách po krátkém čtení.
Roztomilým detailem, dnešní liturgické praxi ještě mnohem cizejším,
je na konci responsoria tropus Mater Christi veneranda:
nejde jen o nějaký neoficiální nebo polooficiální přílepek -
řada podobných písničkových vycpávek byla zcela oficiálně zahrnuta
v pražském breviáři spolu s rubrikami regulujícími způsob
použití (srov. BP1502 324v).
Kdo měl někdy něco společného s cisterciáky, tomu by třeba také mohl být
povědomý (jen) text antifony k Magnificat
O quanta vis amoris
(srov. Antiphonarium Cisterciense, Westmalle 1948, s. 248).
Poprvé jsem ji slyšel před lety v Novém Dvoře, snad
na závěr matutina, v den, který určitě neměl se svátkem Navštívení
nic společného, a byl to jeden z těch vzácných momentů,
kdy skvěle interpretovaný a co do textu dobře srozumitelný
liturgický zpěv v posluchači bezmála působí to, o čem se zpívá.
Nezbytných pár hejtů:
Divil jsem se závěru Tu autem, Domine, miserere nobis
na konci capitula: třeba mě někdo středověkých pramenů
znalejší usvědčí z omylu (resp. z prameny nepotvrzované zpětné
projekce potridentských římských zvyklostí), ale pokud vím,
touto formulí se uzavírají pouze čtení matutina (u kterých ji tištěné
pražské breviáře dosti pečlivě uvádějí) a příp. krátká čtení
(lectio brevis) - čtení v nešporách však není
lectio brevis, nýbrž capitulum.
V rámci nešpor kompletně zpívaných je podivnou a rušivou anomálií recitovaný
veršík (po hymnu). Snad kombinace úzkostlivého lpění na historické
věrnosti nápěvů a nedostatku dobových bohemikálních pramenů s notovanými
nápěvy pro veršíky? (Ale: vsadil bych boty, že použitý nápěv verše
Deus in adiutorium bychom v rukopisech českého původu
z Jenštejnovy doby také hledali marně.)
Konečně reklamuji po oraci chybějící Benedicamus Domino.
Reklamoval bych před orací chybějící
Dominus vobiscum ... Oremus,
ale nemám teď pohotově neotřesitelný důkaz, že se i v pražském ritu
orace v nešporách začínala přesně takto.
[EDIT 25. 6. 2026]
Záznamem zachycená orace
není ta, kterou známe z tištěného pražského breviáře a
ze všech rukopisů spojovaných s různou mírou pravděpodobnosti
s Jenštejnem osobně
(podle Hallas R.: Two rhymed offices composed for the feast of the Visitation of the
Blessed Virgin Mary, s. 76nn:
CZ-Nlobkowicz R VI Fb 16, f. 12r;
CZ-Pu XII A 9, f. 69r;
V-CVbav Vat.lat.1122, f. 142r).
I když má s tou pražskou/jenštejnovskou víceméně společný myšlenkový postup
a některé charakteristické výrazy, nejde jen o porušenou
verzi téhož textu nebo o výsledek nepodstatných drobných úprav,
ale o citelně přepracovanou variantu, kterou jsem zatím nenašel
jinde než v rukopisném olomouckém breviáři
CZ-Bsa R 626, f. 102r.
Závěrem nezbývá než vyjádřit přání, abychom se dožili doby,
kdy se nešpory podle rubriky Kostela pražského
nebudou zpívat jen na okraj vědeckých konferencí, ale
alespoň párkrát do roka i v rámci běžného liturgického provozu
v samotném Kostele pražském, nebo třeba i jen v nějaké
nově zřízené pražské obdobě "mozarabské kaple" katedrály v Toledu.
V sobotu 25. 4. se v pražské katedrále při mši s formulářem svátku
sv. Vojtěcha formálně ujal úřadu pražského arcibiskupa Stanislav Přibyl.
V neděli 26. 4. večer se pak konalo setkání kněží arcidiecése
na (po katedrále) druhém z pražských svatovojtěšských míst,
v benediktinském arciopatství na Břevnově.
Veřejnosti přístupné a online vysílané byly nešpory,
které toto setkání otevřely.
Případný zájemce je může zhlédnout i zpětně
v záznamu.
Nešpor se účastnila jak komunita hostitelského kláštera,
tak sestry benediktinky z Bílé hory, ale liturgie byla zcela
v režii diecésního duchovenstva
(předsedal arcibiskup, jako kantoři a asistence posloužili seminaristé)
a sledovala nedělní nešpory z Denní modlitby církve,
ne z mnišského oficia.
Toto rozložení sil se odrazilo v prostorovém uspořádání:
biskup se dvěma jáhny zasedli na sedes v oltářním prostoru,
krajní místa v (jinak prázdných) chórových lavicích
obsadili kantoři a asistence, pro benediktiny a benediktinky byla
vyhrazena sedadla užívaná při mši ministranty
a rozestavěná tak, že tvoří od chrámové lodi trochu odsazenou
jakoby první řadu lavic pro lid.
Místní mnišské komunity také nešly v liturgickém průvodu, ale
před začátkem nešpor už seděly na svých místech.
Nešporám předcházel plnohodnotný liturgický průvod
celou délkou kostela, s procesionálním křížem a svícemi,
za varhanního doprovodu.
Po zaujetí míst bezprostředně následoval verš "Bože, pospěš mi na pomoc"
(na chorální nápěv římský feriální)
a nešpory běžely podle svého liturgického pořádku až k závěrečné modlitbě.
Strohý začátek bez jakéhokoli řečnění
(i když šlo o nešpory při výjimečné příležitosti, která by snad
mohla k tomu svádět a do jisté míry omlouvat) je třeba ocenit.
Hymnus z červeného hymnáře,
antifony recto tono, žalmy a Magnificat na Korejsovy nápěvy.
Kantikum Zj 19 chorální, modu V
(srov. druhou možnost v našem notovém materiálu),
zpívané náležitě responsoriálně.
Hezkým detailem, který jsem ještě nikde neviděl,
bylo, že v předzpěvování kantika se po verších střídali
oba kantoři (sedící na opačných stranách chóru).
Otčenáš na jeden z obvyklých mešních nápěvů,
po požehnání Regina coeli, (samozřejmě jen) tonus simplex.
Tedy zpívané nešpory co do nápěvů, míry zpěvu a plnosti hudební formy
víceméně tak, jak v době mého studia na KTF UK kolegové popisovali
zlatý standard slavnostnějších nešpor v pražském semináři.
Z toho vyčnívá responsorium v pěkném vlastním zhudebnění
(noty viz v záznamu čas 28:34), autora neznámého.
Zvláštní pozornost si zaslouží přímluvy.
Zatímco zbytek nešpor do puntíku sledoval texty ze dne,
přímluvy (v záznamu čas 33:15, plný text a noty 34:01)
jsou celé nově složené pro danou příležitost.
Jde o sérii krátkých proseb za nového diecésního biskupa a jeho
budoucí působení.
Biskup sám během nich klečí před oltářem, zatímco asistující jáhni
stojí po jeho pravici a levici a kantoři (opět střídavě) předzpěvují
intence.
Volné skládání formulářů přímluv
(narozdíl od doplnění zvláštních intencí do standardního formuláře, VPDMC 188)
není legální úprava
(autoritu k tomu má až biskupská konference, VPDMC 184)
a VPDMC 185-187 stanoví obecné zásady,
podle kterých se mají stavět všechny formuláře přímluv v oficiu:
že vedle proseb nemá úplně chybět ani moment anamnetický;
že se má pamatovat především na všeobecné potřeby celé církve;
že se přímluvy nešpor zakončují prosbou za zemřelé.
Mám za to, že tyto zásady nejsou omezení pro omezení,
ale vystihují kus bytostné povahy liturgie hodin a smyslu přímluv v ní.
I když odhlédneme od souladu s předpisy a budeme se ptát po vnitřní
hodnotě daného projevu liturgické tvořivosti,
jeví se mi takové výhradní soustředění na jednotlivce,
jenž je na jedné straně verbálně vyzbrojován svolávanou Boží pomocí
a na straně druhé nakládán ideály a očekáváními,
jako problematické.
Pokud jde o obsah,
liturgickým přímluvám sluší uměřenost a určitá závažnost:
že nejsou zbytečně mnohomluvné, neprosí o podružnosti a malichernosti,
nezabíhají do detailů.
Přimlouvat se toho dne za nového diecésního biskupa a jeho službu
bylo namístě, ale adekvátní formou by (v rámci liturgie hodin)
byla jedna dobře vykrojená prosba
vložená do přímluv ze dne. Pokud se snad chceme
přimlouvat zvlášť naléhavě, tak prosby dvě.
K přímluvám ještě technická poznámka k nasazení chorálního nápěvu
na český text:
použitý nápěv pro intence je shodný s prvním poloveršem
krátkých responsorií pro dobu velikonoční
a má kadenci s jednou slabikou přízvučnou a jednou přípravnou.
To je většinou respektováno tam,
kde intence končí dvou- nebo trojslabičným slovem (resp. přízvučným celkem),
ale kde je poslední slovo čtyřslabičné,
redaktor sledovaných nešpor klade první slabiku (= hlavní slovní přízvuk)
už na notu přípravnou, aby se celé slovo vešlo do kadence,
takže nota, která standardně nese přízvučnou slabiku,
je najednou nepřízvučná.
Přízvučná struktura nápěvu se tak verš od verše mění, což působí
nesouladně a nelibě. Pravděpodobnou příčinou tohoto řešení je
(zbytečný a zde ukázkově škodlivý)
strach z uplatnění vedlejšího slovního přízvuku.
Sečteno a podtrženo: po hudební stránce šlo o zpívané nešpory
zjednodušené jen absencí prokomponovaných antifon;
míra slavnostnosti je přiměřená příležitosti, provedení vzorné.
Jedinou skvrnou jsou výše proprané přímluvy.
Považuji za vhodné veřejně deklarovat, že
-
Projekt In adiutorium je (pokud jde o tvorbu nápěvů
pro liturgické texty) lidské dílo vznikající bez použití
umělé inteligence.
-
Tak to zůstane i do budoucna.
-
Kdybych snad z výše deklarované zásady v budoucnu dělal nějakou
výjimku, bude to ve zdrojovém kódu i v notových výstupech
zřetelně vyznačeno a zde na blogu reflektováno,
přičemž na takovou reflexi bude přidán odkaz i přímo do tohoto článku.
Použití nástrojů založených na různých typech umělé inteligence
se nezříkám pokud jde
o rutinní údržbové práce, programování nástrojů
nebo dobývání poznatků vytěžováním dat,
tedy o ty práce související s projektem,
které nejsou tvůrčí prací na nápěvech liturgických textů.
Připomínám, že letos je jeden z těch relativně výjimečných roků,
kdy ten, kdo se denně modlí všechny hodinky
(nebudiž tajné, že to já ani zdaleka nejsem),
přezpívá v době postní kompletní čtyřtýdenní cyklus žaltáře,
"celých těch 150 146 žalmů",
nepřerušených svátkem se sváteční psalmodií.
Čtyři týdny souvislé psalmodie ze žaltáře vyjdou akorát přesně
do slavnosti sv. Josefa.
Poslední takový rok s nepřerušeným žaltářem byl 2015,
další budou (nepřibudou-li mezitím nové svátky spadající do doby postní)
roky 2032, 2037, 2038, 2043, 2054, ...
Moje kronika veřejně a se zpěvem slaveného oficia je v poslední
době na informace skoupá, anžto se mi dlouhodobě nedařilo
být ani jen některých význačnějších událostí v širším okolí bydliště
očitým svědkem.
I pro letošek tak jen stručné zprávy z druhé ruky:
K uvedení na trh nové knihy o ambrosiánském ritu
(Valli N.: Stručné uvedení do ambrosiánské liturgie)
pořádal institut liturgie.cz dne 27. května v Břevnovském klášteře
přednášku autora,
zarámovanou mší a nešporami v ambrosiánském ritu.
Zatímco mši v tomto ritu v Praze údajně v minulých letech několikrát
slavil jeden z místních augustiniánů, který k tomu má nebo měl
osobní privilej, veřejné slavení ambrosiánských nešpor se zdá být
(když pomineme dobu Karla IV. a jepičí život pražského kláštera sv. Ambrože)
bezprecedentní. Já na jednorázové liturgické kuriosity podobného druhu
hledím s rozpaky, ale kronikářskou zmínku si nepochybně zaslouží.
Nakolik se dá soudit ze zveřejněné brožurky pro účastníky (viz stránku akce),
šlo o nešpory z velké části zpívané, a to na tradiční nápěvy
ambrosiánského chorálu a kompletně latinsky.
Účastníci měli v ruce zrcadlový český překlad.
V souvislosti s úmrtím kardinála Duky doznaly
potěšitelného dílčího vylepšení obřady pohřbu pražského arcibiskupa,
když se na závěr dvoudenního výstavu těla zemřelého
(tentokrát v kostele Všech svatých), v předvečer pohřbu,
dne 14. listopadu večer,
sešli zástupci všech kapitul pražské arcidiecése ke zpívaným nešporám
z oficia za zemřelé.
Podle fotek byly nešpory zpívány pravděpodobně česky
a v Kšicově zhudebnění (soudě podle charakteristické úpravy not).
Pohřeb diecésního biskupa nabízí prostor
uskutečnit obřady křesťanského pohřbu úplněji, včetně prvků, na které
běžně nebývají zdroje, a je tedy žádoucí, aby
nechybělo ani oficium za zemřelé. V rámci obřadů kolem úmrtí kardinála Vlka
před osmi lety jsem ho postrádal, letos mám radost, že došlo alespoň
na ony nešpory.
V ideálním světě bych rád viděl i modlitbu se čtením a ranní chvály.
Když je katedrála stejně otevřená minimálně hodinu přede mší,
nabízelo by se zařadit je právě tady - ne nutně jako hlavní liturgický
program předpokládající účast všech přítomných, ale jako polosoukromou,
volitelné účasti příchozích otevřenou zbožnou náplň doby před začátkem mše
(srov. v řadě kostelů obvyklý růženec přede mší),
soustředěnou na chór a jeho bezprostřední okolí (popř. na jinou
vhodnou část ohromného chrámového prostoru),
zatímco v chrámové lodi se scházejí hosté
a kostelníci dokončují poslední přípravy ke slavnostní mši.
Dost možná by šlo o slavení na mnohem nižším stupni slavnostnosti,
než bývají běžné kapitulní nešpory, vč. menšího podílu zpěvu,
a nejspíš by bylo svěřeno nějaké skupině kněžstva, věřících a hudebníků,
která nebude patřit k hlavním aktérům následné pohřební mše.
8. prosince bylo pondělí a při mimořádných kapitulních nešporách
ze slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie
byl do úřadu probošta Metropolitní kapituly uveden
P. Zdenek Wasserbauer.
Že jsem i tuto svatovítskou instalaci zmeškal, stále nevím,
jak se v katedrále řeší kontakt hodinky oficia a právního úkonu
(pro různá řešení odjinud viz zde na blogu štítek "instalace").
Z fotodokumentace
se (stejně jako posledně) zdá, že formality instalace
byly vyřízeny nejspíš ještě před úvodním veršem,
ale to jsou samozřejmě stále jen dohady.
Za povšimnutí stojí, že slavnost je vyzdvižena jako obzvlášť významná
tím, že všichni kanovníci (mimo hosty z jiných kapitul) odívají pluviály.
Dříve jsme to viděli např. o nešporách slavnosti Zmrtvýchvstání Páně.
Předpokládám, že právě tuto výjimečnou ceremoniální ozdobu
označují různé obměny fráze
cappis utuntur (obvykle bez explicitního podmětu)
nebo cappis utimur
v rubrikách předtridentského pražského breviáře.
Viz BP1502 f. 98r o slavnosti Narození Páně, f. 114r o Epifanii,
f. 371r na sv. Václava
a na vícero dalších místech.
[EDIT 31. 3. 2026]
Ony nešpory byly výjimečně vysílány na webu katedrala.tv
a jsou tam dostupné v záznamu.
Instalace kapitulního probošta je opravdu zařazena před vlastní začátek
nešpor jako samostatný obřad.
Sestává z
liturgického pozdravu (Pán s vámi!),
proslovu děkana Pávka,
čtení arcibiskupského dekretu o potvrzení kapitulní volby,
vyznání víry,
(latinské) přísahy věrnosti kapitule,
(latinské) instalační formule,
uvedení na (instalační formulí zmiňované) proboštské místo v chóru,
písně Bože, chválíme tebe s připojenými veršíky a orací,
blahopřání kapitulních zaměstnanců
a předání klíče od korunní komory.
Instalace nemá formální závěr, nový probošt opouští své místo
v chóru, zaujímá místo předsedajícího a intonuje verš
Deus, in adiutorium meum intende, kterým začínají nešpory.
Kdybych měl jmenovat jediný hymnus červeného hymnáře,
který považuji za ze všech nejméně šťastný,
byl by to hymnus druhých nešpor neděle sudých týdnů žaltáře,
Pravý Bože na výsosti,
tvořený vybranými slokami z Michnovy písně "Chvalmež Boha všemocného".
Sluší se upřesnit, v jakém smyslu nejméně šťastný:
nejméně šťastný z hlediska toho, jak moc škodí dobré praktické
uplatnitelnosti hymnáře v liturgickém provozu.
Jde o píseň co do textu i nápěvu hodnotnou
a zařazení do liturgického hymnáře
(jak byl v rámci přípravy Denní modlitby církve koncipován)
asi v zásadě hodnou,
ale naprosto nevhodné je její určení jako hymnus
nedělních druhých nešpor,
a to kvůli nápěvu, který není z nejzpěvnějších,
po stránce rytmu patří v rámci hymnáře mezi ty složitější
a má rozsah přes oktávu (undecimový),
přičemž výšin i hlubin užívá důkladně a zpěvákovi,
který potřebným rozsahem řádně nedisponuje, to dá sežrat.
Nedělní nešpory jsou jednou z těch hodinek, které jsou
alespoň v několika málo centrech liturgického života
pravidelně veřejně slaveny, doporučováno pak je jejich veřejné slavení
i ve farnostech (srov. SC 100; VPDMC 207).
Alespoň příležitostně k němu snad tu a tam opravdu dochází.
Tomu by měl odpovídat i hudební repertoár nedělních nešpor,
a to i co do dobré přístupnosti lidovému zpěvu, aby je
mohlo vkusně zazpívat i shromáždění pěvecky slabší.
Dvojnásob to platí pro nedělní nešpory ze žaltáře,
které se zpívají po většinu liturgického roku.
Pro srovnání můžeme odkázat na nedělní nešporní hymny latinské,
které jsou - nejen co do rozsahu - podstatně snazší:
Lucis creator optime (rozsah sexty),
O lux, beata Trinitas (septimy).
Latinské hymny ze žaltáře jsou po hudební stránce oproti českým
výrazně snazší i celkově jakožto cyklus,
díky omezení se na menší množství nápěvů,
které jsou ve feriálním oficiu mnohonásobně opakovány.
(Hledím teď primárně na pokoncilní Liber hymnarius,
ale to samé platí i pro předkoncilní římský antifonář -
tam o to více, že cyklus hymnů žaltáře byl jen týdenní,
ne dvoutýdenní jako dnes.)
Hymnář obsahuje vícero písní, které jsou v tom nebo onom ohledu
vadné a zasloužily by opravu nebo výměnu, ale mám za to,
že nejvíc škody nakonec dělá právě Pravý Bože na výsosti
- dobrý, ale náročný hymnus na frekventovaném místě.
Nejsnazší nápravou možnou tady a teď by bylo najít nebo složit
pro něj přístupnější alternativní nápěv - jakkoli jsem si vědom, že vyzývat
ke vztažení ruky na Michnovu píseň zavání herezí.
Pokud vzácní čtenáři nějaký vhodný nápěv znají či mají, budu rád za zprávu.
Staroboleslavskou pouť jsem letos vynechal, ale příjezd lebky,
koncert v basilice sv. Václava a první nešpory v její kryptě přenášela TV Noe, pročež alespoň telegraficky
k nim:
Nešporám předsedal, stejně jako v posledních letech,
pražský arcibiskup Jan Graubner;
vedle místních kanovníků se jich účastnili i zástupci
kapitul z Prahy (Kelnar z Metropolitní kapituly, Kotas a Brož z Vyšehradu a od Všech svatých);
zpívali zpěváci z okruhu katedrální chorální scholy pod vedením
Stanislava Předoty.
Po dlouhé řadě let, kdy se při této příležitosti zpívaly latinské
svatováclavské nešpory dovezené z katedrály
(k jejich textům viz u roku 2014),
byly letos oprášeny ony co do textů zcela volně
sestavené české chorální nešpory, které jsme tu
zaznamenali v roce 2012,
a o nichž tehdy můj zdroj uvedl, že pocházejí
od trapistů z Nového Dvora.
S tímto údajem dobře souhlasí použití Renčova překladu žalmů,
charakteristické znění doxologie, sestávající z jediného verše místo
obvyklých dvou, i básnická vzletnost antifony k Magnificat
a mariánský motiv v ní.
Lze tu k nim jen zopakovat, že jejich použití v diecésním kontextu
je případem okázalého ignorování platných liturgických předpisů,
a je pro mě težko pochopitelné, že to bylo spácháno nejen před zraky
a sluchy diecésního biskupa a účastníků jedné z hlavních poutí
na území Čech, ale dokonce před zraky nejširší veřejnosti
v televizním přenosu.
Na druhou stranu to dobře odpovídá Směrnici ČBK o liturgické hudbě,
která si s celocírkevními liturgickými předpisy ohledně možností
přizpůsobení textů denní modlitby církve také nedělá těžkou hlavu
a ve věci zpívaného oficia protiprávně
povoluje volný výběr zpěvů,
při vágním zohlednění liturgické příležitosti.
Novinkou letošní staroboleslavské pouti byl
nový přepravní a výstavní kontejner pro lebku sv. Václava,
údajně pro ni zajišťující stabilní
mikroklima. Relikvie tak nyní cestuje hned ve dvou prosklených schránách.
Ta nová vnější sestává z masivního skleněného(?) příkrovu,
jehož čela zdobí český lev a přemyslovská orlice,
a z kovové základny, plnící díky odnímatelným manipulačním tyčím zároveň
funkci ceremoniálního nosítka.
Základnu lemuje nápis
DVX BOHEMIAE ET PRINCEPS PACIS /
907 - 28. 9. - 935 /
SANCTVS WENCESLAVS MARTYR /
SEMPER FIDELIS CAPITVLVM PRAGENSIS
Oproti tradici nyní již dlouholeté, podle níž přenášení lebky
na nosítkách (po příjezdu z auta do krypty; v neděli z krypty na pódium
na náměstí) obstarávali čtyři jáhni v červených dalmatikách,
se letos této úlohy ujal oddíl vojáků z místní posádky.
Na jednu stranu další militarisaci staroboleslavské pouti nijak netleskám,
na druhou stranu se na ní ozbrojené složky podílejí snad už od jejího
obnovení (převoz s doprovodem hradní stráže, hudba hradní stráže
při hlavní poutní mši na náměstí)
a věcně to dává smysl.
Mezi českými světci právě svatý Václav je prototypem křesťanského
bojovníka (jak co do nepochybné válečnické kompetence,
tak co do její relativisace a preference nenásilí)
a odkazuje na to svatováclavská ikonografie,
součásti zbroje mezi svatováclavskými relikviemi,
liturgické texty středověké (zvláště hymnus Dies venit victoriae)
a alespoň okrajově i novodobé (viz např. antifonu Nespoléhal na své kopí / Non in arcu suo speravit).
Cestou do krypty bylo konáno zastavení na dvoře za presbytářem basiliky
a p. arcibiskup četl delší modlitbu, resp. spíš sérii volně
zřetězených modliteb různého stylu.
První z nich byl dobře rozpoznatelný český překlad
orace svátku sv. Václava z předkoncilního provinčního propria
(něco k ní viz ve starším článku)
a možná to nebyl jediný element vzatý ze starších vrstev liturgické
tradice. Mrzí mě, že se k těm modlitbám nedá vrátit v záznamu
nebo v textové podobě a prozkoumat je blíže.
Web
zalmy.inadiutorium.cz
(už dva roky)
nabízí všechny žalmy a kantika Denní modlitby církve
označkované na všechny chorální nápěvy.
V posledních dnech dostal významnější aktualisaci, díky které nově umí
zobrazit nejen jednotlivé žalmy a kantika,
ale také kompletní psalmodii vybrané hodinky pohromadě na jedné
stránce. Odkazy na úplné sestavené hodinky byly přidány na stránky
Žaltář, Temporál a Sanktorál.
Web počítá se třemi hlavními způsoby použití.
Pro (1) zpívání z obrazovek telefonů/tabletů
stačí najít správnou hodinku, vybrat nápěvy, zkopírovat aktuální URL
a nasdílet ostatním zpěvákům, aby měli před sebou
stejný výběr textů a nápěvů.
Pro (2) vytištění má web tiskový styl,
skrývající ovládací prvky, které na papíře nemají smysl.
Jednoduchý sešit s kompletní psalmodií vybrané hodinky
označkovanou pro chorální nápěvy tak můžete mít doslova na pár kliknutí.
Konečně, protože vím o uživatelích, jejichž preferovaným způsobem použití
je označkované žalmy (3) zkopírovat do textového procesoru
(LibreOffice Writer, MS Word apod.) a tam dál upravovat jako
součást většího celku, je web naprogramován tak,
aby tento způsob použití umožňoval.
Uznávám, že v konkurenci webových služeb poskytujících pro oficium
kompletní obsah hudební i textový, jako je anglikánské
Sing the Office
nebo předkoncilní římské
Breviarium Gregorianum,
je můj webový podtrhávač žalmů chudý příbuzný,
ale moje pozornost stále patří primárně práci na nápěvech antifon
a responsorií. Dokud ty nejsou v opravdu dobrém stavu,
čas investovaný do forem jejich prezentace je čas ztracený.
Už během loňské doby velikonoční - a letos znovu - jsem při zpívání
ranních chval nebo nešpor častěji narazil na sestavu,
kde jsou všechny tři antifony k žalmům smrtelně vážné a nějaké
velikonoční radosti by se v nich nedořezal.
Tohle že mají být velikonoční antifony?
Mnohde to snad padá na hlavu mně, jako
tomu, kdo antifonám psal nápěvy a nehleděl při tom
dostatečně nejen na jednotlivý liturgický text, ale také
na kontext celé hodinky a na příležitost.
Mám však za to, že to není celé jen o mé nešikovnosti,
ale přinejmenším zčásti už o textech samých.
Přiznávám, že dobu velikonoční nemám jakožto autor nápěvů
pro Denní modlitbu církve
moc rád - a může za to právě skutečnost,
že má (jako jediná z liturgických dob)
vlastní antifony k žalmům
ranních chval a nešpor i pro férie všech čtyř týdnů žaltáře
(z toho druhý a třetí týden se otočí dvakrát, zbytek se zpívá každý rok
jen jednou), takže vposledku i každý všední den má podobné množství vlastních
zpěvů jako menší svátky nebo dny vrcholných fází ostatních
liturgických dob.
Týden nebo čtrnáct dní se takový nápor vlastních textů
dá ustát, ale šest týdnů v kuse je moc.
Velikonoční antifony ze žaltáře
tak byly řadu let v opravdu bídném stavu, protože jsem jim
nestíhal věnovat potřebnou péči. Teď už snad jsou
z nejhoršího jakž takž venku, ale stále patří v rámci korpusu
k tomu slabšímu.
Ani v těsně předkoncilním římském oficiu (1911-1971) se
o nedělích a fériích doby velikonoční nezpívaly
běžné antifony z cyklu žaltáře, ale antifony k žalmům
byly vyřešeny jinak:
v denních hodinkách - včetně ranních chval a nešpor -
se celá psalmodie zpívala vždy pod jedinou
antifonou s textem z opakovaných aleluja
(jak je to dodnes zachováno v modlitbě uprostřed dne a v kompletáři),
v matutinu byla podobně jedna alelujatická antifona
na každý nokturn.
(S výjimkou matutina nedělního, které mělo, podobně jako dnes,
"epické" antifony o vzkříšení, ale také vždy jen jednu na každý nokturn.)
Nápěv alelujatické antifony byl postaven
podle obvyklé antifony k prvnímu žalmu dané hodinky,
takže se zpěvák pro dobu velikonoční neučil úplně novou sadu
antifon k žalmům, ale zpíval v zásadě již známé nápěvy, jen poupravené
pro jiný text.
Jako příklad antifona z kompletáře a její velikonoční varianta:
V potridentském římském oficiu (až do r. 1911)
platil ve většině hodinek systém popsaný výše,
ale ranní chvály byly uspořádány jinak:
žalmy před starozákonním kantikem se zpívaly pod jednou alelujatickou
antifonou, žalmy po starozákonním kantiku pod druhou alelujatickou
antifonou, kantikum samo pak mělo antifonu textovanou.
Alelujatické antifony ranních chval sice nebyly složeny na nápěvy
obvyklých nedělních antifon ze žaltáře, ale
dané tři antifony se zpívaly o všech nedělích i fériích po celou dobu velikonoční
(protože psalmodie ranních chval byla neměnná),
takže byl repertoár velikonočních antifon ještě skromnější než ve výše popsané další historické etapě.
Pár let zpátky, když jsem předkoncilní oficium každodenně zpíval,
stěžoval jsem si tu,
jaká je to strašná nuda.
Opravdu, pro toho, kdo je zvyklý na psalmodii členěnou antifonami,
které se starají o rozmanitost tónin, střídání forem
a často kladou akcent liturgickému čtení toho kterého žalmu,
doba velikonoční znamená šest (do r. 1955, tedy dokud se Nanebevstoupení slavilo s oktávem, pět) týdnů liturgicko-hudebního suchopáru
vlivem dlouhé souvislé nestrukturované psalmodie
a bezobsažných alelujatických antifon.
Nemluvě o tom, že když antifona udá namáhavější
žalmový nápěv (třeba je to jenom můj problém,
ale odjakživa je pro mě hlasově namáhavý tonus VII
s tou tercií nad recitační tón v mediaci),
zpívat na něj pět dlouhých žalmů v kuse je dřina a otrava.
Vlivem výše řečeného jsem v letech zpívání předkoncilního
oficia měl v době velikonoční víc než kdy jindy
sklon vzít to co možná šupem.
Ale přeci těch šest týdnů krát čtyři roky dalo dohromady dobu
dost dlouhou na to, aby se naskytly i světlejší chvilky
a s nimi třeba náhled, že těch každoročních několik týdnů, kdy se oficium
zpívá ve tvaru hudebně jednotvárném a s významuprázdnými
(nebo, chce-li mě čtenář poučit, že aleluja přeci není
prázdné slovo, ale hebrejská výzva k chválení Hospodina,
tedy co do významu extrémně monotónními)
antifonami, nabízí příležitost modlit se žalmy v jejich
monumentalitě, samy o sobě, jak v bibli stojí,
bez liturgického předznamenání.
Tento náhled mi pomohl s oficiem doby velikonoční konstruktivněji
vycházet, ale že bych ho někdy začal mít opravdu rád říci nemohu.
Tak mám docela dost pochopení pro to, že když reformátoři
dostali volnou ruku k přestavbě breviáře, právě i na době velikonoční
se vyřádili dosyta: dosavadní rozvrh
antifon k žalmům je v Liturgia horarum
zachován jen v modlitbě uprostřed dne
a kompletáři (a s úpravou v nedělní modlitbě se čtením),
zbytek byl úplně přepracován.
Ve feriální modlitbě se čtením se začaly zpívat stejné antifony jako během
roku, akorát s připojeným aleluja;
v ranních chválách a nešporách pak má každý žalm i kantikum
vlastní antifonu, která usiluje nabídnout
jeho velikonoční čtení.
Výše kritisovaná jednotvárnost a únavnost tak byla odstraněna.
Přineslo to však jiné potíže:
repertoár vlastních zpěvů doby velikonoční tím mohutně vyrostl do šířky,
což činí náročným nejen jeho zhudebnění (o čemž v úvodu článku),
ale také jeho zvládnutí zpěváky.
Zároveň změna pojetí antifon k žalmům výrazně proměnila
celkový charakter velikonočního oficia.
Tradiční velikonoční psalmodie,
omezující se na jedinou antifonu super psalmos,
a navíc ještě alelujatickou, byla charakteristickým rysem,
zřetelně vydělujícím dobu velikonoční z celku liturgického roku.
Také velikonočním antifonám k žalmům nebylo možné vyčítat
nedostatek radostného jásotu -
kterého nebylo docilováno výběrem zvláštních velikonočních
textů, ale naopak rezignací na texty a omezením se
(s výjimkou antifon k evangelním kantikům) na
prozpěvování aleluja, jakéhosi citoslovce Boží chvály.
Pokoncilní reforma obě tyto výrazné formální zvláštnosti ruší.
Specifický charakter velikonočního oficia je tak
setřen či nivelisován - doba velikonoční se stává prostě jen
další z liturgických dob, které mají vlastní antifony,
a pokud něčím vyčnívá, tak zejména jejich množstvím.
Když jsem si na obě dosavadní řešení velikonočních
antifon k žalmům důkladně postěžoval, slušelo by se závěrem
navrhnout cestu vpřed.
I probraným nevýhodám navzdory by mi přišlo žádoucí
vrátit se k tradičnímu schematu.
Chápu, že závazný návrat k alelujatickým antifonám super psalmos
pro všechny hodinky by nejspíš nevzbudil moc nadšení u těch,
kdo oficium obvykle recitují a zpívají ho jen výjimečně
nebo nikdy. Ale dovolit alelujatické antifony
alespoň jako volitelnou alternativu
k nynějším velikonočním antifonám ze žaltáře
by bylo významným krokem k tomu, aby zpívané velikonoční oficium
bylo co do šíře repertoáru rozumně zvládnutelné.
Vedle hudebně-pragmatického hlediska je tu ve hře i onen
tradiční charakter velikonočního oficia: doba velikonoční
jako doba prozpěvování aleluja.
Pro latinské zpívané oficium tento návrat částečně provedl dokument
Ordo cantus officii.
Ve své první verzi z r. 1983
nahrazoval alelujatickými antifonami všechny antifony
nedělní i feriální psalmodie. Postupoval však podle zásady, že se nikdy
nezpívá pod jednou antifonou zároveň žalm a kantikum
(srov. výše ranní chvály až do r. 1911), takže ranní chvály
měly pro každý žalm i kantikum extra alelujatickou antifonu (protože
starozákonní kantikum je uprostřed mezi dvěma žalmy),
v nešporách se pod jednou antifonou zpívaly oba žalmy
a pod druhou novozákonní kantikum.
Aktuálně platná verze OCO z r. 2015
už má extra antifonu pro každý žalm i v nešporách
a pro starozákonní i novozákonní kantika nemá antifony alelujatické,
ale textované.
Alelujatické antifony jsou vybírány z toho, co existující
chorální repertoár nabízí, bez starostí o to, jestli nápěv odpovídá
celoroční antifoně toho kterého žalmu.
V chorálním oficiu podle OCO tak je zachován charakter doby
velikonoční jako doby zpívání alelujatických antifon,
ale je oslabena (1983) a později zcela opuštěna (2015) strukturní zvláštnost
(antifona super psalmos i ve velkých hodinkách)
a není dána žádoucí snadnost plynoucí ze znovupoužití melodií
běžných antifon ze žaltáře.
