Ekumenické nešpory na Bílé hoře

11.11.2020 14:06 | kategorie: Ze života | Komentáře

Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře, konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek, jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého čtyřstého výročí, se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00 sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví a České biskupské konference a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž z dílny Abrahama Fischera OSB. Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor (srov. oznámení ERC, ČBK, Prahy 6) k nim přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat v přímém přenosu na TV Noe.

Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže: v roce 2014 tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu. Reportáž radia Proglas z roku 2017 a fotogalerie na webu kláštera benediktinek z více minulých ročníků umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu, v jakém se nešpory v minulých letech slavily. Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže fotogalerie.

Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována do tří zřetelných bloků:

  1. u mohyly
    • píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
    • liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
    • úvodní proslov (P. J. Vinš)
    • píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
    • antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem." (všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii) a Žalm 50 (čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
    • modlitba (J. Graubner)
    • modlitba (D. Ženatý)
    • píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
    • antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože." a Žalm 63 (celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním breviáři vynechané)
    • čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
    • kázání/proslov (D. Ženatý)
    • Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
  2. průvod ke smírčímu kříži
    • distribuce a zapálení svící
    • "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití (mohyla) na symbolické místo smíření ..."
    • 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
    • 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
    • 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou a rozhodně ne formální židovskou)
  3. u smírčího kříže
    • počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
    • Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
    • okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
    • přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
    • Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
    • úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
    • moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
    • žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
    • závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu

V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují (nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních) nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně, bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin, ale i na její obecnější zákonitosti (viz v nešporách typický ranní žalm 63 nebo čtení z evangelia). Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické, nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit. Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc, zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby a píseň.

V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových orací, píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu nešpor z utrakvistického kancionálu Zpjwánj Křestianská Starodáwnj Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).

Větší část bohoslužby se odbývala na "symbolickém místě krveprolití", průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat, tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb (přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).

Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách minimum (jen tři písně v první části), patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy (z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).

Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou její aktéři), nebo ještě lépe přepis (včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např. modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu). Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním": biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.

K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích (ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze z katolického kancionálu); Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben), formulující intence ekumenického hnutí; Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství v boji s ďáblem.

K biblickým textům: žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!") a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23), s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry, mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří. Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry (v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno, pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický pro nešpory). Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby" v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad. Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo; ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených", a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění. Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku typické prvky nešpor (srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"), připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.

Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad, pro Magnificat překlad katolický liturgický. (Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)

V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury pečlivě zaznamenal všechny vstupy moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly) by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna posledního slova předchozího jednajícího). Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se bez komentáře uklidit ze scény.

Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost, efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená zakotvenost v širším kontextu nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní skupinou slavících). Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice této výroční bohoslužby. Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil (byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován a měněn? nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova, od základu? ...).

Kanovnická instalace 6. 12. 2015, České Budějovice

4.11.2020 23:42 | kategorie: Ze života | Komentáře

Náhodou jsem na YouTube narazil na videozáznam pontifikálních nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví kanovníci českobudějovické katedrální kapituly. Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit. Z více důvodů: jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině jinde k vidění není; dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály, které nejspíš zatím znají jen z mého popisu (pouť 2017, sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok); konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni (kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).

Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše (která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly, přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů o duchovních pastýřích (přičemž hymnus Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").

Před vlastním začátkem nešpor, jako doprovod vstupního průvodu, slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování responsoria Ecce sacerdos magnus (srov. chorální verzi), které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály předsedat pontifikálním nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory konají.

2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono; posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja) a na něj bezprostředně navazujícím hymnem. Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.

14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy, antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy). Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám, ale myslím, že o dva roky později jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.

Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení. Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují náležitosti kanovnické instalace: kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi a in-stalováni.

46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších zvláštností jdou až do konce. Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy (a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).

O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící - jsem tu referoval zatím jednou, když byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly v rámci nešpor zvoleny různé momenty (ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu), přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou právních úkonů, o které šlo. Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje nějaký závazný předpis a kde ho hledat. Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností, ne k pontifikální liturgii jako takové. Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy; vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace) doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie), zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci už z nešpor mnoho nezbývá.

Na konci léta

1.10.2020 16:48 | kategorie: Projekt | Komentáře

V posledním programovém článku jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že "pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin." Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit, že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo. Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas (u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.

Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak knihovně počítající liturgický kalendář (snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu "za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj. podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled), jednak programu calrom, umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou) přistupovat z příkazové řádky.

Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono "pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším ještě jeden rok. Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku), akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu" (Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým příležitostem.

V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna v prostorovém zarámování prací: koncem října se budu na nějakou dobu stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou (kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce a učitelské působení na Slovensku) až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel Josef Klement Zástěra, a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve. Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium, byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách. Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce, tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu hodnému církevního schválení a tiskařské černi.

Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář, abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní, česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná - jak pokud jde o celkový ráz oficia a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv), tak především pokud jde o kvalitu nápěvů. Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části) tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu všechnu vinu, prostě bolí. Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla nemálo nepovedených zpěvů opravit. V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem tuto zásadu odvrhl a řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky, kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní znění by bylo akorát pro zlost. Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat, což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc. Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů (předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.

Národní svatováclavská pouť 2020

28.9.2020 23:03 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu po čtyřech letech se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila, ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše byly (kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály a považuji za vhodné podat o nich zprávu.

První nešpory

Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava, v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena z nosítek na oltář, a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit) začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy (podle všeho se každý rok čte jiná), prokládané sborovým zpěvem. (Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval, ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru. Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus z nějakého mešního ordinaria.) Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu (novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).

Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie, za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo (dva a dva, čelem proti sobě) choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy (dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis) a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu (starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod. Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští kanovníci a další duchovenstvo.

Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální; texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech 2014 a 2016 (komentář k nim viz tam). Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty z prvních nešpor slavnosti. V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě, jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost. Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů) připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv veršíku) a choralisté spustili Salve Regina (tonus simplex).

Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost. Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů, neodpovídající výběru indikovanému v Ordo cantus officii (antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského commune plurimorum(!) martyrum, antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru, patrně z nějakého předtridentského zdroje), nezohlednil jsem Praenotanda tohoto dokumentu (editio typica 1983, beze změny i v editio typica altera 2015), která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei". Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.

Ranní chvály

Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení: tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu, jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující. Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín. Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly. Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne měla být vystavena v kostele sv. Klementa).

Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně - zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu. Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst ranních chval byť i jen částečně zpívaných. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály, jako v roce 2016, a očekávání to bylo správné. Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených desek. Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě invitatoriem (s žalmem 95). Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné) ze společných textů o jednom mučedníkovi, vlastní vzali jen hymnus a oraci. Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium, dnes mohu přidat jeho přesný text:

R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou. R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Pán je.

Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule, díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři". Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval z tamních společných textů o jednom mučedníkovi, v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském formuláři.

R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce. R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci. Pán je.

Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).

Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo, že oba výše uvedené texty (ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře") jsou překladem latinského responsoria ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi mimo dobu velikonoční, zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu nelze považovat za překlad. Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází z jiných biblických úryvků.

Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní modlitby církve mnohdy citelně liší. Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní. Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům věnovat článek.

"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou modlit se slušný překlad z latinského breviáře (spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování") liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde, např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes oficiálnímu znění drobnou úpravu "velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána" (místo "plují"). Ale proč se staroboleslavští kanovníci modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.

Slavnost Panny Marie Karmelské na slánském karmelu

17.7.2020 02:36 | kategorie: Ze života | Komentáře

Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem, od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin. Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco, na čem by mi zvlášť záleželo.

Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci, že součástí oslav řádové titulární slavnosti Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory", rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko) po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát. Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku (které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).

Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu: po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška o Panně Marii ve světle čtyř evangelií, pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva, a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně zůstal již jen zlomek lidu. Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat, žádná liturgická roucha. Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek) po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště. Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty a domlouvala se čísla stránek; český hymnus byl po pár taktech uťat a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.

Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho, co z dřívějška z kláštera znám. Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h - s recitací na c), responsorium (nechorální nápěv místní provenience), Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen) a Otčenáš. Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu (to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).

Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku. V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané a nápěvy pro ně již existují. Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře slyšel a zapamatoval si je, k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého mariánského svátku); s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku Panny Marie Karmelské k Magnificat. Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text typu "Dnes ... dnes ... dnes ..." (srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor slavností Narození Páně, Zjevení Páně, v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení pro slavnost sv. Petra a Pavla).

Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané měli a zájemce ho dnes najde online: Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959. Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43) a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii, ale zdaleka ne tak výrazně. Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel. Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony "Dnes," ale nenašel jsem. Podle všeho je to pokoncilní kreace.

Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí, a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém, může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů byly tak, jak jsem je znával. Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní", dle mého soudu to byla klamavá reklama.

Ke svatovojtěšským nešporám ze Strahova

25.4.2020 01:25 | kategorie: Ze života | Komentáře

Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4. se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem, který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům, ale pochází z "českého národního propria". Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty) spíš z propria českých premonstrátů, ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech (srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi) vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.

To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis, Notitiae 13 (1977), s. 557-558.

Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc. Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat. Jak je asi strahovští řeší? Již víme, že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím, a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou noty pražské katedrální chorální scholy, protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví. Lze se tedy nadát ledasčeho. Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?

České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované (Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)

Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky. Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní. Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat. Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).

Inclite martyr, pastor egrégie, decus Bohemórum, (sancte Adalbérte,) ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte. Allelúia.

Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném) latinském znění národního propria. Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc, a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria, které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch (sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...), oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických) textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus. Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky, najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.

K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv osmého modu. Kde ten se vzal? Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů, ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.). Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých domech zpravidla figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis Montis Sion, Siloensi et Neorisensi"). Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit. S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se v Praze pěstoval chorál: emauzští benediktini totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní provincie.

Snad tedy nějaké prameny diecésní? Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly (dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano). Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný. (Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů na webu praga.inadiutorium.cz.)

Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis, Praha: Francl 1894.

Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865, nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů. (To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino, dodnes recitované v ranních chválách svátku.) Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec) až ke znění nám již známému.

předtridentské znění po přijetí Římského breviáře 1865
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte:
.
.
.
.
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte:
.
.
.
.
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.

Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem, jak se dá celkem předpokládat, dosud nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu. Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol. pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria, jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu praga.inadiutorium.cz. Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází. Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text), za pravděpodobné považuji, že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.

Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu praga.inadiutorium.cz, sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK a v návazném článku v časopise Hudební věda:

Nešpory ze své "Noci kostelů" vynechte

22.4.2020 00:32 | kategorie: Jiné | Komentáře

Zatím se zdá, že probíhající epidemie nepovede k úplnému zrušení letošní Noci kostelů, pročež přeci jen pouštím do světa myšlenku, která mi leží v hlavě ještě z doby předtím, než epidemie propukla.

V posledních letech se v připravených programech Noci kostelů zpravidla objeví - mezi jinými událostmi náboženskými (bohoslužby, pobožnosti) i kulturními - i nejedno slavení částí denní modlitby církve, zpravidla nešpor nebo kompletáře. Nikdo mě nebude podezírat z toho, že bych veřejnému slavení denní modlitby církve nefandil. A přeci volám: chystáte-li pro místní kostel program na Noc kostelů, nešpory (i kompletář) z něj vynechte!

Jako problematické vidím vůbec zařazazení jakékoli bohoslužby: bohoslužba konaná jako show pro diváky a náhodné zvědavé návštěvníky je tím samým ohrožena ve své nejhlubší podstatě, ve svém "bytí bohoslužbou". Už to není jen a výhradně akt církve "zaslechnuvší Boží hlas" a "hledající Boží tvář", ale (a je už jedno, jestli také nebo především) akt církve předvádějící se, církve hledající lidskou pozornost, církve snažící se líbit. Jistě, církev má hlásat evangelium a "získávat za učedníky všechny národy", ale předvádění bohoslužeb není hlásání evangelia. Reč bohoslužby je řečí věřících, již do "velikonočního mystéria" zasvěcených. Evangelium se "pohanům" hlásá řečí jinou.

Tím ani v nejmenším nezpochybnuji veřejný charakter bohoslužeb a už vůbec nevyzývám k tomu, aby z nich nevěřící byli vykazováni. Je však velký rozdíl mezi tím, když se v přístupu k bohoslužbám nebrání nevěřícím, kteří o to - z jakého už důvodu - mají zájem, a tím, když se bohoslužby zařadí jako jeden bod programu kulturní akce, která právě na nevěřící cílí.

Pokud se někdo přesto rozhodne o Noci kostelů předvádět návštěvníkům bohoslužebný život církve, denní modlitba církve je bezmála tou nejhorší možnou volbou. Proč? Protože její postavení v bohoslužebném životě církve je velice slabé. Jak často se ve vaší farnosti (nebo ve vašem filiálním kostele, který se chystáte o Noci kostelů otevírat) některá hodinka veřejně slaví? Jednou, dvakrát, třikrát do roka? Dost pravděpodobně se tam neslaví dokonce vůbec. Jistě, pokud chystáte program klášterního nebo kolegiátního kostela, kde se nešpory konají pravidelně (nebo jednoho z té hrstky kostelů farních nebo jiných, kde se k denní modlitbě církve častěji schází nějaká skupinka nadšenců), zjevně nepíši o vás a zbytek článku číst nemusíte. Ale když jsem loni procházel programy na celostátním webu Noci kostelů, nešpory a kompletáře jsem nacházel i ve farnostech, kde se jinak denní modlitba církve veřejně neslaví vůbec, ba i v kostelích, kde nejsou žádné bohoslužby jak je rok dlouhý. Je jen málo nápadů tak špatných, jako veřejně konat část denní modlitby církve jen jednou v roce, a navíc ještě jako show pro návštěvníky zvenčí. Takové slavení je po všech stránkách špatně. Hapruje jakožto bohoslužba, protože se nekoná primárně pro slávu Boží a pro spásu lidí, ale jako divadlo. Hapruje jakožto rituál, protože účastníci (ani ti věřící) v něm zpravidla nemají potřebnou zběhlost a nepřijali ho (jednak jako jednotlivci, jednak jako komunita) dostatečně za svůj. Hapruje jakožto ukázka bohoslužebného života církve, protože se ukazuje bohoslužba, která se v dané farnosti jinak nekoná, jak je rok dlouhý. Lživá reklama, Potěmkinova vesnice.

Když zvete nejširší veřejnost k obcházení a procházení kostelů, připravte program tomu adekvátní (kulturní, nenásilně evangelisační) a z předvádění vynechte bohoslužby. Když už předvádíte bohoslužby, předvádějte takové, které jsou v daném místě obvyklé a v nichž jsou ti souvěrci, kteří budou ochotní s vámi v tom podivném představení účinkovat, dostatečně zběhlí. Veřejně slavená denní modlitba církve není obvyklá téměř nikde. Pokud není obvyklá ani u vás (což je velmi pravděpodobné), z programu ji raději vynechte. Popř. se se mnou pojdte na toto téma hádat. Polemické reakce vítány.

Mše "v době pandemie"

18.4.2020 11:00 | kategorie: Jiné | Komentáře

Kongregace pro bohoslužbu 30. března (Prot. N. 156/20) vydala nový formulář mše "in tempore universalis contagii" a liturgická komise ČBK již dnes zveřejnila jeho český překlad. I když nepředpokládám, že by někdo chtěl tuto mši slavit s českým chorálním propriem, stojí za zmínku, že antifony odpovídající jejímu introitu a communiu najdeme v Denní modlitbě církve. Jde o 3. antifonu druhých nešpor 3. neděle postní a 2. antifonu ranních chval slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. (V latině introit odpovídá doslova, communio se liší jen o závěrečné "dicit Dominus"; v češtině je rozdílů o něco víc, ale identita textů - biblických citátů - je i tak dobře zřetelná.)

Antifony oficia svou hudební formou samozřejmě vůbec neodpovídají tradičním formám mešního propria, jejich případné použití by bylo obdobou toho, jak jsou hudebně prosté antifony (vzaté většinou právě z oficia) použity jako stavební prvky pro zjednodušené mešní proprium v Graduale simplex. Aby při své délce naplnily svou liturgickou funkci (pokrýt vstupní průvod, resp. průvod k přijímání), musely by se, stejně jako v Graduale simplex, zpívat s (více) verši vhodně vybraných žalmů.

Zpívaná liturgie hodin ve streamech posledních dnů

13.4.2020 01:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou "liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin, jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213). Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu, zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy, které bychom jinak nejspíš neměli. Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho, co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.

Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných nešpor ze Strahova ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez streamovaných nešpor, takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány (a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním YouTube kanálu, kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu a o textech nešpor.

Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty (jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia, ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis) a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.

"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost, odkázat můžeme na pět let starý report rovněž ze Strahova a článek srovnávající historickou a dnešní podobu tohoto liturgického útvaru.

Pár (sólově modlených) hodinek vysílal P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci. Po hudební stránce jsou relevantní zejména nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní. I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků: hymnus (0:41), responsorium (8:31), Otčenáš (12:20). Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy. Nešpory Bílé soboty mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20), rovněž podle Olejníka.

[EDIT 15. 4. 2020] Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou. Od úterý Svatého týdne byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály. Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře" (na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv), antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den všechny žalmy na chorální VIII.G).

Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99). I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu středa Svatého týdne má alespoň zpívaný hymnus (8:50), podobně i čtvrtek (6:14).

Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua. Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení - pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické tvořivosti typická. Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat, že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet: Velký pátek: ranní chvály, modlitba uprostřed dne, Bílá sobota: ranní chvály, modlitba uprostřed dne.

V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost CD s ukázkami zpěvů ranních chval Komunity Blahoslavenství, letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé vidět a slyšet na YouTube: "oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer), "oficium temnot" (Velký pátek ráno), "oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer), ranní modlitba Velké soboty, "oficium vzkříšení" v neděli v poledne, "nešpory vzkříšení" v neděli večer. Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství (kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně) ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.

[EDIT 15. 4. 2020] Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP. stejně jako loni v Českých Budějovicích se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12). Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.

Antifona ze svatoprokopských litanií

30.3.2020 01:27 | kategorie: Jiné | Komentáře

Na webu kapituly u Všech svatých je jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu. Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb - "svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria, jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část "Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována, se prvně objevuje až v 15. stol.), dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu (otevřeně přiznávám, že já k fanouškům akathistů ani molebenů T. F. Krále nepatřím) a konečně "barokní litanie ke sv. Prokopovi."

Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona": Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ... Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne, že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony) a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).

Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování, a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou) antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:

U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má, ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem. Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše dávno hotový.

antifona (1857): Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, potěšiteli v zármutku, potěš nás v našem smutku, poznáváme nám hrozící Božskou ruku, Bůh se hněvá pro hříchy naše, kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Zpěvník pro chrám, školu i dům. Sestaven od učitelstva ... realní školy v Kolíně, Praha 1857, s. 183
Ve zpěvníku je antifona v čtyřhlasé úpravě, z té reprodukuji jen soprán. Možnost, že jsem někde správně nedešifroval starý notový zápis, zejména pokud jde o posuvky, je větší než malá. V tom případě budu znalejšímu čtenáři vděčný za upozornění.

[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky. Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií. Přidávám proto transkripci. Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku"; nadto nějaké rozdíly v délkách not). Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku" může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná (není jisté, zda má být tak, nebo jinak).

Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu zpívat. Tu je však jistě dobré si položit. Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji - přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně konaná pobožnost). Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné (Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil). Neproblematický není ani obsah. Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil), které ke svatoprokopské legendě připojily až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ ve skutečném životě světce. (Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.) U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl) zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít. Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše." Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh, což je scestné.

Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací" (antifona - veršík - orace), následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející předsednické modlitbě rázu zcela jiného: z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně pro poutníka na konci pouti je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím), střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš. A ke slovu přicházejí jadrně formulované základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce: nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání. Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií. Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří, jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu. Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti doporučuje naše antifona, jako text, který "nás může provázet i v těchto složitých dnech", já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše onu poslední modlitbu.

Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat, nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa. Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické, protože je zcela neliturgicky upovídaná. Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění (Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.) vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu. Výjimka mi není známa žádná.

Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...

Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma, pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce, jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi, ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici, v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání, do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně zajímalo.

... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu zůstala v zásadě táž) přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19, nebo starší článek zde.) Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní, v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře) však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům. Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované veršovánky, tak myšlenkovým postupem. Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu, ale považuji za pravděpodobné, že antifona O Procopi, confessor Christi pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.

O Procopi
confessor Christi gloriose
patrone Bohemorum preciose
per tua sancta precamina
nostra rogamus dele peccamina.
(1677: per tuas sanctas preces,
nostras rogamus dele iniquitates)
Svatý Prokope,
všech Čechů mocný patrone,

potěšiteli v zármutku,
potěš nás v našem smutku,
poznáváme nám hrozící Božskou ruku,
Bůh se hněvá pro hříchy naše,
kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.

Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější a prostý výše zmiňovaných problematických idejí. (Rychlý překlad bez snahy o eleganci: Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, / svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.) Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění. Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám na praga.inadiutorium.cz.

Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil, že mám v rukou další českou parafrázi antifony ze starého pražského breviáře. O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea úpadkových forem lidové zbožnosti.