Zapomenutá(?) vigilie

16.1.2023 23:55 | kategorie: Texty | Komentáře

tl;dr Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením. Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti by mělo zjednat nápravu.


Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií (ve smyslu VPDMC 73) a jejich textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye vyhlásil na rok 2009-10 tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň "Rok kněží", s deklarovaným záměrem "prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově, aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo silnější a účinnější" (z úvodu papežova dopisu kněžím).

Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis s nabídkou zapsání svátku "Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis" do jejich vlastních kalendářů. Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to "s bohatými duchovními plody," neboť "celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí kněžství povoláni ke služebnému kněžství, k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení v úplném darování se Bohu a církvi." (Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L, Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)

Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje, že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)

Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015 byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.

Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství. V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů. Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství, dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání (jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží), z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost, a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku), naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho, že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.

Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem officia propria pro aliquibus locis, tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým místním církvím a řádům povolovaných/udílených formulářů pro svátky, které nejsou zapsány ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím církevních subjektů. Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou - nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře, které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní liturgické texty centrálně.

V předkoncilním propriu pražské církevní provincie byla officia propria pro aliquibus locis zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního, ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví. Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého, který byl v 18. stol. vypracován pro české země, ale následně byl v rámci diskutované správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni a s bohatšími vlastními texty. Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů, mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní, vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X. (Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)

Otázka vigilie

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek. Pokud správně čtu VPDMC 73, modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium. Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.

Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící texty podle potřeby doplnit ze společných textů. Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři) ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost? Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem dostatečně obeznámen?

Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto, že náš svátek nikdy nemá první nešpory. Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky, které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou svátky Páně (např. svátek sv. archandělů), ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne (např. Uvedení Páně do chrámu).

Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá? Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři. Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny, které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune. Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.

Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve. Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie - tedy textů o svatých mužích. Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem, který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii "duchovních pastýřů" neznal a z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví, kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie vyděloval toliko biskupy.

Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o svátek z partikulárního kalendáře? Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií neříkají. Pokud jde o svátky z českého národního propria, je pravda, že žádný z nich vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný, pro které by se nedaly použít společné texty. Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví a řeholních společností jsou takové, které texty pro vigilie nemají ani u vlastních svátků Páně - příkladem je paulínská rodina se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra. Na druhé straně však není problém najít propria, která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) - můžeme jmenovat Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982 (texty pro vigilie na s. 642nn) nebo vlastní texty bosých karmelitánů, (texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci jednotlivých svátečních formulářů). Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu - starají v nestejné míře.

Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící texty k vigilii nebyl nalezen. Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný. Bylo by vhodné, aby se místní církve, které svátek slaví, u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného liturgického formuláře) dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné, že by to někomu stálo za to.

Náprava svépomocí

Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti. Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit, chybějícím oficiálním textům navzdory, odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít? S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika "Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte" (tak jako např. o slavnosti Krista Krále). Náročnější je výběr antifony a kantik. Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno z textů, které již v breviáři figurují (a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci). Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné, v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty). Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické (často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické". Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním a svátečním antifonám k evangelním kantikům.

Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná, proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon jiné liturgické funkce, ale podobné formy. Favority jsou za mě následující tři. Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu modlitby se čtením (určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny dvěma dlouhými čteními). Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.

  • Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře. Aleluja. (RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
  • Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. Aleluja. (RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
  • Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny. Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu. (k Benedictus ve středu Svatého týdne)

Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik. Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou, každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné. Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil. Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem liturgické artikulace jeho ideového obsahu. V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí) a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru marně hledají hlubší smysl.

Mešní lekcionář v liturgii hodin

26.12.2022 02:15 | kategorie: Texty | Komentáře

Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené pro prodloužené slavení modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73), ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval. K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně, její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným. Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal o řadu let dřív.

Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající od vrcholného středověku, zahrnující kompletní textový repertoár oficia, do té doby dílem rozptýlený po různých knihách pro jednotlivé liturgické role, dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti. Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách, nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu) mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.

Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů do jiných liturgických knih. Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře, kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně. Ale když už si čas uděláte, může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme, příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium v breviáři pro řadu příležitostí chybí a jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.

  • Narození Páně
  • Zjevení Páně
  • Nanebevstoupení Páně
  • Nejsvětější Trojice
  • Těla a Krve Páně
  • Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
  • Ježíše Krista Krále
  • Uvedení Páně do chrámu
  • sv. Josefa
  • Narození sv. Jana Křtitele
  • Sv. Petra a Pavla
  • Proměnění Páně
  • Nanebevzetí Panny Marie
  • Povýšení svatého kříže
  • Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
  • Všech svatých
  • všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela

... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch otištěných.

Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá. Reformovaná liturgie se štítí každého opakování, vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní perikopu snad nebylo vždy rozumně možné, a otiskovat v breviáři pro každý dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.

Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba vedle breviáře ještě další liturgické knihy, ale také je nezbytné věnovat určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít, ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.

Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie, jejichž použití je volitelné. Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat všechny ty - a pouze ty - texty, které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické a v jiných liturgických knihách se nevyskytují). Avšak vigilie se nerecitují povinně, jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce (VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"), proto breviář ty jejich texty, které jsou společné s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.

K responsoriu nešpor 17. a 18. prosince

20.12.2022 03:50 | kategorie: Texty | Komentáře

Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu" má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou dobou procházejí a udávají její ráz. Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne a responsoria v ranních chválách a nešporách.

Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle, druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru vyznačuje předěly fází dané liturgické doby. Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata svatodušní novéna). A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle, zpívá také 17. a 18. prosince.

Jak jsem něco takového vůbec nečekal, v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni, chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil, že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden, a tak jsem ho několik let zpíval. Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy, měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu. Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo srovnání s latinským breviářem: nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva dny předvánočního týdne předepisuje právě i Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání. Jak to vysvětlit?

Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu. Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné, ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu? Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích, ale zdá se spíš nepravděpodobné, že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny, a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.

Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor, hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být předkoncilní mnišské oficium. To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184), takže odtud vítr také rozhodně nevane.

Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria, jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům v týdnu, ale dnům podle kalendářního data. 17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní responsorium.

Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová: proč se 18. 12., když se v ranních chválách čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích, nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?

1.-3. týden předvánoční týden ranní chvály nešpory
neděle N 17. 12. 1N: 1 Sol 5,23-24
18. 12. Řím 13,11b-12 2N: Flp 4,4-5
pondělí 19. 12. Iz 2,3 Flp 3,20b-21
úterý 20. 12. Gn 49,10 Srov. 1 Kor 1,7b-9
středa 21. 12. Iz 7,14b-15 1 Kor 4,5
čtvrtek 22. 12. Iz 45,8 Jak 5,7-8.9b
pátek 23. 12. Jer 30,21-22 2 Petr 3,8b-9
sobota RCH 17. 12.; 24. 12. Iz 11,1-2

Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak, že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul, kdyby se po nedělním čtení místo nedělního responsoria zpívalo to feriální (jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).

Ejhle, tři sloky, aleluja!

4.12.2022 1:45 | kategorie: Jiné | Komentáře

Když jsem na Facebooku zaznamenal existenci adventního zpěvníčku připraveného redakcí časopisu Duha (Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu), pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu, kvůli oné nečekané ukázce dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde (str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku). Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.

Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední době při sbírání staročeských chorálních antifon: písnička vzniklá dokomponováním dalších strof na melodii české parafráze antifony Absterget Deus ze společných textů o mučednících v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.

Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde uvádí antifonář Arnošta z Pardubic (ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází). A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství. Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst, že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.

Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem - krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová) devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje. Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv - ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují, jak se proroctví o světle velkém naplňuje - totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak na to má reagovat malý zpěváček: jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení se na cestu" má spočívat, patrně pan farář, paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou mravoučnou hrou). Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně, nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu: nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi vágní "naději nese". Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem, začínají Ejhle a končí aleluja, bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí ani z hlediska použitého jazykového rejstříku, ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.

Další obsah zpěvníčku, (včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech po písničce) tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré (Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt). Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit, že jsou zařazeny také písně figurující v červeném (Blíží se k nám doba smilování; Vítej, milý Jezu Kriste; Z hvězdy vyšlo slunce) i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.

U písně Blíží se k nám doba smilování by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře", ač by se slušelo uvést, že jde o píseň ze Svatojanského kancionálu, která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny převážně existující české duchovní písně. Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě ostatních výše jmenovaných písní. Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád, jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom, že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy: vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch, kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.

Ke staroboleslavskému oficiu svatováclavskému

23.10.2022 00:06 | kategorie: Ze života | Komentáře

Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, omezím se v textu na ranní chvály. I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory, ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako před dvěma lety, takže není co o nich více psát. Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor, ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv - možná právě s ohledem na preference předsedajícího, aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.


Už léta mi v hlavě hlodá otázka toho zvláštního formuláře, podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti ve Staré Boleslavi: proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava užívá místo jeho vlastních textů texty z commune o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu, odchylujícím se od Denní modlitby církve?? A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály (letos až od 7:00) byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby) distribuovány známé červené desky, bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby alespoň zběžně prolistoval.

Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4, se zadní deskou červenou a přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny do eurofólií. Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou. Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.

Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu pouti známému z dřívějších let: modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě v roce 2016 (přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala); první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny, jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem (pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky 2012, 2014), tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem, byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky (postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem) ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli - obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory z pražské katedrály.

Zpět k obsahu červených desek. Text je na protilehlých stránkách paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky. Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění Denní modlitby církve. (Zvláštním případem jsou hymny: vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě naprosto nejsou jejich překlady.)

Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé, ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich prostudování nebylo dopřáno dost času.

Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem. Ovšem v relativně krátkém čase mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se ke sfocení liturgických textů neodhodlal, neboť se mi zdálo málo vhodné, a takřka ihned po závěrečném požehnání desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?), protože bezprostředně následovala první ranní mše. Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo, co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti. Popravdě se neumím rozhodnout, jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.

Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím, jsem si utvořil následující pracovní hypotézu: Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako "Národní svatováclavské pouti") bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno - nebo přinejmenším bylo plánováno slavit - kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály, a to latinsky. České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad, umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá, ne jako text k recitaci. Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné, že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune. Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat. Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly místo latinských textů ty české a neoficiální překlad se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně se hodinky začaly slavit za účasti lidu, pro což se recitace v latině zdála těžko únosná, nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.

Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu: když předpokládá, že důvodem použití textů z commune byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi, jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci - jejichž latinskou verzi editor našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?

Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti s texty z commune místo vlastního formuláře svátku je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit. Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl, je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době, kdy by se toho už člověk nenadál. Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.

Dokončení antifonáře stále není na obzoru

21.10.2022 16:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Úplný český antifonář v knižní podobě je sen, který jde s projektem In adiutorium dlouho - původně sen bláznivý a hodně vzdálený tehdejší skromné realitě, později, s tím, jak rostl podíl textů pokrytých nápěvy, čím dál vážněji sledovaný jako cíl. V roce 2015 byl breviář nápěvy pokryt kompletně a o rok později jsem si s výhledem na toho cíle brzké dosažení zaregistroval doménu antifonar.cz. Dotažení celého repertoáru na jednotný standard kvality a následné vydání antifonáře tiskem se tehdy jevilo jen jako otázka času. Na jednoduchou dopadovou stránku jsem v dobrém rozmaru napsal, že by antifonář měl být hotov během tří let. Samozřejmě během tří let hotov nebyl.

Na nápěvech pro české texty oficia pracuji t. č. dvanáct let a je čím dál zjevnější, že antifonář je chiméra a dost pravděpodobně se k jeho vydání nedopracuji nikdy. Nejen že repertoár jako celek (čítající něco přes 2500 unikátních zpěvů) ještě nedosáhl přijatelné kvality, ale hrubé nedostatky (které se mi dosud nepodařilo odstranit, přestože o nich vím, mnohdy léta, a opakovaně se k nim vracím) obsahuje i samo jádro či srdce repertoáru, totiž zpěvy žaltáře a vlastní zpěvy "ohnisek" temporálu a hlavních dnů z jejich cyklů. Tedy ta vrstva českého antifonáře, které nelze nic odpouštět a která bezpodmínečně musí být opravdu kvalitní, má-li celý podnik k něčemu být.

Dvanáct let je v uměních, řemeslech i vědách doba obvykle dost dlouhá na dosažení velmi dobré, leckdy i mistrovské úrovně. Je zjevné, že já jsem se za těch dvanáct let ve skládání chorálních nápěvů pro české texty mistrem stát nedokázal, a dokonce ani kompetentním tovaryšem ne. Moje snažení je stále z velké části tápáním ve tmě, cestou pokusů a opakovaných omylů. Nějaké drobné dílo se jistě dá při troše štěstí provést i tápavě, ale šance dovést bez pevně osvojeného umění do šťastného konce rozsáhlý korpus zpěvů je mizivá. Úplně se snu o českém antifonáři vzdát nemíním a i nadále pracuji na jeho uskutečnění, ale asi je pravděpodobnější, že se ho nedožiji, a pokud přeci, tak spíš tak, že ho zdárněji a v mnohem kratším čase uskuteční někdo způsobilejší, než tak, že moje vlastní snažení dojde svého cíle.

České závěrečné mariánské antifony

19.6.2022 21:40 | kategorie: Texty | Komentáře

Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní: sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře (Alma Redemptoris Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli, Salve Regina), podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou modlitbu Sub tuum praesidium (která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala, byť ne jako antifona závěrečná). VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference schválily další závěrečné mariánské antifony.

Denní modlitba církve této možnosti využívá a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje o modlitbu Zdrávas Maria (které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží"). Vzhledem k její popularitě není překvapivé, že ji kromě českého breviáře najdeme v italském a pravděpodobně i v dalších.

Následuje rubrika Může se zpívat též některá z následujících písní a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám, pro něž breviář podává nový překlad, poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem, a to i za cenu věrnosti překladu. (Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)

V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno, je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce. Nejen hymnus, ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být předlouhá a neměla by mít refrén.

incipit latinský incipit vztah k předloze nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele Alma Redemptoris Mater strofický překlad (dvě strofy + extra verš) ne
Zdráva buď, Královno nebe Ave Regina caelorum strofický překlad ano
Buď zdráva, Královno Salve Regina překlad ne
Pod tvou ochranu se utíkáme Sub tuum praesidium překlad ne
Zdrávas, Maria Ave Maria překlad ne
Vesel se, nebes Královno Regina caeli písňová parafráze ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno Alma Redemptoris Mater písňová parafráze ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno Salve Regina písňová parafráze ano

Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem, že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze, ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější: i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy). Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění, zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší svou formou - místo dvou dvouverší má tři.

Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru) důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin a lidovým modlením. Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami. Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně podán nový překlad. Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže zavedené modlitby i v jejich lidovém užití jazykově aktualisovat, ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem. Breviářové znění Buď zdráva, Královno ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ (dokonce ani v rámci denní modlitby církve) nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.

Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval - byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky. Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů pro texty české prostě nelze. Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo), najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto, že je nikdy nikdo nebude zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny z těch cca 2000 antifon již zpracovaných! A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy, založené na snazších nápěvech latinských verzí, i pro všech šest závěrečných antifon. Pro ty, které figurují i v lidovém modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje. Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil pouze kancionálový text, protože písnička Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze, a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé kostelní písně by bylo divné.

Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve, přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho, že pak budou v rámci breviáře poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka. Mít extra překlad antifony Salve Regina, který se používá jen v breviáři a nikde jinde (zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl. Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru zasloužila být odsunuta pod rubriku Může se zpívat též některá z následujících písní a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem antifony Regina caeli - nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.

Změna řádu křestních nešpor na Strahově

13.5.2022 22:52 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Liturgie.cz zve tuto neděli na křestní nešpory na Strahov. To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu - a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!

K tomu, jak je znám, viz popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017, článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988), nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz (liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).

Na okraj budiž poznamenáno, že to, že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích. je podle všeho také změna relativně nedávného data. Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame, v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.

Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:

Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví podle nového pořádku. Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách v řádovém direktáři, která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje na Vesperale Praemonstratense – Supplementum, chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný řád křestních nešpor. Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.

Nová struktura

  1. v chóru:
    • Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
    • pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí (krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
    • alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor), pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum, ale od této praxe bylo záhy upuštěno); výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
    • kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
    • graduale Haec dies (úplné graduale s veršem) a aleluja, ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje (snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium; mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
    • Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
    • orace
    • V. Procedamus ad fontem aquae vivae. R. In nomine Christi. Amen.
  2. průvod ke křtitelnici: alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor) s žalmem 114; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do křestní kaple
  3. u křtitelnice:
    • hymnus Ad coenam Agni providi
    • epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
    • kázání
    • antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši jen podle potřeby paralelních akcí), někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
    • orace
  4. průvod ke kříži: alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus) s žalmem 113; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
  5. u kříže:
    • aleluja Dicite in gentibus
    • orace
  6. průvod do chóru: antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei - k němu viz starší článek) nebo jiný zpěv, procesí se vrací do chóru
  7. v chóru:
    • přímluvy z breviáře, Otčenáš
    • orace
    • požehnání
    • Benedicamus Domino

Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno, nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit. Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.

Srovnání

Při srovnání s křestními nešporami, jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších premonstrátských ordinářů, je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie, ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie; hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával; závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).

Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison) a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru. Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu přiřazen průvodu ke křtitelnici), ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii. Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor, jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus, druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá obřady u křtitelnice. Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace) a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy. Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta", který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor, byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.

Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí, přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu. V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111 a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 - pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)

Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice. (První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející žalm 114.) V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení (pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"), nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí římského oficia.

Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element, který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.

Závěrem

Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně. Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku "při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu" jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž - a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy, ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.

Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie, resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod "za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu". Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým předlohám a působí uceleněji.

A tím samým je o nemalý kus bližší i mému návrhu, jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.

Ze streamů Velikonoc 2021

14.4.2022 21:45 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani liturgie hodin nepřišla zkrátka (srov. první pandemické Velikonoce 2020). Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování jsem vytrvale odkládal, až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi. Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené, a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.

O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam prvních (v italštině) i druhých nedělních nešpor. První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu "slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva - jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem. Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány - po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám zejm. prokomponované antifony.

Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního. Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.

V rámci obřadů Svatého týdne ze Stodůlek dostalo oficium opravdu velkorysý prostor, částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí. Ranní chvály Květné neděle otevírá hymnus z červeného hymnáře. Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv, Benedictus se zpívá na chorální II.D. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře, totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,

Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka; charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění příběhu Zmrtvýchvstání). Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou: opakování refrénu mezi slokami je vynecháno, na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.

antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv, přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje. Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli. Velice podobný je pak i hudební tvar ranních chval neděle v oktávu, akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.

Ranní chvály Bílé soboty z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích jsou typickým výrazem její specifické tradice - s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám ("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"), se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity), a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho, co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.

Ranní chvály Bílé soboty z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus, všechno v Olejníkově zhudebnění. Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření, jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.

Ranní chvály Bílé soboty z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou. První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu, to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty - po přezpívání kompletní modlitby se čtením! Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani Vavrečkův katalog Olejníkova díla, který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné. Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09) někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk? (Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)

Strahovský klášter vysílal temné hodinky a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory") neděle Zmrtvýchvstání (srov. též starší článek), ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných bohoslužeb, obvyklém: zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih, ostatní texty česky.

Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia), jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit, že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.

Kratinký sestřih z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955) ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky (sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.


I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve, na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil při vyhledávání materiálu pro tento článek: Do rukou tvých, písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA. Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou formu.

Nápěvy dělených žalmů

6.4.2022 17:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118 (v septuagintním/vulgátním číslování), recitovaného v malých hodinkách, rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu, malých hodinkách a nešporách. Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů přinesla i do římského breviáře a reforma II. vatikánského koncilu ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek žalmy dělila již naprosto rutinně.

Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno na stejný nápěv, a podřizoval jsem se tomuto omezení při skládání nápěvů antifon - často za cenu značného úsilí. Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice. Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici nějakou oporu.

Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce zpívají vždy pod jedinou antifonou). Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě vydání Ordo cantus officii. Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru. Jako srovnávací materiál použijeme pouze žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.

Potridentské mnišské oficium

V potridentském mnišském breviáři (viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617) je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno (zásadně jen) na dva díly. Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu) na konci každého dílu připojí doxologie (Rubricae generales, čl. XXII), ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou. Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm jen jedna.

(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na archive.org). S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory s dělenými žalmy, které jsou dvoje: čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.

Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou. Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal" naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů vlastní antifony měly - viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777 (např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150, na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152). V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt, nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy, ani tradičním materiálem - viz předmluvu. Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených žalmů jsem nenašel žádný.

Římský antifonář po reformě Pia X.

I římský antifonář z r. 1912 (online např. na archive.org) je antifonář jen pro denní hodinky. Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů) v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176). Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text, takže se podobné zhudebnění nabízelo. Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.

Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae, odkud je převzal i Sandhofe pro své Nocturnale Romanum (online na GregoBase). I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů - jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě, pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou - na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním třetím nokturnu.

Římské oficium po II. vatikánském koncilu

Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let, z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů dosud vyšel jen hymnář (11983, 22019), nešpory (2009) a ranní chvály (2020) pro neděle a svátky. Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán na Ordo cantus officii, "telefonní seznam", podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat napříč edicemi a prameny.

Ordo cantus officii 1983

Online je jak samotné Ordo cantus officii (alternativně též v online archivu věstníku Notitiae, č. 204-205/1983), tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz tomu zasvěcený web.

Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm, kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona jako v breviáři, v modlitbě se čtením se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona. Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu, ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou, podobně jako v mnišském oficiu. (OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115 učinilo normu.) Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.

V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly zpívají na stejný nápěv (T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne), z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912. V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický, ale antifony jsou alespoň stejného modu (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).

Zkratky: T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře; ne, po, st, pá = dny v týdnu;

Ordo cantus officii 2015

Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna), ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu antiphonale.net, jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.

OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává vlastní antifonu, stejně jako breviář. Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho. V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu na stejný nápěv (T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne). V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení). Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal, protože to nepovažuji za směrodatné.

Závěr

Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr: ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou. A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii, kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného historického materiálu z různorodých zdrojů, ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X., kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly. Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami) složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv, není to něco, co by se mohlo odvolávat na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.