Už během loňské doby velikonoční - a letos znovu - jsem při zpívání
ranních chval nebo nešpor častěji narazil na sestavu,
kde jsou všechny tři antifony k žalmům smrtelně vážné a nějaké
velikonoční radosti by se v nich nedořezal.
Tohle že mají být velikonoční antifony?
Mnohde to snad padá na hlavu mně, jako
tomu, kdo antifonám psal nápěvy a nehleděl při tom
dostatečně nejen na jednotlivý liturgický text, ale také
na kontext celé hodinky a na příležitost.
Mám však za to, že to není celé jen o mé nešikovnosti,
ale přinejmenším zčásti už o textech samých.
Přiznávám, že dobu velikonoční nemám jakožto autor nápěvů
pro Denní modlitbu církve
moc rád - a může za to právě skutečnost,
že má (jako jediná z liturgických dob)
vlastní antifony k žalmům
ranních chval a nešpor i pro férie všech čtyř týdnů žaltáře
(z toho druhý a třetí týden se otočí dvakrát, zbytek se zpívá každý rok
jen jednou), takže vposledku i každý všední den má podobné množství vlastních
zpěvů jako menší svátky nebo dny vrcholných fází ostatních
liturgických dob.
Týden nebo čtrnáct dní se takový nápor vlastních textů
dá ustát, ale šest týdnů v kuse je moc.
Velikonoční antifony ze žaltáře
tak byly řadu let v opravdu bídném stavu, protože jsem jim
nestíhal věnovat potřebnou péči. Teď už snad jsou
z nejhoršího jakž takž venku, ale stále patří v rámci korpusu
k tomu slabšímu.
Ani v těsně předkoncilním římském oficiu (1911-1971) se
o nedělích a fériích doby velikonoční nezpívaly
běžné antifony z cyklu žaltáře, ale antifony k žalmům
byly vyřešeny jinak:
v denních hodinkách - včetně ranních chval a nešpor -
se celá psalmodie zpívala vždy pod jedinou
antifonou s textem z opakovaných aleluja
(jak je to dodnes zachováno v modlitbě uprostřed dne a v kompletáři),
v matutinu byla podobně jedna alelujatická antifona
na každý nokturn.
(S výjimkou matutina nedělního, které mělo, podobně jako dnes,
"epické" antifony o vzkříšení, ale také vždy jen jednu na každý nokturn.)
Nápěv alelujatické antifony byl postaven
podle obvyklé antifony k prvnímu žalmu dané hodinky,
takže se zpěvák pro dobu velikonoční neučil úplně novou sadu
antifon k žalmům, ale zpíval v zásadě již známé nápěvy, jen poupravené
pro jiný text.
Jako příklad antifona z kompletáře a její velikonoční varianta:
V potridentském římském oficiu (až do r. 1911)
platil ve většině hodinek systém popsaný výše,
ale ranní chvály byly uspořádány jinak:
žalmy před starozákonním kantikem se zpívaly pod jednou alelujatickou
antifonou, žalmy po starozákonním kantiku pod druhou alelujatickou
antifonou, kantikum samo pak mělo antifonu textovanou.
Alelujatické antifony ranních chval sice nebyly složeny na nápěvy
obvyklých nedělních antifon ze žaltáře, ale
dané tři antifony se zpívaly o všech nedělích i fériích po celou dobu velikonoční
(protože psalmodie ranních chval byla neměnná),
takže byl repertoár velikonočních antifon ještě skromnější než ve výše popsané další historické etapě.
Pár let zpátky, když jsem předkoncilní oficium každodenně zpíval,
stěžoval jsem si tu,
jaká je to strašná nuda.
Opravdu, pro toho, kdo je zvyklý na psalmodii členěnou antifonami,
které se starají o rozmanitost tónin, střídání forem
a často kladou akcent liturgickému čtení toho kterého žalmu,
doba velikonoční znamená šest (do r. 1955, tedy dokud se Nanebevstoupení slavilo s oktávem, pět) týdnů liturgicko-hudebního suchopáru
vlivem dlouhé souvislé nestrukturované psalmodie
a bezobsažných alelujatických antifon.
Nemluvě o tom, že když antifona udá namáhavější
žalmový nápěv (třeba je to jenom můj problém,
ale odjakživa je pro mě hlasově namáhavý tonus VII
s tou tercií nad recitační tón v mediaci),
zpívat na něj pět dlouhých žalmů v kuse je dřina a otrava.
Vlivem výše řečeného jsem v letech zpívání předkoncilního
oficia měl v době velikonoční víc než kdy jindy
sklon vzít to co možná šupem.
Ale přeci těch šest týdnů krát čtyři roky dalo dohromady dobu
dost dlouhou na to, aby se naskytly i světlejší chvilky
a s nimi třeba náhled, že těch každoročních několik týdnů, kdy se oficium
zpívá ve tvaru hudebně jednotvárném a s významuprázdnými
(nebo, chce-li mě čtenář poučit, že aleluja přeci není
prázdné slovo, ale hebrejská výzva k chválení Hospodina,
tedy co do významu extrémně monotónními)
antifonami, nabízí příležitost modlit se žalmy v jejich
monumentalitě, samy o sobě, jak v bibli stojí,
bez liturgického předznamenání.
Tento náhled mi pomohl s oficiem doby velikonoční konstruktivněji
vycházet, ale že bych ho někdy začal mít opravdu rád říci nemohu.
Tak mám docela dost pochopení pro to, že když reformátoři
dostali volnou ruku k přestavbě breviáře, právě i na době velikonoční
se vyřádili dosyta: dosavadní rozvrh
antifon k žalmům je v Liturgia horarum
zachován jen v modlitbě uprostřed dne
a kompletáři (a s úpravou v nedělní modlitbě se čtením),
zbytek byl úplně přepracován.
Ve feriální modlitbě se čtením se začaly zpívat stejné antifony jako během
roku, akorát s připojeným aleluja;
v ranních chválách a nešporách pak má každý žalm i kantikum
vlastní antifonu, která usiluje nabídnout
jeho velikonoční čtení.
Výše kritisovaná jednotvárnost a únavnost tak byla odstraněna.
Přineslo to však jiné potíže:
repertoár vlastních zpěvů doby velikonoční tím mohutně vyrostl do šířky,
což činí náročným nejen jeho zhudebnění (o čemž v úvodu článku),
ale také jeho zvládnutí zpěváky.
Zároveň změna pojetí antifon k žalmům výrazně proměnila
celkový charakter velikonočního oficia.
Tradiční velikonoční psalmodie,
omezující se na jedinou antifonu super psalmos,
a navíc ještě alelujatickou, byla charakteristickým rysem,
zřetelně vydělujícím dobu velikonoční z celku liturgického roku.
Také velikonočním antifonám k žalmům nebylo možné vyčítat
nedostatek radostného jásotu -
kterého nebylo docilováno výběrem zvláštních velikonočních
textů, ale naopak rezignací na texty a omezením se
(s výjimkou antifon k evangelním kantikům) na
prozpěvování aleluja, jakéhosi citoslovce Boží chvály.
Pokoncilní reforma obě tyto výrazné formální zvláštnosti ruší.
Specifický charakter velikonočního oficia je tak
setřen či nivelisován - doba velikonoční se stává prostě jen
další z liturgických dob, které mají vlastní antifony,
a pokud něčím vyčnívá, tak zejména jejich množstvím.
Když jsem si na obě dosavadní řešení velikonočních
antifon k žalmům důkladně postěžoval, slušelo by se závěrem
navrhnout cestu vpřed.
I probraným nevýhodám navzdory by mi přišlo žádoucí
vrátit se k tradičnímu schematu.
Chápu, že závazný návrat k alelujatickým antifonám super psalmos
pro všechny hodinky by nejspíš nevzbudil moc nadšení u těch,
kdo oficium obvykle recitují a zpívají ho jen výjimečně
nebo nikdy. Ale dovolit alelujatické antifony
alespoň jako volitelnou alternativu
k nynějším velikonočním antifonám ze žaltáře
by bylo významným krokem k tomu, aby zpívané velikonoční oficium
bylo co do šíře repertoáru rozumně zvládnutelné.
Vedle hudebně-pragmatického hlediska je tu ve hře i onen
tradiční charakter velikonočního oficia: doba velikonoční
jako doba prozpěvování aleluja.
Pro latinské zpívané oficium tento návrat částečně provedl dokument
Ordo cantus officii.
Ve své první verzi z r. 1983
nahrazoval alelujatickými antifonami všechny antifony
nedělní i feriální psalmodie. Postupoval však podle zásady, že se nikdy
nezpívá pod jednou antifonou zároveň žalm a kantikum
(srov. výše ranní chvály až do r. 1911), takže ranní chvály
měly pro každý žalm i kantikum extra alelujatickou antifonu (protože
starozákonní kantikum je uprostřed mezi dvěma žalmy),
v nešporách se pod jednou antifonou zpívaly oba žalmy
a pod druhou novozákonní kantikum.
Aktuálně platná verze OCO z r. 2015
už má extra antifonu pro každý žalm i v nešporách
a pro starozákonní i novozákonní kantika nemá antifony alelujatické,
ale textované.
Alelujatické antifony jsou vybírány z toho, co existující
chorální repertoár nabízí, bez starostí o to, jestli nápěv odpovídá
celoroční antifoně toho kterého žalmu.
V chorálním oficiu podle OCO tak je zachován charakter doby
velikonoční jako doby zpívání alelujatických antifon,
ale je oslabena (1983) a později zcela opuštěna (2015) strukturní zvláštnost
(antifona super psalmos i ve velkých hodinkách)
a není dána žádoucí snadnost plynoucí ze znovupoužití melodií
běžných antifon ze žaltáře.
liturgie.cz píšou,
že se k "liturgii konkláve" ve farnostech připojujeme
(mj.) "přímluvami v Denní modlitbě církve".
Mně nezbývá než přiznat, že se mi nepodařilo dohledat,
jestli v tomto směru byly vydány nějaké závazné pokyny
(příp. zvláštní liturgické texty) a kým.
Např. polská biskupská konference po smrti papeže oficiálně
vydala pokyn přidávat na konec
přímluv ranních chval i nešpor extra prosbu za zemřelého
(Komunikat komisji Konferencji episkopatu Polski ds. kultu Bożego i dyscypliny sakramentów w sprawie zasad liturgicznych w związku ze śmiercią papieża Franciszka, 21. 4. 2025, článek III.3),
ale u nás a v souvislosti s volbou nového papeže
jsem nic podobného nezaznamenal.
Snad nějaké pokyny šly jen neveřejnými kanály kněžstvu,
nebo jde o trvalé ustanovení z nějakého předpisu, který neznám.
Ať je to jak chce, sám koncept příležitostné přímluvy v oficiu
si říká o kousavou poznámku:
Každodenní přímluvy v římském oficiu jsou pokoncilní novinka.
Jejich vzdálenější analogií v předchozích historických etapách byly
preces feriales - přímluvy do jisté míry podobné
dialogickou formou, ale výrazně delší, stále stejné
a recitované jen o fériích, navíc jen o těch zvlášť kajícího rázu.
Byly pociťovány jako penitenciální element - nějaká přítěž,
která se k oficiu nakládá navíc.
Jejich latinský text s paralelním českým překladem viz
Bárta J.: Žaltář římského breviáře, Praha: Vyšehrad 1947, s. 33-35.
Dnes se v oficiu přímluvy říkají každodenně,
jsou výrazně kratší a každý den jiné.
(Fakticky nemá ve zvláštních liturgických dobách každý den originální
formulář - většinou se opakují v týdenních cyklech. Ale i tak je formulářů
přímluv opravdu velké množství.)
Důsledkem takto maximalisticky pojaté snahy o rozmanitost je,
že nejde o obecné přímluvy "za všechny a za všechno",
ale střídají se různé výběry specifičtějších intencí
(jakož i maskovaných napomenutí a mravních apelů - ale o tom někdy jindy).
Různé formuláře se navíc obracejí k různým božským osobám;
někdy má celý blok specifické jednotící téma nebo zvláštní literární formu.
Např. aktuální 3. týden velikonoční:
všechny přímluvy se obracejí ke Kristu, kromě
těch z pátečních ranních chval, které se obracejí k Bohu (Otci);
pokud se na sv. Jana Sarkandra vezmou přímluvy
ze společných textů o jednom mučedníkovi, jde o sevřené celky
invokací začínajících stereotypně "Pro své mučedníky...",
resp. "Tys...".
Tudíž je nemožné formulovat příležitostnou přímluvu,
která by v delším časovém období dobře zapadla do každého formuláře.
Zbývá tak
- rezignovat na závazné texty a nechat konkrétní formulaci na šikovnosti toho, kdo se ty které přímluvy modlí
- připravit zvláštní závaznou formulaci na každý den (při zohlednění možných variant liturgického kalendáře!)
- vydat jedinou závaznou formulaci s vědomím, že v některých formulářích bude výrazně vyčnívat jako cizorodý prvek
- určit, že se příležitostná přímluva říká vždy s jedním vybraným formulářem, který se v daném období použije opakovaně místo formulářů připadajících na jednotlivé dny (využívaje VPDMC 251)
- s ohledem na uvedené komplikace se zdržet vydávání úředních pokynů k zařazování příležitostných přímluv v oficiu :)
Takové problémy samozřejmě nevyvstávaly, dokud standardní formulář
přímluv byl jen jeden.
Není mi sice známo, že by se v předkoncilní éře kdy vydávaly příležitostné
intence zařazované do preces feriales
(díky omezení jen na dny kajícího rázu nebyly preces feriales jako nosič příležitostného modlení moc vhodné),
ale čistě technicky by to bylo dobře možné.
Předtridentský pražský breviář znal přinejmenším invokace sezónní,
přidávané podle liturgických dob.
(V kompletáři: advent viz BP1502 f. 83r; doba vánoční f. 101r;
dál nemám pohotově poznámky, třeba časem doplním.)
Není tajné, že bych nynější bohatství duchaplných výplodů Consilia
za jeden nebo několik málo solidních formulářů skutečně obecných přímluv
s radostí vyměnil.
112. Modlitby po žalmech, které mají pomáhat recitujícím při výkladu, zvláště
křesťanském, jsou pro jednotlivé žalmy uváděny v přídavném svazku ke knize Denní
modlitba církve a může jich být podle návodu staré tradice použito tak, aby po skončení
žalmu a po nějaké době mlčení modlitba shrnula a vyjádřila city těch, kdo žalmy
zpívali.
145. Existuje dvojí cyklus biblického čtení: jeden, obsažený v knize Denní modlitba
církve, zahrnuje jenom jeden rok; druhý, jehož používání není povinné a který je
obsažen v přídavném svazku, je dvouroční jako cyklus čtení pro všední dny
liturgického mezidobí v mešním lekcionáři.
161. Kromě čtení, která jsou pro každý den stanovena v knize Denní modlitba církve,
existuje nezávazný lekcionář, v němž se nabízí větší výběr čtení, aby se těm, kteří se
modlí posvátné oficium, objevil v tím větší šíři poklad tradice církve. Každý má
možnost vzít si druhé čtení buď z knihy Denní modlitba církve, nebo z nezávazného
lekcionáře.
(Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve; zvýraznění v textu JP)
Když tandem Františka pp. na stolci Petrově a arcibiskupa Rocheho na špici dikasteria
pro bohoslužbu nasadil tvrdý kurs proti tradiční římské liturgii
a určitý návrat směrem k ranému pojetí liturgické reformy,
říkal jsem si,
že dá-li se od nynějšího pontifikátu očekávat na poli
liturgie co dobrého, pak snad aby výše citovaná litera
raně pokoncilního liturgického zákonodárství po půlstoletí konečně
došla uskutečnění a dostali jsme do ruky ty liturgické texty,
o nichž je známo, že na nich na přelomu 80. a 90. let bylo odvedeno
dost práce (viz zprávy a ukázky zveřejňované v letech 1989-1993
ve věstníku Notitiae), ale vydány až dosud nebyly.
Pak se objevily zvěsti, že přídavný svazek snad bude doopravdy vydán.
(Oficiálnější zmínku viz v Notitiae 2020, s. 132.)
Pak bylo několik let ticho - a teď už je to oficiální:
23. prosince kardinál Roche
v rozhovoru pro vatikánská média
oznámil, že dodatkový svazek breviáře dostal schválení
od dikasteria pro bohoslužbu i od papeže a chystá se jeho vydání tiskem.
V lednu byl údajně
rozeslán v elektronické podobě biskupským konferencím pro potřeby
překladů.
Ohlášený obsah svazku odpovídá tomu, s čím počítají už Všeobecné pokyny:
- dvouletý cyklus biblických lekcí pro modlitbu se čtením
- alternativní lekcionář patristický
- sbírka žalmových orací
Podstatným rozšířením oproti liteře VPDMC je, že dvouletý cyklus se neomezuje
na čtení biblická, ale každé biblické čtení je doprovozeno i odpovídající
patristickou lekcí.
S obzvláštní zvědavostí vyhlížím, co dvouletý cyklus čtení
přinese (nebo nepřinese) pro Velikonoční triduum.
Z dříve zveřejněných zpráv a ukázek víme, že si na začátku 90. let
komise připravující doplňkový svazek uvědomovala
hodnotu tkzv. temných hodinek (Tenebrae),
v pokoncilní reformě breviáře ztracených,
a snažila se je částečně obnovit - ovšem způsobem sobě vlastním,
tzn. volným využitím vybraných prvků z tradičního repertoáru
v rámci normativních schemat reformovaného breviáře:
pasáže z knihy Pláč (lamentace, v tradičním uspořádání jde o zpívané
lekce prvního nokturnu)
měly posloužit jako starozákonní
kantika pro prodlouženou vigilii apod.
(Notitiae 1991, s. 512nn; ukázky textů Notitiae 1993, s. 91nn)
Zdá se, že svého času byla ve hře možnost zařadit do přídavného svazku také
formulář křestních nešpor (Notitiae 1990, s. 141),
ale nakolik se dá z dosud zveřejněných zpráv soudit, do finální podoby
se nedostal. Za to jsem rád. Vydání jediného
závazného řádu křestních nešpor by zrušilo jejich výjimečné postavení
coby obřadu, který liturgické knihy všemožně doporučují,
ale vymezují ho jen velmi povšechně a konkrétní podobu
přenechávají místnímu obyčeji -
jak to dobře odpovídá rozmanitosti podob,
kterých křestní nešpory v minulosti nabývaly.
Další, na co jsem zvědavý, je repertoár responsorií.
V rané fázi prací na dodatkovém svazku byla deklarována (Notitiae 1989, s. 266)
snaha čerpat responsoria v co největší míře z existujícího repertoáru,
s preferencí repertoáru středověkého (v neposlední řadě protože
pro něj existují chorální nápěvy).
Co z tohoto počátečního záměru po více než třech desetiletích zůstalo?
Je otázka, nakolik lze realisticky očekávat, že tak objemný svazek,
navíc svazek překladatelsky náročných textů, jakými patristické lekce v breviáři
často jsou, bude za života naší generace přeložen do češtiny.
ČBK sice v posledních letech nabídku lekcí
pro modlitbu se čtením rozšiřuje, ale jak
nezávazný postní lekcionář
vydaný před dvěma lety, tak nejnověji vydaný lekcionář velikonoční
vykazují zřetelnou snahu maximálně zužitkovat sbírky již dostupné
v českém překladu a do velkých překladatelských projektů se nepouštět.
Snad lze doufat, že budou v delším časovém horizontu postupně přeloženy
a vydány alespoň nějaké menší celky.
Sama o sobě by dobrý smysl dávala třeba sbírka žalmových orací,
nebo dokonce i jen nějaký menší výběr z ní.
Web liturgie.cz v postní době doporučuje pozornosti mj.
starší článek o modlitbě nad lidem (oratio super populum)
jako (v novější době upravovaném) elementu liturgie doby postní.
Článek se věnuje modlitbě nad lidem, nakolik je součástí
liturgie dnes, a historii, která k tomu vedla.
Mimo zorné pole tak zůstává druhé místo modliteb nad lidem,
dnes ztracené: až do liturgické reformy totiž
tyto modlitby figurovaly také v oficiu.
V potridentském římském breviáři
(stejně jako v jeho předchůdci, breviáři římské kurie)
má každá férie doby postní dvě orace.
První se říká od matutina do nony, odpovídá vstupní modlitbě
z misálu a často nějak tematisuje
postní praxi. V nešporách pak se říká jiná orace,
která naopak obvykle o postu nemluví
- což je příhodné s ohledem na to, že podle dávné postní praxe
po nešporách následovalo první (a původně jediné) jídlo postního dne.
I tato druhá modlitba odpovídá misálu.
Jde právě o modlitbu nad lidem:
Nešpory v postě mají ještě jednu zvláštnost:
jejich kolekta ve feriálním oficiu se liší od kolekty
laud a malých hor, kde jest totožná s orací mešní.
Nešpory v postě se říkaly původně po mešním Communio,
dříve než mše končila.
Nešporní kolekta byla pak místo Postcommunio
[...]
Když se pak oddělilo oficium nešpor od mše, podržena
dále kolekta, která sloužila jako
žehnání Humiliate capita vestra Deo [= modlitba nad lidem].
(Malina B.: Dějiny Římského breviáře, s. 334n.)
Modlitba nad lidem figurovala i
v předtridentském breviáři pražském,
ale byla tu zapojena jiným způsobem:
říkala se ve všech hodinkách po modlitbě dne;
v laudách se říkala na způsob komemorace - předcházela jí
"antifona nad lidem" a veršík
(BP1502, f. 137r),
v ostatních hodinkách snad následovala jen samotná modlitba
bezprostředně po modlitbě dne, ale rubriky nejsou v této věci
tak explicitní, jak by si dnešní čtenář přál
(k malým hodinkám viz u tercie, f. 137r, k nešporám f. 137v).
V pokoncilním breviáři
modlitby nad lidem zahrnuty nejsou, ale rubriky počítají
s možností jejich uplatnění:
Zakončení
Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí
závěrečný pozdrav a požehnání:
[...]
Může se použít též textů pro slavnostní požehnání
nebo žehnacích modliteb z misálu.
(Uspořádání Denní modlitby církve, závěr ranních chval i nešpor;
zvýraznění v textu JP.
Termín "žehnací modlitba" používalo první vydání Českého misálu
právě jako český ekvivalent pro oratio super populum -
viz dříve odkazovaný článek z liturgie.cz.
Dlužno dodat, že odpovídající latinská rubrika modlitby nad lidem
takto explicitně jako možnost neuvádí a spokojí se s obecným
"... Vel alia formula benedictionis, sicut in Missa".)
Modlitba nad lidem z misálu tak dnes může v ranních chválách
a nešporách zaujímat místo požehnání, podobně jako v mešní liturgii.
To však znamená, že je omezena na společné slavení, kterému předsedá kněz
nebo jáhen.
Po víceleté zkušenosti s předkoncilním oficiem bych
(jako laik, který se modlí převážně sám)
považoval za žádoucí, aby reforma misálu z r. 2002,
která
"iuxta antiquum morem liturgicum" (promulgační dekret)
znovu zavedla vlastní modlitbu nad lidem pro každý den doby postní,
byla prodloužena i do breviáře - nejlépe
obnovením výše popsaného potridentského uspořádání,
kde modlitba nad lidem není volitelnou variantou závěrečného požehnání
(která je jednak vyhrazena nositelům svátostného kněžství,
jednak je potřeba o této možnosti vědět, zvlášť se pro ni rozhodnout
a vybavit se misálem),
ale přijímá funkci závěrečné modlitby ve feriálních nešporách
a je otištěna přímo v breviáři.
Modlitbu nad lidem tak breviář předkládá i tomu, kdo se ten den třeba
neúčastnil mše a hodinky se modlí sám.
Dvě vlastní orace pro každý všední den jsou
jedním z prvků, které spoluutvářejí
zvláštní ráz oficia doby postní jako liturgické doby, kdy strava je možná
hubenější, ale liturgie plnotučná.
Staroboleslavská kapitula podrobně informuje
(videosestřih,
fotogalerie)
o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili
mše ze svátku Přenesení sv. Václava
(až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií,
nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi)
a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program
v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy
basiliky a v královské hrobce.
Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále
o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává
nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná.
Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní
vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova
Statuta Kostela pražského,
ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním
kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm
je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence.
Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově,
navštěvovali staroboleslavští kanovníci
katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta,
tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult
ve Staré Boleslavi nekolidují.
Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor
recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici.
Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava -
s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54).
Podivně šroubované formulace antifony
s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně,
v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:
|
ant. k Magnificat
Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava,
brát si z něj příklad čistoty.
Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.
|
Gloriosum et memoriter agendum
Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia
et ex ipso colligere
quantum sit praemium puritatis:
magnus hic vir,
qui sui corporis passiones
generaliter devicit et animae.
|
|
závěrečná modlitba
Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu,
jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava,
tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi.
Skrze tvého Syna...
|
Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae
beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem
aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.
|
Antifona se podle předtridentského pražského breviáře
zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti
a o prvních nešporách březnového přenesení,
ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria
nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště
neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů
o jednom mučedníkovi).
Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského
provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663),
v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou)
orací z předtridentského pražského breviáře
a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria
r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti).
V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.
Zatímco překlad orace je slušný,
na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví,
zejm. co do správného určení vztahů větných členů.
Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat
třeba takhle:
ant. k Magnificat
Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje
slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a brát si z něj (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše.
(Překlad JP)
|
Gloriosum et memoriter agendum
Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia
et ex ipso colligere
quantum sit praemium puritatis:
magnus hic vir,
qui sui corporis passiones
generaliter devicit et animae.
|
[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:
Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.
Srov. též německý překlad
Else Promnitz
(Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).
O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská)
kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům,
mi není nic známo.
Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům
ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší,
a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých
lokálních liturgických textů jako zde,
nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských.
I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům
tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali
svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.
Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum
by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce
a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení
VPDMC 274. Ale je to
antifona toho druhu,
co dnes obvykle zpívají
placení hudební profesionálové,
ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého
staroslavného klerikálního bratrstva.
Hymny jsou tou jedinou částí
Denní modlitby církve, pro niž byly kompletní nápěvy
vydány prakticky souběžně s prvním vydáním textů, a moje úsilí udělat
Denní modlitbu církve zpívatelnou se tak odpočátku mohlo soustředit
na ostatní tradičně zpívané texty.
Ale přeci nebylo možné vyhnout se hymnům úplně,
protože pro ty nově zaváděné po vydání hymnáře
(který je až dosud opakovaně
přetiskován beze změn,
i když už za vývojem kalendáře citelně zaostává) církevní
autorita oficiální nápěvy nevydává, ani se o to soustavně
nestará nikdo jiný.
Hymny zařazené v Denní modlitbě církve jsou až na pár výjimek
vybrané z různých historických vrstev pokladu české duchovní
písně a tomu odpovídá i charakter jejich nápěvů.
Naproti tomu všechny hymny v poslední dekádě nově zaváděné
jsou překlady z latiny, obvykle usilující napodobit
latinskou předlohu nejen obsahem, ale i básnickou formou.
Tyto hymny, značně vyčnívající v dosavadním repertoáru po stránce literární
(jazykový rejstřík, absence rýmu),
nutí položit si otázku po jejich adekvátním zhudebnění.
Jestliže jsem dosud šel převážně cestou výběru nápěvů
z těch, které jsou otištěny v červeném hymnáři,
popř. složení nového nápěvu ve stylu, který se snaží
mezi hymny červeného hymnáře zapadnout,
je namístě ptát se, jak ne/vhodné by bylo
pro tyto nové hymny (popř. i pro některé další)
sáhnout po nápěvech chorálních.
(Srov. nedávný článek, kde se k tématu stočila řeč.)
Jako první přiblížení k této otázce se podívejme,
jak s chorálními nápěvy pracují stávající české hymnáře.
Chorálními nápěvy se tu pro jednoduchost myslí nápěvy
převzaté z pramenů nebo edic gregoriánského chorálu.
Otázku, zda některé staré nápěvy českých písní,
i když nejsou převzaté z latinského liturgického repertoáru,
nejsou co do formálních znaků také nápěvy chorálními,
tady otvírat nebudeme.
Červený hymnář
obsahuje asi 300 hymnů,
z toho asi 20 jsou překlady z latiny.
I většina těchto překladů je opatřena písňovými
nápěvy, takže hudební formou v rámci hymnáře nevyčnívají.
Srov. podobný přístup v nešporách zařazených do Svatojanského kancionálu,
kde jsou všechny hymny přeložené z latiny
- a všechny bez výjimky mají nápěvy na způsob dobových
kostelních písní.
(Několik přeložených hymnů ze Svatojanského kancionálu ostatně
našlo cestu právě i do našeho hymnáře.)
Ve třech případech však redakce hymnáře sáhla
po nápěvech chorálních.
Bez výjimky jde o hymny dnů z velikonočního cyklu:
dva ze Svatého týdne
(zpívané dále i na svátek Povýšení svatého kříže),
třetí je překlad svatodušního hymnu Veni Creator Spiritus.
Samé prominentní texty, známé a příležitostně zpívané
i mimo své primární liturgické určení.
Zároveň jde o případy, kdy buďto byl k disposici
překlad básnickou formou dostatečně blízký latinské předloze,
nebo byl takový překlad pro Denní modlitbu církve
nově pořízen.
Dva z těchto textů jsou (narozdíl od drtivé většiny hymnů
v našem breviáři) nerýmované.
- Korouhve královské jdou vpřed (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, nešpory)
- chorální nápěv podle Rohova kancionálu, f. C XI,
od novodobých chorálních knih se při zachování hrubých kontur výrazněji liší (srov. AR1912 s. 340)
- Kříži věrný, ze všech stromů (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, ranní chvály) - úryvek z pašijového hymnu Pange lingua gloriosi proelium certaminis (srov. AR1912 s. 344) na nápěv božítělového Pange lingua gloriosi corporis mysterium (AR1912 s. 441)
- Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení, nešpory) - AR1912 s. 420
Olejníkovy Nedělní nešpory
(K nápěvům hymnů v této knize srov. též starší článek.)
Ze tří výše jmenovaných hymnů najdeme v Olejníkově vesperálu
jen dva. I tady jsou oba opatřeny chorálními nápěvy.
Nápěv pro Korouhve královské však je vzat
do puntíku podle vatikánské edice, takže se
od červeného hymnáře ve vícero detailech liší.
- č. 400/5 Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení) - AR1912 s. 420
- č. 711 Korouhve královské jdou vpřed (Povýšení svatého kříže) - AR1912 s. 340
Zelený hymnář
Mezi nápěvy k volnému výběru (s. 258nn) jsou zařazeny
také dva nápěvy chorální:
- B1 Conditor (Creator) alme siderum, AR1912 s. 185 (nešpory v době adventní)
- B2 Te lucis ante terminum, AR1912 s. 48 (nedělní kompletář)
I zde jsou nápěvy reprodukovány beze změn podle Editio Vaticana.
V obou případech jde o nápěvy striktně sylabické,
které mají dobré předpoklady pro vzájemnou snášenlivost
s různými texty.
Nápěv hymnu Conditor alme siderum však je poměrně známý
a patří k charakteristickým znělkám doby adventní,
jeho zařazení coby universální nápěv
k celoročnímu použití se proto nezdá příliš vhodné.
[EDIT 7. 12. 2024]
Překlad hymnu Conditor alme siderum
v zeleném hymnáři nefiguruje.
Jeho nápěv se dá v době adventní použít
pro hymnus ranních chval
(Hle, z pouště zní hlas jasný dost),
modlitby uprostřed dne a kompletáře.
Ale sluší se říci, že to je toliko návrh, jak smysluplně využít
omezený repertoár zeleného hymnáře. V latinských knihách
taková recyklace známého nápěvu z nešpor oporu nemá,
hymny ostatních hodinek tam mají nápěvy vlastní.
K nápěvům v červeném hymnáři
Hledíme-li na všechny tři zpěvníky společně, jasně převládá
tendence použít odpovídající chorální nápěv tak, jak v latinských knihách leží.
O to zajímavější je červený hymnář, který u dvou ze tří hymnů
volí jinou cestu. To si zaslouží bližší pohled.
Kříži věrný, ze všech stromů:
dva slavné latinské hymny sdílejí incipit Pange, lingua, gloriosi.
Zde zpíváme přeložený úryvek toho staršího, pašijového,
ovšem na nápěv novějšího, božítělového.
Dle mého soudu by se daný český text dobře snesl
i s nápěvem odpovídajícího latinského hymnu,
ale zvolený alternativní nápěv je citelným krokem k lidovosti.
Jednak je mnohem známější (božítělový hymnus se i ve farních podmínkách
dosti běžně zpívá - i latinsky - při eucharistickém výstavu),
jednak obsahuje mnohem méně melismat a postupů,
které v repertoáru kostelních písní nejsou obvyklé.
Korouhve královské jdou vpřed
nebere nápěv z latinských chorálních knih, ale
variantu z Rohova kancionálu.
V té ovšem provádí dvě drobné úpravy zjednodušující melodii
třetího verše:
Srovnání: co červený hymnář v nápěvu z Rohova kancionálu mění
a jak se liší od vatikánské edice
(zdrojový kód)
První se jeví především jako zlepšení spádu melodie a odstranění
méně obvyklého postupu;
druhá pak je nejspíš motivována foneticky, protože by melisma
opakovaně vyšlo na jednoslabičná a nepříliš zpěvná slova
(svět, krev, jsi, skon).
Ze srovnání nápěvu v hymnáři s nápěvem z latinského antifonáře
se mi první jeví pro daný český text vhodnější.
V latinském nápěvu opakovaně vychází vrchol melodie
na poslední slabiku slova
(korouhve, září, který, ...),
což sice v českém chorálu není úplně smrtelný hřích, ale
obvykle je vhodnější tím šetřit.
Také ono pětinotové melisma v posledním verši zní v českém
textu méně elegantně než v latině.
Na druhou stranu to není tak, že by se latinský nápěv s daným
českým textem opravdu hrubě nesnášel. Vkusně je spolu zazpívat
beze všeho jde.
Co se dá říci o původu nápěvu v červeném hymnáři?
Daný nápěv v české písňové tradici
figuruje ve více úpravách a s různými texty.
Variantami však zřetelně prosvítá společná výchozí melodie,
podobná hymnu Vexilla regis, ale
v několika rysech (mj. že k b vystoupá jen jednou, a to ve třetím verši)
charakteristicky odlišná od novodobých
římských knih. Onou výchozí melodií je melodie
hymnu Vexilla regis
z chorální tradice pražské diecése.
Rohův kancionál pak je jedním z těch, které pro českou píseň
používají nápěv hymnu Vexilla regis zcela doslovně tak,
jak ho známe z diecésních liturgických pramenů
(CZ-Pu I A 58, f. 68r;
CZ-Pst DA III 17, f. 25v;
CZ-HKm Hr-7, f. 294v).
Nápěv hymnu Korouhve královské jdou vpřed
v červeném hymnáři tak není prostě jen nějaký nápěv z české
písňové tradice, ale máme v něm
uchován kousek partikulární chorální tradice "Kostela pražského".
Souhrn
Červený hymnář a Olejníkův vesperál okrajově používají chorální nápěvy
pro překlady široce známých latinských hymnů z velikonočního
okruhu. Zelený hymnář dva nápěvy sylabického charakteru
nabízí pro volné použití s hymny odpovídajícího metra,
bez pevné vazby na text/příležitost.
Jako prameny nápěvů jsou z novodobých chorálních edic použity
jen knihy s nápěvy Editio Vaticana
(antifonář z r. 1912 a publikace přetiskující
výběr z jeho repertoáru, jako je Liber usualis).
Pokoncilní Liber hymnarius (1983) ze Solesmes
reflektován není.
Předpokládám však, že to víc než čím jiným bylo dáno
špatnou dostupností nových chorálních knih ze Západu
v době, kdy české hymnáře vznikaly
(červený hymnář za normalisace,
zelený krátce po Sametové revoluci).
Příp. snad mohl hrát roli i ohled na to, aby se
předešlo nutnosti vypořádat se s autorskoprávními nároky
solesmeského opatství.
(Dlužno přiznat, že to je významný důvod, proč se čerpání
z moderních chorálních edic podle možností vyhýbám já.)
Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici -
zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli
veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku
ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné,
jednak mimořádné a jedinečné.
Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo,
ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic.
Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem
v krátké době stihl zmeškat.
V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala
generální kapitula premonstrátského řádu.
Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera
(31. 7. RCH,
1. 8. RCH a NE,
2. 8. RCH).
Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany,
ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě.
Úvodní verš, hymnus, responsorium,
evangelní kantikum s antifonou a
Benedicamus Domino
jsou pravidelně latinsky,
ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části
v různých jazycích.
Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních
bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně
klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá
rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře
nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků,
které nikdy nestudovali (nizozemština!).
13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku
Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou
údajnou
pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.
V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále
o mimořádných zpívaných nešporách
(nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky,
které se v katedrále nešporami obvykle světí,
a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce
až v říjnu)
instalován
jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly
P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře.
Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem
na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální
schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění
duchovenstva zblízka i zdáli.
O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné,
že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho
blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou
základních hudebních tvarů
v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského
antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory)
šlo o zpívané nešpory podobné těm
z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz.
Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické
instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem
nebo na samém začátku nešpor.
Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace".
Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu
nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují
a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.
22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí
Melceliovy mariánské nešpory.
Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické,
ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií
opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami,
nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení
- jen modlící se církev.
Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava
ve Staré Boleslavi.
Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost
v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela,
kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu,
ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského
vešel v nebeský).
Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami
tu v posledních letech
nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci
související s čerstvým rozšířením kapituly.
Nešpor se kromě stávajících členů účastnili
už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní.
Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože
staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme,
že není zpěvavá.
Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal
první nešpory
(a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád,
že jsem tam nebyl).
Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení,
po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch
opakovaně zaznamenaných v minulých letech.
Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal,
a jako očitý svědek hlásím, že
červeným deskám
je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských
poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti
sv. Václava podle Denní modlitby církve.
Až po pouti,
2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci.
Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory,
a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru,
vč. charakteristických modrožlutých skafandrů.
Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se
v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel
někdo připravit pro danou příležitost.
O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom,
jak vypadaly.
Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích,
protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými
prostory v areálu svatováclavské basiliky
(kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky).
Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.
Ve dnech 19. 10. - 1. 11. navštíví vybraná místa v naší zemi
ostatky sv. Tomáše Akvinského.
Pokud je mi známo, slavení oficia v přítomnosti
putujících ostatků svatých není nikde soustavně upraveno.
V roce 2016 však Kongregace pro bohoslužbu vydala
notificatio k putování význačných ostatků
blahoslavených (Notitiae 2016, s. 36-38).
Část se týká právě jen blahoslavených,
ale pokyny ohledně oficia jsou zcela obecné povahy,
a platí-li i pro blahoslavené, je tím spíše třeba vztáhnout je
na svaté:
|
Pro Missae et Divini Officii celebratione, textus (in variis linguis)
adhibendi sunt iam approbati, aut, cum desunt, debent desumi ex respectivo Communi sive Missalis Romani et Ordinis Lectionum Missae
sive Liturgiae Horarum; si vero textus iam approbati desunt, formularia quae in Communi exstant adhibenda sunt.
... i
testi (in varie lingue) già debitamente approvati, attingendo per i mancanti al Comune corrispondente ...;
in mancanza di testi già approvati, si attinge
ai formulari del Comune.
|
Pro slavení mše a božského oficia se použijí již schválené
texty (v různých jazycích),
chybějící části se doplní z příslušných
společných textů misálu a lekcionáře, resp. denní modlitby církve.
Pokud schválené texty nejsou k disposici,
použijí se formuláře ze společných textů.
|
|
(Latinský text sám o sobě je nejasný.
Obě podmínkové věty
i jejich konsekventy jsou skoro totožné
a není zřejmé, jestli neříkají dvakrát totéž,
a pokud ne, pak na jaké přesně případy se vztahují.
Překlad se opírá o italskou verzi.)
|
|
Missa et Officium Beati nequeunt celebrari si, illis in diebus, celebrationes occurrant quae nn. 1-5 in “Tabula dierum liturgicorum secundum ordinem praecedentiae disposita” indicantur; si vero occurrant
in diebus nn. 6-9 de dicta “Tabula”, Missa et Officium Beati, Episcopo
dioecesano consentiente (cf. Institutio generalis Missalis Romani, n. 374),
permittuntur. Diebus tamen dominicis (temporis Nativitatis et per annum), una tantum Missa in honorem Beati celebrari potest, dum aliae
Missae et Liturgia Horarum de dominica esse debent.
|
Mši a oficium o blahoslaveném není možné slavit,
pakliže na ony dny připadají oslavy, které jsou
v Tabulce liturgických dnů pod čísly 1-5;
jestliže však jde o oslavy pod čísly 6-9 řečené Tabulky,
se souhlasem diecésního biskupa (srov. VPŘM 374)
se mše a oficium o blahoslaveném připouští.
O nedělích (v době vánoční a v liturgickém mezidobí)
se však smí slavit jen jedna mše ke cti blahoslaveného,
zatímco ostatní mše a denní modlitba církve
mají být z neděle.
|
Tedy:
v přítomnosti putujících ostatků se počítá se slavením (mše a)
oficia o světci, pokud to připouští liturgický kalendář.
Kalendářní hranice přípustnosti je narýsována
restriktivněji než ve VPDMC 245 pro votivní oficia.
(Odiosa sunt restringenda, takže by se asi dalo argumentovat, že tato restriktivnější
hranice platí právě jen pro ostatky blahoslavených a pro svaté
se smí postupovat podle benevolentnějšího ustanovení VPDMC 245.
Ale to ať případně dělá, koho by restriktivnější
pravidla tísnila. Mě netísní a přijdou mi rozumná.)
Ze třinácti dnů nadcházejícího putování
vylučují oficium o sv. Tomáši tři:
dvě neděle v liturgickém mezidobí a slavnost Všech svatých.
O svátku sv. Šimona a Judy (28. 10.) by pak byl potřeba souhlas
diecésního biskupa.
| ne |
po |
út |
st |
čt |
pá |
so |
|
19. 10. |
| 20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
| 27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
1. 11. |
|
Nic se nestanoví o tom, v jakém stupni se má oficium
o svatém slavit, ale pokyny o doplnění vlastních textů
částmi z commune mluví pro oficium odpovídající stupni,
kdy se většina nebo všechny texty berou o svatém,
tedy svátku nebo slavnosti.
Blízkou analogií jsou předpisy o zohlednění význačných
ostatků svatých ve vlastním kalendáři kostela.
Instrukce Calendaria particularia,
čl. 11, pro takové případy počítá standardně jen s oslavou
ve stupni památky.
(Notitiae 1970, s. 348nn.)
Nový notový materiál
s dominikánskými texty o sv. Tomáši Akvinském
jsem připravil spíš u příležitosti
než pro příležitost - že by z něj letos někdo
zpíval neočekávám.
Přítomnost ostatků každopádně nic nemění na tom, že není legální,
aby nedominikáni jen tak používali řádové liturgické texty,
zvlášť když formulář památky sv. Tomáše Akvinského je standardní
součástí Denní modlitby církve.
Na druhou stranu se však dá očekávat, že v okolí ostatků
svatého dominikána nebude nouze o jeho živé spolubratry -
a tedy ani o příležitost zúčastnit se oficia slaveného
podominikánsku.
Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů
římského oficia.
Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala
vlastní hymny k modlitbě se čtením
(O Virgo Mater, filia)
a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum).
Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21)
ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie,
které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)
V českém překladu je (jen) první z nich
zařazen v zeleném hymnáři
(Panenská Matko, dcerou jsi),
s určením pro společné texty o Panně Marii.
Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.
Oba latinské hymny byly dále pojaty
do formuláře památky Panny Marie, Matky církve,
nově zavedené v roce 2018.
Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu
ranních chval svátku Narození Panny Marie,
obsahující titul "matka církve".
(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem
toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy
z nejnovějšího magisteria;
hymnus jako takový je starobylý.
- Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)
Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata
existující verze ze zeleného hymnáře,
jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie;
pro překlad druhého
se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let
(Panno, ty hvězdou lásky jsi).
(Viz poznámky
v uniklých podkladech
ke schvalování textů biskupskou konferencí.)
V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží
z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými
hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením
památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí
je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera
(Panenská Matko, dcero Syna svého).
Srov. italský breviář,
který rovněž nepřekládá Lentiniho
latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením
sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596)
zařazuje přímo originální
Danteho text, a to verše 1-21 v celku.
Trochu záhadně je tento hymnus opominut
v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve
figuruje od prvního vydání)
a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího
úplného vydání breviáře (2005).
V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve
je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby
neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno
výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce.
Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře
(který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné
texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím,
přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu
a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.
[EDIT 25. 5. 2025]
V breviáři je za tímto hymnem připojena rubrika
"Nebo, zpívá-li se, ...", odkazující na hymnus z commune.
Opravdu tak jde o text, se kterým redakce
breviáře počítala jen pro slavení bez zpěvu.
Pokud vím, je to v Denní modlitbě církve jediný takový případ.
Překladatelských dublet je v českých textech oficia
od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny
jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady
stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.
(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla,
pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice,
ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až
po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená
část pro letošek passé.)
Předtridentský pražský breviář
Na nečíslovaném listu
na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502
se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí
dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané:
Dixit Dominus ex Basan
ke svátku Obrácení svatého Pavla
a Concentu parili k Očišťování Panny Marie.
Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě?
Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných
mešních textů do farních kostelů, protože obě
byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí
repertoáru.
Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného
svátku, f. 271r.
Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost
nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory)
slavily všechny svátky,
ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány
některé důležitější kusy chorálního repertoáru.
Což platí právě i pro naše dvě sekvence.
V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly,
a proto rubrika stanoví, aby se v letech,
kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie
padne už do období po Devítníku, jejich sekvence
zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu.
Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby
i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty
po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.
Jiným případem je
velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která
se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci
"křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími
zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří
k repertoáru mše, nikoli oficia).
Pražský breviář,
kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály,
v křestních nešporách se sekvencí nepočítá,
ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla,
máme dosvědčeno
v Jistebnickém kancionálu
(rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).
Římský breviář
S přijetím tridentských liturgických knih
byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání
a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala
jen jejich
velmi omezený římský výběr:
- Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
- Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
- Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
- Dies irae (za zemřelé)
V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné.
Až v 18. stol.
byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie,
slavený v pátek před Květnou nedělí.
Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly
(pro matutinum, ranní chvály a nešpory)
sekvence Stabat Mater dolorosa,
která se zpívala i ve mši svátku.
Liturgia horarum
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu
sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj:
povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost
Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého;
sekvence Dies irae je z mešního repertoáru
vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie
Bolestné - jsou napříště nepovinné.
(Ordo lectionum missae,
editio typica 1969, s. 341-342;
editio typica altera 1981, s. 449-451)
Několik sekvencí však bylo nově
pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře.
V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019)
na první pohled vyčnívají svou hudební formou:
zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle
skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice
má jiný nápěv.
| incipit |
příležitost |
| Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
| Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části) |
| Salve dies, dierum gloria |
žaltář, neděle sudých týdnů, MČ |
| Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části) |
MČ = modlitba se čtením,
RCH = ranní chvály,
MU = modlitba uprostřed dne,
N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)
V případě Dies irae jde o záchranu populárního
textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru,
jeho obsazením do nové liturgické
role.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70)
Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená:
zatímco eschatologický ráz byl textům závěru
liturgického roku vlastní i před reformou,
to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace
bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.
Stabat Mater se zdá být podobný případ.
Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není,
ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá
nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému
a populárnímu kusu
liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu.
Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku
Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše.
(Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)
Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského
repertoáru,
snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář
koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický
hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané
do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky.
(Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)
Denní modlitba církve / červený hymnář
Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní
modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře
tu nijak nevyčnívají svou hudební formou,
protože jsou všechny upravené jako strofické písně.
O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí,
kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence
na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence
vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými
písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány
nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového
repertoáru, do kterého nepronikly.
(Salve dies, dierum gloria
je podle Analecta hymnica 54
součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu
se nerozšířila;
Lux iucunda, lux insignis
sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu
k široce rozšířeným.)
Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu
bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu
"Staré mýty, nová fakta".
Výsledkem je databáze
Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi -
a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu,
kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně
nadreprezentované.
Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve
oproti latinskému breviáři přidána:
o nešporách svátku Navštívení Panny Marie
se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna,
který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho
prvotního liturgického repertoáru.
| incipit |
latinská předloha |
příležitost |
| Den hněvu ten, ten hrozný den |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MU |
| Stála Matka žalostivá |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, N |
| Sluší se, by v tuto chvíli |
Decet huius cunctis horis |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Zelený hymnář
I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře
a přidává k nim dvě další.
Ani tady nechybí (v jiném překladu)
sekvence Stabat Mater, přičemž je
podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek
jako v latinském breviáři.
Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá
pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna.
Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením
sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním
chválám Veni Sancte Spiritus.
(Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší
nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše.
Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické
precedenty má - viz výše o Stabat Mater
a o Victimae paschali laudes.)
| incipit |
latinská předloha |
příležitost |
| Svaté světlo, vzácný plamen |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý |
Veni Sancte Spiritus |
Seslání Ducha svatého, RCH |
| Zdrávas, Matko Slova spásná |
Ave, Verbi Dei parens |
Navštívení Panny Marie, RCH |
| Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části) |
Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text
z větší části souhlasící s mešním lekcionářem
a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu;
Stabat Mater se podává jen podle kancionálu
a na verzi z lekcionáře se nehledí.
Jak české sekvence zpívat
Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby
církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence,
na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout
otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné
hudební formě.
Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem":
vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda
(t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde
o texty široce známé a běžně zpívané)
a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy,
podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se
s textem špatně snášel.
Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit
čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.
Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější
než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší
má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky.
Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv.
Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a
snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého
shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem
červeného hymnáře.
Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater,
která má za sebou delší historii v římském breviáři,
se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše,
ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu)
jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky,
jak je to obvyklé u hymnů
(AR1912 s. 568;
srov. též Řezno 1882,
Antverpy 1773).
Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá
(střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně,
přiměřenou dané liturgické funkci.
Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius)
právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv
užívaný pro mešní sekvenci, písňový
se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence
pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí.
Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru
(Lux iucunda a Salve dies)
jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou
"vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá"
(Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).
Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového
materiálu oficium dotčených svátků ozdobit
sekvencí v příslušném hudebním hávu
(za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu
a svěřen specialistům),
tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru,
se může odvolávat na nějaký liturgický precedens.
U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě
nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky
a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné
formě textu činí zadost, se zpívat nedá.
Souhrn
Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené
množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo
pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat
i v obou oficiálních českých hymnářích.
Takové užívání mešního repertoáru v oficiu
není úplně bez historických precedentů,
přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny.
Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí
i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího
druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.