Patrně šlo o polosoukromou akci, kde nebylo žádoucí moc příchozích
kromě výslovně pozvaných, takže se informace o nešporách
diecésního biskupa s trvalými jáhny a jejich rodinami
v basilice sv. Markéty na Břevnově
veřejně objevila až s nevelkým předstihem na facebookovém profilu
břevnovského kláštera. Na YouTube kanálu břevnovské farnosti
bylo možné sledovat přímý přenos a nadále zůstává k disposici
videozáznam.
Místo konání i složení účastníků dělá z dnešní akce jakési pokračování
nešpor s kněžími,
slavených tamtéž v dubnu, krátce poté, co se p. arcibiskup ujal úřadu.
Většinu účastníků tvořili trvalí jáhni pražské arcidiecése;
v liturgickém průvodu šli netypicky jáhni hned čtyři,
z toho dva (v dalmatikách) jako biskupova asistence,
dva (v albě se štolou) zaujali místa kantorů v chórových lavicích
a odpracovali většinu zpěvu.
To je velice nesamozřejmé a nečekané.
Srov. ony dubnové nešpory s kněžími, kde zpěv samozřejmě nezajišťovali
diecésní kněží, ale vybraní seminaristé.
Nešpory byly kompletně zpívané.
Hymnus ze zeleného hymnáře na nápěv č. 36 z hymnáře červeného,
ostatní nápěvy Šmolíkovy, svatohorské.
Já jsem je nejspíš ještě nikdy neslyšel plnohodnotně provedené
(což je ostuda - návštěvu nešpor na Svaté Hoře plánuji a odkládám už dlouhá léta)
a až tady jsem si uvědomil, jak jsou místy těžké.
Kantoři ve zpěvu různě kolísali, klopýtali,
v novozákonním kantiku zpívali soustavně
jinak, než bylo v notách psáno. Já se tomu ale nedivím
a nejsem z těch, kdo by to dokázali zazpívat lépe.
Z obvyklých náležitostí slavnostních nedělních nešpor nechybělo ani kadidlo,
ale bylo vyřešeno způsobem ne zcela standardním:
mezi antifonu k Magnificat a kantikum samotné byla vložena
dlouhá varhanní mezihra, během které se stihla většina okuřování
oltáře, oficianta a lidu, takže kantikum samotné nebylo okuřováním rušeno.
To by bylo pochopitelným přizpůsobením někde,
kde se nešpory slaví v hodně malé početní sestavě a předsedající
musí zastat podstatnou úlohu při zpěvu,
ale za normálních podmínek je to prohřešek proti liteře VPDMC 261,
kde se počítá s okuřováním při přednesu evangelního kantika.
(Srov. též Caeremoniale episcoporum 203.)
Pouštím do světa pracovní verzi nového
volně souvisejícího projektu:
Completoria per anni circulum
secundum veram rubricam Ecclesiae Pragensis
čili
kompletář předtridentského pražského breviáře
s proměnlivým repertoárem na liturgické doby a svátky,
se všemi potřebnými texty, rubrikami i nápěvy
Je to jakási miniaturní verze pražského breviáře,
která umožňuje udělat praktickou zkušenost se středověkým
pražským oficiem.
Sice jen na omezené ploše jediné hodinky, zato ale v průběhu
celého liturgického roku.
Hlavní textový blok doslovně reprodukuje
kompletářový oddíl
diurnálu tištěného v Lipsku r. 1523 -
dobového pramene, který kompletář zpracovává systematicky a
v samostatném oddílu, zatímco většina ostatních pražských
breviářů má příslušné rubriky a texty roztroušené po celém temporálu
a sanktorálu.
Texty jsou přepsány moderním latinským pravopisem,
ale při zachování středověké interpunkce
(protože je relevantní pro provozovací praxi).
Zkratky jsou rozepsány,
texty, které pramen uvádí jen incipitem, jsou dohledány
v jiných oddílech primárního pramene nebo
v jiných pramenech pražského oficia,
což je v takových případech vždy uvedeno v poznámce pod čarou.
Tyto i jiné editorské vstupy jsou vyznačeny uzavřením do hranatých závorek.
Nápěvy dohledané v notovaných pramenech a
přepsané do kvadrátní notace jsou uvedeny vždy na konci
formuláře, ne na svém místě v bloku textu.
Toto uspořádání je zvoleno proto, aby nebyl narušován charakter
primárního pramene, který notovaný není.
Knížka zatím pokrývá potřeby podzimu a zimy až do začátku
doby postní. Velikonoční okruh a léto se budu snažit doplnit
v příštích týdnech a měsících.
Kdo zná časovou osu
předchozích
podobných
projektů, plány si kolem dosud neexistujícího obsahu dělat nebude.
Na druhou stranu pražský kompletář má oproti nim mnohem skromnější
rozsah a solidnější a přehlednější pramennou základnu,
takže naděje na dokončení hrubé stavby v řádu měsíců
až nižších jednotek let se zdá být reálná.
Jednota Musica sacra
pořádá každoročně okolo památky sv. Cecílie,
patronky chrámových hudebníků, svoje výroční setkání v brněnské
katedrále, a přinejmenším od r. 2022
bývá zahájeno zpívanými ranními chválami o světici.
Z těch posledních (15. 11. 2025)
byl zveřejněn videozáznam,
na který proto rád upozorňuji.
- 3:09 vstupní průvod (krátký a svižný, bez hudebního doprovodu)
- 3:52 Bože, pospěš mi na pomoc (nápěv římský feriální)
- 4:18 hymnus (ze zeleného hymnáře o jedné mučednici, na nápěv adventního hymnu Conditor alme siderum)
- 5:33 první antifona a žalm (II.D s mnišskou variantou diference)
- 7:38 druhá antifona a kantikum (VIII.G)
- 10:44 třetí antifona a žalm (I.a3)
- 13:08 krátké čtení
- 13:56 responsorium (běžný nápěv krátkého responsoria modu VI)
- 14:46 antifona k Benedictus a kantikum samo (VI.F) s okuřováním oltáře
- 17:56 přímluvy (zpívané s odpovědí; nápěv nejspíš nový/místní, pramodus D)
- 20:09 otčenáš (MZ 432)
- 20:55 závěrečná modlitba, požehnání, Dobrořečme Pánu; průvod zpět do sakristie (bez hudebního doprovodu)
Ranní chvály to jsou české chorální, kompletně zpívané, kompletně a capella,
v plné hudební formě vč. prokomponovaných antifon.
Skromné vlastní texty o sv. Cecílii (orace, antifona k Benedictus)
jsou doplněny na formát slavnosti společnými texty o jedné mučednici.
Hymnus (překlad latinského) ze zeleného hymnáře,
na jednoduchý chorální nápěv.
Zpěv táhne pětičlenná, převážně mužská, v alby oděná schola,
rozdělená na dva chóry asymetricky "jeden proti všem",
resp. "kantor proti zbytku".
Lid v lavicích se nedělí na strany, ale zpěvem se připojuje
k početnějšímu chóru.
(Čímž se elegantně předchází tomu, že při lidovém zpěvu
v běžném frontálním uspořádání kostelních lavic bývá těžké
až nemožné vyhnout se zmatkům ohledně toho, kdy má zpívat moje strana.)
Kantor sám zpívá vždy celou antifonu před žalmem
i celý první verš žalmu, dále sólové části responsoria a intence přímluv.
Daný způsob začínání antifon a žalmů je co do míry koncentrace
na kantora už poněkud excesivní
a je dán specifickou situací, kdy je choralistů málo a jediný kantor
je zároveň jediným zpěvákem jednoho ze dvou chórů pro antifonální psalmodii.
Při více lidech není radno napodobovat.
Nápěvy antifon jsou složené nově pro dané české texty,
nepozorujeme snahu reflektovat nápěvy odpovídajících latinských
antifon.
(Tradičními texty, u kterých by to přicházelo v úvahu, jsou
druhá a
třetí antifona k psalmodii
a antifona k Benedictus.)
Což nekritisuji - sám
s převážnou většinou zpěvů
nakládám podobně - ale při setkání s novým nezávislým zpracováním
chorálních nápěvů oficia je to jedna z vlastností, po kterých se dívám.
Všechny vlastní nápěvy jsou pěkné -
a speciálně pokud jde o antifony, když jsem je slyšel
a přezpíval si je, budu se muset hlídat, abych některou z nich při případné
budoucí revizi společných textů o jednom mučedníkovi bezděky neukradl.
Snad jen o antifoně k Benedictus bych bez falešné skromnosti řekl,
že moje verze je lepší.
Že se v Brně pro hudební tvar oněch ranních chval
vydali cestou českého chorálu pro mě bylo překvapením.
Nějak automaticky jsem na celé Moravě předpokládal silný olejníkovský vliv,
včetně onoho názoru, že chorál se s češtinou nesnáší.
Ale snad je moje překvapení hlavně projevem trestuhodné neznalosti brněnské scény:
až teď vidím, že třeba v přehledu účinkování Svatomichalské gregoriánské scholy
je českých chorálních nešpor požehnaně, a to právě i z poslední doby.
Ohledně nápěvů žalmů stojí za upozornění žalm první:
pokud je čtenář zvyklý na české chorální oficium tak, jak
ho slovem, sazbou a softwarem podporuji já, nejspíš si všimne, že
žalmový tonus II je tu v odlišné variantě zakončení: s pes c-d
a klouzavým hudebním akcentem,
tedy v té variantě, kterou nejnovější chorální knihy ze Solesmes
předepisují pro oficium mnišské i světské/římské, ale v rámci knih
z první poloviny minulého století (z nichž vychází moje redakce)
byla charakteristická právě jen pro oficium mnišské
a v tištěných knihách z doby před solesmeskou reformou se nevyskytuje
snad vůbec.
Další zvláštností je v mediaci prvního verše prvního žalmu akcent
na jednoslabičném posledním slově
("Bože, ty jsi můj Bůh").
To je naopak vlastnost známá ze systému psalmodie
předkoncilních římských chorálních knih
(a hojně užívaná také v novodobém chorálu německém),
kterou chorální knihy ze Solesmes už dávno opustily
(srov. Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, s. 1225; Antiphonale Romanum I, Solesmes 2020, s. 632).
I já zvláštní pravidlo o akcentu na posledním jednoslabičném slově
považuji za zbytečnou komplikaci bez zvláštní estetické hodnoty
a můj systém české chorální psalmodie se dobře obejde bez něj.
Brněnští ale i tady ukazují, že moje pojetí českého chorálu není
jediné možné.
Zpívané přímluvy jsou jedny z nejzdobnějších, co jsme
dosud kdy slyšeli. Nápěv mi není odjinud známý,
předpokládám tedy, že je místní autorský.
Dvoudílný recitativní nápěv pro intence by byl dobře použitelný
i pro jiné formuláře;
nápěv pro odpověď je také v zásadě recitativ se závěrečnou kadencí a
měl by být přenositelný nebo upravitelný na řadu odpovědí podobné délky.
Moje řešení zpívaných přímluv by čtenář hledal marně.
Dílem protože mi - pod vlivem všeobecné české praxe přímluv mešních -
dlouho vůbec nepřišlo na mysl zpívat je;
dílem protože oficium zpívám jen sám doma,
přímluvy Denní modlitby církve pak mám z celého srdce nerad
a když mě nic nenutí pronášet je nahlas, dobrovolně to nedělám.
Každopádně kdybych je někdy někde přeci jen ke zpěvu chystal,
zvolil bych jistě formu mnohem prostší.
(Srov.
jak se zpívaly preces feriales.)
Přímluvám nenáleží zdobení.
Kolem a kolem se mi vyslechnuté ranní chvály,
i při drobných dílčích výhradách, opravdu líbily.
Snad mohu říci nejen svým jménem:
máte-li tam chorálu českého v podobné kvalitě víc, netajte nám ho,
i my ho chceme zpívati!
Na okraj můžeme vzpomenout, že až do liturgické reformy
byl svátek sv. Cecílie jedním z těch, které, i když se slavily
v relativně skromném stupni, měly v římském breviáři
plné vlastní oficium vč. antifon k žalmům (podobně jako dodnes památka sv. Anežky Římské), tvořených
úryvky z legendy o událostech vedoucích k Cecíliině mučednické smrti
(AR1912 770).
Vlastní příčinou toho, že je Cecílie dodnes ctěna jako patronka
chrámových hudebníků, je pak právě antifona
Cantantibus organis (kde církev zpívá o tom, co a jak mučednice
prozpěvovala na cestě ke své mučednické smrti),
tj. první z někdejší série antifon k žalmům ranních chval a nešpor.
Nemůžu tvrdit, že by zrovna zpěvy starého svatocecilského
oficia samy o sobě byly nějakým zcela zásadním pokladem zbožnosti,
pro jehož znovuzavedení by se speciálně mělo jít na barikády,
a uznávám, že pokud šlo reformátorům o to, vybrat z něj takové zpěvy,
které budou po překladu do národních jazyků
i pro průměrného novodobého katolíka dobře (hlasitě, veřejně, bez cringe)
modlitelné, jsou ty dvě antifony k evangelním
kantikům, které v breviáři máme dnes, výběrem zdařilým.
A přeci za mě i tady platí, že kdo okusí staré, nechce nové a
řekne: staré je lepší.
Cyklus bohatých oficií starých římských světců je jen jedním z mnoha
klenotů v liturgické reformě ztracených, které čekají na toho,
kdo se odhodlá (a životní stav mu dovolí) strávit alespoň jeden celý
liturgický rok s předkoncilním breviářem a antifonářem.
Praktický tip pro středně zaneprázdněné:
zatímco pokoncilní breviář stejné antifony v rámci jednoho liturgického
dne opakuje jen výjimečně, v předkoncilním naopak většina svátků
bere stejný cyklus pěti antifon k žalmům ranních chval, nešpor
i malým hodinek, takže i ten, kdo se každodenně modlí např. jen
nešpory, nasaje z denních hodinek docela slušný vzorek.
Odvrácenou stranou tohoto opakování denních zpěvů však je,
že kdo se modlí třeba i všechny denní hodinky, ale vynechává matutinum,
přijde o mnohem větší část celkového repertoáru než ten,
kdo se na denní hodinky omezuje v oficiu pokoncilním.
Církevní média
(cirkev.cz,
vaticannews.va)
přinášejí zprávy o jenštejnovské konferenci v Římě a nešporách
ze svátku Navštívení Panny Marie,
zpívaných na její závěr poblíž Jenštejnova hrobu v basilice sv. Praxedy.
(V obou článcích viz/slyš těch nešpor zvukový záznam!)
Já jsem tím uvržen v neřešitelný vnitřní konflikt, neboť jako úzkoprsý
legalista musím dštít oheň a síru, že duchovenstvo nemá co zpívat první
nešpory Navštívení
(navíc nešpory naprosto nezákonné co do souladu s platnými liturgickými knihami)
v době, kdy se letos měly zpívat první nešpory Nejsvětější Trojice;
jako milovník pražského ritu naopak musím zavřít oči před všemi nesrovnalostmi
co do kalendáře a liturgického práva a tetelit se blahem, že
(mj. i) klerici českých diecésí veřejně zpívají nešpory podle středověkého pražského breviáře
(srov. BP1502 322v).
[EDIT 3. 6. 2026]
Doplňuji časovou osnovu záznamu:
- 00:00 úvodní verš (slavnostní nápěv)
- 01:00 první antifona Exsurgens Maria a žalm Laudate, pueri, Dominum
- 05:04 druhá antifona Et factum est a žalm Laudate Dominum, omnes gentes
- 07:11 třetí antifona Exclamavit Elisabeth a žalm Laudate Dominum, quoniam bonus est psalmus
- 11:48 čtvrtá antifona Et unde mihi hoc a žalm Lauda, anima mea, Dominum
- 16:17 pátá antifona Et beata, quae credidisti a žalm Lauda, Ierusalem, Dominum
- 19:42 capitulum
-
20:22 responsorium Magnificat anima mea Dominum
s veršem a doxologií
- 24:09 tropus Mater Christi veneranda
- 25:28 hymnus Assunt festa iubilea
- 27:58 veršík Fecit mihi magna Dominus
- 28:08 antifona O quanta vis amoris a Magnificat
- 33:10 orace
Kdo je zvyklý jen na pokoncilní breviář,
bude se při poslechu těch nešpor divit, kde je otčenáš a přímluvy
(nikde)
a proč na začátku chybí hymnus
(protože do liturgické reformy v nešporách nebyl písničkou na úvod,
kterou z něj dělá VPDMC 42, a zpíval se až před Magnificat).
Choralistu nejspíš překvapí nápěvy žalmů, jejichž kadence
se od dnes obvyklých citelně liší.
Kdo je zvyklý na oficium římské předkoncilní,
možná se ošklíbne, že se tu svátek Navštívení slaví sice se středověkými
texty, ale podle pokoncilního
kalendáře - a tedy o měsíc dříve, než bylo po většinu jeho existence obvyklé.
Všimne si, že repertoár zpěvů je jiný, než byl pojat
do římského breviáře,
ale tam i onde antifony k žalmům tvoří číselnou řadu podle modů.
To, že se v prvních nešporách svátků zpívají žalmy začínající slovem
Laudate nebo Lauda, bylo obvyklé v řadě předtridentských
breviářů, ne však v tom kuriálním, který se stal základem potridentského
breviáře římského. (Psalmodii prvních nešpor svátků postavenou z žalmů Laudate
právě s odvoláním na širokou předtridentskou mimořímskou tradici
zavedl pokoncilní breviář, srov. VPDMC 134, ale když jsou v každých nešporách
žalmy jen dva, není to příliš nápadné, a v překladu do češtiny
je to patrné ještě méně.)
Podobně responsorium zpívané ve svátečních nešporách po krátkém čtení.
Roztomilým detailem, dnešní liturgické praxi ještě mnohem cizejším,
je na konci responsoria tropus Mater Christi veneranda:
nejde jen o nějaký neoficiální nebo polooficiální přílepek -
řada podobných písničkových vycpávek byla zcela oficiálně zahrnuta
v pražském breviáři spolu s rubrikami regulujícími způsob
použití (srov. BP1502 324v).
Kdo měl někdy něco společného s cisterciáky, tomu by třeba také mohl být
povědomý (jen) text antifony k Magnificat
O quanta vis amoris
(srov. Antiphonarium Cisterciense, Westmalle 1948, s. 248).
Poprvé jsem ji slyšel před lety v Novém Dvoře, snad
na závěr matutina, v den, který určitě neměl se svátkem Navštívení
nic společného, a byl to jeden z těch vzácných momentů,
kdy skvěle interpretovaný a co do textu dobře srozumitelný
liturgický zpěv v posluchači bezmála působí to, o čem se zpívá.
Nezbytných pár hejtů:
Divil jsem se závěru Tu autem, Domine, miserere nobis
na konci capitula: třeba mě někdo středověkých pramenů
znalejší usvědčí z omylu (resp. z prameny nepotvrzované zpětné
projekce potridentských římských zvyklostí), ale pokud vím,
touto formulí se uzavírají pouze čtení matutina (u kterých ji tištěné
pražské breviáře dosti pečlivě uvádějí) a příp. krátká čtení
(lectio brevis) - čtení v nešporách však není
lectio brevis, nýbrž capitulum.
V rámci nešpor kompletně zpívaných je podivnou a rušivou anomálií recitovaný
veršík (po hymnu). Snad kombinace úzkostlivého lpění na historické
věrnosti nápěvů a nedostatku dobových bohemikálních pramenů s notovanými
nápěvy pro veršíky? (Ale: vsadil bych boty, že použitý nápěv verše
Deus in adiutorium bychom v rukopisech českého původu
z Jenštejnovy doby také hledali marně.)
Konečně reklamuji po oraci chybějící Benedicamus Domino.
Reklamoval bych před orací chybějící
Dominus vobiscum ... Oremus,
ale nemám teď pohotově neotřesitelný důkaz, že se i v pražském ritu
orace v nešporách začínala přesně takto.
[EDIT 25. 6. 2026]
Záznamem zachycená orace
není ta, kterou známe z tištěného pražského breviáře a
ze všech rukopisů spojovaných s různou mírou pravděpodobnosti
s Jenštejnem osobně
(podle Hallas R.: Two rhymed offices composed for the feast of the Visitation of the
Blessed Virgin Mary, s. 76nn:
CZ-Nlobkowicz R VI Fb 16, f. 12r;
CZ-Pu XII A 9, f. 69r;
V-CVbav Vat.lat.1122, f. 142r).
I když má s tou pražskou/jenštejnovskou víceméně společný myšlenkový postup
a některé charakteristické výrazy, nejde jen o porušenou
verzi téhož textu nebo o výsledek nepodstatných drobných úprav,
ale o citelně přepracovanou variantu, kterou jsem zatím nenašel
jinde než v rukopisném olomouckém breviáři
CZ-Bsa R 626, f. 102r.
Závěrem nezbývá než vyjádřit přání, abychom se dožili doby,
kdy se nešpory podle rubriky Kostela pražského
nebudou zpívat jen na okraj vědeckých konferencí, ale
alespoň párkrát do roka i v rámci běžného liturgického provozu
v samotném Kostele pražském, nebo třeba i jen v nějaké
nově zřízené pražské obdobě "mozarabské kaple" katedrály v Toledu.
V sobotu 25. 4. se v pražské katedrále při mši s formulářem svátku
sv. Vojtěcha formálně ujal úřadu pražského arcibiskupa Stanislav Přibyl.
V neděli 26. 4. večer se pak konalo setkání kněží arcidiecése
na (po katedrále) druhém z pražských svatovojtěšských míst,
v benediktinském arciopatství na Břevnově.
Veřejnosti přístupné a online vysílané byly nešpory,
které toto setkání otevřely.
Případný zájemce je může zhlédnout i zpětně
v záznamu.
Nešpor se účastnila jak komunita hostitelského kláštera,
tak sestry benediktinky z Bílé hory, ale liturgie byla zcela
v režii diecésního duchovenstva
(předsedal arcibiskup, jako kantoři a asistence posloužili seminaristé)
a sledovala nedělní nešpory z Denní modlitby církve,
ne z mnišského oficia.
Toto rozložení sil se odrazilo v prostorovém uspořádání:
biskup se dvěma jáhny zasedli na sedes v oltářním prostoru,
krajní místa v (jinak prázdných) chórových lavicích
obsadili kantoři a asistence, pro benediktiny a benediktinky byla
vyhrazena sedadla užívaná při mši ministranty
a rozestavěná tak, že tvoří od chrámové lodi trochu odsazenou
jakoby první řadu lavic pro lid.
Místní mnišské komunity také nešly v liturgickém průvodu, ale
před začátkem nešpor už seděly na svých místech.
Nešporám předcházel plnohodnotný liturgický průvod
celou délkou kostela, s procesionálním křížem a svícemi,
za varhanního doprovodu.
Po zaujetí míst bezprostředně následoval verš "Bože, pospěš mi na pomoc"
(na chorální nápěv římský feriální)
a nešpory běžely podle svého liturgického pořádku až k závěrečné modlitbě.
Strohý začátek bez jakéhokoli řečnění
(i když šlo o nešpory při výjimečné příležitosti, která by snad
mohla k tomu svádět a do jisté míry omlouvat) je třeba ocenit.
Hymnus z červeného hymnáře,
antifony recto tono, žalmy a Magnificat na Korejsovy nápěvy.
Kantikum Zj 19 chorální, modu V
(srov. druhou možnost v našem notovém materiálu),
zpívané náležitě responsoriálně.
Hezkým detailem, který jsem ještě nikde neviděl,
bylo, že v předzpěvování kantika se po verších střídali
oba kantoři (sedící na opačných stranách chóru).
Otčenáš na jeden z obvyklých mešních nápěvů,
po požehnání Regina coeli, (samozřejmě jen) tonus simplex.
Tedy zpívané nešpory co do nápěvů, míry zpěvu a plnosti hudební formy
víceméně tak, jak v době mého studia na KTF UK kolegové popisovali
zlatý standard slavnostnějších nešpor v pražském semináři.
Z toho vyčnívá responsorium v pěkném vlastním zhudebnění
(noty viz v záznamu čas 28:34), autora neznámého.
Zvláštní pozornost si zaslouží přímluvy.
Zatímco zbytek nešpor do puntíku sledoval texty ze dne,
přímluvy (v záznamu čas 33:15, plný text a noty 34:01)
jsou celé nově složené pro danou příležitost.
Jde o sérii krátkých proseb za nového diecésního biskupa a jeho
budoucí působení.
Biskup sám během nich klečí před oltářem, zatímco asistující jáhni
stojí po jeho pravici a levici a kantoři (opět střídavě) předzpěvují
intence.
Volné skládání formulářů přímluv
(narozdíl od doplnění zvláštních intencí do standardního formuláře, VPDMC 188)
není legální úprava
(autoritu k tomu má až biskupská konference, VPDMC 184)
a VPDMC 185-187 stanoví obecné zásady,
podle kterých se mají stavět všechny formuláře přímluv v oficiu:
že vedle proseb nemá úplně chybět ani moment anamnetický;
že se má pamatovat především na všeobecné potřeby celé církve;
že se přímluvy nešpor zakončují prosbou za zemřelé.
Mám za to, že tyto zásady nejsou omezení pro omezení,
ale vystihují kus bytostné povahy liturgie hodin a smyslu přímluv v ní.
I když odhlédneme od souladu s předpisy a budeme se ptát po vnitřní
hodnotě daného projevu liturgické tvořivosti,
jeví se mi takové výhradní soustředění na jednotlivce,
jenž je na jedné straně verbálně vyzbrojován svolávanou Boží pomocí
a na straně druhé nakládán ideály a očekáváními,
jako problematické.
Pokud jde o obsah,
liturgickým přímluvám sluší uměřenost a určitá závažnost:
že nejsou zbytečně mnohomluvné, neprosí o podružnosti a malichernosti,
nezabíhají do detailů.
Přimlouvat se toho dne za nového diecésního biskupa a jeho službu
bylo namístě, ale adekvátní formou by (v rámci liturgie hodin)
byla jedna dobře vykrojená prosba
vložená do přímluv ze dne. Pokud se snad chceme
přimlouvat zvlášť naléhavě, tak prosby dvě.
K přímluvám ještě technická poznámka k nasazení chorálního nápěvu
na český text:
použitý nápěv pro intence je shodný s prvním poloveršem
krátkých responsorií pro dobu velikonoční
a má kadenci s jednou slabikou přízvučnou a jednou přípravnou.
To je většinou respektováno tam,
kde intence končí dvou- nebo trojslabičným slovem (resp. přízvučným celkem),
ale kde je poslední slovo čtyřslabičné,
redaktor sledovaných nešpor klade první slabiku (= hlavní slovní přízvuk)
už na notu přípravnou, aby se celé slovo vešlo do kadence,
takže nota, která standardně nese přízvučnou slabiku,
je najednou nepřízvučná.
Přízvučná struktura nápěvu se tak verš od verše mění, což působí
nesouladně a nelibě. Pravděpodobnou příčinou tohoto řešení je
(zbytečný a zde ukázkově škodlivý)
strach z uplatnění vedlejšího slovního přízvuku.
Sečteno a podtrženo: po hudební stránce šlo o zpívané nešpory
zjednodušené jen absencí prokomponovaných antifon;
míra slavnostnosti je přiměřená příležitosti, provedení vzorné.
Jedinou skvrnou jsou výše proprané přímluvy.
Považuji za vhodné veřejně deklarovat, že
-
Projekt In adiutorium je (pokud jde o tvorbu nápěvů
pro liturgické texty) lidské dílo vznikající bez použití
umělé inteligence.
-
Tak to zůstane i do budoucna.
-
Kdybych snad z výše deklarované zásady v budoucnu dělal nějakou
výjimku, bude to ve zdrojovém kódu i v notových výstupech
zřetelně vyznačeno a zde na blogu reflektováno,
přičemž na takovou reflexi bude přidán odkaz i přímo do tohoto článku.
Použití nástrojů založených na různých typech umělé inteligence
se nezříkám pokud jde
o rutinní údržbové práce, programování nástrojů
nebo dobývání poznatků vytěžováním dat,
tedy o ty práce související s projektem,
které nejsou tvůrčí prací na nápěvech liturgických textů.
Připomínám, že letos je jeden z těch relativně výjimečných roků,
kdy ten, kdo se denně modlí všechny hodinky
(nebudiž tajné, že to já ani zdaleka nejsem),
přezpívá v době postní kompletní čtyřtýdenní cyklus žaltáře,
"celých těch 150 146 žalmů",
nepřerušených svátkem se sváteční psalmodií.
Čtyři týdny souvislé psalmodie ze žaltáře vyjdou akorát přesně
do slavnosti sv. Josefa.
Poslední takový rok s nepřerušeným žaltářem byl 2015,
další budou (nepřibudou-li mezitím nové svátky spadající do doby postní)
roky 2032, 2037, 2038, 2043, 2054, ...
Moje kronika veřejně a se zpěvem slaveného oficia je v poslední
době na informace skoupá, anžto se mi dlouhodobě nedařilo
být ani jen některých význačnějších událostí v širším okolí bydliště
očitým svědkem.
I pro letošek tak jen stručné zprávy z druhé ruky:
K uvedení na trh nové knihy o ambrosiánském ritu
(Valli N.: Stručné uvedení do ambrosiánské liturgie)
pořádal institut liturgie.cz dne 27. května v Břevnovském klášteře
přednášku autora,
zarámovanou mší a nešporami v ambrosiánském ritu.
Zatímco mši v tomto ritu v Praze údajně v minulých letech několikrát
slavil jeden z místních augustiniánů, který k tomu má nebo měl
osobní privilej, veřejné slavení ambrosiánských nešpor se zdá být
(když pomineme dobu Karla IV. a jepičí život pražského kláštera sv. Ambrože)
bezprecedentní. Já na jednorázové liturgické kuriosity podobného druhu
hledím s rozpaky, ale kronikářskou zmínku si nepochybně zaslouží.
Nakolik se dá soudit ze zveřejněné brožurky pro účastníky (viz stránku akce),
šlo o nešpory z velké části zpívané, a to na tradiční nápěvy
ambrosiánského chorálu a kompletně latinsky.
Účastníci měli v ruce zrcadlový český překlad.
V souvislosti s úmrtím kardinála Duky doznaly
potěšitelného dílčího vylepšení obřady pohřbu pražského arcibiskupa,
když se na závěr dvoudenního výstavu těla zemřelého
(tentokrát v kostele Všech svatých), v předvečer pohřbu,
dne 14. listopadu večer,
sešli zástupci všech kapitul pražské arcidiecése ke zpívaným nešporám
z oficia za zemřelé.
Podle fotek byly nešpory zpívány pravděpodobně česky
a v Kšicově zhudebnění (soudě podle charakteristické úpravy not).
Pohřeb diecésního biskupa nabízí prostor
uskutečnit obřady křesťanského pohřbu úplněji, včetně prvků, na které
běžně nebývají zdroje, a je tedy žádoucí, aby
nechybělo ani oficium za zemřelé. V rámci obřadů kolem úmrtí kardinála Vlka
před osmi lety jsem ho postrádal, letos mám radost, že došlo alespoň
na ony nešpory.
V ideálním světě bych rád viděl i modlitbu se čtením a ranní chvály.
Když je katedrála stejně otevřená minimálně hodinu přede mší,
nabízelo by se zařadit je právě tady - ne nutně jako hlavní liturgický
program předpokládající účast všech přítomných, ale jako polosoukromou,
volitelné účasti příchozích otevřenou zbožnou náplň doby před začátkem mše
(srov. v řadě kostelů obvyklý růženec přede mší),
soustředěnou na chór a jeho bezprostřední okolí (popř. na jinou
vhodnou část ohromného chrámového prostoru),
zatímco v chrámové lodi se scházejí hosté
a kostelníci dokončují poslední přípravy ke slavnostní mši.
Dost možná by šlo o slavení na mnohem nižším stupni slavnostnosti,
než bývají běžné kapitulní nešpory, vč. menšího podílu zpěvu,
a nejspíš by bylo svěřeno nějaké skupině kněžstva, věřících a hudebníků,
která nebude patřit k hlavním aktérům následné pohřební mše.
8. prosince bylo pondělí a při mimořádných kapitulních nešporách
ze slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie
byl do úřadu probošta Metropolitní kapituly uveden
P. Zdenek Wasserbauer.
Že jsem i tuto svatovítskou instalaci zmeškal, stále nevím,
jak se v katedrále řeší kontakt hodinky oficia a právního úkonu
(pro různá řešení odjinud viz zde na blogu štítek "instalace").
Z fotodokumentace
se (stejně jako posledně) zdá, že formality instalace
byly vyřízeny nejspíš ještě před úvodním veršem,
ale to jsou samozřejmě stále jen dohady.
Za povšimnutí stojí, že slavnost je vyzdvižena jako obzvlášť významná
tím, že všichni kanovníci (mimo hosty z jiných kapitul) odívají pluviály.
Dříve jsme to viděli např. o nešporách slavnosti Zmrtvýchvstání Páně.
Předpokládám, že právě tuto výjimečnou ceremoniální ozdobu
označují různé obměny fráze
cappis utuntur (obvykle bez explicitního podmětu)
nebo cappis utimur
v rubrikách předtridentského pražského breviáře.
Viz BP1502 f. 98r o slavnosti Narození Páně, f. 114r o Epifanii,
f. 371r na sv. Václava
a na vícero dalších místech.
[EDIT 31. 3. 2026]
Ony nešpory byly výjimečně vysílány na webu katedrala.tv
a jsou tam dostupné v záznamu.
Instalace kapitulního probošta je opravdu zařazena před vlastní začátek
nešpor jako samostatný obřad.
Sestává z
liturgického pozdravu (Pán s vámi!),
proslovu děkana Pávka,
čtení arcibiskupského dekretu o potvrzení kapitulní volby,
vyznání víry,
(latinské) přísahy věrnosti kapitule,
(latinské) instalační formule,
uvedení na (instalační formulí zmiňované) proboštské místo v chóru,
písně Bože, chválíme tebe s připojenými veršíky a orací,
blahopřání kapitulních zaměstnanců
a předání klíče od korunní komory.
Instalace nemá formální závěr, nový probošt opouští své místo
v chóru, zaujímá místo předsedajícího a intonuje verš
Deus, in adiutorium meum intende, kterým začínají nešpory.
Kdybych měl jmenovat jediný hymnus červeného hymnáře,
který považuji za ze všech nejméně šťastný,
byl by to hymnus druhých nešpor neděle sudých týdnů žaltáře,
Pravý Bože na výsosti,
tvořený vybranými slokami z Michnovy písně "Chvalmež Boha všemocného".
Sluší se upřesnit, v jakém smyslu nejméně šťastný:
nejméně šťastný z hlediska toho, jak moc škodí dobré praktické
uplatnitelnosti hymnáře v liturgickém provozu.
Jde o píseň co do textu i nápěvu hodnotnou
a zařazení do liturgického hymnáře
(jak byl v rámci přípravy Denní modlitby církve koncipován)
asi v zásadě hodnou,
ale naprosto nevhodné je její určení jako hymnus
nedělních druhých nešpor,
a to kvůli nápěvu, který není z nejzpěvnějších,
po stránce rytmu patří v rámci hymnáře mezi ty složitější
a má rozsah přes oktávu (undecimový),
přičemž výšin i hlubin užívá důkladně a zpěvákovi,
který potřebným rozsahem řádně nedisponuje, to dá sežrat.
Nedělní nešpory jsou jednou z těch hodinek, které jsou
alespoň v několika málo centrech liturgického života
pravidelně veřejně slaveny, doporučováno pak je jejich veřejné slavení
i ve farnostech (srov. SC 100; VPDMC 207).
Alespoň příležitostně k němu snad tu a tam opravdu dochází.
Tomu by měl odpovídat i hudební repertoár nedělních nešpor,
a to i co do dobré přístupnosti lidovému zpěvu, aby je
mohlo vkusně zazpívat i shromáždění pěvecky slabší.
Dvojnásob to platí pro nedělní nešpory ze žaltáře,
které se zpívají po většinu liturgického roku.
Pro srovnání můžeme odkázat na nedělní nešporní hymny latinské,
které jsou - nejen co do rozsahu - podstatně snazší:
Lucis creator optime (rozsah sexty),
O lux, beata Trinitas (septimy).
Latinské hymny ze žaltáře jsou po hudební stránce oproti českým
výrazně snazší i celkově jakožto cyklus,
díky omezení se na menší množství nápěvů,
které jsou ve feriálním oficiu mnohonásobně opakovány.
(Hledím teď primárně na pokoncilní Liber hymnarius,
ale to samé platí i pro předkoncilní římský antifonář -
tam o to více, že cyklus hymnů žaltáře byl jen týdenní,
ne dvoutýdenní jako dnes.)
Hymnář obsahuje vícero písní, které jsou v tom nebo onom ohledu
vadné a zasloužily by opravu nebo výměnu, ale mám za to,
že nejvíc škody nakonec dělá právě Pravý Bože na výsosti
- dobrý, ale náročný hymnus na frekventovaném místě.
Nejsnazší nápravou možnou tady a teď by bylo najít nebo složit
pro něj přístupnější alternativní nápěv - jakkoli jsem si vědom, že vyzývat
ke vztažení ruky na Michnovu píseň zavání herezí.
Pokud vzácní čtenáři nějaký vhodný nápěv znají či mají, budu rád za zprávu.
Staroboleslavskou pouť jsem letos vynechal, ale příjezd lebky,
koncert v basilice sv. Václava a první nešpory v její kryptě přenášela TV Noe, pročež alespoň telegraficky
k nim:
Nešporám předsedal, stejně jako v posledních letech,
pražský arcibiskup Jan Graubner;
vedle místních kanovníků se jich účastnili i zástupci
kapitul z Prahy (Kelnar z Metropolitní kapituly, Kotas a Brož z Vyšehradu a od Všech svatých);
zpívali zpěváci z okruhu katedrální chorální scholy pod vedením
Stanislava Předoty.
Po dlouhé řadě let, kdy se při této příležitosti zpívaly latinské
svatováclavské nešpory dovezené z katedrály
(k jejich textům viz u roku 2014),
byly letos oprášeny ony co do textů zcela volně
sestavené české chorální nešpory, které jsme tu
zaznamenali v roce 2012,
a o nichž tehdy můj zdroj uvedl, že pocházejí
od trapistů z Nového Dvora.
S tímto údajem dobře souhlasí použití Renčova překladu žalmů,
charakteristické znění doxologie, sestávající z jediného verše místo
obvyklých dvou, i básnická vzletnost antifony k Magnificat
a mariánský motiv v ní.
Lze tu k nim jen zopakovat, že jejich použití v diecésním kontextu
je případem okázalého ignorování platných liturgických předpisů,
a je pro mě težko pochopitelné, že to bylo spácháno nejen před zraky
a sluchy diecésního biskupa a účastníků jedné z hlavních poutí
na území Čech, ale dokonce před zraky nejširší veřejnosti
v televizním přenosu.
Na druhou stranu to dobře odpovídá Směrnici ČBK o liturgické hudbě,
která si s celocírkevními liturgickými předpisy ohledně možností
přizpůsobení textů denní modlitby církve také nedělá těžkou hlavu
a ve věci zpívaného oficia protiprávně
povoluje volný výběr zpěvů,
při vágním zohlednění liturgické příležitosti.
Novinkou letošní staroboleslavské pouti byl
nový přepravní a výstavní kontejner pro lebku sv. Václava,
údajně pro ni zajišťující stabilní
mikroklima. Relikvie tak nyní cestuje hned ve dvou prosklených schránách.
Ta nová vnější sestává z masivního skleněného(?) příkrovu,
jehož čela zdobí český lev a přemyslovská orlice,
a z kovové základny, plnící díky odnímatelným manipulačním tyčím zároveň
funkci ceremoniálního nosítka.
Základnu lemuje nápis
DVX BOHEMIAE ET PRINCEPS PACIS /
907 - 28. 9. - 935 /
SANCTVS WENCESLAVS MARTYR /
SEMPER FIDELIS CAPITVLVM PRAGENSIS
Oproti tradici nyní již dlouholeté, podle níž přenášení lebky
na nosítkách (po příjezdu z auta do krypty; v neděli z krypty na pódium
na náměstí) obstarávali čtyři jáhni v červených dalmatikách,
se letos této úlohy ujal oddíl vojáků z místní posádky.
Na jednu stranu další militarisaci staroboleslavské pouti nijak netleskám,
na druhou stranu se na ní ozbrojené složky podílejí snad už od jejího
obnovení (převoz s doprovodem hradní stráže, hudba hradní stráže
při hlavní poutní mši na náměstí)
a věcně to dává smysl.
Mezi českými světci právě svatý Václav je prototypem křesťanského
bojovníka (jak co do nepochybné válečnické kompetence,
tak co do její relativisace a preference nenásilí)
a odkazuje na to svatováclavská ikonografie,
součásti zbroje mezi svatováclavskými relikviemi,
liturgické texty středověké (zvláště hymnus Dies venit victoriae)
a alespoň okrajově i novodobé (viz např. antifonu Nespoléhal na své kopí / Non in arcu suo speravit).
Cestou do krypty bylo konáno zastavení na dvoře za presbytářem basiliky
a p. arcibiskup četl delší modlitbu, resp. spíš sérii volně
zřetězených modliteb různého stylu.
První z nich byl dobře rozpoznatelný český překlad
orace svátku sv. Václava z předkoncilního provinčního propria
(něco k ní viz ve starším článku)
a možná to nebyl jediný element vzatý ze starších vrstev liturgické
tradice. Mrzí mě, že se k těm modlitbám nedá vrátit v záznamu
nebo v textové podobě a prozkoumat je blíže.
