Čtvrteční nešpory u Svaté Rodiny

23.11.2017 21:52 | kategorie: Ze života | Komentáře

Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory v Českých Budějovicích jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek ve studentském kostele Sv. Rodiny. Když jsem se na ně dnes poprvé chystal, čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý, ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché. Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela vstoupil, byl tam jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku. Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá, rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.

Nešpory otevřelo jakési lucernarium: to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe a na začátku adorace, která na nešpory navazovala, je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).

Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel a nezapamatoval jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé "V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše", který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor z CSM ve Žďáru (2012), ale ani jeden z nich to nebyl.

Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze "zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat), a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl. Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře, jak se patří. Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv, Magnificat na chorální VIII.G. Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory, se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech (světelný zpěv; hymnus; responsorium, které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid", a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor). Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.

... anachorítae, sanctíque omnes, ...

5.11.2017 11:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jeden příspěvek ryze osobní: jak známo, jsem bídný zpěvák, ale zpěvy denních hodinek předkoncilního římského oficia nejsou náročný repertoár, a tak většinou nemám potíže je (sám doma) zazpívat. Ty, které se často opakují (žaltář, commune), nebo jsou variantami v antifonáři mnohonásobně využitých melodických typů, většinou už zazpívám "z listu", ty zbylé stačí předem si zběžně přehrát na nějaký hudební nástroj. Přeci ale čas od času narazím na kousek, který ani s čerstvou vzpomínkou na jeho přehranou melodii nezdolám a musím se při zpěvu o doprovodný nástroj opřít. Královskou kategorií pak jsou melodie, které tolerovatelně nezazpívám ani s takovouto "intonační protézou".

Jedna taková antifona se zpívá o slavnosti Všech svatých k Magnificat prvních nešpor. Kritickým místem je pro mě - docela příznačně - to, kde se ve výčtu kategorií nebešťanů dojde k poustevníkům (anachoritae). Terciový skok uprostřed climacu se pak znovu objevuje v dlouhém melismatu na intercedite, kde je ovšem obtížných míst víc. Tento článek budiž tedy výrazem a věčnou památkou předsevzetí kritickou pasáž trénovat, dokud ji nebudu bezpečně umět, a s dalšími podobně "nezpívatelnými" kousky do budoucna naložit podobně.

antifona Angeli, Archangeli

Antifona Angeli, Archangeli z prvních nešpor slavnosti Všech svatých. Obrázek z Gregobase, podle The Liber Usualis, Solesmes 1961, s. 1721.

Možná bych do článku mohl postupně přidávat odkazy na další podobně náročné kousky, až vznikne jakýsi "vínek trní z Římského antifonáře".

Vigilie slavnosti sv. Ludmily na Levém Hradci

16.9.2017 02:28 | kategorie: Ze života | Komentáře

Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti, bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti. Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí, a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno (když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi - tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.

Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel, byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta, po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém (vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný tradicí ruského liturgického zpěvu). Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.

[EDIT později během dne] Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému, ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný. Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase zapomenu:

Tys pravá matka věřících české země, / vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, / jímž je Kristus. /
A světlem víry / zaháníš temnoty, / ó svatá Ludmilo!

"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy Factum est.

Mši i pobožnosti po ní následující přejdu (i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské liturgii). Modlitba se čtením začala asi ve 20:20. Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty (kromě čtení) a trochou not. Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky, tak dohledatelné dokumenty ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu. V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní (nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního správce.

Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru podle VPDMC 73. Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní Ludmilo, révo. Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy některých modliteb v byzantském ritu. Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou začínal každé Sláva Otci. Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím odbyty všechny žalmy i jejich antifony.

Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv. Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta (co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih římského ritu) a konečně čtení evangelia. Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně proložen).

Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily", podpořeni modlitbami věřících, "na další rok obnovit své závazky". Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu jakémusi institutu zasvěceného života, jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl, kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.

Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy, což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr. To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem, vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu před odjezdem posledního vlaku.

Od sousedů chorál

7.9.2017 00:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července, v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy k aktuálnímu stavu prací:

Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná. Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik v sídle zaměstnavatele. To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu, kterým jsem dlužil něco péče (zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře calendarium-romanum) a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace ordodo, která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře (ukázka pracovního výstupu). Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí a uspořádal dotazníkový průzkum mezi uživateli sociální sítě signály.cz. Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem předpokládal.

Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení, protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy, kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak. Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci na českých zpěvech oficia se vrátím.

Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil, kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo, v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou. Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia, které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním těším na poctivou zeď.

Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl, a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já. Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti bušili a buší, se vůbec nedivím.

Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo, když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912. Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku), výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu, protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení, ale ani žádné jiné zvuky.

Spěje práce k dobrému konci?

11.6.2017 14:54 | kategorie: Projekt | Komentáře

V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam": už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu, blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští, když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil před delší dobou.

Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?

Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly by být hodné zachování.

Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat - mě neděsí. Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval, a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách; jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu", ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě a na lidi okolo se příliš neohlíží.

Nešpory v litoměřické katedrále

5.6.2017 00:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo, kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin: litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.

Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají. Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti Seslání Ducha svatého: abych, pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti, viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.

Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení - asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky. Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu - předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře jsem v katedrále neviděl.

Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami: na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc, se recitovala velikonoční mariánská antifona Regina coeli; po požehnání se zpívala (jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný přídavek nad liturgický rámec nešpor; se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených nešporách liturgie hodin počítá jako s možností (viz úplně poslední rubrika v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve), ovšem bez verše a modlitby. Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické blogosféře obvykle titulované "reform of the reform"; hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi, kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby podržely až do našich dnů.

Zprávy

3.6.2017 23:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Jen telegraficky k aktuálnímu stavu prací:

1. Na podzim jsem ohlásil, že usiluji o dokončení Antifonáře k Denní modlitbě církve někdy v průběhu roku 2018. I když ještě relativně hodně času zbývá, již nyní jasně vidím, že se to při nynějším tempu prací nestihne, protože kousků vyžadujících opravu nebo přepracování je opravdu hodně a práce postupují, jak postupují. Navíc je můj plánovaný návrat do školních lavic nepochybně dále zpomalí. Další termín se zatím neodvažuji dávat. Snad jen mohu říci, že déle než deset let bych na antifonáři pracoval nerad.

2. Pojal jsem úmysl připravit jako jeden z vedlejších výstupů projektu In adiutorium českou verzi Graduale simplex. Tento latinský "graduál pro menší kostely", jak známo, nahrazuje zpěvy mešního propria zpěvy vesměs původně určenými pro oficium (a tedy kratšími a jednoduššími). Já už většinu antifon mám složenu, zbývá tedy "jen" vyhledat kousky odpovídající těm v Graduale simplex, doplnit něco málo těch, které Graduale simplex nesdílí s pokoncilním breviářem, a všechno to uspořádat v knížní sazbu. Inspirací je mi nizozemské Klein graduale z pera Stevena van Roode. Doufám, že tak alespoň trochu potěším kolegy, kteří mě už před lety nabádali, že spíše než antifonář je třeba připravit český chorální graduál.

Dominikánské antifony k procesí

31.5.2017 01:10 | kategorie: Knihy | Komentáře

Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší) den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu, slaví nejslavněji v Řádu kazatelů, kde má stupeň svátku nebo slavnosti a tomu přiměřené vlastní texty. To je dobrá příležitost k nahlédnutí do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.

První část Zpěvníčku k průvodu po nešporách tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem a modlitbou. O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína (jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv, dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním); o sv. Dominikovi antifona O Lumen a responsorium O Spem miram. Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé, věnované místním dominikánským světcům.

Antifona o sv. Zdislavě Manum suam je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu. Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata se omezují na tři noty. Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz - jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice. Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25 ve vulgátním znění. I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí, které se neodvažuje latinsky básnit a skládání chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního projevu.

Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický biblický text by mohla být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře. Antifonu s podobným textem databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.

[EDIT 16.10.2017] Zase jednou mám nemilou povinnost opravit vlastní omyl z nedosti důkladné práce s literaturou: ta podobná antifona, pro niž výše odkazováno do databáze Cantus, figuruje i v potridentském římském oficiu jako antifona k Magnificat druhých nešpor v commune svatých nepanen. Co je ale důležitější: při hledání zdroje dominikánské antifony jsem měl nahlédnout do řádového antifonáře (Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 108*). Tam bych byl zjistil, že nejde o novodobý výtvor bratří české provincie, ale o doslovně převzatou antifonu, která se v předkoncilním dominikánském oficiu zpívala rovněž v commune svatých nepanen, k Benedictus.

Jak jiná je antifona Ave florum flos! Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta. Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá. Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597, diagnóza možná není daleko od pravdy. Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?

Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace, ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické, že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam, starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování. Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

9.5.2017 1:22 | kategorie: Knihy | Komentáře

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

  • omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
  • postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
  • cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
  • přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

  • nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
  • nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
  • vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.

Křestní nešpory (6): k článku na liturgie.cz

21.4.2017 10:13 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel článek o křestních nešporách. Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.

Paschalis sollemnitatis 98

Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis. Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98 (podrobně o něm v úvodu seriálu):

98. Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.

Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, Praha: Sekretariát ČBK, 2001.

"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést". To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem, že je v intencích okružního listu možné zavést křestní nešpory i tam, kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést". Tento názor patrně sdílí i autor článku, který se sice vůči oficiálnímu překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje výrazem "obnovně zavést".

Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"

Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly, aniž by byl dán přesnější popis. Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově, druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.

Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017

Někdo se možná bude ptát: můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku, nebo jako u sv. Evžena v Paříži, slavit křestní nešpory i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře, ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?

Je užitečné zeptat se, jakým právem se v článku popsané křestní nešpory slaví. V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci "řádné formy římského ritu", z titulu partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, jak je vtěleno do dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící liturgii v mimořádné formě římského ritu - podle předkoncilních liturgických knih pařížské arcidiecése (viz komentář a přiloženou brožurku s texty a notami). Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit, zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy - a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně na základě motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum - anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní po delší době obnovené.

Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle (srov. VPDMC 246 a 247), ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby. Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým právem, podobně jako v premonstrátském řádu: tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních nešpor pro české a moravské diecése". Ústřední prvek křestních nešpor - průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu - však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém", jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám. V jednom z dřívějších článků jsme podali návrh, jak to udělat (v samostatném článku pak vyšly české texty); hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná v pražské katedrále.

Závěrem

Nezbývá než vyjádřit naději, že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí, a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.