Ke kapitule karlštejnské

26.3.2017 23:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes, o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické působení omezuje na několik málo mší během roku. Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě. Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly, se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele, tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.

Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně, např. jako liturgický rámec kanovnické instalace. (Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.) Naposledy byl takto při nešporách 29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci. Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát. Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom, co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab její zakládací listiny.

Kompletní přepis a český překlad je na webu kapituly, scan se dá prohlížet na portálu Monasterium.

Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali kanonické hodinky, oděni superpelicemi a majíce po způsobu kanovnickém chórové mitry. Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět, při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky, to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly; podobně i nešpory v jejich hodinu. Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen, budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie, anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup, v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě a zřetelně zpívat podle noty.

Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni sloužit nejméně tři odpovídající nezpívané mše, dvě ve hradě, jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů, dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé, a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků čili kněží, budou od té doby povinni každého dne odzpívat nejméně jednu mši podle noty.

Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů pražského kostela.

(Převzato z webu kapituly, s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)

Výčet liturgických povinností karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV. je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je, zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory. Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují. Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit podle libosti mimo chór?

Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává "samozřejmé" detaily provedení hodinek: kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to, že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti vykonávat pořádně.

Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je uspořádat takto: bez ohledu na počet členů měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší. Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového počtu tří mší.

Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly v plném rozsahu vázány. Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám, na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance, tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci, neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části (možno myslet na zpěv sólových částí responsorií matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon) mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika, resp. kandidáta na kanovnické beneficium.

Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan, který je zároveň jediným sídelním kanovníkem, je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky žádnou roli, natož aby se zpívalo. Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá "významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především historickou památkou a turistickou atrakcí. Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil "abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně je.

Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech o vlastnictví katedrály sv. Víta). Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.

(kapitulakarlstejn.cz)

Podle všeho také nechápu "posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa". Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím, že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné "znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.

Křestní nešpory (5): České texty, zpěvy a doplňky

24.3.2017 00:14 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V posledním článku seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo. Další článek tedy přináší české znění modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů. Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů: na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.

České texty

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113 Chvalte, Hospodinovi služebníci.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam) se křtitelnice okuřuje.

V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja. R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja. (srov. Žalm 36, 10; pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie o sobotě 3. týdne žaltáře)

Modleme se. Bože, ty otvíráš těm, kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého, přístup do nebeského království: rozhojni v nich milost, kterous jim daroval, aby, když byli očištěni od všech hříchů, dostali podíl na všech tvých zaslíbeních. Skrze Krista, našeho Pána. (vlastní překlad modlitby Deus, qui renátis z pražského breviáře)

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 Jásejte Bohu, všechny země (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Hlásejte mezi národy, aleluja. R. Hospodin kraluje, aleluja. (srov. Žalm 96, 10)

Modleme se. Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna a radují se z jeho vzkříšení; chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost byla trvalá. Skrze Krista, našeho Pána. (Český misál, sobota 3. velikonočního týdne, postcommunio)

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá (Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.

Ke stažení: České antifony k průvodu, notované

České překlady textů určených ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné, vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih. Modlitba Deus, qui renátis, která v současných liturgických knihách římského ritu nefiguruje, byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho, aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem. Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného místa liturgického překladu Nového zákona.

K českým antifonám

Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí zhudebnění stylově koherentní se zpěvy velikonočních nešpor připravenými v rámci projektu In adiutorium. Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší. To dosti výrazně ohrožuje jejich funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody má vystačit na okouření křtitelnice, Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi pomalém přednesu sotva budou moci splnit. Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné a poslouchatelné, neumím. (Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)

Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována tak, že základem je text odpovídající antifoně Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku, byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10, která v tradičním znění chybí. Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona nezpívala "podle katedrálních rubrik", s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci, ale na způsob responsoria: "R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel... R. A když žije... aleluja." Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě našeho verše pavlovského) ji potkáváme mj. v níže zmiňovaných procesionálech.

Ač se tu české texty antifon Vidi aquam a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276: "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem.") Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní - nejčastěji to bude patrně nápěv Olejníkův. Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.

Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony Christus resurgens z Jistebnického kancionálu je v příloze minulého článku. Úprava antifony se dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití lze doporučit - jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném "z mrtvých". Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv při zachování melodie přepracován v sylabický s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví mimo úzký kruh milovníků utrakvistického chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná, a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti a květnatosti na dnešního posluchače působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.

Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál, nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá "Vidi aquam" a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů najde digitalisované v Manuscriptoriu.

Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony vybrány, je v příloze minulého článku.

Ještě jednou k antifoně Christus resurgens

V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických rukopisů, které byly užívány v českých zemích, a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom pozornost také velikonočním nešporám. Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly rukopisy monastického původu s různou mírou jistoty spojované s jiřským klášterem. Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách, a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý protižidovský verš Dicant nunc Iudaei a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé: konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech. Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší, a to podle příležitosti nebo liturgické funkce. Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že po hudební stránce dobře funguje i bez verše.

Bez verše Dicant nunc: breviáře CZ-Pu XII A 22, 3r; CZ-Pu XII E 1, 8r; CZ-Pu XIV F 21, 95v; antifonář CZ-Pu XIII C 7, 5r

S veršem: procesionály CZ-Pu XII E 15a, 81r; CZ-Pu XIII H 3c, 159r; ordinář CZ-Pu XIII E 14d, 79v

Určitou kuriositou je procesionál CZ-Pu VII G 16, 101v, kde je verš Dicant nunc prokládán glosami rýmujícími glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.

Další vhodné zpěvy

Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav antifony Christus resurgens (pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají text naší známé procesionální antifony!), stejně jako Vidi aquam. V případě antifony Christus resurgens, zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou, zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.

Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh v návaznosti na předtridentský breviář počítá, je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např. velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera, na něž odkazujeme výše.

Začátek a konec průvodu

Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu". Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor, kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie, zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí (Procedamus ad fontem aquae vivae. / In nomine Christi. Amen.) To napodobuje i návrh Petra Havlína. Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá - naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu Laudate pueri. To doporučuji podržet. Akorát bude vhodné (bez opory v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit Dobrořečme Pánu: když průvod podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.

Maje před očima jako model průvod po nešporách v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu převzít tamní obyčej. Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" - před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících) velkých varhanách; kanovníci, asistence a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před procesním křížem, a jdou se převléci. To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních" kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde, kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.

Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy závěru průvodu k řešení pražského breviáře: po zastavení u kříže se průvod s antifonou Christus resurgens vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko, takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila, doplní se další vhodný zpěv. V chóru se říká poslední verš a modlitba. Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny, následují nejprve latinské texty.

V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia. R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.

Orémus. Concéde, quaésumus, omnípotens Deus, ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus: innovatióne tui Spíritus a morte ánimae resurgámus. Per eúndem.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)

V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja. R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.

Modleme se. Všemohoucí Bože, slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě: dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme ze smrti hříchů. Skrze Krista, našeho Pána.

(Překlad vlastní.)

Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit: celebrant dá požehnání a rozpouští lid; za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.

Symbolika

Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář", a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných, jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná v "premonstrátském" dílu našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.

V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy, ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad jednání ne nutně symbolického vztahuje:

  1. křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
  2. christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
  3. prvky související s druhotnými alegorickými výklady

1. křest. Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých premonstrátských ordinářích (odkazy níže), však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici) účastnit oděni netypicky v albách.

Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706: obecně s. 494; speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný článek P. Filipa Suchána; viz také premonstrátský liber ordinarius CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r: Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.

Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho. Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie: jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá společný původ s bílým rouchem křestním, jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století přinejmenším v některých mnišských kruzích alby oblékal celý chór o velkých slavnostech, tedy jako slavnostní liturgický oděv bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu (Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).

K začátku samotného průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit "pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi, paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely, nesoucím plenář." V průvodu nesený paškál je další odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti "pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout. Odkazem na křest by mohly být i další svíce nesené v průvodu: nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně, takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce křestní, vložit do ruky každému účastníkovi. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11) zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit" celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.

Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47 mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím z Kristova boku.

2. utrpení a vzkříšení Páně. Je možné, že korouhve prostě jen dodávají procesí na lesku. Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla) nepochybně vybaví hymnus z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt, kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž mj. právě jako Kristovu korouhev. Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení: zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný. Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů Zmrtvýchvstalého.

Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční procesí dosvědčenu - v Sieně: (autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI: "... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."

K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik pražského breviáře zatím nemám co říci. Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru. Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně subdiakona? Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu, tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím. Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium rubrik pražského ritu.

3. alegorie. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor, a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii ("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé sobotě večer začínaly křestní obřady"), jednak jako symbolický předobraz věčnosti (velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky, ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý hymnus nebešťanů).

Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho, že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři "s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli, zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)." (Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15 o tom neví nic.) Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek Štěpána Horkého. Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz: průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí. Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná. Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.

Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se," takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).

Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět: průvod uzavíralo aleluja s veršem Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu, dum nobis loquerétur in via? Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.

Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.

Závěr

Původně jsem plánoval články nanejvýš tři. Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné napsat nestihnu.

Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních, jazykových, hudebně-praktických, či jiných.

Josef Olejník: Kompletář

18.3.2017 00:41 | kategorie: Knihy | Komentáře

Mám v úmyslu postupně nacvičit varhanní doprovod všech zatím dostupných zhudebnění denní modlitby církve: všechno, co je v kancionálu; něco z Olejníkových Nedělních nešpor; některé z nešpor Šmolíkových. I když necvičím s bezprostředním výhledem na bohoslužebné uplatnění, ale "do zásoby", a abych dotyčné hudebniny jak jen mi možno poznal, začal jsem tím, co má přeci jen největší šanci někdy někde opravdu zpíváno být - totiž částmi oficia zahrnutými do kancionálu, počínaje Olejníkovým kompletářem.

Doprovody k číslům 08x jsou pouze v "zeleném" vydání varhanních doprovodů ke kancionálu (1994 a dále). V době vzniku "hnědého" (1980) ještě dotyčná čísla v kancionálu nefigurovala; snadné doprovody (jak "červený" od jednoty Musica sacra, tak Plhoňův) se zase omezují jen na kmenovou část repertoáru začínajícího liturgického varhaníka, k níž liturgie hodin nikdy nepatřila a patřit nebude - ne pro svou náročnost, ale proto, že její veřejné slavení je jen málo rozšířené.

Kompletář se pro začátek doporučuje nejen tím, že jde o zpěvy během celého liturgického roku co týden opakované, ale také snadností doprovodu: ten se omezuje na tři hlasy a dá se pohodlně hrát bez pedálu (jen jediný akord v závěru hymnu levou ruku výrazněji napne).

Nedělní kompletář byl zřejmě vůbec prvním hudebním počinem P. Olejníka na poli liturgie hodin. Noty byly otištěny r. 1977 jako přívazek žaltářového svazku "charitního" breviáře. Při srovnání s (o desítky let mladšími) Nedělními nešporami je nápadný rozdíl v pojetí psalmodie: v kompletáři se nepředpokládá opakování antifony po každých několika verších žalmu, ale zpívá se celý žalm vcelku, antifonou pouze zarámovaný.

Liturgie hodin. Žaltář, Společné texty svatých, Texty za zemřelé. Brno?: Česká katolická charita 1977.

V návaznosti na nedávný článek věnovaný mj. nápěvům psalmodie v Nedělních nešporách jsem se díval, zda tam některé nepřešly právě z kompletáře. Zjistil jsem, že P. Olejník takto použil pouze nápěv Simeonova kantika, se kterým se (v mírně odlišné harmonisaci) setkáváme v nešporách slavnosti sv. Václava (s. 705 varhanního doprovodu). Žádný ze dvou nápěvů kompletářových žalmů do Nedělních nešpor převzat nebyl.

Většina zpěvů kompletáře zůstává každý den stejná, mění se pouze žalmy a jejich antifony. (Dnes obvyklá varianta českého breviáře má navíc pro každý den v týdnu vlastní hymnus. Charitní breviář ovšem zná hymny pro kompletář jen tři, stejně jako Liturgia horarum; z toho jen dva našly cestu do kancionálu.) V kancionálu je však otištěn jen žalm pro kompletář po druhých nešporách neděle. S tím se dá naložit různě. Kompletář se může zpívat jen ve dny, pro které je určen; nebo je možné, jak doporučuje Direktář pro varhaníky (Brno: Musica sacra 2006, s. 50), využít dovolení VPDMC 88 používat nedělní texty třeba i každý den; konečně je možné zhudebnění žalmů a antifon pro ostatní dny dohledat mimo kancionál: pro kompletář po nedělních prvních nešporách je ve výše zmíněném svazku "charitního" breviáře (doprovod jsem však zatím nenašel), pro ostatní dny v týdnu je P. Olejník dokomponoval, jako svoje vůbec poslední dílo, v dubnu 2009. Včetně doprovodu jsou mezi přílohami diplomové práce Jakuba Vavrečky.

Feriální žalmy a antifony, doplněné takto s odstupem více než třiceti let, jsou přizpůsobeny rámci původního díla: zhudebněn je stejný překlad liturgických textů; pro všechny žalmy je použit stejný nápěv jako pro žalm 91 v kompletáři po druhých nedělních nešporách (žalmy kompletáře po prvních nedělních nešporách mají nápěv jiný). Harmonisace psalmodie se ovšem v detailech liší a antifony jsou, narozdíl od trojhlasu, uplatněného v doprovodu všech původních částí, harmonisovány čtyřhlasně.

Kompletář se uzavírá závěrečnou mariánskou antifonou. V kancionálu je jedna otištěna přímo v rámci formuláře a pro další rozmanité možnosti se odkazuje do jiných oddílů. Mně se Olejníkův hudební rukopis jeví tak specifický, že je téměř nutností kompletář celý zpívaný na jeho nápěvy uzavřít také jeho zpracováním závěrečné mariánské antifony. Možná autor smýšlel stejně: v r. 1977 se kompletář tiskl i s kompletní sadou závěrečných mariánských antifon. Ty je dnes možné najít roztroušené po různých částech olomouckého vydání kancionálu.

Slavná Spasitele matko č. 186; Zdráva buď, královno nebe je i v neolomouckých vydáních přímo na konci kompletáře; Zdrávas, Královno č. 887; Raduj se, královno nebeská č. 485

Je však třeba říci, že zejména antifona Zdrávas, Královno v Olejníkově úpravě by byla daleko nejtěžším zpěvem celého kompletáře a bez opory v udatném chrámovém sboru patrně není radno se jí dotýkat.

Nebylo by od věci doplnit článek nahrávkou, protože komentované dílo nepatří k těm, která jsou často k slyšení. Ovšem zatímco od toho, abych kompletář uměl bez škobrtání zahrát, mě dělí již "jen" delší pokračování ve cvičení, zpívat tak, aby se to dalo poslouchat, nebudu umět nikdy. Nahrávka tudíž zůstává úkolem na "možná někdy" - a rozhodně ne pro pisatele jako jednotlivce.

Conventus Choralis a jeho oficium

4.3.2017 15:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

Sotva se ještě najde v českých zemích nějaký milovník gregoriánského chorálu, který přinejmenším neslyšel o všech uchu-, duchu-, a snad i Bohu-milých podnicích, pořádaných pod hlavičkou volného sdružení chorálumilovných pěvců Conventus choralis: každoroční Svatý týden s kompletním chorálním oficiem; během akademického roku každou středu ranní chvály v Praze u Salvátora; přes rok několik dalších akcí, dílem již tradičních (mj. poutní slavnost v Roudnici n. L. o Narození Panny Marie; první neděle postní), dílem jedinečných.

Conventus Choralis nabízí volně ke stažení většinu svých zpěvníků. Zdá se mi užitečné podívat se na ně jako na liturgický pramen. Co je to za liturgii, kterou můžete v Roudnici nebo ve středu ráno u Salvátora zažít? Podle doby a místa vzniku, ale i podle vnější úpravy a charakteristického přístupu k textovému a hudebnímu materiálu můžeme zpěvníky rozdělit na tři redakce: nejstarší vrstvu představují noty přivezené z Francie. Druhou ty, které jsem mezi lety 2012 a 2014 sestavil a vysázel já. Třetí vrstvu tvoří materiály vzniklé (popř. zásadně přepracované) po mém stažení se ze scény.

1. Noty z Francie

Nejstarší z not vystavených na webu jsou ty pro první neděli adventní a první neděli postní, které jsou převzaté z Francie, od Choeur grégorien de Paris. Soubory vystavené na webu jsou scany z papírového výtisku. Části jsou psané na počítači (texty žalmů), části rukou, části skládané na kopírce z fotokopií tištěných chorálních knih. Překlady většinou chybí, jen vybrané texty jsou přeložené do francouzštiny. Jak strukturou, tak volbou textů a zpěvů se jedná o předkoncilní mnišské oficium, dále ovšem uvidíme, že je s ním místy dosti volně nakládáno.

Vybrané formální znaky předkoncilního mnišského oficia:
laudy začínají (jakoby nultým) žalmem, zpívaným bez antifony in directum; pod poslední antifonou se zpívají (každý den) tři žalmy (148-150)
Nešpory mají jen čtyři žalmy. V laudách i nešporách se po capitulu zpívá responsorium (podobně jako v pokoncilním římském oficiu a narozdíl od římského oficia předkoncilního) a mezi evangelním kantikem a orací je supplicatio litaniae (kyrie bez opakování) a Otčenáš.
V kompletáři se zpívají každý den stejné tři žalmy, a to in directum, bez antifony; Simeonovo kantikum chybí.

Pro hudební zápis je charakteristické, že notované zpěvy obvykle nemají solesmeská rytmická znaménka a výrazně redukované (při srovnání např. s Antiphonale Monasticum 1933) jsou i divisiones, ale zato bývají nad osnovu ručně připsány adiastematické neumy.

antifona In illa die

Ve zpěvníku pro první neděli postní zjistíme výrazné odchylky od pořádku předkoncilního mnišského oficia v matutinu, laudách a druhých nešporách. Matutinum podle mnišského breviáře má začínat Deus, in adiutórium, pak třikrát Dómine, lábia mea apéries, pak žalm 3 bez antifony, a až poté se zpívá invitatorium. Zkoumaný zpěvník má na místě toho všeho jen jediné Dómine, lábia mea apéries. Následuje řádná mnišská psalmodie prvního nokturnu, až na to, že je vypuštěn poslední žalm. Třetí a čtvrtá lekce jsou spojeny do jedné (takže jsou lekce tři místo standardních dvou) a druhé a třetí responsorium neodpovídá tomu, co je v mnišském breviáři. Ve druhém nokturnu neodpovídá první antifona; druhý, čtvrtý a šestý žalm chybí. Třetí a čtvrtá lekce jsou opět spojeny a z responsorií neodpovídá žádné. Atd.

Laudy mají jinou strukturu psalmodie. Žalmy 50 a 117, které by se měly zpívat pod jedinou antifonou, mají každý svou vlastní; chybí žalmy 92 a 99, rovnou následuje žalm 62. Sexta i nona má špatný hymnus (Nunc Sancte nobis Spiritus z tercie; to je patrně chyba, ne záměr). Druhé nešpory pak jsou nesourodým spojením nedělní nešporní psalmodie římského oficia (v podobě po breviářové reformě Pia X.) a od capitula dál nešpor mnišských. (Rozdíl spočívá v počtu žalmů a výběru antifon.)

První neděle adventní je naproti tomu ukázkou téměř vzorného mnišského oficia. Bez chybičky jsou oboje nešpory, svévolných úprav téměř prosté je i matutinum. Akorát z mně neznámých důvodů - snad z důvodu novověkého rozchodu oficiálních textů a zpěvů tradičních-zhudebněných (jen spekuluji, historii zpěvů mnišského oficia neznám) - mají responsoria pravidelně jiný verš než v mnišském breviáři (týká se všech kromě prvního Aspiciens a longe a jedenáctého Ecce dies venient) a u posledního responsoria každého nokturnu chybí Gloria Patri. Stejně vzorné však již nejsou laudy, které vykazují stejné krácení psalmodie, jaké jsme zjistili ve zpěvníku pro první neděli postní.

K této redakci můžeme zařadit i starší noty pro středeční laudy v mezidobí, byť o jejich českém původu svědčí ruční přípis "OAMDG / gregoriánské závody Žižkov / MMXI" na poslední stránce. Reprodukováno je čisté předkoncilní mnišské oficium, akorát responsorium breve neodpovídá (má být Sana animam meam - Benedicam Dominum patří k feriálním nešporám).

2. Moje redakce

Moje cesty se s těmi, po kterých se ubírá Conventus choralis, významněji potkaly jen jednou - účastnil jsem se první neděle postní 2012 v Roudnici. Ná žádnou další větší akci jsem se pak již nejel - hlavně proto, že je pro mě těžké být delší dobu mezi lidmi, a i pěvecky jsem v rámci skupiny citelně zaostával. Nicméně, i když jsem pak už s CoCho nikdy nezpíval, v průběhu dalších dvou let jsem pro "roudnické choralisty" sázel několik notových materiálů.

Čtyři zpěvníky mé redakce jsou v čisté podobě již jen na webu fiktivního vydavatelství Editio Sancti Wolfgangi. Na webu CoCho jsou všechny již zkrášlené a dílem i po obsahové stránce upravené Jakubem Jelínkem (o tom dále).

Vnější úprava "francouzských" zpěvníků byla v zásadě převzata i do těch, které jsem sázel já. Měl jsem tehdy v úmyslu především opustit tisk na A4 na šířku (který se mi jeví nepřekonatelně škaredý a nepraktický zároveň), ale, pokud si vzpomínám, nepodařilo se mi v té věci přesvědčit Filipa Srovnala, a tak jsem se nakonec přizpůsobil a pokračoval s tímto nevzhledným rozložením stránky.

Zpěvníky, které vznikly za "mé" éry a později, nemohou u svých uživatelů předpokládat znalosti latiny, proto mají překlady důsledně u všech nebo téměř všech textů. To, že se překlady žalmů berou z Hejčla (Žaltář, čili kniha žalmů, Praha 1922), je má vina, má veliká vina: měl jsem zato, že jde o překlad držící se Vulgáty, a tuto domněnku jsem důkladněji neprověřil. Domněnka to byla samozřejmě chybná a verše české tak mnohdy obsahově nekorespondují s latinskými. Většina "roudnických choralistů" však znalostmi latiny neoplývá, takže to nejspíš pobuřuje málokoho. Počítá se s tím, že uživatelem může být i spíše sváteční choralista, proto jsou všude důsledně otiskovány všechny společné nápěvy (pro žalmy, capitulum, veršík, oraci, ...).

Texty i zpěvy jsou všechny podle mnišského antifonáře. Noty jsou reprodukovány se vším všudy, tedy mj. i s rytmickými znaménky. (Francouzské noty jsou zřejmě výsledkem redakce nesené určitým musikologickým názorem a/nebo interpretační praxí; já však jsem ve vztahu k chorálu v podstatě nepoučený amatér a "pasivní spotřebitel", pročež jsem se do žádných redakčních úprav nepouštěl.) Matutinum pravidelně chybí, protože jsem v osudném období neměl přístup ani k rozumně starému mnišskému breviáři; z mnišských zpěvů matutina pak byl, pokud je mi známo, v novější době (řekněme 1850+) vydán jen skromný výběr obsažený v Liber responsorialis (Solesmes 1895; tehdy jsem neměl přístup ani k tomu, dnes již je on-line).

Ze čtveřice "mých" zpěvníků vyčnívá ten pro Officium parvum Beatae Mariae Virginis, a to nejen rozsahem, ale také tím, že sleduje sekulární římský breviář. Tady musím přiznat, že jsem se, když jsem ho sázel, snažil aplikovat breviářové reformy Pia XII. a Jana XXIII., aniž jsem měl možnost v soudobém breviáři zkontrolovat, zda a jak se do malého mariánského oficia reálně promítly. Je možné a dost pravděpodobné, že tím došlo k dílčímu porušení závěrů hodinek. Zatím jsem nesebral odvahu, abych to zkontroloval.

3. Novější noty

Když jsem ze sázení dalších zpěvníků vycouval, štafety se chopil Jakub Jelínek. Převzal část mých nástrojů (které jsou přesně pro takové účely odjakživa volně k disposici) i základní schema sazby, které ovšem výrazně zdokonalil a zkrášlil, a z jeho dílny vzešly všechny noty, které dosud nebyly zmíněny: nešpory pro všechny adventní neděle, slavnost Epifanie, laudy pro středy v době postní a během roku, slavnost Seslání Ducha svatého a svátek sv. Havla. Kromě toho se nové úpravy dočkaly "moje" noty pro Narození Panny Marie a Povýšení Svatého kříže. Veřejný git repositář umožňuje sledovat historii vzniku a úprav. Díky tomu můžeme zpěvníky projít chronologicky.

Epifanie (2014) signalisuje odklon od (čistého nebo tu a tam svévolně upraveného) mnišského oficia: základní osnova tentokrát pochází z předkoncilního římského breviáře, místy však přidává prvky mnišské: v nešporách i laudách po capitulu následuje responsorium breve; z mnišského breviáře je i sekvence modliteb v závěru všech hodinek (supplicatio litaniae atd.); na konci matutina je přidáno evangelium a zpěv Te decet laus (ovšem ne jako samostatný nokturn s psalmodií tvořenou SZ kantiky, nýbrž jen jako přívěsek bezprostředně po Te Deum); na konci laud se zpívají pod jednou antifonou tři žalmy 148-150 (tato jediná úprava by se dala vykládat i jako částečný návrat k předpiánské římské distribuci žalmů). Nápěvy antifon denních hodinek nejsou z římského antifonáře z r. 1912, jak deklaruje tiráž, ale z antifonáře mnišského (srov. např. charakteristické rozdíly v první antifoně nešpor Ante luciferum genitus). Podobně v kompletáři má antifona Salva nos nápěv z nějaké modernější edice.

Novější středeční laudy během roku (2015) se nesou, možno-li říci, v ještě o něco uvolněnějším duchu. Tiráž deklaruje, že základní osnova je vzata z římského antifonáře a doplněna mnišskými prvky. Ve skutečnosti však je psalmodie reprodukována ze starších not pro tutéž příležitost (viz výše). Piánskému rozložení římského žaltáře neodpovídá výběr žalmů ani antifon (jednotlivé antifony bychom tam našli tu ve středečním schematu "všedním", tu v "postním", tu v jiných dnech). Po Benedictus pak následuje řada přímluvných modliteb ve formátu litanie, které do římského ani mnišského liturgického rámce nepatří.

Pro Seslání Ducha svatého (2015) platí většina toho, co bylo výše řečeno k Epifanii.

Noty pro Narození Panny Marie byly (2015) stylově připodobněny novějším zpěvníkům, doplněny o římský kompletář, matutinum (s úpravami pro tuto redakci typickými) a malé hodinky. Nešpory a laudy byly ponechány v čisté mnišské podobě. Obdobným rozšířením prošla druhá neděle adventní, tady však byla navíc "pořímštěna" nešporní psalmodie.

Oficium svátku sv. Havla zachovává mnišské schema, texty a zpěvy jsou posbírány ze středověkých pramenů.

Závazek k modlitbě oficia

Po tom, co bylo řečeno výše, si pozornost zaslouží ještě jedna otázka liturgicko-právní. Řekněme, že do Roudnice zavítá klerik nebo řeholník, vázaný k modlitbě oficia. Splní tím, že se zúčastní zpívaných hodinek podle prozkoumaných zpěvníků, svou kanonickou povinnost?

CIC kán. 276 § 2 odst. 3 kněží a jáhni připravující se na kněžství jsou vázáni povinností konat každý den posvátné oficium podle vlastních a řádně schválených liturgických knih (secundum proprios et probatos liturgicos libros); stálí jáhni ať konají část, jakou určí biskupská konference

(Překlad vlastní, protože český Kodex nemám při ruce.)

VPDMC 242 Každý klerik nebo řeholník, který je z jakéhokoli titulu vázán posvátným oficiem, účastní-li se oficia společně podle jiného kalendáře nebo jiného obřadu než svého, činí zadost své povinnosti, pokud jde o tu část oficia, na které byl přítomen.

Kánon 276 stanoví, že osoby oficiem povinné mají užívat "vlastní a řádně schválené liturgické knihy". Bez dalšího tedy není možné, aby např. diecésní kněz splnil svou povinnost modlitbou mnišského breviáře. VPDMC 242 však musíme dát při aplikaci přednost, jako speciální normě před normou obecnou. Z obecného pravidla se tu stanoví výjimka pro případ, kdy se dotyčný účastní společné modlitby podle jiného kalendáře nebo obřadu, než který je mu vlastní.

Znamená to, že když se sejdou dva kněží-nemniši, kteří z nějakého důvodu upřednostňují mnišský breviář, a modlí se ho spolu, VPDMC 242 jejich počínání žehná a kanonická povinnost je splněna? "Litera zákona" to sice zdánlivě připouští, ale takový výklad by odporoval jeho duchu. Pokud jde o možnost svévolného výběru liturgických knih, zůstává v platnosti kán. 276 CIC; VPDMC 242 pouze zmírňuje jeho tvrdost pro případy, kdy je někdo např. na návštěvě v řeholní komunitě používající své vlastní knihy, odlišné od těch, které jsou vlastní jemu.

Conventus Choralis však tvoří samí nemniši. Mnišské oficium, které z nějakého důvodu používají, tedy rozhodně není oficium v právním slova smyslu jim vlastní. Kněz, který se s nimi modlí, je tak v situaci analogické příkladu výše, a proto dle mého soudu svou povinnost neplní. Vedle nedostatku jiného než vlastního oficia shledáváme neméně závažné nedostatky na užívaných knihách, a to jak formální (nejsou jako liturgické knihy řádně schválené), tak materiální (texty se často neshodují s oficiálními liturgickými knihami, podle nichž jsou zpěvníky připravovány).

Sečteno a podtrženo: klerik či řeholník, který by snad jel do Roudnice zpívat chorál, by neměl zapomínat najít si mezi tím čas pomodlit se breviář.

Závěr

Kdo jsme? Jsme CONVENTUS CHORALIS, neformální skupina lidí spojených zájmem o chorální zpěv. "Conventum fácite" (shromážděte se, vytvořte společenství) – zpívá se v introitu čtvrté neděle postní. Tvoříme tedy společnost lidí různého věku, povolání, stavu a nátury, kteří mají vztah ke gregoriánskému chorálu. Ten pro nás není pouhou okrasou liturgických ceremonií nebo starobylých kostelů, nýbrž samotným liturgickým aktem.

introitus.cz, cit. 4. 3. 2016

Sympatické! A to ještě není úplně vytěžena celá hloubka názvu, opírajícího se o introit Laetare Ierusalem (srov. Iz 66,10n): ten conventus, o kterém se mluví (v introitu; Izajáš, a to ani ve znění Vulgáty, se o něm nezmiňuje), totiž jistě není jen tak nějaká sešlost nebo společnost ("společenství"), ale shromáždění bohoslužebné, které jediné je náležitým výrazem radosti z Boží spásy ohlašované prorokem.

Zároveň však i jen tento jeden odstavec dobře ilustruje charakteristické důrazy, které se promítají do koncepce užívaných zpěvníků. To, oč jde, je hudba - gregoriánský chorál, při zachování tradičních liturgických forem. Jestli to jsou formy oficia mnišského, sekulárního, nebo směs obou, je podružný detail. Jakkoli sdílím lásku ke gregoriánskému chorálu a k oficiu zvlášť, ve věci "prvního důrazu" - smím-li to tak nazvat - se s CoCho neshodnu. Když na mé uši narazí výzva Laetare Ierusalem, et conventum facite, mou starostí, předcházející starost o to, aby ten conventus libě a důstojně zněl, vždycky bude, aby se odbýval v souladu s platnými liturgickými předpisy.

To však nic nemění na tom, že kdo chce, jak jen je to možné, ze zkušenosti poznat starší podobu oficia, a to úplně zpívanou a v průběhu celého dne (nebo dokonce celého Svatého týdne!), příležitost k tomu v rámci českých zemí najde právě jen v Roudnici. Kdo tak ještě neučinil, tomu nezbývá, než doporučit, aby ji využil.

Nově i na Twitteru

2.3.2017 11:10 | kategorie: Projekt | Komentáře

Nedávno zřízený twitterový profil @inadiutorium koncipuji jako jakousi mikroblogovací odbočku zdejšího blogu: najdete tam všechno to, co mám na srdci, věřím, že by to mohlo zajímat i vzácné čtenáře, a zároveň se o tom v nejbližší budoucnosti nechystám psát článek. Věděli jste, že jeden z nejmladších iluminovaných rukopisných antifonářů české provenience vznikl v první polovině 20. stol. v Českých Budějovicích?

Křestní nešpory (4): Jak je slavit dnes?

5.2.2017 17:38 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni.

Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.

Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám. Viděli jsme, že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění s denní modlitbou církve a velikonočními svátky. Výše citovaný okružní list Paschalis sollemnitatis pak dokonce vyzývá k tomu, aby tato zvyklost byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.

Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je premonstrátský řád. Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory v českých farnostech.

Nakonec jsme nahlédli do dějin oficia v pražské církevní provincii a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde. To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic, protože tu je možnost navázat na dříve existující tradici a křestní nešpory skutečně obnovit. Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.

Diskuse

Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád, vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury velikonočních nešpor. Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy "liturgické partyzánštiny". Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných liturgických předpisů možná. Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné, aby diecése nebo biskupská konference s odkazem na Paschalis sollemnitatis 89 žádala Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.

Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře, tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene) v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu) slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory a průvod k nim připojit na konec.

Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat. Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu, kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu) byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné. Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických prvcích velikonočních nešpor.

Průvod po nešporách je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně. Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava, příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy na co navazovat. Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj návrh dalekosáhle určující.

Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení. Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o "křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění. Typická středověká podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak, jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením. K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus (viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že "všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt" (Řím 6,3).

Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace: antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv doprovází její okuřování. Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní vodou. Krátká středověká forma jako by předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí (nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení (výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden ze stěžejních principů liturgické reformy: "Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého" (SC 35). Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme, závěrečný průvod po nešporách (jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta), na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor. Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde (odchází) a zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky - nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se zle zkoušelo nohy starších zúčastněných. Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný. Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.

Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to, otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru před sakristií.

Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí. "Definice" křestních nešpor z dříve probraných liturgických předpisů počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů". Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy, které byly vynechány z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a 114 (In exitu). My chceme celé nešpory v jejich současné podobě nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor. Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních nedělních nešporních žalmů, dnes v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112), nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu. Křestní obřady jich nabízejí celou řadu (žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89), ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné: proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter, který se k Velikonocům nehodí. Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem. (V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský" díl našeho seriálu.) Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily, je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy. Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu Christus resurgens.

Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.

Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu. V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob ztratili Krále, když pokládali kámen. Proč Skálu spravedlnosti nehlídali? Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž vstává z mrtvých, a říkají: R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.

Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu není neproblematické. Do rámce novozákonního textu Řím 6,9-10 je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat - obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy), ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství, která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují, není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal - jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců, svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské majority. Dnes je ale situace úplně jiná. Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho: "zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"

Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.

Texty a zpěvy

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.

V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia. R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.

Orémus. Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto caeléstis regni pandis intróitum: auge super fidéles grátiam, quam dedísti: ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis: nullis privent promíssis. Per Christum Dóminum nostrum. Amen.

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Dícite in natiónibus, allelúia. R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.

Orémus. Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi: ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti: eius resurrectióne laetémur. Per eúndem Christum.

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Christus resurgens.

Ke stažení: Notované antifony k průvodu

Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře. Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu, nebo nahradit jiným vhodným zpěvem. Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným" překladem orací.

Závěrem

Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným souladem s platnými liturgickými předpisy.

Současně však je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou, v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku jsem neměl dost odhodlání. Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu bude nutné revidovat.

Známá, ale nepoužitá literatura:

  • Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
  • Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
  • Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.

Křestní nešpory (3): pražský ritus

2.2.2017 23:40 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách (předchozí díly: 1, 2). Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám v předtridentském pražském ritu.

Velikonoční nešpory podle pražského breviáře

Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily přímo ve svatovítské katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře až do přijetí jednotného breviáře tridentského.

Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu. Doplním ho později, po návštěvě knihovny. Prozatím postačí terminus ad quem: 1663 vycházejí první pražská Officia propria, tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk k již zavedenému římskému breviáři.

[1] Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum. Verš Epulemur. Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus, praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia. (Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja. Tam ho uvidíte, aleluja ...) Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm. Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením) Per eundem. Chór Amen.

[2] Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu Alleluia alleluia alleluia. Žalm Laudate pueri. Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni (tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi, požehnanou svící (paškál) a subdiakonem, oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář. Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou, začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór. Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia. (Pane, u tebe je pramen života, aleluja.) Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.

[3] Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia. Žalm In exitu Israel. Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela" (medium ecclesiae). Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus, alleluia. (Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.) Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi: ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti: eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum. (Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se, když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného, radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)

[4] Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. (Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu.) Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru. Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit, starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia. Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe. Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus, ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus: innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus. Per eundem. (Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme ze smrti duchovní. Skrze téhož ...) Dominus vobiscum. Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.

Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho, že se každý den říká vlastní versiculus generalis (míněn patrně verš graduale) a antifona k Magnificat.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní. Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky překladatele.)

Dále na fol. CLXXII verso je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil mimo kostel. Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou super psalmos. Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál a rovnou se připojí antifona Christus resurgens, verš In resurrectione tua, orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus a nešpory se standardně ukončí Benedicamus. Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:

Dva žalmy, Laudate a In exitu, totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.

Tato poznámka je pro chápání celého formuláře klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii, místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš, se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae a nakonec zpátky v chóru.

Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem premonstrátským, podaným v minulém článku, můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.

Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu

Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář, jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii. Tomu, jak se jednotlivé obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně, prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů, se většinou výslovně nevěnuje. Můžeme si o tom však udělat obrázek na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu. Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil speciálně na antifonáře.

Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:

Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004 - výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací) pro významnější svátky, a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum, výjimečně i pro laudy. Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky, jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy, jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií. Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory. I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé, že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou, která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji zpíval někdo jiný.

"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše", Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24, má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu: tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou ("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou), liší se i antifona k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory "mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.

Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii v národním jazyce:

Jistebnický kancionál, Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7, obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny. Začínají na fol. 92r. Stránka je sice porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky a verso část notace z prostředku jediné antifony. Rubrika dokládá kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja, po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence Victimae paschali laudes. Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi. Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci. To je náš známý pořádek velikonočních nešpor "mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.

Naproti tomu "Graduál a antifonář český", Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44), dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r) postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti. Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami, capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory, žádné zpěvy k procesí. Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé, zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.

I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to, co je z fondů českých knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici i v některých kostelích mimo katedrálu.

Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní námitky: 1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti byly určeny právě pro provoz pražské katedrály. 2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny nebyly, stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu nikdy nepoužívaly.

Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje výše obšírněji zmíněný rukopis knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004. Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály, je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum - zdaleka ne totožný, ale podobný, jako ho známe z pražského breviáře (citovaný exemplář, fol. CLXV verso). Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí: zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat "preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce, dva kaplany (sacellanus), "všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna, ovšem rozhodně ne v pražské katedrále. Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý, vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí, které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům. S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím, že pokud se nějaký prvek do knihy dostal, bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.

Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně

Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici (resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor, A. King jeho vznik v již minule citovaném dodatku k Liturgies of the Religious Orders vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod po nešporách na místo ukřižování Páně. Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně, jeho místem se však již stává baptisterium. (Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.) Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.

Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory, při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob. Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral E. Martene (s. 494nn). Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude) doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí. Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa, kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů. Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde všechny pod jedinou. Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale, někde se po aleluja zpívá i sekvence. Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných formulářích nelze vysledovat významnější shodu) se někde třikrát opakuje. Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi), ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu (patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony (snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas). Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém zastavení.

Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.

Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou antifonou.

Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum, Neapoli 1859.

Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch střízlivějších:

Místo capitula následuje Haec dies, jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba vyučování, ale jásot ... Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus příslušející nebešťanům (illorum civium).

(tamtéž, překlad vlastní)

Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu, přičemž rozvíjí alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem, v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti, hříchy a démoni". Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky, protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo vykoupení našich duší." Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho, že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu na cestě ke křtitelnici a zpět. Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid, "zvlášť muži a zvlášť ženy".

Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe: jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext (tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy nenajdeme. Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen) "antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale. Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář: vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni; do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy Braga a Rouen (A. King, op. cit.).

Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu velikonoční nešpory dále připodobnila běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje již jen responsorium po krátkém čtení.

Souhrn

Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu" (srov. VPDMC 213) se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále, tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích. K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie, zkrácení psalmodie na tři žalmy, graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše. Po Magnificat orací končí vlastní nešpory a následuje procesí se zastavením u křtitelnice u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo, kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen) a nakonec zpět v chóru. Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy. Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace: skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí), verše a orace.

Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením Paschalis sollemnitatis 98, mohly "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," na území pražské církevní provincie obnovit a slavit v dnešní době.

Každodenní nešpory v Bad Tölz

22.1.2017 00:48 | kategorie: Jiné | Komentáře

Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989) nabízí representativní pohledy německých teologů různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu "pokoncilní římské oficium"), s odstupem tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace. Příspěvek Ruperta Bergera Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními, vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.

(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob, in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)

Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál (viz zde starší článek o něm), byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory, tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela. Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním růžencem. Přijaty byly velice dobře a i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.

Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu, kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony". Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob, dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.

Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem lidé, kteří rádi zpívají.

Všímá si hudebnin, které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se moc neujaly: na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů, antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě. K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob (neměl jsem v ruce). V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony znali farníci z responsoriálních žalmů mše. (V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky známými žalmy Korejsovými.) Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet: nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní jen při výjimečných příležitostech. Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy z malého oficia Christuslob a z publikací lipských oratoriánů.

A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes? Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam "tägliche Vesper" slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich. Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.

Křestní nešpory (2): premonstrátský ritus

12.1.2017 20:24 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji v malém seriálu o křestních nešporách. Když se ptáme po jejich dějinách a možnostech slavení dnes, z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád. Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně působí v českých zemích. Konečně i proto, že v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné konzultovatelné předlohy (viz dále). Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován druhý článek našeho malého seriálu.

Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž je článek P. Filipa Suchána OPraem, podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol. do současnosti. My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická podoba z dob počátků řádu, a pak ta, se kterou se v premonstrátských kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu.

Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in: Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.

Středověká podoba

Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol. nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:

[1] Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů začne velikonoční Kyrie. Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli (kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru. Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají žalmy Dixit Dominus, Confitebor, Beatus vir, graduale Haec dies s veršem Confitemini, Alleluia s verši Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia. Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku Magnificat, která se zpívá jenom tento den. Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne, Benedicamus Domino

[2] a předzpívá se antifona Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus. Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž. Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno dvěma nebo třemi. Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,

[3] s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí do chóru; vynechá se verš Dicant nunc. Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu. Po Benedicamus se pak skončí.

Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm Laudate pueri, Alleluia a kolekta. Pak následuje další do středu kostela se žalmem In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.

(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)

Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu NK Teplá MS.b.12 najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále. Přiznávám, že já se v tom houští zkratek orientuji jen s převelkými obtížemi.

Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou nezvyklých úkazů. Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor, či graduale a alleluia (zpěvy mešního propria) zpívané mezi psalmodií a Magnificat. Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu (Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a Benedicamus). Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat, o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu. Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.

Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online). Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.

Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis

Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou liturgii v duchu probíhající liturgické reformy, a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici, vtělila do rámcového dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis. Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.

[1] Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá velikonoční kyrie. Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia, žalm Dixit Dominus. Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale Haec dies nebo alleluia s verši, popř. velikonoční krátké responsorium. Část před průvodem uzavírá kolekta.

[2] Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Alleluia. U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu) a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů, volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny. I tuto část uzavírá kolekta.

[3] Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus nabízí několik možností doprovodného zpěvu - procesní antifonu Christus resurgens, responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19), nebo hymnus. V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu) a Magnificat s antifonou. Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění. (Suchán, s. 64-66)

Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti, které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení, stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení přímluv a modlitby Páně. Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku, jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě, před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus vůbec nefiguruje.) Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova, jednak o slavení nešpor za účasti lidu. Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium). Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách se Benedicamus nezpívá.

Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů. Pozorný čtenář si všimne, že se struktura zachyceného slavení od té výše podané v detailech liší. Může to být dáno místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše, nepřesností pozorování a jeho záznamu.

Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie

Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku, naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních nešpor jako součásti liturgického života české (nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.

V roce 2004 byla na KTF UK obhájena bakalářská práce Petra Havlína Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí" (s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním nešporám jako k předloze. Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)

Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.

Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici. Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody"). Má se k němu zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň s křestní tematikou. "Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie. K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia. Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí, kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n) Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu, incensace křtitelnice a paškálu. Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba. Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem, dalším zpěvem, nebo potichu. Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále žádné speciality.

V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde o zajímavý zdroj: všechno je posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře, Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.

Další návrh křestních nešpor najdeme v závěru článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012). V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.

Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison před procesním křížem, hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...) pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -, během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem), následovalo evangelium s křestní tematikou, eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly podle obvyklého pořádku.

Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných i po reformě v křestních nešporách premonstrátských (s výjimkou kyrie, které podržel Horký). Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu; při zastavení u křtitelnice se čte evangelium), zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium, nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní psalmodie (např. dalším žalmem) a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje neevangelním.

Použitelné?

Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích obřadů u křtitelnice a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby) však těžko obhajovat. Ovšem, jak bylo ukázáno v předchozím článku, další předpisy, zejména okružní list Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem, a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré liturgické zvyklosti nově konstituovaným. Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu. Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213), ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo argumentovat.

Olejníkovy nešpory: hymny a žalmy

2.1.2017 01:42 | kategorie: Knihy | Komentáře

Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled, jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit skrz notový záznam možný. Když jsem tu psal o Nedělních nešporách naposledy, o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod, se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak: v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji a všímám si věcí, které mi dříve ucházely. Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a sepsat.

Hymny

Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl zato, že hymny zahrnuté v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře" a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům, nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace je o mnoho pestřejší.

Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů. Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb. Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany. Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy. Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně než výše uvedených 47.

Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období. Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti. Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.

Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv podle červeného hymnáře má 23 z nich. Devět dalších má text podle červeného hymnáře (tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv. V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu (č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste), v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed) je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři). Ostatní P. Olejník nově zhudebnil. Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a 300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku - současném breviáři českých dominikánů.

V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem: Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv, než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův - jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný z nějakého staršího pramene. Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel nelze spolehnout, protože jsou často evidentně nepřesné, zejména, jde-li o rozlišení, zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.

Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout, že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719) jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty, nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti (např. v době přípravy daného formuláře neměl po ruce notovaný hymnář). Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru", nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.) Snad nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel, již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit všechny nešpory, které během roku mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům "potřebnějším".

Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek (což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.

zdroječíslo
čK100/1Vítej, milý Jezu Kriste
-O100/2To slovo spásy lidí všech
čO?100/3Všichni věrní křesťané
čO200/1Kriste, světa spasiteli
čč200/2Pán Kristus se narodil
čO201Z Hvězdy vyšlo Slunce
čO204Rok nový již k nám přichází
čO205Zdráva buď, přeslavná
čč207Raduj se, všechno stvoření
čč209Ctěme posla nebeského
čč300/1Otec, Syn i Duch svatý
-O300/2Laskavý stvořiteli náš
čO306Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze
zO400/1U Beránkovy hostiny
zO400/2U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306
čč400/3Kristovo vzkříšení
čO400/4Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text)
čč400/5Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text)
čč534Mocný všech věcí králi
čč535Ó Nejsvětější Trojice božská
čč536Kriste, rozkoši andělská
čč601 =603Stvořiteli světa, Bože
čč602 =604Pravý Bože na výsosti
čč701Aj, Král slávy
čč702Tvé světlo v noci světa bdí
čč703Slavíce svátek milého
čč704 =705Knížete apoštolského
čč706 =707Vy naše knížata kněžská
čč708Ó Ježíši velebný
čč709 =710Zdrávas, Maria Panno
č-711Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!)
čč712Veselte se, slovanští
čč713Svatý Václave, kníže náš
čč714 =715Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie)
čč716Z hlubokosti volajících
čč717 =718Ejhle, stánek Boží s lidmi
čO719Zdrávas, hvězdo moří
901
902
903
(sborové úpravy)
zO904Ty, Tvůrce všeho, Bože náš
zO905Půst čtyřicetidenní jsi
zO906Jeruzalém, obec slavná
zO907Ježíši Kriste, všehomíra vládce
zO908Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá
zO909Já o studnici vím
zO910Hvězdy dvě se z východu

První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu (první znak) a nápěvu (druhý znak):

Nápěvy žalmů

Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu) ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato: V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný od prvního). Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli v některých nešporách přijde na řadu. Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19 a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme výjimečné formuláře, o nichž dále).

Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl, ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších do knihy zahrnutých nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů je ve skutečnosti (jen) pět:

  • slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
  • slavnost Seslání Ducha svatého
  • slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
  • Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
  • nešpory ze společných textů o Panně Marii

Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné, nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem, který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře atypické. Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho formování.

Dohromady se pro žalmy a kantika celých Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické" nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest. Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích atypických. Níže nabízím přehled, vždy spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv v knize vyskytuje.

K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná, jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem". Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo, že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.

stranana nápěv se zpívá
11první žalm typických nešpor
13druhý žalm typických nešpor
14Zj 19
77Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4
85Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!)
1361 Tim 3
241atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A)
337, 735atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých)
339atyp (Seslání Ducha svatého)
703, 761atyp (sv. Václav, mariánské)
705atyp (sv. Václav)
737atyp (Věrných zemřelých)
739Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých)
759atyp (mariánské)
763Ef 1 - atyp (mariánské)

Závěr

Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory po provedeném průzkumu nápěvů žalmů jeví ještě podstatně přístupnější a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit alespoň všechny "typické" nešpory není až tak nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.

To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky. Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny (z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral? Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.