(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby
samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek
"chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech
míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)
Začalo to před několika lety
trochou rozpustilosti na Signálech.
Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké
tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi
vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi
na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl,
ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat
části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat
do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo
to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:
II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - návrh chorálních nápěvů
Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník,
který by do ní někde měl co mluvit,
a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet
je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím,
že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu.
To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických
modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným
příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno
celá eucharistická modlitba zpívala.
Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je
a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta,
jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád,
vytvoří pěkný jednolitý celek
a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně
odříkávanými průpověďmi lidu.
To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé,
je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu
(90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík)
a mám ji do určité míry zvnitřněnou.
Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.
I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů
je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby
(a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících
pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje.
Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou
plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.
Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám.
Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji
nápěv postsanctus
a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace
z preface v úplně jiném hudebním kontextu).
Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní,
je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání,
připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.
Zásady pro výběr liturgické hudby a zpěvů
Dokument reagující na diskuse o sacropopu/folku/rocku/...
a jeho místě v bohoslužebném životě církve pochopitelně
nevěnuje liturgii hodin moc velkou pozornost.
Jediným skutečným předmětem sporů je uplatnění tkzv.
rytmické hudby při mši. O rytmických nešporách nikdo nikdy
neslyšel, tudíž se o ně nikdo nehádá.
Pro úplnost však dokument po podrobném pojednání hudební stránky
mše v jednom odstavci shrnuje také problematiku
slavení ostatních svátostí a denní modlitby církve:
d) Zásady pro výběr zpěvů k jiným liturgickým slavením
39. Co bylo výše řečeno o liturgické hudbě pro slavení mše svaté,
platí analogicky pro slavení dalších svátostí a denní modlitby církve.
Je třeba vybírat zpěvy se zřetelem na liturgickou dobu slavení a dávat
přednost textům, antifonám a žalmům, které obsahují příslušné
liturgické knihy, nebo se těmito zpěvy inspirovat.
Je třeba též pamatovat na aktivní účast věřících.
Tady nezbývá než konstatovat, že dokument nereflektuje zásadní
rozdíl v liturgickém zákonodárství mezi hudební stránkou
mše a oficia. Zatímco Všeobecné pokyny k Římskému misálu
počítají s dalekosáhlým uzpůsobením výběru zpěvů mešního
propria (VPŘM 367 a články, na něž odkazuje),
v denní modlitbě církve jsou možnosti legální záměny
liturgických textů mnohem omezenější (VPDMC 49.244-252).
Jediným zpěvem, pro který biskupské konference mají pravomoc
schvalovat alternativy a autonomně tak rozšiřovat repertoár
textů oficia, jsou responsoria ranních chval a nešpor
(VDPMC 49). V úvahu nepřichází ani náhrada hymnu
volně vybranou písní,
která nefiguruje v žádném z oficiálních hymnářů.
Když Směrnice i pro denní modlitbu církve počítá
s volným výběrem zpěvů a volným skládáním nových,
podobně jako pro mši, vposledku nejde o nic jiného,
než úřední vyhlášení tolerance k porušování celocírkevně
závazných liturgických předpisů.
Někdo by mohl na základě extensivního výkladu
VPDMC 245 a 274 namítat, že ve skutečnosti se smí
libovolně nahradit téměř libovolný text.
Odpovídám, že povolení výběru náhradních antifon ve VPDMC 274
se podle všeho týká jen "bohoslužeb s latinským zpěvem",
když se "dává přednost gregoriánskému chorálu"
a některá antifona v tradičním repertoáru nefiguruje,
nebo není dobře dostupná.
Votivní oficia podle VPDMC 245 pak neznamenají
texty volně složené pro danou příležitost,
ale speciální formuláře řádně schválené pro použití jako votivní
oficium (viz votivní oficia v propriích některých institutů
zasvěceného života, u nás např. premonstrátů a dominikánů),
příp. použití formuláře některého světce "z důvodu pouti
nebo místního svátku nebo vnější oslavy" v jiný den,
než na jaký připadá jeho oslava podle liturgického kalendáře.
Pokyny pro novou tvorbu
41. Na prvním místě je motivace – příčina, proč se skladatel
rozhodne nový zpěv vytvořit. Ta by měla být vždy zakotvena v touze přiblížit
Boží lásku druhým formou hudby, nikoliv zviditelnit své schopnosti.
Duchovní zpěvy mají svým textem i hudbou přispívat k bližšímu
setkání člověka s Bohem, mají být oslavou Boha a prohloubením modlitby.
Hudba i text by tak měly v první řadě ukazovat na Boha a vést
shromážděný Boží lid, aby zvláště při liturgii upřel svou pozornost na Boha.
To je prohlášení z nějakého jiného světa,
jehož způsob uvažování je mi naprosto cizí.
Projekt In adiutorium samozřejmě není
"zakotven v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby",
ani si nedělá přehnané iluze o tom, jak
"přispívá k bližšímu setkání člověka s Bohem,
je oslavou Boha a prohloubením modlitby".
V čem tedy zakotven je? Co je ta "příčina, proč se
(rádoby)skladatel rozhodl něco přes 2000 nových zpěvů vytvořit"?
– Je to přesvědčení, že zpěv k liturgii hodin bytostně
patří (srov. VPDMC 270), že její slavení beze zpěvu je cosi
neúplného, co volá po svém doplnění,
že je třeba hledat adekvátní způsob, jak všechny ty texty, které se tradičně zpívají, i v národním jazyce zazpívat.
A že je možné a vhodné orientovat se při pořizování hudební formy
oficia v češtině podle tradičního tvaru chorálního oficia
latinského.
I.
Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv -
ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách
místo responsoria
výjimečně zpívá antifona.
Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji
(v rozporu s rubrikami tištěného breviáře,
které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu)
jako veršík.
Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek
nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci
bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.
Naznačený způsob přednesu je jistě
přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu),
ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné.
Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo,
a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní
kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla
co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy,
a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet,
nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.
Dlužno říci, že když jsem v rámci své
budějcké diplomové práce
studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny,
různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem
opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé.
Jde o výraznou strukturní
zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním
oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků),
kterou někteří redaktoři českých nešpor,
ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře,
nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i
zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních
nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.
Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně
jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má
bohatý melismatický nápěv,
a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv
jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat
"Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme
se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před
evangelním kantikem
působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě
přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme
jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované
ve společném slavení denní modlitby církve).
Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí
alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat.
Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování
prostě říká.
II.
Už když jsem před lety narazil na
jednu z adventních antifon
zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon,
uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové
zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém.
Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal
při zamítavé odpovědi.
S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji:
v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal
zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona
po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním
oktávu.
Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se
do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu
(což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by
vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma
vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře
přístupná i lidovému zpěvu.
Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv
být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl
takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje,
takže se investovaná energie bohatě vrátí.
Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek
bohatě splňuje.
Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých
chorálních nápěvů, ani můj
kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den
nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako
prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí,
aby také existovalo.
Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.
Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním
je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde.
Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu
pochopitelně nemohl
nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím
materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti
zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.
Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších
akcí
pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího
prvního ročníku
každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve,
a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý,
jak přesně ono zpívané oficium
na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych
se nějaké zúčastnil.
Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc:
ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe
a na stránce letošního ročníku
byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci
Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").
-
čtvrtek 14. 7. 2022
-
sobota 16. 7. 2022
Repertoár
Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili
účastníci Letní školy liturgiky?
Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále)
všechny české, z Denní modlitby církve.
Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle -
úvodní verš,
hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria,
veršíky, otčenáš, orace
(žádné zpívané čtení nebo přímluvy).
Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné;
antifony všechny recto tono,
žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých.
Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11)
víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie:
k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského,
k ranním chválám chorální,
k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly
verše zpívané jednohlasně celým chórem
s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků.
Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky
a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval,
neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a
responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.
Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým)
společným zpěvem latinské mariánské písně
Solis praevia aurora fulgida.
Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku,
neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina
pod nadpisem "Mariánské antifony".
O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě
nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou
antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných
mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92).
Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku,
ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně
po nešporách nelze nic namítat,
nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné
mariánské antifony na závěr kompletáře.
Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár
zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií)
omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr)
a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr.
Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty
nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost
pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu
ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si
nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění
jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.
Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto
tři jejich sady.
Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden
systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři
hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický,
např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného,
a střídání tří různých systémů je kompromisem.
Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická:
množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti
oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou)
a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním
hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.
K otázce "účelu antifon":
písničky proti nudě jsou to!
Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily
na velice tradiční formy psalmodie:
všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají
dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu
např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů,
jak je předvídá VPDMC 121-125.279.
Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny
byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne
žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily
první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí.
Nedivíme se -
zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského
breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná
nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní,
jejichž forma prakticky vylučuje zpěv
i (esteticky únosnou) společnou recitaci.
Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé,
které se do breviáře nikdy dostat neměly.
Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad,
opravdu rád červený hymnář,
bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní
přeložený hymnář Liturgiae horarum,
ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře
pojala do své sbírky.
Chce se říci -
když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let,
nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat
kompletního Škráška?
Prostor a liturgické role
Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního
chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího,
uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení),
doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly
pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech.
Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž
do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace),
resp. na konci odcházel předsedající
s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech.
Liturgického oděvu užívali jen předsedající,
kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.
Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo
i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat,
a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém
se slavila každodenní mše svatá.
To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického
zákonodárství (srov. VPŘM 303),
ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by
okuřování pokoncilního oltáře
(z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné
chrámové lodi) bylo opravdu podivné.
V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením,
krátká čtení, přímluvy)
se vystřídali různí účastníci Letní školy.
Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování
antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria.
Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc,
přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání
(jak mu určuje VPDMC 256),
ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík
mezi psalmodií a čteními.
Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu
svěřuje nynější liturgické
zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného
(a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku,
ale na to nedošlo.
Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214,
výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají
kantoři.
Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo
Caeremoniale předkoncilní:
lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi);
lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup).
Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom
i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně -
někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři,
v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to,
že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající:
lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje);
lib. 2 cap. 5 par. 5 a
lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).
Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek
koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje -
zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně
liturgicky kompetentní shromáždění.
Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické
kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním,
a dával by tak dobrou příležitost
slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým
množstvím sólových předsednických vstupů, až to
katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví
často a mnoho, může zarazit.
Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech
(pokoncilních římských) liturgických forem.
Jiné hejty
Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování
liturgického kalendáře:
ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty
(ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit),
ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235
by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony
k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní,
ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a
z liturgického mezidobí.
Zvolené řešení, odchylující se od standardního
uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252,
ale nevidím pro něj rozumný důvod.
Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala
Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium.
To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35)
jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály.
Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením,
před níž se invitatorium nevynechává nikdy.
Závěrem
Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz
už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu
také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě,
kterou organizátoři považují za atraktivní
(jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem")
- a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně
chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je.
Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného
oficia samozřejmě nelze než přivítat.
Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál
zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem
škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně
představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně
ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru
nejkrásnější.
Je však třeba připustit, že daný zjednodušený
hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor
(popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích,
kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje,
nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto
nelze mobilisovat.
Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium
po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým
se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.
Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů
(samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky
má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout
snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou
jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě
přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě.
Tedy patrně připravit knížku s texty a notami
pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš
dost blízkou tomu
"novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své
diplomky.
Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného
i amatérským varhaníkům.
Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový
lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením
pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití
"ad experimentum donec aliter provideatur"
předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem.
Událost ve více ohledech překvapivá.
Liturgická komise České biskupské konference připravila
nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením
v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze
elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz
(...)
Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu
francouzského vydání
Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970),
byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého
překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými
starověkými, středověkými či současnými autory.
(liturgie.cz, 16. 2. 2023)
I když z hlediska hudební stránky oficia na tom
není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá
lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím
responsoria modlitby se čtením
víceméně ignoruje),
stejně se mi zdá vhodné
novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý
den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.
Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly
od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva:
vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993
a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře
v roce 2001.
Lekcionáře modlitby se čtením
Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské)
obsahuje jediný roční cyklus
lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny
počítají ještě s dalšími sbírkami čtení,
ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa
(dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n;
nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161).
Některé národy disponující odpovídajícími
prostředky a odbornými kapacitami
si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty,
které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily
samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala
a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů
a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících.
Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů
stejného určení a odpovídajícího uspořádání,
které nikdy nedostaly úřední schválení
pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře
pro potřebu jednotlivých
řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované
návrhy odborníků apod.).
Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného
lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ:
totiž o jeden z těch lekcionářů,
které si několik národů stihlo připravit
už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním
římským vydáním nového breviáře.
Vývoj předpisů a doporučení
Liturgia horarum, 1971:
VPDMC 162:
Mimo to mohou také biskupské sbory připravit
ve shodě s tradicí a povahou svého území
jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk.
Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.
(Zvýraznění v textu JP.)
Notitiae 1971, s. 289:
neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum,
dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel,
zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako
národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.
Notitiae 1972, s. 249n:
upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry,
podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony
"katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů"
z VPDMC 162:
jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit,
a nemělo by jít o autory dosud žijící.
Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri.
Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích,
mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také
dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením.
Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42).
Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve -
od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky
nějakou školu/proud v církvi (čl. 43).
Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání
v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).
Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum".
Dokument celý věnovaný
speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením.
Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců
pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla:
druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných
autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku,
pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11).
Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků
vytržených z různých míst spisu (čl. 12).
Při sestavování alternativních patristických lekcionářů
je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).
Úřední věstník Notitiae během let otiskl také
vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování
dvouletého cyklu
biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože
se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.
Autoři
| skupina autorů |
počet textů |
celkem |
| světci | církevní otcové | 18 | 22 |
| ostatní | 4 |
| premoderní autoři ne-světci | 2 | 2 |
| novodobí | nekatolíci | 2 | 20 |
| papežové | 2 |
| autoři francouzští/frankofonní | 14 |
| autoři němečtí | 2 |
(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně.
Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten
vždy jen do té první vhodné odshora.)
Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout:
náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla
VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho
francouzská předloha je starší než VPDMC.)
S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících
autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři
konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou.
Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl
zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve.
V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení
patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly
z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.
Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů
nekatolických autorů.
Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě
doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný
komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu
autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců,
které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár.
Autoritu vynikajícího
svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu
samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité
jen co se říká, ale neméně, kdo to říká.
Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství
se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou.
Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé
a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se
dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické
církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným,
co pohledávat.
Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu
Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako
vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy.
Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen
co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě
nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace.
Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose",
ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu
literárního díla.
Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský
původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné
nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů
číst i u nás.
Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona
byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože
v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.
Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti,
měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků
a vyznavačů totalitních režimů minulého století.
A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.
Texty
Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu
textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením
se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně.
Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře
zvyklý z těch nedělí a velkých svátků,
se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.
Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení
moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký
roku vydání samotného francouzského lekcionáře.
Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře
zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů
Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka.
Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil
čas a kulturní vzdálenost.
U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat,
že úplně nerozumím, co chtěl básník říci.
Jako by úryvku chyběl důležitý kontext
(nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí
poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami
na předpokládané znalosti).
Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný,
což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho
o překlad z překladu.
U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy,
si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány,
a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.
Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje
problematice specifické pro některý životní stav
(není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů),
je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob.
To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se
denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť,
nejčastěji reálně modlí.
Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická
čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat
církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství,
tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.
Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden,
zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé
novodobé německé autorky
ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá.
Ve Svatém týdnu celý liturgický rok
spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné.
Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická
tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář
skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne)
sobotou před Květnou nedělí.
Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje
do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba
přinést tam texty z toho nejlepšího,
co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje
k evangeliu dne."
Závěr
Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný
překlad půl století starého francouzského lekcionáře,
dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství?
Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní?
Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí
katolický samizdat?
Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické
literatuře?
Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze
na poli liturgie symbolicky cementovat koncil
v jeho těsně pokoncilní interpretaci?
(Srov. svatořečení obou koncilních papežů,
zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve,
který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI.,
a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie
a argumentaci, která ho provází.)
... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím
nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka
byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno
rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního
francouzského lekcionáře prostě
byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil.
Alternativní lekcionář pro chudé.
V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti
nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno.
Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro,
které není bez zajímavosti prostudovat.
Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů,
po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl.
Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161
je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování
o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních
církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby
se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře
ad experimentum,
ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký,
který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu.
Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří
na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Mše s nešporami v neděli 5. 2.
(záznam zde)
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.
(záznam zde)
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.
tl;dr
Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze,
chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením.
Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti
by mělo zjednat nápravu.
Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií
(ve smyslu VPDMC 73) a jejich
textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související
neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze
U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye
vyhlásil na rok 2009-10
tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň
"Rok
kněží",
s deklarovaným záměrem
"prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově,
aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo
silnější a účinnější"
(z úvodu papežova dopisu kněžím).
Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu
a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis
s nabídkou zapsání svátku
"Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis"
do jejich vlastních kalendářů.
Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý
slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to
"s bohatými duchovními plody,"
neboť
"celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy
Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich
úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení
kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí
kněžství povoláni ke služebnému kněžství,
k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení
v úplném darování se Bohu a církvi."
(Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L,
Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)
Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův
pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje,
že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl
tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)
Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického
kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to
rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015
byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku
a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.
Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku
ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství.
V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo
vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů.
Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství,
dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem
a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho
těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání
(jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye
ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží),
z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost,
a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou
povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku),
naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho,
že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.
Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze
je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem
officia propria pro aliquibus locis,
tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým
místním církvím a řádům povolovaných/udílených
formulářů pro svátky, které nejsou zapsány
ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím
církevních subjektů.
Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna
nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou -
nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře,
které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti
s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni
do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich
širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní
liturgické texty centrálně.
V předkoncilním propriu pražské církevní provincie
byla officia propria pro aliquibus locis
zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí.
Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního,
ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále
nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví.
Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého,
který byl v 18. stol. vypracován
pro české země, ale následně byl v rámci diskutované
správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly
o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni
a s bohatšími vlastními texty.
Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů,
mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní,
vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X.
(Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)
Otázka vigilie
Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek.
Pokud správně čtu VPDMC 73,
modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit
jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium.
Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm
slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.
Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící
texty podle potřeby doplnit ze společných textů.
Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by
určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři)
ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost?
Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem
dostatečně obeznámen?
Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto,
že náš svátek nikdy nemá první nešpory.
Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká
a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky,
které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou
svátky Páně (např. svátek sv. archandělů),
ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje
různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne
(např. Uvedení Páně do chrámu).
Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických
předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá?
Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností
zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři.
Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny,
které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune.
Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.
Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie
neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve.
Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie -
tedy textů o svatých mužích.
Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem,
který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii
"duchovních pastýřů" neznal a
z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví,
kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie
vyděloval toliko biskupy.
Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o
svátek z partikulárního kalendáře?
Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů
každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií
neříkají.
Pokud jde o svátky z českého národního propria,
je pravda, že žádný z nich
vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou
vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný,
pro které by se nedaly použít společné texty.
Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví
a řeholních společností
jsou takové, které texty pro vigilie nemají
ani u vlastních svátků Páně - příkladem je
paulínská rodina
se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra.
Na druhé straně však není problém najít propria,
která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha
svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) -
můžeme jmenovat
Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982
(texty pro vigilie na s. 642nn)
nebo vlastní texty
bosých karmelitánů,
(texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci
jednotlivých svátečních formulářů).
Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie
naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského
kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně
i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu -
starají v nestejné míře.
Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící
texty k vigilii nebyl nalezen.
Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný.
Bylo by vhodné, aby se
místní církve, které svátek slaví,
u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného
liturgického formuláře)
dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné,
že by to někomu stálo za to.
Náprava svépomocí
Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti.
Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit,
chybějícím oficiálním textům navzdory,
odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít?
S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika
"Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte"
(tak jako např. o slavnosti Krista Krále).
Náročnější je výběr antifony a kantik.
Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost
pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno
z textů, které již v breviáři figurují
(a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci).
Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné,
v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících
jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony
velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty).
Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické
(často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické".
Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním
a svátečním antifonám k evangelním kantikům.
Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná,
proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon
jiné liturgické funkce, ale podobné formy.
Favority jsou za mě následující tři.
Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu
modlitby se čtením
(určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny
dvěma dlouhými čteními).
Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala
mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony
ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže
nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.
-
Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře.
Aleluja.
(RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
-
Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.
Aleluja.
(RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
-
Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny.
Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu.
(k Benedictus ve středu Svatého týdne)
Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik.
Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých
nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou,
každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu
kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně
na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné.
Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil.
Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný
svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem
liturgické artikulace jeho ideového obsahu.
V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti
Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí)
a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru
marně hledají hlubší smysl.
Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené
pro prodloužené slavení
modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73),
ale lhal bych,
kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší
část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval.
K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně,
její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným.
Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal
o řadu let dřív.
Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající
od vrcholného středověku,
zahrnující kompletní textový repertoár oficia,
do té doby dílem rozptýlený
po různých knihách pro jednotlivé liturgické role,
dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti.
Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste
se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách,
nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu)
mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.
Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší
pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů
do jiných liturgických knih.
Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné
odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře,
kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně.
Ale když už si čas uděláte,
může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme,
příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium
v breviáři pro řadu příležitostí chybí a
jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.
- Narození Páně
- Zjevení Páně
- Nanebevstoupení Páně
- Nejsvětější Trojice
- Těla a Krve Páně
- Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
- Ježíše Krista Krále
- Uvedení Páně do chrámu
- sv. Josefa
- Narození sv. Jana Křtitele
- Sv. Petra a Pavla
- Proměnění Páně
- Nanebevzetí Panny Marie
- Povýšení svatého kříže
- Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
- Všech svatých
- všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela
... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích
breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch
otištěných.
Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému
řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti
se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít
mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá.
Reformovaná liturgie se štítí každého opakování,
vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní
perikopu snad nebylo vždy rozumně možné,
a otiskovat v breviáři pro každý
dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.
Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář
říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního
breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo
bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené
kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního
vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny
zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba
vedle breviáře ještě další liturgické knihy,
ale také je nezbytné věnovat
určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít,
ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.
Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty
a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit
ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti
Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová
náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného
slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální
povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak
rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie,
jejichž použití je volitelné.
Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě
i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat
všechny ty - a pouze ty - texty,
které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické
a v jiných liturgických knihách se nevyskytují).
Avšak vigilie se nerecitují povinně,
jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce
(VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout
slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"),
proto breviář ty jejich texty, které jsou společné
s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.
Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu"
má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou
dobou procházejí a udávají její ráz.
Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne
a responsoria v ranních chválách a nešporách.
Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle,
druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru
vyznačuje předěly fází dané liturgické doby.
Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně
začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící
se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla
do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata
svatodušní novéna).
A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle,
zpívá také 17. a 18. prosince.
Jak jsem něco takového vůbec nečekal,
v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve
zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo
listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni,
chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil,
že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden,
a tak jsem ho několik let zpíval.
Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy,
měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu.
Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem
v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo
srovnání s latinským breviářem:
nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva
dny předvánočního týdne předepisuje právě i
Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání.
Jak to vysvětlit?
Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři
jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu.
Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné,
ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu?
Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního
týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik
předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia
zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se
podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích,
ale zdá se spíš nepravděpodobné,
že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny,
a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou
referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.
Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor,
hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být
předkoncilní mnišské oficium.
To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a
pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou
dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184),
takže odtud vítr také rozhodně nevane.
Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty
těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria,
jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář
první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus
krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár
předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož
cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům
v týdnu, ale dnům podle kalendářního data.
17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení
jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní
responsorium.
Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová:
proč se 18. 12., když se v ranních chválách
čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích,
nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?
| 1.-3. týden |
předvánoční týden |
ranní chvály |
nešpory |
| neděle |
N 17. 12. |
|
1N: 1 Sol 5,23-24 |
| 18. 12. |
Řím 13,11b-12 |
2N: Flp 4,4-5 |
| pondělí |
19. 12. |
Iz 2,3 |
Flp 3,20b-21 |
| úterý |
20. 12. |
Gn 49,10 |
Srov. 1 Kor 1,7b-9 |
| středa |
21. 12. |
Iz 7,14b-15 |
1 Kor 4,5 |
| čtvrtek |
22. 12. |
Iz 45,8 |
Jak 5,7-8.9b |
| pátek |
23. 12. |
Jer 30,21-22 |
2 Petr 3,8b-9 |
| sobota |
RCH 17. 12.; 24. 12. |
Iz 11,1-2 |
|
Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak,
že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium
svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými
responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku
by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul,
kdyby se po nedělním čtení místo
nedělního responsoria zpívalo to feriální
(jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).
Když jsem na Facebooku
zaznamenal existenci adventního zpěvníčku
připraveného redakcí časopisu Duha
(Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu),
pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu,
kvůli oné nečekané ukázce
dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde
(str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku).
Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první
sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby
a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.
Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední
době při sbírání staročeských chorálních antifon:
písnička vzniklá dokomponováním dalších strof
na melodii české parafráze antifony Absterget Deus
ze společných textů o mučednících
v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.
Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj
českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde
uvádí antifonář Arnošta z Pardubic
(ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází).
A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství.
Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst,
že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.
Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem -
krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová)
devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje.
Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv -
ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují,
jak se proroctví o světle velkém naplňuje -
totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak
na to má reagovat malý zpěváček:
jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení
se na cestu" má spočívat, patrně pan farář,
paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou
mravoučnou hrou).
Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně,
nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu:
nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi
vágní "naději nese".
Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem,
začínají Ejhle a končí aleluja,
bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí
ani z hlediska použitého jazykového rejstříku,
ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.
Další obsah zpěvníčku,
(včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech
po písničce)
tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu
redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené
překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré
(Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt).
Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit,
že jsou zařazeny také písně figurující v červeném
(Blíží se k nám doba smilování;
Vítej, milý Jezu Kriste;
Z hvězdy vyšlo slunce)
i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.
U písně Blíží se k nám doba smilování
by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali
s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném
hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře",
ač by se slušelo uvést, že jde o píseň
ze Svatojanského kancionálu,
která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo
rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny
převážně existující české duchovní písně.
Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě
ostatních výše jmenovaných písní.
Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád,
jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom,
že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým
hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy:
vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch,
kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.
