Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky
sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti,
bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb
a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti.
Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí,
a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě
Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno
(když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi -
tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.
Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu
provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel,
byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta,
po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu
komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém
(vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný
tradicí ruského liturgického zpěvu).
Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.
[EDIT později během dne]
Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi
refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému,
ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný.
Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase
zapomenu:
Tys pravá matka věřících české země, /
vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, /
jímž je Kristus. /
A světlem víry /
zaháníš temnoty, /
ó svatá Ludmilo!
"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy
Factum est.
Mši i pobožnosti po ní následující přejdu
(i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se
možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět
víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské
liturgii).
Modlitba se čtením začala asi ve 20:20.
Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty
(kromě čtení) a trochou not.
Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány
poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky,
tak
dohledatelné dokumenty
ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu.
V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně
zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní
(nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního
správce.
Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru
podle VPDMC 73.
Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní
Ludmilo, révo.
Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý
nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy
některých modliteb v byzantském ritu.
Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed
presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou
začínal každé Sláva Otci.
Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval
opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím
odbyty všechny žalmy i jejich antifony.
Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv.
Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta
(co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih
římského ritu) a konečně čtení evangelia.
Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer
předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně
proložen).
Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily",
podpořeni modlitbami věřících,
"na další rok obnovit své závazky".
Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý
a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu
jakémusi institutu zasvěceného života,
jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl,
kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.
Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy,
což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou
přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr.
To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem,
vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci
jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu
před odjezdem posledního vlaku.
Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července,
v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je
ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka
nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy
k aktuálnímu stavu prací:
Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná.
Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů
nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly
přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik
v sídle zaměstnavatele.
To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu,
kterým jsem dlužil něco péče
(zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře
calendarium-romanum)
a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace
ordodo,
která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře
(ukázka pracovního výstupu).
Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí
a uspořádal dotazníkový průzkum
mezi uživateli sociální sítě signály.cz.
Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem
předpokládal.
Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení,
protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat
do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě
přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy,
kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by
to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak.
Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou
důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci
na českých zpěvech oficia se vrátím.
Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil,
kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo,
v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou.
Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí
i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě
v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku
zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně
zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je
od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim
tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia,
které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním
těším na poctivou zeď.
Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům
jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné
k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího
pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl,
a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já.
Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti
bušili a buší, se vůbec nedivím.
Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo,
když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal
zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912.
Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského
chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno
otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku),
výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu,
protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení,
ale ani žádné jiné zvuky.
V průběhu let opakovaně propadám ilusi, že už "jsem tam":
už mám vypracovaný hudební jazyk českého chorálu,
blízký chorálu gregoriánskému a přitom respektující
specifika českého jazyka, už si umím uspokojivě poradit
se zhudebněním každé české antifony. Není náhodou, že takový
dojem nejsnáze roste, když se delší dobu nezabývám již
hotovými zpěvy. A pak se tato iluse vždy znovu tříští,
když znovu sedím nad antifonami, které jsem složil
před delší dobou.
Neuspokojivé zpěvy pak přepisuji - některé již potřetí nebo
počtvrté. Je možné pozorovat určitý vývoj. Je to ale vývoj
k větší kvalitě a zralosti, nebo vývoj sledující jen nahodilé
posuny osobního vkusu? Je to cesta vpřed, k cíli, nebo jen
jakési tvůrčí bloudění či chození v kruhu?
Pracuji na tom, aby nejpozději v řádu několika let spatřil
světlo světa úplný český antifonář. Přinejmenším stejně
pravděpodobná se však jeví možnost, že místo toho budu moci jen
konstatovat fatální neúspěch a nanejvýš vybrat několik
málo kousků, které se (spíš náhodou) podařily a mohly
by být hodné zachování.
Vidina jiného fatálního neúspěchu - že antifonář sice
ke své spokojenosti dokončím a doplním teoretickým pojednáním
o českém chorálu, ale vůbec nikdo z něj nebude zpívat -
mě neděsí.
Jednak vím, že tu a tam už někdo moje zpěvy zpíval,
a to jak soukromě, tak i při veřejně slavených nešporách;
jednak mě vpřed nežene vidina "úspěchu na trhu",
ale nepraktický idealismus, který hledí na dílo samo o sobě
a na lidi okolo se příliš neohlíží.
Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo,
kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin:
litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám
do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.
Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu
se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají.
Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti
Seslání Ducha svatého: abych,
pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti,
viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.
Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení -
asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě
ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí
v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky.
Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty
pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde
na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu -
předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře
jsem v katedrále neviděl.
Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami:
na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc,
se recitovala velikonoční mariánská antifona
Regina coeli; po požehnání se zpívala
(jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona
Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a
modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný
přídavek nad liturgický rámec nešpor;
se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených
nešporách liturgie hodin počítá jako s možností
(viz úplně poslední rubrika
v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve),
ovšem bez verše a modlitby.
Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám
známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou
antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít
o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky
do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické
blogosféře obvykle titulované "reform of the reform";
hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv
předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi,
kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby
podržely až do našich dnů.
Jen telegraficky k aktuálnímu stavu prací:
1. Na podzim jsem ohlásil, že usiluji o dokončení
Antifonáře k Denní modlitbě církve někdy v průběhu roku 2018.
I když ještě relativně hodně času zbývá, již nyní jasně
vidím, že se to při nynějším tempu prací nestihne,
protože kousků vyžadujících opravu nebo přepracování
je opravdu hodně a práce postupují, jak postupují.
Navíc je můj plánovaný návrat do školních lavic nepochybně
dále zpomalí. Další termín se zatím neodvažuji dávat.
Snad jen mohu říci, že déle než deset let bych na antifonáři
pracoval nerad.
2. Pojal jsem úmysl připravit jako jeden z vedlejších výstupů
projektu In adiutorium českou verzi Graduale simplex.
Tento latinský "graduál pro menší kostely", jak známo,
nahrazuje zpěvy mešního propria zpěvy vesměs
původně určenými pro oficium (a tedy kratšími a jednoduššími).
Já už většinu antifon mám složenu, zbývá tedy "jen"
vyhledat kousky odpovídající těm v Graduale simplex,
doplnit něco málo těch, které
Graduale simplex nesdílí s pokoncilním breviářem,
a všechno to uspořádat v knížní sazbu.
Inspirací je mi nizozemské
Klein graduale
z pera Stevena van Roode. Doufám, že tak alespoň trochu
potěším kolegy, kteří mě už před lety nabádali,
že spíše než antifonář je třeba připravit český chorální graduál.
Přinejmenším z hlediska kalendáře a liturgických textů
se dnešní (v době zveřejnění článku už včerejší)
den, kdy si připomínáme sv. Zdislavu,
slaví nejslavněji v Řádu kazatelů,
kde má stupeň svátku nebo slavnosti
a tomu přiměřené vlastní texty.
To je dobrá příležitost k nahlédnutí
do dostupných dominikánských liturgických zpěvníků.
První část
Zpěvníčku k průvodu po nešporách
tvoří řada antifon, doplněných vždy veršíkem
a modlitbou.
O Panně Marii nepostradatelná Salve, Regína
(jako všechny staré řády mají i dominikáni svůj vlastní nápěv,
dostatečně podobný i nepodobný těm ostatním);
o sv. Dominikovi antifona O Lumen
a responsorium O Spem miram.
Z mého pohledu nejpozoruhodnější jsou dvě zbylé,
věnované místním dominikánským světcům.
Antifona o sv. Zdislavě Manum suam
je poměrně jednoduše stavěná v osmém modu.
Nepřekračuje jeho standardní ambitus, nejdelší melismata
se omezují na tři noty.
Nevykazuje žádné křiklavé nedostatky, ovšem to, že každá fráze
končí na finále, působí pokud ne přímo únavně, pak rozhodně
spíše prostě. Inopi mi zní jako tvrdý náraz -
jako by si melodie říkala ještě o jedno melisma na druhé slabice.
Text antifony je vzat doslovně z Přísl 31,20.25
ve vulgátním znění.
I kdyby antifona nebyla určena k oslavě světice povýšené
ke cti oltáře teprve nedávno, doslovně biblický text
i charakter nápěvu ukazují na vznik v prostředí,
které se neodvažuje latinsky básnit a skládání
chorálních melodií v něm není právě běžný způsob hudebního
projevu.
Na druhou stranu použití textu Vulgaty by mohlo ukazovat
na starší původ. Antifona na poměrně nespecifický
biblický text by mohla
být vzata např. z nějakého staršího obecného formuláře.
Antifonu s podobným textem
databáze Cantus zná z formulářů o sv. Anně.
Jak jiná je antifona Ave florum flos!
Text je formulován jako modlitba oslovující sv. Hyacinta.
Je rýmovaný, bohatá přirovnání se neštítí klišé a
superlativů - vyjadřuje se jazykem středověkých rýmovaných
oficií, a i charakter nápěvu tomu odpovídá.
Vzhledem k tomu, že sv. Hyacint byl svatořečen již r. 1597,
diagnóza možná není daleko od pravdy.
Vznikla antifona v Čechách? Nebo v Polsku?
Zdá se, že čeští dominikáni jsou, přiměřeně svému specifickému
poslání a pěveckým schopnostem dnešní populace,
ve věci zpívaného oficia spíše úsporní, při zohlednění zásady
odstupňované slavnostnosti. Je mi ale moc sympatické,
že se, jak se zdá ukazovat antifona Manum suam,
starají o svůj poklad chorálních zpěvů nejen jako jeho
opatrovatelé, ale i pokud jde o jeho rozšiřování.
Že dominikánský chorál není mrtvý exponát nebo jednou provždy
uzavřený kánon, ale budova principielně otevřená přístavbám.
Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší
satelitní web: na adrese
praga.inadiutorium.cz
budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky
pražské provincie (Čechy).
Motivace
Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky
podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším
problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků
pražské provincie.
Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení:
Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil
před lety na webu
Editio Sancti Wolfgangi;
tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem -
prakticky se omezujících na denní hodinky svátku
sv. Jana Nepomuckého.
Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy
s jejími knihovnami a archivy,
co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již
před delší dobou načaté,
a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit:
zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích,
dohledat, systematicky srovnat existující varianty,
a později na základě
tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání
dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek
konstatovat a napravit.
Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek
k římskému antifonáři.
Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji,
chci následně stejně naložit i s pokoncilními -
z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.
Vývoj textů
Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval,
již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací:
přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a
šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále.
Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své
diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť
právě na ní moje studium ztroskotalo.)
Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují
běžný typ pražského breviáře rukopisného.
V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní
zpívané oficium možností nejen teoretickou
(srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé
církevní instituce, jako byla
karlštejnská kapitula)
a nápěvy pro ně proto existovaly.
Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch
jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou
citelného úpadku praxe zpívaného oficia:
pražská Officia propria ve svých jednotlivých
vydáních některé texty postupně
nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad,
že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře.
Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny
do pražského propria vydaného r. 1677
("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou
většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune,
budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident),
ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.
Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou.
Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze
označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím:
kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek
tohoto žánru v pražském provinčním propriu,
oficií sv. Václava a sv. Ludmily.
Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně
prosaické a často jde o více či méně doslovně citované
biblické úryvky.
Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je,
co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava
při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská
kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium?
Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj?
-- Zatím jsem nenašel žádný dokument,
který by na tuto otázku dával odpověď.
Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby
se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových
vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily
s hymny z commune.
Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta.
Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce
prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché,
podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků
v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec,
Cecílie).
Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře
opět dobou klidu.
Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní
oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém)
a svátky nástrojů umučení Páně -
a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených
(Anežka, Hroznata).
V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu
byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového
společného česko-moravského propria dílem složeny nově,
dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak,
jak vyšly z reforem r. 1865.
Edice a její zásady
Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře
bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských
textů dotčených svátků.
Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé,
že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený
(kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním
kantikům z dalších svátků), považuji za důležité
znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu
a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky
připouštějí jejich použití
(VPDMC 274:
"Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu,
ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici")
a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému
antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější
oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout
vhodný výběr ze starých zpěvů.
Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní
nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici,"
a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká.
Já však mám zato,
že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto,
že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření
složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit
na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony,
jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici"
jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách.
Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou
nikoho zavazovat.
S ohledem na její praktický účel jsou formulovány
zásady pracovní edice:
-
omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů
pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
-
postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny
obsahující notový záznam ke sledovaným textům
(tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience
nebo doby vzniku)
-
cílem je spíše poznání změn a případného
vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
-
přednostně zpracovat digitalisované rukopisy
(protože je to časově a logisticky méně náročné a takto
získaná data
jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny
hůře dostupnými)
Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných
při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
-
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti
nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení
některé noty
-
vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely
srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka",
kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu
Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím
formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál,
který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat
a vybrat z něj varianty pro edici praktickou.
Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost
skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu?
Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje?
Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější?
Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...
Závěrem
Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor
středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů
současných, zdaleka není osobou
povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti
středověké musikologie. Zdá se mu však lepší,
aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který
přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých
zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory,
než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů
scházely příslušné chorální zpěvy.
Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel
článek o křestních nešporách.
Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.
Paschalis sollemnitatis 98
Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích
nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu
kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis.
Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98
(podrobně o něm v úvodu seriálu):
98.
Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto
neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení,
Praha: Sekretariát ČBK, 2001.
"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést".
To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem,
že je v intencích okružního
listu možné zavést křestní nešpory i tam,
kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno
zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese
zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést".
Tento názor patrně sdílí i autor článku,
který se sice vůči oficiálnímu
překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje
výrazem "obnovně zavést".
Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"
Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly
tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly,
aniž by byl dán přesnější popis.
Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí
premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově,
druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.
Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017
Někdo se možná bude ptát:
můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku,
nebo jako u sv. Evžena v Paříži,
slavit křestní nešpory
i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře,
ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory
inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?
Je užitečné zeptat se, jakým právem
se v článku popsané křestní nešpory slaví.
V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci
"řádné formy římského ritu", z titulu
partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu,
jak je vtěleno do dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory
konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící
liturgii v mimořádné formě římského ritu -
podle předkoncilních liturgických knih pařížské
arcidiecése (viz
komentář a přiloženou brožurku s texty a notami).
Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit,
zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí
pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy -
a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně
na základě motu proprio
Benedikta XVI. Summorum pontificum -
anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní
po delší době obnovené.
Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje
svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle
(srov. VPDMC 246 a 247),
ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby.
Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým
právem, podobně jako v premonstrátském řádu:
tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních
nešpor pro české a moravské diecése".
Ústřední prvek křestních nešpor -
průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu -
však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém",
jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám.
V jednom z dřívějších článků jsme podali
návrh, jak to udělat
(v samostatném článku pak vyšly české texty);
hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná
v pražské katedrále.
Závěrem
Nezbývá než vyjádřit naději,
že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat
křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu
premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického
dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí,
a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby
jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvy
míst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená".
(Viz nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny".)
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první
neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku
Místa).
O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy
vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.
Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci
katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích
pro ten účel přistavených v chóru před,
resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky
a kněžstvo.
Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan
vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím.
Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly
vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových
Nedělních nešpor.
K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan
regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil
se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok?
Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní?
A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat
"chorálně"? (Srov. také podobnou praxi
v Ústí nad Orlicí.)
Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků.
Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů
antifonou bylo dodrženo, jak je
v Nedělních nešporách vyznačeno.
Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi,
neměl před sebou
text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních
žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony,
musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení
psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok
směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat
žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen"
odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat
při responsoriálním žalmu mše.
Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela"
(pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše
v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně;
lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon)
a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon
jsou složitější než nápěvy žalmů.
Několik možných vysvětlení mě napadá.
Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii
pokoncilních nešpor.
Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon
postavit je účastníkovi před oči vícekrát.
Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou.
S posledním bodem nelze než souhlasit,
ale není to problém psalmodie vůbec,
nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů -
srov. co k tomu bylo řečeno
v jednom ze starších článků.
Jeden postřeh k liturgickým postojům:
Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel
klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou
liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá
nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu
je nezbytné vstát.
Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav
Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily
varhany), eucharistické požehnání
a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří
jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum)
s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen
v době postní.
A já jsem, přesně podle
dobré rady na webu sboru
Cantores Gradecenses,
pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.
[EDIT 5.4.2017]
Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné
skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula
patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného
oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří
naprosté prvenství.
Každé pondělní a čtvrteční ráno je
možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám.
Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části
recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického
zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.