Předkoncilní české mariánské nešpory

3.8.2019 19:43 | kategorie: Knihy | Komentáře

Diplomová práce, na kterou tu již bylo upozorněno, má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec, bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení. Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně předpokládat. Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky (nejčastěji nešpory) však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá. O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší pozornost.

Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší, jsou publikace obsahující notované české antifony. Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období 1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady nešpor, zbydou nám prameny tři. Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory ze společných textů o Panně Marii. Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.

Notované antifony mariánských nešpor (zdrojový kód) ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel, při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech notačních zvláštností toho kterého pramene. Kdo upřednostňuje přímé studium originálu, kancionál Cesta k věčné spáse najde v knihovně Libri nostri, nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve varhanním doprovodu (naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního notovaného vydání zpěvníku). Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný mně známý exemplář.

V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované diplomové práce.

Představení

První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23), obsahující mj. české nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý výběr svátků, vyšel r. 1863. Nešporám už tu byl před lety věnován článek, kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené. Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem a bez nápěvů. České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření, v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí, soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie). A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář) Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a (pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem, aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar, maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.

Ferdinand Lehner: Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29). O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.

Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii. Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune (s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).

Brněnský diecésní kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více, než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný, s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.

Český kancionál (kat. č. 53) vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější, čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor. Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované. (Už před lety jim tu bylo věnováno po článku: mariánské nešpory, nešpory o Nejsvětější svátosti.)

Texty

Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných latinských textů. Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní zásobu, pravopis a tvarosloví. Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické, že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů) doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského commune, na úkor věrnosti překladu usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii. Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat: Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu z prvních nešpor (Sancta Maria), přičemž v Českém kancionálu je přeložena její obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona z nešpor druhých (Beatam me dicent).

Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon, které tu máme před sebou ve starých českých překladech, se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse. Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat, v prvních nešporách mariánského commune, ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie a v pondělí třetího adventního týdne. (Oficiální české znění: Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.) Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně, tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad úplně beze zbytku.

Prameny a notační systémy

Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů dělí bezmála půl století (1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka, ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání a v interpretační praxi gregoriánského chorálu. Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu. Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem, liší se však hodnota "základní chorální noty" a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis pracuje.

Pramen Hodnota "základní noty" Užívané hodnoty
Lehner: Nešporní antifony půlová půlová, celá, čtvrťová
Cesta k věčné spáse čtvrťová čtvrťová (osminová )
Český kancionál osminová osminová, čtvrťová

Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění před sebou? Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál, bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912 v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy. Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů. Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí do systému moderní notace, zatímco Český kancionál do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu o způsobu interpretace.

Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu) "dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného," není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 - tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné "řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem) novověkých vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně) se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not: základní brevis (ležatý špalíček), dlouhá longa (má navíc nožičku), krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů). Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not, které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá. O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled, ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru, když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu (samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu: brevis je nota recitační, nemá pevnou délku, ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu; longa pak značí určité prodloužení (ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis), semibrevis zkrácení.

Nápěvy

I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy. Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty, nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)

V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí, jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou "ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem, který v chorálních melodiích není obvyklý (ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).

Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře, jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme. Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy co do souladu textu s nápěvem. Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý. Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová) melismata na zcela nevhodných místech: "oooo-bejme" (2. ant.), "do po-koooo-jee" (3. ant.), "vstaaaaň" (4. ant.). Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ: latinská antifona sice má na stejném místě stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et", nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď", ale dvouslabičné "veni". Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu melodie s textem. Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním ("černá jsem, ale krás"), to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" - a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení," prosím o nahrávku, protože já to neumím.

Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci, že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží, dlouhé melisma se tam dobře snese.

Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš horší, než aby se lepšila. A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu (sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou) nevěstí nic dobrého. Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv (zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy k antifonám ze Svatojanského kancionálu"), na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře, kde se ovšem jeden žalm zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami. (U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus, a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.) To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných předloh - buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem, nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři. To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám k tomu píše:

Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech. (V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP) Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.

Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem, že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí na finále kýženého modu. Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení. Každopádně výsledek je vesměs tristní. V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako předehra k písni), v horších případech je antifona zohavena k nepoznání, protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly. Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky, nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné, že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi v současnosti jen jeden jediný).

Závěr

Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině 19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury, vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony, ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky - nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon). Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných českých vánočních matutinech. Třeba i na ně časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.

Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem. V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů (mj. mladoboleslavský František Hruška) referují o tom, co si pro vlastní potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu". Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.

Na závěr přidávám čtenářům pro radost odkaz na jednu rukopisnou památku, o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou: prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol., který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém (to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové antifonáře einsiedlenské kongregace) a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865 (to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je), má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie tužkou připsán český překlad, evidentně určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace). Překlad je roztomilost sama, doporučuji. Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom, že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém benediktinském klášteře.

Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

10.6.2019 11:31 | kategorie: Texty | Komentáře

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)

Temné hodinky budějcké

20.4.2019 02:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně postrádal: veřejně slavená modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210. A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních "temných hodinkách", letos tu prvně slavených v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.

Slavily se tu jen páteční a sobotní ("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer. (Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960 věnované speciálně "temným hodinkám": "Si Officium peragatur in choro vel in communi, Matutinum non anticipatur de sero".) Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky Bílé soboty. Podle rozpisu na webu fssp.cz jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály: tři oficiálně se tvářící dámy v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela. "Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané." Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily: bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.

Svižným krokem jsem tam dorazil stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav, na temné hodinky už bylo všechno připraveno. Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel liturgický průvod a hodinky se konaly coram sanctissimo. (Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem "temných hodinek", ale budiž.)

Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy, bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení. Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři, takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních, jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat skutečnosti. Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.

Neobešlo se to (jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel, a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně) bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu. Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii dávaly tušit, že z neznačkovaných textů, což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch, kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré. Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E se třemi přípravnými slabikami a melismatem na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice. Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat na prstech. (Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných latinských textů natrénované víc, než kdokoli z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také vícekrát ztratil.)

Na ceremoniích se silně podepsal trvající výstav. V presbytáři se nesčetněkrát (lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo před monstrancí na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.

Když po Christus factus est všichni poklekli a recitovali žalm Miserere, běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo, ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm: "pre-1955"!

Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel kompletní veřejně slavené tenebrae. Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště, já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji překládanějším částem breviáře, takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno vybavit některým z řady překladů (Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů? Hejčl? Viz katalog v příloze pisatelovy dimplomky) a sledovat texty v mateřštině. Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.

Předkoncilní překlady z breviáře - zveřejněno

31.3.2019 16:04 | kategorie: Jiné | Komentáře

Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí dává na vědomost, že dříve avizovaná diplomová práce o předkoncilních českých překladech z breviáře byla včas odevzdána a ode dneška je volně přístupná v úložišti theses.cz:

"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971

Práce není tak kvalitní, jak bych si přál, a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr k množství vynaloženého času (od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce; velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci, jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta). Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu, že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat a s nímž se dá dále pracovat.

Zveřejněny jsou i zdrojové kódy sazby spolu s celou historií jejího vzniku. Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali o sázení závěrečné práce v LaTeXu, jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty, na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů, tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich generují jednotlivé části práce. Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech, do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost existujícím nástrojům převést, a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním dalších pramenů aktualisované) webové presentace.

Příští rok

9.12.2018 00:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého magisterského studia teologie. Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat - na magisterské studium plynule navázat doktorským, pravděpodobně v Olomouci. Už v říjnu jsem psal, že (a proč) teď z (latinského předkoncilního) oficia zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává. Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející, naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem českého antifonáře.

Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia nevypadají příznivě. Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí (snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům - důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně a nikoho to neobtěžovalo) a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat na opravě zpěvů co nejvíc práce. Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek - třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.

A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna" (přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat "to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna' na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl"; já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil všechno, co rozumně vynaložit šlo, a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.

Od sousedů (skoro) ticho

8.10.2018 20:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

V Českých Budějovicích jsem rok. Pohled do historie aktualisací ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější, i když už předtím došlo k citelnému útlumu. Loni touto dobou jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení, aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo. (Srov. titul tehdejšího článku "Od sousedů chorál".) Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty ve starší cihlové zástavbě. Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel, ale po akustické stránce jsem si nepolepšil. I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol., od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo. Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl. To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí" (o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají oba sousedící domy každý svou vlastní).

Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci by bylo nemravné. Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů, na mě v posledních měsících dolehla ještě víc, a přestal jsem zpívat i nešpory. A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)

Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho, co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným. "Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům." "A nejlépe někde v pustině," dodávám já. Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi" (i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé, v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet mohl, ovšem všechno nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci) nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt" s trochou akustického tuningu, ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt (ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé nadšení pro masivní odhlučňovací opatření. (Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)

Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe, že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně není nic špatného - "můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také, nebo se sami akusticky odizolovat" - ale tuhle možnost nevidím jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému "akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium do konce silně závisí.

Na sv. Bernarda ve Vyšším Brodě

20.8.2018 23:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard. Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře. Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech, přirozeně vedly včera na poutní mši do bývalého kláštera Zlatá koruna, a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory do Vyššího Brodu.

Nešpory byly celé zpívané. (Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo sváteční výjimka.) Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal (což je ovšem nevědomost zaviněná), a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen - mj. extrémně prostou mediací prvního modu, tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je jakoby nové initium, zpívané po ní.

Celkově byly nešpory odzpívány důstojně. Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?), zbytek chóru spíš tiše přizvukoval. Protože jsem si připravil a s sebou přivezl noty (na sledování, ne na zpívání), neušlo mi jedno citelné zjednodušení: všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou - totiž pod první "Viae viri sancti". Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat "Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já, skrývá nejednu intonační past. (Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední, kdo by mu to mohl vyčítat.) Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po. (Na to upozorňuji, protože je to divné. "Duplikování" antifon v řádu tradiční nebylo, a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.) Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách (trapistický hymnář z r. 1909, hymnář přímo z Vyššího Brodu): na poslední slabice bylo punctum c nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)

[EDIT 21. 8. 2018] Myslí se na poslední slabice každé strofy. Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář CZ-Pu XIII.A.12 (Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn. Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední melisma předposledního verše každé strofy, které je položeno o slabiku dříve.

Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád, že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti, a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost toho využít.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

4.8.2018 01:12 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

[EDIT 24. 12. 2018] Doplnění přehledu: I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti sv. Mikuláše. Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12., první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"), které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.

Předkoncilní překlady oficia do češtiny

15.7.2018 22:55 | kategorie: Jiné | Komentáře

tl;dr Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných článků nepřibývá; místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.

Když jsem tady v roce 2012 psal o částech oficia v 19. a první polovině 20. stol. přeložených do češtiny a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce. Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné, neméně zajímavé, ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné), až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách) v létě 2014 srazilo vaz. Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů, ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam, odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do zpracování tématu sám. Ujistil jsem se, že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující liturgiky, a podle hesla "co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy" (prof. Weis) jsem se pustil do psaní. Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto. Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.

Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská, ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná i bez znalosti starých jazyků. Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru "lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené reprodukce malého množství základních typů, což na první pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat do přehledného systému. Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.

Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění, když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.

Bibliografická metadata

29.5.2018 19:20 | kategorie: Web | Komentáře

Delší dobu mi v hlavě leží otázky, jak na webu nejlépe citovat a jak to internetové citování usnadnit. Na první pohled by se mohlo zdát, že citace s těžkopádnými bibliografickými záznamy patří do "papírového věku", a když dnes jeden internetový zdroj cituje druhý, místo citace dobře poslouží prostý hypertextový odkaz. Ve skutečnosti to ovšem tak jednoduché není. Pokud se jako jediná reference na citované dílo použije jeho URI, je v delším časovém horizontu ohrožena integrita citujícího díla, protože citovaný zdroj s nemalou pravděpodobností časem zanikne nebo změní adresu. Trvanlivá citace i na internetu nutně obnáší nějakou formu zkopírování bibliografických metadat do citujícího díla (nebo nahrazení přímého odkazu na citované dílo nějakým trvanlivým identifikátorem, např. odkazem do bibliografické databáze s garantovanou trvanlivostí záznamů a jejich adres - ale to je zatím možnost spíš hypotetická).

Když jsem před delší dobou blog doplnil o generování bibliografických záznamů a strojově čitelných metadat ve dvou různých formátech, spíš než o praktické opatření pro dobro uživatelů šlo o formu "přemýšlení nahlas". (Články z webu In adiutorium samozřejmě nikdo soudný necituje, a když přeci, tak tak sporadicky, že pro to není potřeba programovat podporu.)

Nedávno jsem se na stará kolena zaregistroval na Wikipedii a začal pomalu pracovat především na kultivaci existujících českých stránek týkajících se oficia. Narcismu ne zcela prost, do jednoho hesla jsem vpašoval i citaci dvou článků z tohoto blogu. Wikipedie umožňuje automatické generování bibliografického záznamu pro článek na základě jeho URL. To mě samozřejmě zaujalo a hledal jsem, jak to funguje.

Za generování citací je zodpovědné MediaWiki rozšíření Citoid; to se zase spoléhá na službu Zotero. Dokumentace má tendenci svést čtenáře k domněnce, že pro každý internetový zdroj, který má být skrz Citoid citován, je potřeba naprogramovat Zotero "translator" (kus kódu, který díky znalosti struktury stránky nebo nějakého interního API webu umí bibliografické údaje extrahovat). To by pochopitelně pro malý a bezvýznamný web, jako je ten náš, nemělo smysl. Ve skutečnosti však Zotero při dobývání metadat z internetového zdroje, pro který nemá speciální "translator", zkouší použít výchozí, které hledají metadata podle několika rozšířenějších standardů.

Jednoduchý standard, umožňující opatřit každý článek strojově čitelnými daty podporovanými co nejširším spektrem nástrojů, je přesně to, co jsem si vždycky přál. Proto jsem si po zvážení možností jeden vybral a implementoval ho: DC-HTML, metadata podle iniciativy Dublin Core, zakódovaná přímo v (X)HTML dokumentu jen pomocí tagů link a meta. Nejen automatická citace na Wikipedii teď díky tomu umí z článku kromě titulku zjistit i autora (jak si žádá již zmiňovaný narcismus) a datum a čas vydání.