Notové materiály vytvořené v rámci projektu In adiutorium jsou sázené
aplikací LilyPond,
popř. kombinací LilyPondu a LaTeXu,
což mj. znamená, že výsledná grafická podoba sazby je generována ze zdrojového kódu,
tedy z plaintextového souboru, který obsahuje data k zobrazení zapsaná pomocí
pro ten účel vytvořeného umělého jazyka.
Zdrojové kódy (vč. kompletní historie jejich vzniku a vývoje)
jsou uložené v git repositáři na službě GitHub.
Jedním z příjemných vedlejších účinků je, že zdrojové kódy všech notových materiálů budou -
díky novému archivačnímu programu, který společnost GitHub rozjíždí -
napříště dobře uložené na více místech, a (z titulu toho, že projekt je v době sběru
dat pro archivaci aktivní) snad i ve speciální časové schránce
"GitHub Arctic Code Vault".
Praktický užitek pro budoucí generace to velmi pravděpodobně nemá žádný,
ale představa, že (když alespoň některý z těch několika paralelních způsobů archivace
přečká všechny nepřízně doby) za 500 či více let badatelé budou mít moje neumělé zhudebnění
Denní modlitby církve k disposici (odhlédnuto od toho, že si ho v té záplavě nahromaděných
archivovaných dat nejspíš nikdo nevšimne, a i kdyby si všiml, pravděpodobně ho nebude zajímat),
mě samozřejmě blaží.
Nic to ovšem nemění na tom, že za nejlepší způsob dlouhodobého uchování výsledků projektu
i nadále považuji
vydání úplného českého antifonáře
a rozmístění jeho výtisků do různých knihoven.
tl;dr
Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP,
zveřejněný na webu liturgie.cz,
u/opravil jsem ho a tady nabízím
(pro zájemce též zdrojový kód:
gly,
gabc).
V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.
[EDIT téhož dne odpoledne]
Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat,
je pro rok minulý. Tak znovu a lépe:
noty pro rok 2020
(zdrojový kód:
gly,
gabc).
[EDIT 5. 1. 2019]
Protože příprava těch not je práce mechanická, každoročně opakovaná a dá se automatisovat
(jak výpočet kalendáře, tak opatření textu nápěvem),
a protože jsem při pátečním večeru dostal chuť naprogramovat něco malého pro radost, tady je
skript, který umí připravit noty pro libovolný rozsah let
a tady pdf dokument s vygenerovanými notami na příští půlstoletí.
Na webu liturgie.cz se objevily
noty
pro letošní
ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně.
Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text
připravil P. Filip Boháč OP.
Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu -
ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného,
ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu,
resp. adaptace chorální melodie na český text.
Nápěv je převážně recitativní, podle
"Gerbrichova pravidla"
by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy.
Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet,
a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu
a v Čechách se všeobecně používá.
Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl
závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění
v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen").
Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? --
Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti.
Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma.
Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém,
dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova)
mi zní velice nepřirozeně.
Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném
"českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí
a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo.
Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."
Nápěv z webu liturgie.cz s vyznačenými místy, která jsem se rozhodl upravit.
Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text,
je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním
a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně.
Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít,
tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky.
Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný.
Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění
chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.
-
Ohlášení pohyblivých svátků
-
Exsultet
Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice
závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy.
Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění)
takto dlouhé melisma neobsahuje.
Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika
nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes,
kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky.
Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.
Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého".
To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova -
dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné.
Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám
(jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty").
Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese.
Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná
ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.
Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě),
ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata
vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil
od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé).
Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.
Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním,
použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení),
byl na samém začátku článku.
Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text"
(třeba v podobě hejtů na provedené úpravy)
jsou srdečně vítány
na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.
Od posledního plánovacího článku
je to zhruba rok. Tehdejší plány v zásadě vyšly: studium teologie jsem dokončil,
místo městského bytu s dvojími sousedy za tenkými zdmi
jsem si pronajal malý domek nedaleko svého rodiště,
kde moje hudební aktivity nikoho neruší,
vrátil jsem se ke každodennímu zpívání
části oficia a v posledních dnech konečně i k práci na opravě českých antifon
a responsorií. První výsledky zveřejním v nejbližší době.
Loni jsem napsal, že
"nemám žádnou představu, kolik toho stihnu,
ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně."
Když jsem o prioritách přemýšlel teď, rozhodl jsem se jinak.
Nebudu postupovat podle stupně slavení od nejvyššího k nižším,
ale podle svazků breviáře, resp. podle svátečních okruhů.
Pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních
prázdnin a za tu dobu bych rád do finálního stavu dostal předně
zpěvy užívané po větší část roku - tzn. žaltář a základní nápěvy;
v druhé řadě pak co možná úplný obsah prvního svazku breviáře
(doba adventní a vánoční),
přičemž temporál má prioritu před sanktorálem a v rámci obou
mají přednost svátky vyššího stupně před nižšími.
Pro nadcházející rok tedy upouštím
od "práce v rytmu liturgického roku" -
bude to z velké části "rok adventní a vánoční".
Základní nápěvy se z nynější předběžné podoby,
nabízející v některých oddílech různé varianty, změní do podoby konečné a autoritativní,
kde nabízení více alternativních variant nápěvů (pokud tedy někde zůstane zachováno)
již nebude projevem nerozhodnosti či bezradnosti (jak jím často je teď). Vyplním všechny mezery
a vedle stávajícího notového listu připravím i sazbu (později bez větších úprav použitelnou
jako součást Antifonáře k Denní modlitbě církve) se všemi potřebnými
rubrikami a návodnými texty.
Pokud se mi podaří dostat do konečného stavu antifony a responsoria ze žaltáře
(další důležitý cíl),
připravím patrně i sazbu notovaného žaltáře (nedůležitý volitelný cíl).
Další je ve hvězdách. Každopádně neplánuji v následujícím roce připravit
žádnou další část sazby budoucího antifonáře.
Je možné, že podaří-li se mi finalizovat zpěvy alespoň vybraných svátků,
připravím pro ně sazbu sešitů s kompletními texty a notami (vč. značkovaných žalmů),
srovnatelné např. s těmi, které používá
pražská katedrální schola.
I když "liturgické zpěvníky na jedno použití" osobně nemám rád,
vím, že v reálném liturgickém provozu najdou uplatnění mnohem spíš,
než úplný antifonář. (Který nicméně zůstává konečným cílem mého snažení.)
Také by snad mohly zpěvům poněkud pomoci do světa, protože jak oproti dosavadním
notovým listům, tak oproti úplnému antifonáři jsou výrazně snáze použitelné.
Tolik plány vážné a závazné.
Před časem jsem dostal konstruktivní zpětnou vazbu, že web nově příchozímu
příliš nepomáhá do problematiky zpívaného oficia proniknout,
ani zorientovat se v během let narostlém obsahu blogu. Je tudíž docela pravděpodobné,
že se budu pokoušet o nápravu. Zejména bych rád sepsal ucelený,
notovanými a nahranými příklady doplněný
praktický návod ke zpívání hodinek,
zejm. nešpor, podle našich nápěvů, cílící na úplné začátečníky.
Konečně v kontextu snahy o dotažení zpěvů do podoby, kterou by bylo možné označit
za definitivní, tzn. do podoby kvalitní a způsobilé k liturgickému použití,
se stává palčivější otázka po teoretickém základu takových snah, tzn.
po "teorii českého chorálu".
Lze tedy očekávat, že postupně zveřejním přinejmenším
výsledky určitých přípravných prací, usilujících k formulaci "teorie českého chorálu"
se přiblížit. Zatím mám předběžně v úmyslu věnovat několik článků podrobnému studiu
vybraných ukázek "českého chorálu"
z pera jiných autorů. Vedle pramenů z 19. a 20. století půjde především
o ukázky chorálu utrakvistického - vedle zpěvů složených přímo pro slavení oficia
v češtině třeba i o "antifony před rorate".
Z podobných důvodů také věnuji určitou porci času studiu musikologické literatury,
ale žádné zvláštní výstupy z toho prozatím tvořit nezamýšlím.
Nevím o žádném obchodu, který by ještě měl
ve větším množství skladem
"červený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny),
což znamená, že dotisk z r. 2008 je vyprodán,
nebo je přinejmenším úplnému vyprodání nákladu velice blízko.
Hymny jsou logicky prvním článkem zpívaného oficia:
má-li se z celé hodinky zpívat jen jedna vybraná část,
měl by to být právě hymnus, jako text nejvýrazněji hudebního
charakteru. Velká část českých písní, zařazených
v Denní modlitbě církve jako hymny, vyznívá při prosté recitaci
opravdu tristně.
Proto si lze jen přát, aby v dohledné době
vyšlo nové vydání a notovaný hymnář byl opět široce dostupný.
Když byl hymnář (po téměř 20 letech) vydáván r. 2008,
sáhlo se prostě po původní sazbě z r. 1989 (obsahově již tehdy
zastaralé) a byl vydán její nezměněný reprint.
Považoval bych za nepříliš šťastné, kdyby tomu stejně
bylo i v případě uvažovaného vydání nynějšího.
Denní modlitba církve za těch 30 let, které od prvního vydání
hymnáře uplynuly, prodělala vývoj, který by i v notovaném
hymnáři konečně měl být zohledněn.
Domnívám se, že po 30 letech je čas na novou sazbu,
nicméně kdyby se i tentokrát měla znovu přetiskovat
sazba stávající, je nezbytné hymnář aktualizovat alespoň
připojením několika stránek s naprosto nezbytnými dodatky,
o nichž níže.
Vžitý název "čevený hymnář" je podle jasně červené
měkké plastové vazby prvního vydání (1989, na fotce vlevo).
Změny v Denní modlitbě církve
K podstatným zásahům do Denní modlitby církve od r. 1989
nedošlo, všechny zohlednění-hodné změny tedy souvisí
se změnami v kalendáři:
zavádění nových svátků, změny dnů slavení nebo stupňů
svátků stávajících a s tím spojené změny v jejich formulářích.
Patrně nejnápadnější anomálií v dosavadní podobě hymnáře
je památka sv. Anežky České:
ke 13. listopadu zpěvák nenajde
nic, když však (má a) uplatní znalosti nedávných dějin
kalendáře a propria českých zemí, příslušné hymny najde
u původního data svátku, 2. března.
Památka sv. Jana Sarkandra
vlastní hymny dostala až v rámci rozšíření formuláře
po svatořečení.
Ve všech třech případech jde o písně již delší dobu zavedené
na Moravě, z toho dvě jsou zařazeny i v olomouckém vydání
Jednotného kancionálu (třetí je třeba hledat ve starším
olomouckém zpěvníku Boží cesta), nicméně měly by být vloženy i
na příslušné místo v hymnáři.
Posledním formulářem s novými vlastními hymny
je formulář nedávno (2015) zavedeného svátku
Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze,
rozšiřujícího cyklus "svátků Páně v liturgickém mezidobí".
Formulář je vystrojen třemi vlastními hymny,
které jsou, při zachování metra, přeložené z latiny.
Texty to vesměs nejsou ani básnicky pěkné, ani zpěvné,
nicméně jednou jsou to oficiální texty hymnů v Denní modlitbě
církve a jako takové by měly být opatřeny nápěvy
a zařazeny do hymnáře.
Notový lístek,
který jsem jako dočasné východisko z nouze připravil já,
nabízí jeden nový nápěv pro oba hymny psané v sapfických
strofách, pro třetí hymnus navrhuje vhodnou "obecní notu"
z těch nápěvů, které jsou v hymnáři opakovaně používány.
Zejména nápěv pro oba "sapfické" hymny je nepříliš zdařilý -
je napsaný pro první sloku prvního hymnu
(Ježíši, ty jsi naším veleknězem)
a nedobře se snáší s rytmickými odlišnostmi veršů
řady slok ostatních. Bylo by tedy žádoucí, aby někdo dovednější
napsal nápěv nebo nápěvy, které "budou zadobře"
se všemi slokami obou hymnů, nebo alespoň s jejich většinou.
(A varhanní doprovod k tomu.)
V případě památky sv. Prokopa
hymnář obsahuje jeden hymnus navíc, který v nových vydáních
breviáře již nenajdeme a asi by, přísně vzato, měl být
odstraněn i z hymnáře: když byl totiž svátek
sv. Cyrila a Metoděje i v Čechách povýšen na slavnost,
památka prvního sázavského opata, slavená o den dříve,
přišla o nešpory,
a příslušné texty se v breviářích přestaly tisknout.
(Netřeba říkat, že kdybych na novém vydání hymnáře pracoval já,
ten hymnus bych
tam "zapomněl",
nebo se o to alespoň pokusil.)
I pro svátky, které nemají vlastní hymny,
hymnář obsahuje stručné záznamy s odkazy do příslušných společných
textů. Doplnění a úprav těchto záznamů by bylo potřeba větší
množství, ale nepovažuji za užitečné jednotlivě je tu
vypisovat.
Budoucnost "zeleného hymnáře"
"Zelený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby)
vyšel, narozdíl od "červeného", zatím jen jednou, v r. 1993.
Patrně není důvod očekávat jeho dotisk, protože šlo především
o sbírku textů,
a jeho kompletní textový materiál je zařazen jako dodatek
("Hymny a básnické modlitby k volnému výběru")
v novějších vydáních breviáře,
čímž potřeba nového samostatného vydání odpadá.
Nicméně i "zelený hymnář" má - jakkoli omezenou - hudební
stránku: na konci je zařazeno 16 nápěvů a v textové
části je u každého zpívatelného hymnu vyznačeno,
ze které skupiny nápěvů se pro něj má některý vybrat.
Především ty hymny, které jsou překlady z latinského
breviáře, by bylo žádoucí opatřit vhodnými
vlastními nápěvy a do nového vydání "červeného hymnáře"
je zařadit jako dodatek.
Vazba
Vazba dotisku z r. 2008 je v nabídce jednoho z e-shopů
vychvalována jako
"krásné luxusní koženkové provedení"
a při prvním setkání tak opravdu působí,
jenže bohužel není příliš kvalitní - knihařsky jde o dosti
ledabylou (plně automatizovanou?) práci, řada exemplářů vykazuje
různé vady (v řezání papíru, šití knižního bloku, lepení, ...)
a především se koženka rychle opotřebovává.
Je pravda, že jsem z exempláře na fotce níže pět let
(2010-2015)
vícekrát denně zpíval, ale rozhodně jsem s ním nezacházel nijak
hrubě. Především v místech častého ohýbání koženka brzy
praská a loupe se.
Příštímu vydání bych přál obyčejnou pevnou vazbu
(srov. výše "zelený hymnář"),
která možná nevypadá "krásně a luxusně", ale vydrží řadu let
pravidelného používání bez vážnějších škod.
Závěrem
Na okrajích mého výtisku "červeného hymnáře" během let
přibývají poznámky k textům i nápěvům.
Ty první jsou pro naše aktuální téma irelevantní -
zásah do textů by nutně byl zásahem do breviáře,
a ten patrně není namístě v blízké budoucnosti očekávat.
Ale dílčí oprava nápěvů v novém vydání hymnáře v zásadě
myslitelná je, proto poznámky k nim brzy přetavím v další článek.
Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou
zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm
považujeme Jistebnický kancionál.
Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.)
zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich
prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu.
Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své
diplomové práce
a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.
Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů,
který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.
Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou
současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce
je otázka vhodných nápěvů psalmodie.
Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru
českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech,
lze vynést předběžný závěr, že
až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly
zásadně na tradiční chorální nápěvy.
[EDIT později v den zveřejnění]
"Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých
se užívá v latinském chorálním oficiu.
Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit:
jak již bylo řečeno,
staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném
rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají
notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy
žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované
(zdaleka se neomezující na
ty tři, které obsahují notované antifony)
užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.
Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících
text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo
na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční
chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka
sig. NE 2.484
z fondu Jihočeské vědecké knihovny:
jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání
nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27),
se starším vlastnickým razítkem
"Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích."
Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou)
ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny.
Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný.
Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat,
že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part
nějakého vícehlasého zpracování.
Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův
(kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem
a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv,
podobně, jako u žalmů protestantských.
Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2)
užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního
nápěvu.
Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní
zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu
přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.
Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých
jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách.
Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá
všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy
jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře
zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy
modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43),
takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu
charakteristických intervalů zůstává dobře
patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží
i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde
o projev tvořivosti autorů českých nešpor.
Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu
netradičním
(DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují.
Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční
chorální nápěvy.
O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy
kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled
(i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech
moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných
textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol.
šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce
poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako
"Melodie chorální Nro. 72,
na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati
mají" (DP, s. 44).
Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53)
a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm.
kompletně notované mariánské nešpory v č. 50)
pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního
přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy
novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.
České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel
složené se objevují až v 70. letech 20. stol.
(Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory),
v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského
koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí
úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory),
ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na
struktuře českého jazyka špatně odpovídající.
Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet,
tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty
bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné
(v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec
a neumělec, snad také nejsem úplně bez
hudebně kompetentní
společnosti).
Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic
než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské"
nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem
kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík)
věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí -
budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého
(více či méně kontinuálního)
proudu tradice českého chorálního oficia.
A to mi zas až tak špatné nepřijde.
Diplomová práce,
na kterou tu již
bylo upozorněno,
má za předmět české předkoncilní překlady z breviáře vůbec,
bez ohledu na to, jaké bylo jejich určení.
Pro čtenáře tohoto blogu jistě není bez zajímavosti
zjištění, že velká část zpracovaných pramenů byla
zjevně určena ke zpěvu a o řadě dalších to lze důvodně
předpokládat.
Většina pramenů určená pro zpívané české hodinky
(nejčastěji nešpory)
však obsahuje jen minimum hudební informace (typicky
značkované texty) a není tedy v tomto ohledu příliš zajímavá.
O to pozoruhodnější jsou ony nemnohé prameny, které jsou
na hudební obsah bohaté. Proto bych jim tu rád věnoval bližší
pozornost.
Mně nejmilejší, protože mému vlastnímu snažení nejbližší,
jsou publikace obsahující notované české antifony.
Těch, nepočítáme-li reprinty a reedice, ve zpracovaném období
1800-1971 vyšlo tak málo, že se dají spočítat na prstech
jedné ruky. Když z této malé skupinky vybereme překlady
nešpor, zbydou nám prameny tři.
Všechny přitom mají jedno společné: obsahují nešpory
ze společných textů o Panně Marii.
Tak se nám nabízí zajímavý materiál pro srovnání.
Notované antifony mariánských nešpor
(zdrojový kód)
ze všech tří pramenů jsem pro pohodlí čtenářů vysázel,
při snaze o zachování charakteru a pokud možno všech
notačních zvláštností toho kterého pramene.
Kdo upřednostňuje přímé studium originálu,
kancionál Cesta k věčné spáse
najde v knihovně Libri nostri,
nešpory Českého kancionálu najde tamtéž ve
varhanním doprovodu
(naše transkripce nevychází z doprovodu, ale z prvního
notovaného vydání zpěvníku).
Pro Lehnerovy Nešporní antifony však případnému dychtivému
badateli nezbyde, než se vypravit do knihovny
Metropolitní kapituly v Praze, kde se nachází jediný
mně známý exemplář.
V textu níže se podle potřeby odkazuje katalogovými čísly
do katalogu pramenů, který je přílohou výše odkazované
diplomové práce.
Představení
První díl Svatojanského kancionálu (kat. č. 23),
obsahující mj. české
nešpory pro všechny neděle liturgického roku a bohatý
výběr svátků, vyšel r. 1863.
Nešporám
už tu byl před lety věnován článek,
kde je zájemce najde z kancionálu kompletně nafocené.
Kancionál obsahuje notované žalmy (každý žalm má pevně
přiřazený chorální nápěv), hymny a parafráze
závěrečných mariánských antifon. Antifony k žalmům
a Magnificat jsou v kancionálu otištěny drobným písmem
a bez nápěvů.
České nešpory však ve své době dosáhly značného rozšíření,
v neposlední řadě v kruzích ceciliánského reformního hnutí,
soustředěných kolem časopisu Cyrill (původně Cecilie).
A nebyl to nikdo jiný, než spiritus agens tohoto hnutí
a vydavatel Cyrilla, karlínský kooperátor (pomocný duchovní
ve velké farnosti, už ne kaplan, ale ještě ne farář)
Ferdinand Lehner, kdo chybějící antifony složil a
(pravděpodobně r. 1868) vydal tiskem,
aby české "lidové nešpory" měly co možná plný hudební tvar,
maximálně napodobující oficiální nešpory latinské.
Ferdinand Lehner:
Sv. Řehoře Velkého Nešporní Antifony (kat. č. 29).
O této pozoruhodné publikaci mám od jejího vypátrání už několik let
rozepsaný delší samostatný článek. Snad se ho během příštího
roku podaří konečně dopsat a zveřejnit.
Lehner opatřil nápěvy všechny antifony v kancionálu
obsažené, my si dále budeme všímat jen jediného nešporního
formuláře, totiž nešpor ze společných textů o Panně Marii.
Ty bychom sice v obsahu kancionálu hledali marně, ale
příslušné texty najdeme pod hlavičkou svátku
Jména Panny Marie, jehož nešpory v té době neměly
žádnou vlastní antifonu a braly se celé z commune
(s malým přizpůsobením textu antifony k Magnificat).
Brněnský diecésní
kancionál Cesta k věčné spáse vyšel ve třech
dílech v letech 1912-1915 a českých nešpor (které tam nejsou
soustředěné na jednom místě, ale rozprostřené mezi písněmi
a jiným obsahem podle liturgického roku) obsahuje ještě více,
než Svatojanský kancionál. Podíl notace je v zásadě stejný,
s jednou výjimkou: třetí díl (kat. č. 50) obsahuje
kompletně zhudebněné nešpory ze společných textů o Panně Marii.
Český kancionál (kat. č. 53)
vyšel poprvé r. 1921. Oproti oběma výše zmíněným velkým
kancionálům je to knížka rozsahem podstatně skromnější,
čemuž odpovídá i množství zahrnutých českých nešpor.
Ty jsou pouze dvoje, zato oboje úplně notované.
(Už před lety jim tu bylo věnováno po článku:
mariánské nešpory,
nešpory o Nejsvětější svátosti.)
Texty
Máme tak před sebou tři zhudebněné překlady (téměř) stejných
latinských textů.
Znění Svatojanského kancionálu je (vzhledem ke svému stáří
pochopitelně) citelně nejzastaralejší pokud jde o slovní
zásobu, pravopis a tvarosloví.
Pro mariánské nešpory Českého kancionálu je charakteristické,
že (narozdíl od obou zbývajících srovnávaných pramenů)
doslovné nebo parafrázované úryvky z Velepísně, které tvoří
většinu antifon k žalmům nešpor předkoncilního mariánského
commune, na úkor věrnosti překladu
usilují explicitně vztáhnout na Pannu Marii.
Konečně je třeba zmínit rozdíly v antifoně k Magnificat:
Svatojanský kancionál a Český kancionál mají antifonu
z prvních nešpor (Sancta Maria),
přičemž v Českém kancionálu je přeložena její
obecná podoba, ve Svatojanském podoba přizpůsobená svátku
Jména Panny Marie. V Cestě k věčné spáse je antifona
z nešpor druhých (Beatam me dicent).
Na okraj budiž řečeno, že z celkem sedmi antifon,
které tu máme před sebou ve starých českých překladech,
se do pokoncilního breviáře dostala jediná - právě
antifona Beatam me dicent, která se v našich pramenech
vyskytuje jen jednou, v kancionálu Cesta k věčné spáse.
Najdeme ji dnes, vždy jako antifonu k Magnificat,
v prvních nešporách mariánského commune,
ve formuláři svátku Navštívení Panny Marie
a v pondělí třetího adventního týdne.
(Oficiální české znění:
Blahoslavit mě budou všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.)
Antifony vztahující na Pannu Marii úryvky z Velepísně,
tak oblíbené ve středověku, z breviáře zmizely snad
úplně beze zbytku.
Prameny a notační systémy
Svatojanský kancionál od obou mladších pramenů
dělí bezmála půl století
(1868-1915), během kterého se nejen proměnila podoba jazyka,
ale také došlo ke značnému posunu ve stavu poznání
a v interpretační praxi gregoriánského chorálu.
Různé přístupy se odrážejí v notovém zápisu.
Ve všech třech případech jsou chorální zpěvy zapsány
moderní notací na pětilinkové osnově s houslovým klíčem,
liší se však hodnota "základní chorální noty"
a zejména množství různých hodnot, s nimiž notový zápis
pracuje.
| Pramen |
Hodnota "základní noty" |
Užívané hodnoty |
| Lehner: Nešporní antifony |
půlová |
půlová, celá, čtvrťová |
| Cesta k věčné spáse |
čtvrťová |
čtvrťová (osminová ) |
| Český kancionál |
osminová |
osminová, čtvrťová |
Jaké chorální knihy měli autoři srovnávaných zhudebnění
před sebou?
Pokud jde o třetí díl Cesty k věčné spáse a Český kancionál,
bezpečně víme, že autoři pracovali již s novým
Antiphonale Romanum, vydaným r. 1912
v rámci rozsáhlé piánské liturgické reformy.
Rozdíly použitého notačního systému nejsou dány rozdílem
dobového stavu poznání, ale rozdílným přístupem autorů.
Cesta k věčné spáse se orientuje na informačně poměrně chudém
notovém zápisu Editio Vaticana a mechanicky ho převádí
do systému moderní notace, zatímco Český kancionál
do notového zápisu (který nepředpokládá zpěváka cvičeného
v interpretaci gregoriánského chorálu) promítá určitou představu
o způsobu interpretace.
Lehnerovy Nešporní antifony byly zpracovány (slovy titulního listu)
"dle Římského Antifonarium od papeže Urbana VIII. schváleného,"
není však jisté, které konkrétní vydání měl autor r. 1868 -
tedy ještě před vznikem úředně schválené jednotné
"řezenské edice" - k disposici. Většině (pokud ne všem)
novověkých
vydání chorálních knih až po "řezenskou edici" (včetně)
se však zdá být společný systém notace užívající tří druhů not:
základní brevis (ležatý špalíček),
dlouhá longa (má navíc nožičku),
krátká semibrevis (kosočtverec stojící na jednom z vrcholů).
Ty je tedy třeba vidět za třemi hodnotami moderních not,
které Lehner k zápisu svých "Nešporních antifon" užívá.
O variantách dobové interpretační praxe nemám přehled,
ale z Lehnerových článků v Cecilii/Cyrillu je zjevné, že
podsouvat mu nějaké rigidně mensuralistické pojetí chorálu
by bylo nesprávné a budeme patrně blíže autorskému záměru,
když antifony budeme číst ne jako moderní notový zápis
s absolutními délkami not, ale podle pravidel uvedených v úvodu
(samozřejmě dobou vzniku pozdějšího) řezenského vesperálu:
brevis je nota recitační, nemá pevnou délku,
ale délka je dána dlouhou či krátkou slabikou zpívaného textu;
longa pak značí určité prodloužení
(ne nutně až na dvojnásobek hodnoty brevis),
semibrevis zkrácení.
Nápěvy
I jen zběžný pohled na melodie ukáže, že jsou si
dosti blízké odpovídající antifony ve Svatojanském kancionálu
a v Cestě k věčné spáse - v obou případech je totiž
pro český text adaptován nápěv jeho latinské předlohy.
Naproti tomu pro Český kancionál byly pro přeložené texty,
nezávisle na latinském antifonáři, složeny nové nápěvy
v církevních tóninách. (To je přístup odpovídající mému.)
V Českém kancionálu nápěvy k textům v zásadě pěkně sedí,
jejich přináležitost k tomu kterému modu je však nejednou
"ne právě přesvědčivá" - tak alespoň hodnotím druhou a pátou
antifonu. Antifona k Magnificat pak užívá h a b způsobem,
který v chorálních melodiích není obvyklý
(ve vzestupných pasážích konsistentně h, v sestupných b).
Cesta k věčné spáse bere nápěvy dosti doslovně z antifonáře,
jejich modálnímu charakteru tak nic vytýkat nemůžeme.
Pro antifony z tohoto pramene jsou typické neduhy
co do souladu textu s nápěvem.
Tak má první antifona (z nouze) na poslední slabice
třínotové melisma, což je závěr nestandardní a ne právě libý.
Na více místech se autor neobejde bez toho, aby více not
předlohy podložil kratšímu textu, čímž vznikají
nepřirozeně dlouhá (až čtyřnotová)
melismata na zcela nevhodných místech:
"oooo-bejme" (2. ant.),
"do po-koooo-jee" (3. ant.),
"vstaaaaň" (4. ant.).
Šestinotové melisma na "a" ve čtvrté antifoně je jiný případ:
latinská antifona sice má na stejném místě
stejně dlouhé melisma na stejně dlouhé spojce "et",
nicméně ta je mnohem způsobilejší dlouhé melisma nést
a navíc po ní nenásleduje jednoslabičné nelibozvučné "pojď",
ale dvouslabičné "veni".
Nevhodná melismata nejsou jediným hříchem proti souladu
melodie s textem.
Ve třetí antifoně se ošklivě rozchází přízvuk slovní s hudebním
("černá jsem, ale krásná"),
to samé se v antifoně k Magnificat děje na "mne nazývati budou" -
a jestli někdo dovede vkusně zazpívat "nebo na ponížení,"
prosím o nahrávku, protože já to neumím.
Po všem výše řečeném považuji za vhodné explicitně říci,
že závěr téže antifony k Magnificat, s pětinotovým melismatem
na druhé slabice "děvky", mě nijak neuráží,
dlouhé melisma se tam dobře snese.
Lehnerovy antifony jsem si nechal na konec, protože to je případ
sám pro sebe. Kdo si je zkusí zazpívat, hned u první antifony
si všimne, že nesedí v tónině, a dál se situace spíš
horší, než aby se lepšila.
A ani neobvyklé údaje o modu antifony, resp. nápěvu žalmu
(sázené v závorkách, protože v prameni uvedeny nejsou)
nevěstí nic dobrého.
Věc se má tak: Lehner byl svázán na jedné straně Svatojanským
kancionálem, kde má každý žalm pevně přiřazený nápěv
(zadání, se kterým pracoval, nebylo prostě "připravit
zhudebnění českých nešpor", ale "doplnit chybějící nápěvy
k antifonám ze Svatojanského kancionálu"),
na druhé straně snahou zachovat nápěvy z římského antifonáře,
kde se ovšem jeden žalm
zpívá na různé nápěvy, diktované antifonami.
(U každé antifony uvádíme v závorce nejprve její původní modus,
a následně ten, který Lehnerovi diktoval kancionál.)
To je rozpor, který nemá žádné dobré řešení, a se ctí by ho
bylo lze vyřešit jen odvržením jedné ze vzájemně neslučitelných
předloh -
buďto se vůbec nevázat na nápěvy žalmů diktované kancionálem,
nebo skládat nápěvy antifon nezávisle na antifonáři.
To však Lehner neudělal. V předmluvě k Nešporním antifonám
k tomu píše:
Neshodoval-li se tón žalmu podle Kancionálu s tónem žalmu v Antifonarium, musel jsem vyhledati antifonu jinou, která se tónu, jaký jsem právě potřeboval, hodila. Stalo se to však jen v jednotlivých pádech.
(V mariánských nešporách žádný takový případ není. Pozn. JP)
Z velké části zachoval jsem i pořádek antifon římských; uvedl jsem je na toniny, v jakých žalmy Kancionálu psány jsou, maje při tom obyčejný objem mužského hlasu na zřeteli, a jen ukončení jejich následujícímu tónu žalmovému jsem přispůsobil. Na podstatě nápěvu nic se neměnilo. Každé Jota kněh rituálních musí nám katolíkům býti svaté. Samostatné přeměnování ctihodných nápěvů sv. Řehoře Velkého muselo by za hřích pokládáno býti. Kdyby ani zákon církevní tomu nebránil, pieta, jakou k starobylým antifonám v srdci chovám, by tomu nedopustila.
Lehner kromě napasování nápěvu z antifonáře na český text
řešil problém, jak nápěv smířit s žalmovým nápěvem
v úplně jiném modu a pomáhal si transpozicí antifony
a úpravou jejího zakončení. Zdaleka však není pravidlem,
že, jak bychom předpokládali, "ohnuté" zakončení končí
na finále kýženého modu.
Často je patrná spíš snaha usnadnit přechod k žalmovému
nápěvu, příp. úplná rezignace na pokus o řešení.
Každopádně výsledek je vesměs tristní.
V lepším případě se tónina antifony "jen" citelně rozchází
s tóninou žalmu (zatímco při řádném chorálním oficiu
tóninu žalmu vlastně udává, podobně, jako
předehra k písni),
v horších případech je antifona zohavena k nepoznání,
protože má nesmyslně změněný závěr, příp. je celá tak surově
transponovaná, že se úplně mění jednotlivé intervaly.
Zkrátka: Lehnerovy Nešporní antifony, až na výjimky,
nejsou ke zpívání, a je svým způsobem pochopitelné,
že se z malého nákladu až do dnešního dne dochovalo jen úplné
minimum výtisků (jak již bylo uvedeno, znám je mi
v současnosti jen jeden jediný).
Závěr
Jedním z důležitých zjištění mé dříve zmíněné diplomové práce
je, že české zpívané nešpory byly především ve druhé polovině
19. stol. značně rozšířené. Většinou to však byly nešpory
zjednodušené co do hudební formy a často i co do struktury,
vynecháním některých prvků. Publikace obsahující notový
záznam jsou vzácné, ty, které obsahují notované antifony,
ještě vzácnější. Tento článek pokryl všechny zjištěné publikace
s notovanými antifonami nešpor (samozřejmě ne co do šířky -
nepovšimnuty zůstaly božítělové nešpory z Českého kancionálu
a drtivá většina z 92 stran Lehnerových Nešporních antifon).
Dále by bylo co psát přinejmenším ještě o zhudebněných
českých vánočních matutinech. Třeba i na ně
časem dojde, ale slibovat to zatím nebudu.
Protože moje pozornost platila zatím výhradně tištěným
publikacím, je třeba říci, že zdaleka ne každé dobové
zhudebnění části (českého) oficia vyšlo tiskem.
V časopisu Cyrill častěji jednotliví ředitelé kůrů
(mj. mladoboleslavský František Hruška)
referují o tom, co si pro vlastní
potřeby připravili. Dá se tedy předpokládat, že podrobné
studium hudebních archivů vytipovaných kostelů by mohlo vydat
určité množství dalších památek novodobého "českého chorálu".
Na druhé straně to, co se do tisku dostalo, nevzbuzuje
valné naděje na objev něčeho zvlášť hodnotného.
Na závěr přidávám čtenářům pro radost
odkaz na jednu rukopisnou památku,
o které jsem se dozvěděl víceméně šťastnou náhodou:
prof. Luca Ricossa (Ženeva) má ve své soukromé knihovně
rukopisný antifonář benediktinské provenience z 18. stol.,
který vedle formuláře o sv. Janu Nepomuckém
(to není bohemikální obsah - mají ho i jiné dobové
antifonáře einsiedlenské kongregace)
a dodatečně vevázaného formuláře o sv. Václavu, vycházejícího
z pražského provinčního propria, vydaného roku 1865
(to už bohemikální obsah mimo veškerou pochybnost je),
má ve formuláři svátku Nanebevzetí Panny Marie
tužkou připsán český překlad, evidentně
určený ke zpěvu (viz dodatečné úpravy notace).
Překlad je roztomilost sama, doporučuji.
Ohledně toho, kdy a kde se zpíval, zatím nemám žádný
konkrétnější tip, ale svatováclavský formulář, uzpůsobený
mnišskému schematu nešporní psalmodie, svědčí o tom,
že rukopis byl ještě po roce 1865 užíván v některém českém
benediktinském klášteře.
Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená
památka "Panny Marie, Matky církve",
připadající právě na dnešní den,
ani o rok později nemá schválený český překlad
liturgických formulářů.
To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející,
ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních
českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu
povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je,
i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.
Breviar.cz
český překlad vlastních textů památky má
(viz antifony k evangelním kantikům, orace,
druhá lekce modlitby se čtením),
ale podle všeho jde o překlad neoficiální,
a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno.
Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune,
nebo latinsky.
Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické"
památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář
už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má -
"Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna).
Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy
mají i nadále obě památky právo na existenci.
(Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři,
čl. 50 c.)
Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně
postrádal: veřejně slavená
modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek
a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210.
A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních
"temných hodinkách", letos tu prvně slavených
v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.
Slavily se tu jen páteční a sobotní
("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají
už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer.
(Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960
věnované speciálně "temným hodinkám":
"Si Officium peragatur in choro vel in communi,
Matutinum non anticipatur de sero".)
Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec
jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky
Bílé soboty. Podle rozpisu na webu
fssp.cz
jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu
Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná
nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály:
tři oficiálně se tvářící dámy
v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela.
"Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané."
Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné
jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily:
bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.
Svižným krokem jsem tam dorazil
stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav,
na temné hodinky už bylo všechno připraveno.
Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel
liturgický průvod a hodinky se konaly
coram sanctissimo.
(Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální
stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem
"temných hodinek", ale budiž.)
Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum
i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy,
bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení.
Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři,
takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali
víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních,
jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat
skutečnosti.
Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.
Neobešlo se to
(jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel,
a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně)
bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu.
Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii
dávaly tušit, že z neznačkovaných textů,
což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch,
kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré.
Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E
se třemi přípravnými slabikami a melismatem
na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice.
Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat
na prstech.
(Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných
latinských textů natrénované víc, než kdokoli
z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také
vícekrát ztratil.)
Na ceremoniích se silně podepsal trvající
výstav. V presbytáři se nesčetněkrát
(lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat
responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout
svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo
před monstrancí
na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled
na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném
zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.
Když po Christus factus est všichni poklekli
a recitovali žalm Miserere,
běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo,
ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm:
"pre-1955"!
Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel
kompletní veřejně slavené tenebrae.
Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště,
já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale
budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok
vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji
překládanějším částem breviáře,
takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno
vybavit některým z řady překladů
(Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů?
Hejčl? Viz katalog v příloze
pisatelovy dimplomky)
a sledovat texty v mateřštině.
Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým
tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.
Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí
dává na vědomost, že
dříve avizovaná diplomová práce
o předkoncilních českých překladech z breviáře
byla včas odevzdána a ode dneška je
volně přístupná v úložišti theses.cz:
"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971
Práce není tak kvalitní, jak bych si přál,
a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr
k množství vynaloženého času
(od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce;
velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci,
jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta).
Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek
k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého
výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu,
že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný
a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat
a s nímž se dá dále pracovat.
Zveřejněny jsou i
zdrojové kódy sazby
spolu s celou historií jejího vzniku.
Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení
pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali
o sázení závěrečné práce v LaTeXu,
jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty,
na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů,
tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam
ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich
generují jednotlivé části práce.
Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce
značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych
se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech,
do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost
existujícím nástrojům převést,
a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním
dalších pramenů aktualisované) webové presentace.
Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého
magisterského studia teologie.
Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku
na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat -
na magisterské studium plynule navázat doktorským,
pravděpodobně v Olomouci.
Už v říjnu jsem
psal, že (a proč)
teď z (latinského předkoncilního) oficia
zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách
a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání
vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi
v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává.
Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě
seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející,
naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem
českého antifonáře.
Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta
nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia
nevypadají příznivě.
Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok
odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí
(snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům -
důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně
a nikoho to neobtěžovalo)
a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat
na opravě zpěvů co nejvíc práce.
Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl
být alespoň nějaký větší smysluplný celek -
třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.
A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna"
(přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému
českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat
"to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna'
na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl";
já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil
všechno, co rozumně vynaložit šlo,
a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.
