Hymny jsou tou jedinou částí
Denní modlitby církve, pro niž byly kompletní nápěvy
vydány prakticky souběžně s prvním vydáním textů, a moje úsilí udělat
Denní modlitbu církve zpívatelnou se tak odpočátku mohlo soustředit
na ostatní tradičně zpívané texty.
Ale přeci nebylo možné vyhnout se hymnům úplně,
protože pro ty nově zaváděné po vydání hymnáře
(který je až dosud opakovaně
přetiskován beze změn,
i když už za vývojem kalendáře citelně zaostává) církevní
autorita oficiální nápěvy nevydává, ani se o to soustavně
nestará nikdo jiný.
Hymny zařazené v Denní modlitbě církve jsou až na pár výjimek
vybrané z různých historických vrstev pokladu české duchovní
písně a tomu odpovídá i charakter jejich nápěvů.
Naproti tomu všechny hymny v poslední dekádě nově zaváděné
jsou překlady z latiny, obvykle usilující napodobit
latinskou předlohu nejen obsahem, ale i básnickou formou.
Tyto hymny, značně vyčnívající v dosavadním repertoáru po stránce literární
(jazykový rejstřík, absence rýmu),
nutí položit si otázku po jejich adekvátním zhudebnění.
Jestliže jsem dosud šel převážně cestou výběru nápěvů
z těch, které jsou otištěny v červeném hymnáři,
popř. složení nového nápěvu ve stylu, který se snaží
mezi hymny červeného hymnáře zapadnout,
je namístě ptát se, jak ne/vhodné by bylo
pro tyto nové hymny (popř. i pro některé další)
sáhnout po nápěvech chorálních.
(Srov. nedávný článek, kde se k tématu stočila řeč.)
Jako první přiblížení k této otázce se podívejme,
jak s chorálními nápěvy pracují stávající české hymnáře.
Chorálními nápěvy se tu pro jednoduchost myslí nápěvy
převzaté z pramenů nebo edic gregoriánského chorálu.
Otázku, zda některé staré nápěvy českých písní,
i když nejsou převzaté z latinského liturgického repertoáru,
nejsou co do formálních znaků také nápěvy chorálními,
tady otvírat nebudeme.
Červený hymnář
obsahuje asi 300 hymnů,
z toho asi 20 jsou překlady z latiny.
I většina těchto překladů je opatřena písňovými
nápěvy, takže hudební formou v rámci hymnáře nevyčnívají.
Srov. podobný přístup v nešporách zařazených do Svatojanského kancionálu,
kde jsou všechny hymny přeložené z latiny
- a všechny bez výjimky mají nápěvy na způsob dobových
kostelních písní.
(Několik přeložených hymnů ze Svatojanského kancionálu ostatně
našlo cestu právě i do našeho hymnáře.)
Ve třech případech však redakce hymnáře sáhla
po nápěvech chorálních.
Bez výjimky jde o hymny dnů z velikonočního cyklu:
dva ze Svatého týdne
(zpívané dále i na svátek Povýšení svatého kříže),
třetí je překlad svatodušního hymnu Veni Creator Spiritus.
Samé prominentní texty, známé a příležitostně zpívané
i mimo své primární liturgické určení.
Zároveň jde o případy, kdy buďto byl k disposici
překlad básnickou formou dostatečně blízký latinské předloze,
nebo byl takový překlad pro Denní modlitbu církve
nově pořízen.
Dva z těchto textů jsou (narozdíl od drtivé většiny hymnů
v našem breviáři) nerýmované.
- Korouhve královské jdou vpřed (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, nešpory)
- chorální nápěv podle Rohova kancionálu, f. C XI,
od novodobých chorálních knih se při zachování hrubých kontur výrazněji liší (srov. AR1912 s. 340)
- Kříži věrný, ze všech stromů (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, ranní chvály) - úryvek z pašijového hymnu Pange lingua gloriosi proelium certaminis (srov. AR1912 s. 344) na nápěv božítělového Pange lingua gloriosi corporis mysterium (AR1912 s. 441)
- Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení, nešpory) - AR1912 s. 420
Olejníkovy Nedělní nešpory
(K nápěvům hymnů v této knize srov. též starší článek.)
Ze tří výše jmenovaných hymnů najdeme v Olejníkově vesperálu
jen dva. I tady jsou oba opatřeny chorálními nápěvy.
Nápěv pro Korouhve královské však je vzat
do puntíku podle vatikánské edice, takže se
od červeného hymnáře ve vícero detailech liší.
- č. 400/5 Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení) - AR1912 s. 420
- č. 711 Korouhve královské jdou vpřed (Povýšení svatého kříže) - AR1912 s. 340
Zelený hymnář
Mezi nápěvy k volnému výběru (s. 258nn) jsou zařazeny
také dva nápěvy chorální:
- B1 Conditor (Creator) alme siderum, AR1912 s. 185 (nešpory v době adventní)
- B2 Te lucis ante terminum, AR1912 s. 48 (nedělní kompletář)
I zde jsou nápěvy reprodukovány beze změn podle Editio Vaticana.
V obou případech jde o nápěvy striktně sylabické,
které mají dobré předpoklady pro vzájemnou snášenlivost
s různými texty.
Nápěv hymnu Conditor alme siderum však je poměrně známý
a patří k charakteristickým znělkám doby adventní,
jeho zařazení coby universální nápěv
k celoročnímu použití se proto nezdá příliš vhodné.
[EDIT 7. 12. 2024]
Překlad hymnu Conditor alme siderum
v zeleném hymnáři nefiguruje.
Jeho nápěv se dá v době adventní použít
pro hymnus ranních chval
(Hle, z pouště zní hlas jasný dost),
modlitby uprostřed dne a kompletáře.
Ale sluší se říci, že to je toliko návrh, jak smysluplně využít
omezený repertoár zeleného hymnáře. V latinských knihách
taková recyklace známého nápěvu z nešpor oporu nemá,
hymny ostatních hodinek tam mají nápěvy vlastní.
K nápěvům v červeném hymnáři
Hledíme-li na všechny tři zpěvníky společně, jasně převládá
tendence použít odpovídající chorální nápěv tak, jak v latinských knihách leží.
O to zajímavější je červený hymnář, který u dvou ze tří hymnů
volí jinou cestu. To si zaslouží bližší pohled.
Kříži věrný, ze všech stromů:
dva slavné latinské hymny sdílejí incipit Pange, lingua, gloriosi.
Zde zpíváme přeložený úryvek toho staršího, pašijového,
ovšem na nápěv novějšího, božítělového.
Dle mého soudu by se daný český text dobře snesl
i s nápěvem odpovídajícího latinského hymnu,
ale zvolený alternativní nápěv je citelným krokem k lidovosti.
Jednak je mnohem známější (božítělový hymnus se i ve farních podmínkách
dosti běžně zpívá - i latinsky - při eucharistickém výstavu),
jednak obsahuje mnohem méně melismat a postupů,
které v repertoáru kostelních písní nejsou obvyklé.
Korouhve královské jdou vpřed
nebere nápěv z latinských chorálních knih, ale
variantu z Rohova kancionálu.
V té ovšem provádí dvě drobné úpravy zjednodušující melodii
třetího verše:
Srovnání: co červený hymnář v nápěvu z Rohova kancionálu mění
a jak se liší od vatikánské edice
(zdrojový kód)
První se jeví především jako zlepšení spádu melodie a odstranění
méně obvyklého postupu;
druhá pak je nejspíš motivována foneticky, protože by melisma
opakovaně vyšlo na jednoslabičná a nepříliš zpěvná slova
(svět, krev, jsi, skon).
Ze srovnání nápěvu v hymnáři s nápěvem z latinského antifonáře
se mi první jeví pro daný český text vhodnější.
V latinském nápěvu opakovaně vychází vrchol melodie
na poslední slabiku slova
(korouhve, září, který, ...),
což sice v českém chorálu není úplně smrtelný hřích, ale
obvykle je vhodnější tím šetřit.
Také ono pětinotové melisma v posledním verši zní v českém
textu méně elegantně než v latině.
Na druhou stranu to není tak, že by se latinský nápěv s daným
českým textem opravdu hrubě nesnášel. Vkusně je spolu zazpívat
beze všeho jde.
Co se dá říci o původu nápěvu v červeném hymnáři?
Daný nápěv v české písňové tradici
figuruje ve více úpravách a s různými texty.
Variantami však zřetelně prosvítá společná výchozí melodie,
podobná hymnu Vexilla regis, ale
v několika rysech (mj. že k b vystoupá jen jednou, a to ve třetím verši)
charakteristicky odlišná od novodobých
římských knih. Onou výchozí melodií je melodie
hymnu Vexilla regis
z chorální tradice pražské diecése.
Rohův kancionál pak je jedním z těch, které pro českou píseň
používají nápěv hymnu Vexilla regis zcela doslovně tak,
jak ho známe z diecésních liturgických pramenů
(CZ-Pu I A 58, f. 68r;
CZ-Pst DA III 17, f. 25v;
CZ-HKm Hr-7, f. 294v).
Nápěv hymnu Korouhve královské jdou vpřed
v červeném hymnáři tak není prostě jen nějaký nápěv z české
písňové tradice, ale máme v něm
uchován kousek partikulární chorální tradice "Kostela pražského".
Souhrn
Červený hymnář a Olejníkův vesperál okrajově používají chorální nápěvy
pro překlady široce známých latinských hymnů z velikonočního
okruhu. Zelený hymnář dva nápěvy sylabického charakteru
nabízí pro volné použití s hymny odpovídajícího metra,
bez pevné vazby na text/příležitost.
Jako prameny nápěvů jsou z novodobých chorálních edic použity
jen knihy s nápěvy Editio Vaticana
(antifonář z r. 1912 a publikace přetiskující
výběr z jeho repertoáru, jako je Liber usualis).
Pokoncilní Liber hymnarius (1983) ze Solesmes
reflektován není.
Předpokládám však, že to víc než čím jiným bylo dáno
špatnou dostupností nových chorálních knih ze Západu
v době, kdy české hymnáře vznikaly
(červený hymnář za normalisace,
zelený krátce po Sametové revoluci).
Příp. snad mohl hrát roli i ohled na to, aby se
předešlo nutnosti vypořádat se s autorskoprávními nároky
solesmeského opatství.
(Dlužno přiznat, že to je významný důvod, proč se čerpání
z moderních chorálních edic podle možností vyhýbám já.)
Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici -
zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli
veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku
ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné,
jednak mimořádné a jedinečné.
Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo,
ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic.
Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem
v krátké době stihl zmeškat.
V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala
generální kapitula premonstrátského řádu.
Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera
(31. 7. RCH,
1. 8. RCH a NE,
2. 8. RCH).
Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany,
ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě.
Úvodní verš, hymnus, responsorium,
evangelní kantikum s antifonou a
Benedicamus Domino
jsou pravidelně latinsky,
ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části
v různých jazycích.
Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních
bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně
klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá
rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře
nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků,
které nikdy nestudovali (nizozemština!).
13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku
Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou
údajnou
pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.
V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále
o mimořádných zpívaných nešporách
(nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky,
které se v katedrále nešporami obvykle světí,
a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce
až v říjnu)
instalován
jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly
P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře.
Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem
na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální
schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění
duchovenstva zblízka i zdáli.
O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné,
že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho
blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou
základních hudebních tvarů
v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského
antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory)
šlo o zpívané nešpory podobné těm
z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz.
Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické
instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem
nebo na samém začátku nešpor.
Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace".
Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu
nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují
a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.
22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí
Melceliovy mariánské nešpory.
Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické,
ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií
opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami,
nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení
- jen modlící se církev.
Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava
ve Staré Boleslavi.
Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost
v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela,
kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu,
ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského
vešel v nebeský).
Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami
tu v posledních letech
nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci
související s čerstvým rozšířením kapituly.
Nešpor se kromě stávajících členů účastnili
už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní.
Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože
staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme,
že není zpěvavá.
Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal
první nešpory
(a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád,
že jsem tam nebyl).
Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení,
po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch
opakovaně zaznamenaných v minulých letech.
Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal,
a jako očitý svědek hlásím, že
červeným deskám
je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských
poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti
sv. Václava podle Denní modlitby církve.
Až po pouti,
2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci.
Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory,
a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru,
vč. charakteristických modrožlutých skafandrů.
Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se
v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel
někdo připravit pro danou příležitost.
O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom,
jak vypadaly.
Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích,
protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými
prostory v areálu svatováclavské basiliky
(kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky).
Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.
Ve dnech 19. 10. - 1. 11. navštíví vybraná místa v naší zemi
ostatky sv. Tomáše Akvinského.
Pokud je mi známo, slavení oficia v přítomnosti
putujících ostatků svatých není nikde soustavně upraveno.
V roce 2016 však Kongregace pro bohoslužbu vydala
notificatio k putování význačných ostatků
blahoslavených (Notitiae 2016, s. 36-38).
Část se týká právě jen blahoslavených,
ale pokyny ohledně oficia jsou zcela obecné povahy,
a platí-li i pro blahoslavené, je tím spíše třeba vztáhnout je
na svaté:
|
Pro Missae et Divini Officii celebratione, textus (in variis linguis)
adhibendi sunt iam approbati, aut, cum desunt, debent desumi ex respectivo Communi sive Missalis Romani et Ordinis Lectionum Missae
sive Liturgiae Horarum; si vero textus iam approbati desunt, formularia quae in Communi exstant adhibenda sunt.
... i
testi (in varie lingue) già debitamente approvati, attingendo per i mancanti al Comune corrispondente ...;
in mancanza di testi già approvati, si attinge
ai formulari del Comune.
|
Pro slavení mše a božského oficia se použijí již schválené
texty (v různých jazycích),
chybějící části se doplní z příslušných
společných textů misálu a lekcionáře, resp. denní modlitby církve.
Pokud schválené texty nejsou k disposici,
použijí se formuláře ze společných textů.
|
|
(Latinský text sám o sobě je nejasný.
Obě podmínkové věty
i jejich konsekventy jsou skoro totožné
a není zřejmé, jestli neříkají dvakrát totéž,
a pokud ne, pak na jaké přesně případy se vztahují.
Překlad se opírá o italskou verzi.)
|
|
Missa et Officium Beati nequeunt celebrari si, illis in diebus, celebrationes occurrant quae nn. 1-5 in “Tabula dierum liturgicorum secundum ordinem praecedentiae disposita” indicantur; si vero occurrant
in diebus nn. 6-9 de dicta “Tabula”, Missa et Officium Beati, Episcopo
dioecesano consentiente (cf. Institutio generalis Missalis Romani, n. 374),
permittuntur. Diebus tamen dominicis (temporis Nativitatis et per annum), una tantum Missa in honorem Beati celebrari potest, dum aliae
Missae et Liturgia Horarum de dominica esse debent.
|
Mši a oficium o blahoslaveném není možné slavit,
pakliže na ony dny připadají oslavy, které jsou
v Tabulce liturgických dnů pod čísly 1-5;
jestliže však jde o oslavy pod čísly 6-9 řečené Tabulky,
se souhlasem diecésního biskupa (srov. VPŘM 374)
se mše a oficium o blahoslaveném připouští.
O nedělích (v době vánoční a v liturgickém mezidobí)
se však smí slavit jen jedna mše ke cti blahoslaveného,
zatímco ostatní mše a denní modlitba církve
mají být z neděle.
|
Tedy:
v přítomnosti putujících ostatků se počítá se slavením (mše a)
oficia o světci, pokud to připouští liturgický kalendář.
Kalendářní hranice přípustnosti je narýsována
restriktivněji než ve VPDMC 245 pro votivní oficia.
(Odiosa sunt restringenda, takže by se asi dalo argumentovat, že tato restriktivnější
hranice platí právě jen pro ostatky blahoslavených a pro svaté
se smí postupovat podle benevolentnějšího ustanovení VPDMC 245.
Ale to ať případně dělá, koho by restriktivnější
pravidla tísnila. Mě netísní a přijdou mi rozumná.)
Ze třinácti dnů nadcházejícího putování
vylučují oficium o sv. Tomáši tři:
dvě neděle v liturgickém mezidobí a slavnost Všech svatých.
O svátku sv. Šimona a Judy (28. 10.) by pak byl potřeba souhlas
diecésního biskupa.
| ne |
po |
út |
st |
čt |
pá |
so |
|
19. 10. |
| 20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
| 27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
1. 11. |
|
Nic se nestanoví o tom, v jakém stupni se má oficium
o svatém slavit, ale pokyny o doplnění vlastních textů
částmi z commune mluví pro oficium odpovídající stupni,
kdy se většina nebo všechny texty berou o svatém,
tedy svátku nebo slavnosti.
Blízkou analogií jsou předpisy o zohlednění význačných
ostatků svatých ve vlastním kalendáři kostela.
Instrukce Calendaria particularia,
čl. 11, pro takové případy počítá standardně jen s oslavou
ve stupni památky.
(Notitiae 1970, s. 348nn.)
Nový notový materiál
s dominikánskými texty o sv. Tomáši Akvinském
jsem připravil spíš u příležitosti
než pro příležitost - že by z něj letos někdo
zpíval neočekávám.
Přítomnost ostatků každopádně nic nemění na tom, že není legální,
aby nedominikáni jen tak používali řádové liturgické texty,
zvlášť když formulář památky sv. Tomáše Akvinského je standardní
součástí Denní modlitby církve.
Na druhou stranu se však dá očekávat, že v okolí ostatků
svatého dominikána nebude nouze o jeho živé spolubratry -
a tedy ani o příležitost zúčastnit se oficia slaveného
podominikánsku.
Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů
římského oficia.
Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala
vlastní hymny k modlitbě se čtením
(O Virgo Mater, filia)
a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum).
Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21)
ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie,
které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)
V českém překladu je (jen) první z nich
zařazen v zeleném hymnáři
(Panenská Matko, dcerou jsi),
s určením pro společné texty o Panně Marii.
Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.
Oba latinské hymny byly dále pojaty
do formuláře památky Panny Marie, Matky církve,
nově zavedené v roce 2018.
Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu
ranních chval svátku Narození Panny Marie,
obsahující titul "matka církve".
(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem
toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy
z nejnovějšího magisteria;
hymnus jako takový je starobylý.
- Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)
Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata
existující verze ze zeleného hymnáře,
jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie;
pro překlad druhého
se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let
(Panno, ty hvězdou lásky jsi).
(Viz poznámky
v uniklých podkladech
ke schvalování textů biskupskou konferencí.)
V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží
z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými
hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením
památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí
je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera
(Panenská Matko, dcero Syna svého).
Srov. italský breviář,
který rovněž nepřekládá Lentiniho
latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením
sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596)
zařazuje přímo originální
Danteho text, a to verše 1-21 v celku.
Trochu záhadně je tento hymnus opominut
v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve
figuruje od prvního vydání)
a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího
úplného vydání breviáře (2005).
V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve
je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby
neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno
výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce.
Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře
(který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné
texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím,
přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu
a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.
Překladatelských dublet je v českých textech oficia
od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny
jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady
stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.
(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla,
pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice,
ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až
po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená
část pro letošek passé.)
Předtridentský pražský breviář
Na nečíslovaném listu
na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502
se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí
dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané:
Dixit Dominus ex Basan
ke svátku Obrácení svatého Pavla
a Concentu parili k Očišťování Panny Marie.
Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě?
Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných
mešních textů do farních kostelů, protože obě
byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí
repertoáru.
Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného
svátku, f. 271r.
Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost
nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory)
slavily všechny svátky,
ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány
některé důležitější kusy chorálního repertoáru.
Což platí právě i pro naše dvě sekvence.
V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly,
a proto rubrika stanoví, aby se v letech,
kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie
padne už do období po Devítníku, jejich sekvence
zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu.
Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby
i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty
po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.
Jiným případem je
velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která
se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci
"křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími
zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří
k repertoáru mše, nikoli oficia).
Pražský breviář,
kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály,
v křestních nešporách se sekvencí nepočítá,
ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla,
máme dosvědčeno
v Jistebnickém kancionálu
(rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).
Římský breviář
S přijetím tridentských liturgických knih
byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání
a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala
jen jejich
velmi omezený římský výběr:
- Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
- Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
- Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
- Dies irae (za zemřelé)
V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné.
Až v 18. stol.
byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie,
slavený v pátek před Květnou nedělí.
Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly
(pro matutinum, ranní chvály a nešpory)
sekvence Stabat Mater dolorosa,
která se zpívala i ve mši svátku.
Liturgia horarum
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu
sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj:
povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost
Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého;
sekvence Dies irae je z mešního repertoáru
vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie
Bolestné - jsou napříště nepovinné.
(Ordo lectionum missae,
editio typica 1969, s. 341-342;
editio typica altera 1981, s. 449-451)
Několik sekvencí však bylo nově
pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře.
V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019)
na první pohled vyčnívají svou hudební formou:
zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle
skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice
má jiný nápěv.
| incipit |
příležitost |
| Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
| Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části) |
| Salve dies, dierum gloria |
žaltář, neděle sudých týdnů, MČ |
| Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části) |
MČ = modlitba se čtením,
RCH = ranní chvály,
MU = modlitba uprostřed dne,
N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)
V případě Dies irae jde o záchranu populárního
textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru,
jeho obsazením do nové liturgické
role.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70)
Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená:
zatímco eschatologický ráz byl textům závěru
liturgického roku vlastní i před reformou,
to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace
bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.
Stabat Mater se zdá být podobný případ.
Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není,
ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá
nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému
a populárnímu kusu
liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu.
Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku
Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše.
(Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)
Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského
repertoáru,
snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář
koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický
hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané
do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky.
(Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)
Denní modlitba církve / červený hymnář
Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní
modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře
tu nijak nevyčnívají svou hudební formou,
protože jsou všechny upravené jako strofické písně.
O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí,
kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence
na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence
vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými
písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány
nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového
repertoáru, do kterého nepronikly.
(Salve dies, dierum gloria
je podle Analecta hymnica 54
součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu
se nerozšířila;
Lux iucunda, lux insignis
sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu
k široce rozšířeným.)
Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu
bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu
"Staré mýty, nová fakta".
Výsledkem je databáze
Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi -
a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu,
kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně
nadreprezentované.
Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve
oproti latinskému breviáři přidána:
o nešporách svátku Navštívení Panny Marie
se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna,
který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho
prvotního liturgického repertoáru.
| incipit |
latinská předloha |
příležitost |
| Den hněvu ten, ten hrozný den |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MU |
| Stála Matka žalostivá |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, N |
| Sluší se, by v tuto chvíli |
Decet huius cunctis horis |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Zelený hymnář
I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře
a přidává k nim dvě další.
Ani tady nechybí (v jiném překladu)
sekvence Stabat Mater, přičemž je
podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek
jako v latinském breviáři.
Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá
pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna.
Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením
sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním
chválám Veni Sancte Spiritus.
(Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší
nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše.
Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické
precedenty má - viz výše o Stabat Mater
a o Victimae paschali laudes.)
| incipit |
latinská předloha |
příležitost |
| Svaté světlo, vzácný plamen |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý |
Veni Sancte Spiritus |
Seslání Ducha svatého, RCH |
| Zdrávas, Matko Slova spásná |
Ave, Verbi Dei parens |
Navštívení Panny Marie, RCH |
| Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části) |
Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text
z větší části souhlasící s mešním lekcionářem
a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu;
Stabat Mater se podává jen podle kancionálu
a na verzi z lekcionáře se nehledí.
Jak české sekvence zpívat
Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby
církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence,
na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout
otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné
hudební formě.
Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem":
vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda
(t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde
o texty široce známé a běžně zpívané)
a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy,
podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se
s textem špatně snášel.
Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit
čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.
Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější
než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší
má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky.
Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv.
Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a
snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého
shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem
červeného hymnáře.
Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater,
která má za sebou delší historii v římském breviáři,
se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše,
ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu)
jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky,
jak je to obvyklé u hymnů
(AR1912 s. 568;
srov. též Řezno 1882,
Antverpy 1773).
Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá
(střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně,
přiměřenou dané liturgické funkci.
Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius)
právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv
užívaný pro mešní sekvenci, písňový
se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence
pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí.
Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru
(Lux iucunda a Salve dies)
jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou
"vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá"
(Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).
Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového
materiálu oficium dotčených svátků ozdobit
sekvencí v příslušném hudebním hávu
(za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu
a svěřen specialistům),
tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru,
se může odvolávat na nějaký liturgický precedens.
U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě
nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky
a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné
formě textu činí zadost, se zpívat nedá.
Souhrn
Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené
množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo
pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat
i v obou oficiálních českých hymnářích.
Takové užívání mešního repertoáru v oficiu
není úplně bez historických precedentů,
přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny.
Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí
i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího
druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.
Text žalmů a kantik ve zpívacím žaltáři,
ostatních nabízených knížkách
i webovém zpívacím žaltáři
do puntíku sleduje (tištěný) breviář, a pokud snad někde ne,
je to neodhalená opisovačská nebo sazečská chyba, ne záměrná
ediční intervence.
V poslední době však vážně uvažuji o tom, že
v nemnoha odůvodněných případech upravím
dělení veršů v zájmu toho, aby rytmus recitace byl pěknější
a lépe se vystačilo s dechem.
Je vhodné předeslat, že ani v minulosti
tiskaři liturgických knih k dělení
žalmových veršů v breviáři nepřistupovali úzkostlivě
a v některých verších se mezi různými vydáními liší poloha
hvězdičky.
Za upozornění na nestabilitu hvězdičky (i) v moderních
edicích římského breviáře vděčím
tomuto komentáři
na fóru CMAA.
Flexa je v breviáři až pokoncilní novinkou.
Předtím se vyskytovala jen v knihách notovaných
(a i v těch, zdá se, až někdy od poslední čtvrtiny 19. století),
a verše s flexou v nich často mají oproti breviáři upravenou
polohu hvězdičky.
Za zmínku stojí i to, že Denní modlitba církve se někdy
od své latinské předlohy odchyluje nejen polohou hvězdičky ve verši,
ale i určením hranic veršů.
Mám tedy za to, že by doplnění flexy a příp. přesunutí hvězdičky
v několika verších, jejichž stávající dělení činí zpěv značně
nepohodlným, nebylo žádným zločinem, zvláště pokud se
z těchto úprav řádně vydá počet.
Tímto článkem bych chtěl na záměr předem upozornit
a vyzvat čtenáře k případným námitkám.
Aktuálně se jedná jen o dva verše uvedené níže.
Oběma je společné, že druhý poloverš je v oficiálním znění
výrazně delší než první.
Žalm 95, 7
oficiální znění:
Neboť on je náš Bůh *
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
upraveno:
Neboť on je náš Bůh †
a my jsme lid, který pase, *
stádce vedené jeho rukou.
Ef 1, 3
oficiální znění:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, *
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.
upraveno:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, †
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, *
protože jsme spojeni s Kristem.
Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím)
hudebním nebi:
rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia
rozdělených mezi šest skladatelů.
Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické,
nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního
Velikonočního festivalu duchovní hudby),
a že libreto neposkytla
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano",
ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných
hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty
římského oficia.
Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních
"liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako
takový někdo zkoušel číst.
V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny
cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů,
a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební
tradice přispěli skladatelé současní.
A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení:
že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie,
vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři
Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu.
Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech
tak usilovně snaží zašlapat do země,
zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci.
Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení
Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou,
musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů,
a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným
povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad,
a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou
po nás - zůstává zjednat nápravu.
Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a -
pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce
šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení.
Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima
udělá
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano."
Pro nové oficium (ani na texty nového oficia)
pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to
dost dobře nešlo.
Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci
"beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!",
plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké
zpracování hodinek pokoncilních.
Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí,
opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze,
prostě protože jejich pokoncilní náhrada
pro větší hudební dílo neskýtá
ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.
Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor
"zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila"
(Paschalis sollemnitatis 98)
padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory
neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici
se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají
v nejedné katedrále i farním kostele.
Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to,
že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo
dříve na téma křestních nešpor napsáno.
Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný
řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference
nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace
jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.
Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých
skupin podle toho, jestli se drží standardních textů
slavnosti Zmrtvýchvstání Páně,
nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.
1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Na webu liturgické komise arcidiecése Udine
vyšel v roce 2017
článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení.
Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat,
u křtitelnice se pak recituje vyznání víry
(buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské)
následované pokropením křestní vodou
a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.).
Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny
žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy),
které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.
Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou
rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor
však není převzato vůbec nic, ani co do struktury,
ani co do repertoáru.
Viz v článku zmiňovaný
procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.
Procesí podle něj začínalo dicta oratione,
tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou
na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r).
Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže
s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací,
pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici,
kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou
Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu),
veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou
Venite et videte locum
se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku
a oraci zpívalo Regina coeli a
sekvence Submersus iacet Pharao.
Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor
v katedrále v Padově obsahuje kompletní
italské texty a nápěvy.
Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27),
zpívají se během něj litanie
ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál.
V baptisteriu biskup jen říká oraci
a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.
Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony
po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21).
Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv,
nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční
bohatě melismatický nápěv,
nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky.
(Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů.
Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i
je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích
mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)
Záznam
z farnosti S. Maria di Betlem (Modica)
pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků
a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu
hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají
být krácené.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19.
Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá
Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy).
Následuje kázání a obnova křestních slibů.
Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru,
kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace)
a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.
Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici
integrují přímo do obvyklé struktury nešpor,
každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat,
během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod
nekoná opravdu "za zpěvu žalmů".
Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru,
zbylá dvě nešpory dovedou do konce
v prostoru křtitelnice/baptisteria.
U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu,
která zahrnuje nějakou formu
hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům
(křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů
podle příslušného obřadu).
2. Speciální "křestní" formulář
I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí,
evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře.
Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází
z předpokladu, že starší je stručná forma
a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.
Stručný návrh
z webu diecése Como datovaný 2011
obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní
nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou.
Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám
úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a
zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247).
Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního
čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací.
Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu.
Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu.
Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů
nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry,
pak Magnificat.
Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií
ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné).
V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.
Totožný návrh byl otištěn
v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56)
diecése Nardò-Gallipoli
pro "Svatý rok milosrdenství".
Materiál
nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu
v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný)
obsah návrhu výše.
Následuje jeho úplná realizace
s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři
ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků.
(Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.)
Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic.
Hymnus i čtení jsou volně vybrané,
antifony mají charakter antifon ze žaltáře
(s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam).
Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn
ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě
antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén.
Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská
tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by
zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.
Záznam
z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino)
z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře
velice podobného tomu právě představenému.
Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i
komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné.
Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela,
ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?)
kapli, kde se říká otčenáš.
Pak se s eucharistickou písní
Inni e canti sciogliamo, fedeli
pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí
orací a požehnáním.
Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo
soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější
svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.
Brožurka
z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli
se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně,
ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!)
na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených
do vedení příprav na křest.
Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli
během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu
můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.
Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista
jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři,
biskup uzavírá světelnou modlitbou),
čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm.
Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů
z velké části souhlasící s těmi z Mirta.
Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá
Haec dies jako o neděli
Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových
velikonočních nedělí.
Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a
požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili
formační kurs.
(K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.)
Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým
koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci
a vede obnovu křestních slibů.
Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie,
protože ta je završením křesťanské iniciace.
Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.
Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí
několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor
a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam.
Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad
hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba
kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě
pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury.
Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice
konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru
křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.
Výtěžek
Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že
žalmové orace
se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí
o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.
Křestní nešpory s volně vybranými žalmy
a ostatními texty
je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty
jako porušení předpisů,
ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku.
Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory
par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční.
Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné.
I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je
VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.
Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné
varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam
do standardní struktury nešpor.
Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší
jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat,
byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená,
že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií.
Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů
nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu
premonstrátských křestních nešpor
z konce osmdesátých let.
Čtenář srovnávající s mým návrhem
se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když -
narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám
v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou
modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení
zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství -
a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.
Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé
strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor
(vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja).
Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře
křestních nešpor vliv.
Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad
zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde
procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu
z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)
Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou,
je otázka po podobě připomínky křtu.
Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice
v jeho středověkých podobách
(Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje,
Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace),
italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu
angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu,
zazpíváním odpovědi
k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo
se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou.
Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen,
pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními,
duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými,
a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace
nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše
probraných modelů.
Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše,
a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem
bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje
a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc
a každé slovo je na svém místě;
kde se význam zprostředkovává primárně symbolem
a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů
(pevně daných jako důležitá součást liturgického celku,
ne volně vybíraných hudebníky).
Pokud jde o "aktivní účast" a její formy,
obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené
a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení,
jsou mi vesměs protivné.
Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných,
jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo
za ohavnost znesvěcení.
Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba
po delší době opět zvednout téma křestních nešpor
a doplnit něco málo k seriálu,
který tu o nich před několika lety vycházel.
Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně
vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu pramenu".
Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají
při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud
trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis
zřejmě připouští i její zavedení
tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není
z dřívějška doložena.
Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor
odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální
římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu
měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí
křestních nešpor v premonstrátském řádu
(viz také novější vývoj),
jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou
praxi v pražské církevní provincii.
Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny,
předložil
návrh,
jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit
v rámci platných liturgických předpisů.
Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě
křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil
od toho užívaného v Čechách,
a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné
zohlednit v dnešní liturgické praxi.
Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen.
I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď
velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné
pramenné základně.
Předtridentský olomoucký ritus
Tištěný olomoucký breviář z r. 1499
(Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v)
má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá
variantě pražských nešpor určené pro soukromou
modlitbu mimo kostel.
Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu
Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík
a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria),
ale průvod ke křtitelnici se nekoná.
Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami
zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!)
však najdeme ve starším breviáři rukopisném.
Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře
průvod ke křtitelnici vypuštěn?
Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále?
Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby
nejširších kruhů
diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor
mimo katedrálu se nepočítalo?
Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat,
že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy
specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou
zatím podobný důkaz předložit nemohu.
[1]
K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Beatus vir.
Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.
Hned následuje antifona k Magnificat:
Surrexit enim sicut dixit Dominus
et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus.
Orace Deus qui hodierna
die [per unigenitum tuum
aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti:
vota nostra, quae praeveniendo aspiras,
etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]
[2]
Po Amen hned následuje
antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm Laudate pueri.
Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni.
Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná
svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.
Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm In exitu Israel de Aegypto.
Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu)
se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen.
Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto
regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos
gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis,
sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum.
Chór odpoví Amen.
Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.
[3]
Pak, zatímco se procesí vrací do chóru,
začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas:
concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem.
(Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].
Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty,
jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou
k Magnificat.
Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí
ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku
(psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář),
pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím
danému dni.
Pak ať říká antifonu k Magnificat.
Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná).
Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu
Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc],
připojí veršík In resurrectione,
oraci Deus qui nos resurrectionis
a uzavře Per eundem.
Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!]
A víc nic.
(CZ-OLm K-24076, f. 157r;
liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)
Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným
rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela"
(cestou od křitelnice)
s veršem a orací připomínající umučení Páně.
Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv
(v Praze antifona Vidi aquam),
ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí,
zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází.
Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona
Christus resurgens, stejně jako v Praze.
K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly,
zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný
antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní
neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl
a v dohledné době se k tomu nedostanu.
Antifonář
CZ-OLm K 14892,
obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků,
podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není -
viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor;
90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých.
Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku,
že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon
k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému
pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a
nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.
Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja
v jednotlivých antifonách k žalmům.
Pro pražské prameny je typická sestava antifon
4-5-4-3-3.
Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon
figurujících v různých místních tradicích
v nedělních nešporách:
- Dixit Dominus
- Fidelia omnia
- Potens in terra
- Sit nomen Domini
- Nos qui vivimus
(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou
antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami
běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)
Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3,
kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích
opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3.
(Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají
shodné nápěvy.)
Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3.
Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci
počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí
nepředpokládat automaticky nespolehlivost.
Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky,
rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář)
byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných
pramenů, ukazovalo by to
na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor,
např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center.
Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit
rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav
(tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze)
a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby.
Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme,
a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.
Jak křestní nešpory slavit dnes
Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je
možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy
(první verze;
její modlitelný český překlad a doplňky)
a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:
- v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
- u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
- nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
- po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)
Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí
je prostorově hodně náročné a současníkovi
dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější
zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice
okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam.
Druhý žalm se pak může
zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens
vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.
Křestní nešpory secundum Olejníkum
Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými,
tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích.
Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože
olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi
zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem,
podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá,
kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje
a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ...
zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu,
neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici
vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.
K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům,
volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme
k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a
procesionální antifona Christus resurgens.
S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po
Olejníkově zpracování.
Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak
vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských
křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon,
se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře.
I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci:
vezmeme antifonu k příslušnému žalmu,
text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja,
melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat
či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících,
aby s novým textem dávala smysl.
Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným
žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři
do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům
do žaltářů mešních:
(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66
zpívat raději žalm 111 nebo 112,
tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)
Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou
náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm,
nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná
v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním
charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost
úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým
"jiným vhodným zpěvem".
