Od sousedů (skoro) ticho

8.10.2018 20:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

V Českých Budějovicích jsem rok. Pohled do historie aktualisací ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější, i když už předtím došlo k citelnému útlumu. Loni touto dobou jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení, aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo. (Srov. titul tehdejšího článku "Od sousedů chorál".) Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty ve starší cihlové zástavbě. Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel, ale po akustické stránce jsem si nepolepšil. I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol., od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo. Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl. To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí" (o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají oba sousedící domy každý svou vlastní).

Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci by bylo nemravné. Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů, na mě v posledních měsících dolehla ještě víc, a přestal jsem zpívat i nešpory. A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)

Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho, co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným. "Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům." "A nejlépe někde v pustině," dodávám já. Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi" (i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé, v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet mohl, ovšem všechno nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci) nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt" s trochou akustického tuningu, ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt (ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé nadšení pro masivní odhlučňovací opatření. (Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)

Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe, že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně není nic špatného - "můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také, nebo se sami akusticky odizolovat" - ale tuhle možnost nevidím jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému "akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium do konce silně závisí.

Na sv. Bernarda ve Vyšším Brodě

20.8.2018 23:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard. Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře. Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech, přirozeně vedly včera na poutní mši do bývalého kláštera Zlatá koruna, a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory do Vyššího Brodu.

Nešpory byly celé zpívané. (Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo sváteční výjimka.) Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal (což je ovšem nevědomost zaviněná), a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen - mj. extrémně prostou mediací prvního modu, tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je jakoby nové initium, zpívané po ní.

Celkově byly nešpory odzpívány důstojně. Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?), zbytek chóru spíš tiše přizvukoval. Protože jsem si připravil a s sebou přivezl noty (na sledování, ne na zpívání), neušlo mi jedno citelné zjednodušení: všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou - totiž pod první "Viae viri sancti". Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat "Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já, skrývá nejednu intonační past. (Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední, kdo by mu to mohl vyčítat.) Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po. (Na to upozorňuji, protože je to divné. "Duplikování" antifon v řádu tradiční nebylo, a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.) Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách (trapistický hymnář z r. 1909, hymnář přímo z Vyššího Brodu): na poslední slabice bylo punctum c nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)

[EDIT 21. 8. 2018] Myslí se na poslední slabice každé strofy. Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář CZ-Pu XIII.A.12 (Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn. Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední melisma předposledního verše každé strofy, které je položeno o slabiku dříve.

Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád, že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti, a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost toho využít.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

4.8.2018 01:12 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

Předkoncilní překlady oficia do češtiny

15.7.2018 22:55 | kategorie: Jiné | Komentáře

tl;dr Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných článků nepřibývá; místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.

Když jsem tady v roce 2012 psal o částech oficia v 19. a první polovině 20. stol. přeložených do češtiny a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce. Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné, neméně zajímavé, ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné), až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách) v létě 2014 srazilo vaz. Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů, ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam, odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do zpracování tématu sám. Ujistil jsem se, že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující liturgiky, a podle hesla "co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy" (prof. Weis) jsem se pustil do psaní. Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto. Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.

Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská, ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná i bez znalosti starých jazyků. Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru "lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené reprodukce malého množství základních typů, což na první pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat do přehledného systému. Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.

Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění, když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.

Bibliografická metadata

29.5.2018 19:20 | kategorie: Web | Komentáře

Delší dobu mi v hlavě leží otázky, jak na webu nejlépe citovat a jak to internetové citování usnadnit. Na první pohled by se mohlo zdát, že citace s těžkopádnými bibliografickými záznamy patří do "papírového věku", a když dnes jeden internetový zdroj cituje druhý, místo citace dobře poslouží prostý hypertextový odkaz. Ve skutečnosti to ovšem tak jednoduché není. Pokud se jako jediná reference na citované dílo použije jeho URI, je v delším časovém horizontu ohrožena integrita citujícího díla, protože citovaný zdroj s nemalou pravděpodobností časem zanikne nebo změní adresu. Trvanlivá citace i na internetu nutně obnáší nějakou formu zkopírování bibliografických metadat do citujícího díla (nebo nahrazení přímého odkazu na citované dílo nějakým trvanlivým identifikátorem, např. odkazem do bibliografické databáze s garantovanou trvanlivostí záznamů a jejich adres - ale to je zatím možnost spíš hypotetická).

Když jsem před delší dobou blog doplnil o generování bibliografických záznamů a strojově čitelných metadat ve dvou různých formátech, spíš než o praktické opatření pro dobro uživatelů šlo o formu "přemýšlení nahlas". (Články z webu In adiutorium samozřejmě nikdo soudný necituje, a když přeci, tak tak sporadicky, že pro to není potřeba programovat podporu.)

Nedávno jsem se na stará kolena zaregistroval na Wikipedii a začal pomalu pracovat především na kultivaci existujících českých stránek týkajících se oficia. Narcismu ne zcela prost, do jednoho hesla jsem vpašoval i citaci dvou článků z tohoto blogu. Wikipedie umožňuje automatické generování bibliografického záznamu pro článek na základě jeho URL. To mě samozřejmě zaujalo a hledal jsem, jak to funguje.

Za generování citací je zodpovědné MediaWiki rozšíření Citoid; to se zase spoléhá na službu Zotero. Dokumentace má tendenci svést čtenáře k domněnce, že pro každý internetový zdroj, který má být skrz Citoid citován, je potřeba naprogramovat Zotero "translator" (kus kódu, který díky znalosti struktury stránky nebo nějakého interního API webu umí bibliografické údaje extrahovat). To by pochopitelně pro malý a bezvýznamný web, jako je ten náš, nemělo smysl. Ve skutečnosti však Zotero při dobývání metadat z internetového zdroje, pro který nemá speciální "translator", zkouší použít výchozí, které hledají metadata podle několika rozšířenějších standardů.

Jednoduchý standard, umožňující opatřit každý článek strojově čitelnými daty podporovanými co nejširším spektrem nástrojů, je přesně to, co jsem si vždycky přál. Proto jsem si po zvážení možností jeden vybral a implementoval ho: DC-HTML, metadata podle iniciativy Dublin Core, zakódovaná přímo v (X)HTML dokumentu jen pomocí tagů link a meta. Nejen automatická citace na Wikipedii teď díky tomu umí z článku kromě titulku zjistit i autora (jak si žádá již zmiňovaný narcismus) a datum a čas vydání.

Vstupní průvod ke slavení liturgie hodin

1.5.2018 23:17 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí: jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin? Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.

Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce, protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše) vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou přípravou k němu, která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále). V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193, kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu, bez jakéhokoli dalšího upřesnění. Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení, kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.

Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko, přijde vhod on-line dostupné Caeremoniale episcoporum v italštině.

Bez průvodu

V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne. V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává, neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá liturgická akce (průvod), kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.

Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém kontextu, nebo tam, kde jsou všichni předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie hodin předcházela nějaká pobožnost.)

Průvod bez doprovodu

Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá. Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou. Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu krátká a počet přesouvajících se osob malý. (Srov. co bylo zdokumentováno v Kájově.)

Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie hodin po celé Velikonočním triduum. Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé, popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu. (Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace. Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok, jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo rámec liturgie hodin.) Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.

Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také starší článek, věnovaný dřívější praxi slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.

Instrumentální (varhanní) doprovod

Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici i na autoritu odborníků. Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy, ale na kvalifikovaný rubricistický názor) předepisuje vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.

Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.

Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních nešpor stanoví, že "varhanní hudba doprovází průvod během vstupu, avšak píseň se nezpívá". (Bez odvolání se na autoritu.)

Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.

Může jít o "varhanní improvisace, ať už založené na charakteristických melodiích dané liturgické doby, nebo zcela abstraktní" (tak ze své praxe doporučuje A. Calabrese). Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura, k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.

Zmínku si zaslouží praxe obvyklá v pražské katedrále, kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně doprovází ustálená znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka. Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.

Píseň

V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.

Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:

  1. přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
  2. přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
  3. zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)

Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty, které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují, že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou, které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí (srov. VPDMC 42). Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.

Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání: Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie. Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura hodinky by zůstala nedotčena. Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje, aby se některá část hodinky odbývala za pochodu (srov. starší článek ke křestním nešporám), takové řešení nemá v tradici římského oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka od začátku až do konce odbývá v chóru. Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu. (V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu, takže to nebylo ani technicky možné.) Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu hodinky snad o malý kousek lepší.

Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní (podle jedině přípustné varianty 1), leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat, protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně na stejné nebo velmi podobné téma. Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce a hymnus latinský, nebo naopak.

Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie: přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší, ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji responsoria vzatá z matutina. To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky) a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor, stejně jako orientaci v latinských textech (česká responsoria modlitby se čtením zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou) a hudebních pramenech. Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat, formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.

Lucernarium

Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení, které po hudební stránce bývá podobné předchozímu, ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný: vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah, když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo - jako symbol Krista, který je světlo světa - a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru a třeba i v celém kostele.

Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu). V římském ritu jde o cizorodý import. Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat, nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi), jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu křestních nešpor.)

V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc. Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto webu cizí.

Závěr

Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí. Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193, s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde o hudbu instrumentální, či o zpěv. Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují v příklonu k první variantě. Jednou z representativních aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále. Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný, když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl (nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.

Nešpory jako součást křesťansko-muslimského setkání

29.4.2018 23:27 | kategorie: Ze života | Komentáře

13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli různých islámských organisací v Německu působících.

Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové společně modlili žalmy. Následovalo přivítání v konferenčním centru Haus am Dom. Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl, že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit ze svých "duchovních tradic".

Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.

Jako termín pro setkání byl zvolen svátek Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši i k jeho matce vlastní.

Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací, ale její zařazení na program setkání mezináboženského je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto e-mailem obrátil na instituci, která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony "mezináboženské nešpory" vypadaly. Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o "katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů. Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve, a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně. Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu." (Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)

Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické "duchovní tradice" v duchu citátu výše, a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy. Předpokládám, že zbožný muslim (pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci katolické modlitební bohoslužby. Já sám bych z opačné strany na něco obdobného rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce, totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy, ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu (především pokud jde o pojetí Boha) a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou (pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).

Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto, že modlitby periodicky rozložené na celý den a normované co do textu, postojů a gest vykazují tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou (salát).

Kardinála Josefa Berana přenesení

22.4.2018 20:45 | kategorie: Ze života | Komentáře

V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969 zesnulého v římském exilu a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky ve Vatikánu.

Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný: přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního procesu de facto aktem prohlášení za svatého. K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře, ale jen vystaveny k projevům úcty a připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.

Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím, že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces. Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa, ale také o přinesení ostatků možného světce. To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost liturgicky utvářena.

Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice

V pátek od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen "mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie "mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení, zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod., tak např. i oběti náletů). Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé; byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé dva dny zazněl), později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium Ecce, quómodo móritur iustus z předkoncilního matutina Bílé soboty: jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka, který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které mají v liturgickém roce právě jedno své místo, a užívat je jinak je nepatřičné.

V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.

Venku akci doprovázel dechový ansámbl; po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie a s (neméně zbožným) troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs, která se měla ještě jednou zopakovat v závěru. Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu, že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném, intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.

Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela a v něm umístěna, již následovaly nešpory, za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu rektora pražského semináře, P. Kotase. Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře" ("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním chválám; též Kancionál, 833), žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy, antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale na dění v presbytáři jsem neviděl). Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být importem z Vyšehradu). Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam pro všechny zpěvy, což se vymstilo především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval, jak uznal za vhodné).

Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha (které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou ty ze společných textů o jednom mučedníkovi). Svátku odpovídala i červená liturgická barva. Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé. Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší, po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání kardinála Berana před komunistickou internací. Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl, kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz"). Responsorium již bylo pohaněno výše. Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy, z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení") pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.

Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém - nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci prostě "vlasteneckém" - duchu) a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení; pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně bylo zbytečné). Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv, ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.

Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov

Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo, takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku. Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha. Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky (a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však odbývalo v češtině.

Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky - každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96, o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity, nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.

Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět Beranovo poslední veřejné kázání v Československu, zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice. Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře. A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím ecce, Adalbertus novus.

Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň "Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)

(21. 4.) Katedrála

Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření. Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".

V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení se dal v pohyb dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž, podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod, ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz, tažený šestispřežím ušlechtilých koní. Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.

Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych je nemohl.

Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla v presbytáři vystavena. Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska - tedy postkomunistických zemí střední Evropy, až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha (z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl, díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).

Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor) prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.

Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost, že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným, vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)

Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání. Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno na přímluvu ... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...: zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus", pokoncilní texty se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech skloňováno podle vzoru servus). V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly v oficiálním vydání.

Koncept

Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část - chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však jde o část representativní, protože jistě nejhojněji navštívenou a nejslavnostnější.

Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu (texty, zpěvy, akce) ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce. Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.

Mimořádné proto, že v pražské katedrále se i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den, na který podle kalendáře připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají. Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené, což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký důležitý kus platného liturgického práva uniká.

Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci (značně nekonkrétního) ustanovení o "votivním oficiu" (VPDMC 245).

Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného napětí "repatriace - přenesení" vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran". Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu, žádný se úplně nezřítil. V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly: máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše, dál ve svých následnících ...) a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha: "Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu * a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."

Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si, aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení, a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém, "chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".

Velikonoční nuda

7.4.2018 19:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu) nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu a nešporami začalo oficium doby velikonoční, jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor) zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou, obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky v běžném feriálním žaltáři.

Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu lépe slušelo ventilování takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet, ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že toto řešení zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné a praktické, a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka, nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon přicházely v úvahu jen mé velikonoční antifony ze žaltáře, které nejsou příliš povedené. Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční, celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou" antifonou je nebetyčná nuda. Vykonavatelům liturgické reformy, kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.

Daniel Dombó: Ad Vesperas

5.4.2018 15:49 | kategorie: Knihy | Komentáře

Komposice věnované liturgii hodin jsou v katalozích děl současných skladatelů jevem zcela výjimečným. Potěšilo mě proto, když jsem, spíš náhodou, narazil na soubor liturgických zpěvů Ad Vesperas, op. 26, pro soprán, mezzosoprán, tenor a varhany, z pera ve Vídni působícího maďarského skladatele a sbormistra Daniela Dombó (*1985).

Čtenář má takřka ideální podmínky k seznámení se s dílem, protože větší část je možné vyslechnout na nahrávce - a na autorově webu je ke stažení kompletní partitura (hrdě se hlásící k tomu, že je "rytá" v mém oblíbeném Lilypondu).

Pochopitelně nejsem ani dost málo kompetentní vyjadřovat se ke kvalitám daného díla jakožto soudobé hudební komposice, ale pozornost si zaslouží i jeho kvality liturgické.

Texty

Struktura (řazení částí, jejich množství) zcela neodpovídá žádnému kanonickému schematu nešpor, nicméně nejpodobnější je oficiu předkoncilnímu - mnišskému (soudě podle toho, že po capitulu následuje responsorium a hymnus, a podle hlasitě zpívaného Otčenáše). Nápadně nestandardní je především počet žalmů - žalm je totiž jen jeden.

Většina textů je latinsky, žalm se svou antifonou německy. Žalm v národním jazyce nasvědčuje tomu, že nejde o neúplné kanonické předkoncilní nešpory (určené k doplnění na plný tvar chorálními prvky), ale o komposici stavějící se k liturgickým předpisům svobodněji.

Německý text i chorální nápěv žalmu a antifony je (přiznaně) převzatý ze zpěvníku Gotteslob (z jeho starší verze, kdysi tu traktované a 2013 nahrazené novějším vydáním). Text antifony se v breviáři (před- ani pokoncilním, římském ani mnišském) nevyskytuje. Žalm 137 se zpívá výhradně v cyklu žaltáře, nepatří mezi sváteční žalmy.

Zpěv nadepsaný jako responsorium nemá responsoriální strukturu a text ani jinak neodpovídá žádnému z responsorií breviáře. Opakované "aleluja" by v nešporním responsoriu ukazovalo na dobu velikonoční, ale v takto volné skladbě zřejmě nemá cenu vyvozovat z něj závěry. Text je sestavený z úryvků žalmů (vzhledem k jednoduchému jazyku by mohlo jít i o produkt volného autorského básnění, ale kostrbatý biblicismus date gloriam laudi eius jednoznačně ukazuje na původ ve vulgátním žaltáři):

Cantate Deo (Žalm 67,5.33)
psalmum dicite Deo (srov. Žalm 65,2)
date gloriam laudi eius (Žalm 65,2)

(Číslování žalmů zde podle Vulgáty.)

Hymnus Deus, creátor ómnium nenajdeme v nešporách předkoncilního breviáře mnišského ani římského. Liturgia horarum ho klade jako hymnus prvních nešpor pro neděle lichých týdnů žaltáře. Text zhudebněný ve zkoumaném díle je ovšem o dvě strofy delší (dvě poslední před doxologií).

Veršík odpovídá tomu, který se podle předkoncilního pořádku (římského i mnišského) zpívá v každých nedělních i feriálních nešporách de tempore per annum.

Antifona Esurientes implevit bonis figurovala jako antifona k jednomu z žalmů ve středověkých formulářích svátku Navštívení Panny Marie. Použitá ve funkci antifony k Magnificat však svým rázem dobře zapadá mezi feriální antifony k evangelním kantikům, které bývají citátem nebo parafrází úryvku z kantika, jež rámují. (Srov. v pokoncilním breviáři antifonu k Magnificat ze čtvrtka sudých týdnů žaltáře, která volněji parafrázuje tentýž verš.)

Závěrem tedy musíme konstatovat, že výběr textů je volnou autorskou komposicí, čerpající z různých zdrojů: viděli jsme prvky z předkoncilního breviáře (úvodní verš, veršík, Otčenáš, Benedicamus), z kancionálu Gotteslob (žalm s antifonou), ze sbírky Ambrožových hymnů, ze středověkých breviářů (antifona k Magnificat), i volnou koláž z biblických textů ve znění Vulgáty ("reponsorium"). Ráz této komposice nicméně - výběrem žalmu, antifony k Magnificat, obecně večerním charakterem hymnu - odpovídá nejspíše feriálnímu oficiu.

Práce s chorálními melodiemi

Úvodní verš Deus, in adiutórium má tradiční chorální intonaci, dál jde o autorskou komposici.

Antifona a žalm mají nápěv přesně podle zpěvníku, z nějž jsou převzaty. Skladatelovým dílem je jen varhanní doprovod.

Veršík přímo necituje žádnou nám známou chorální melodii, ale má velmi kanonické schema: recitaci na jednom tónu uzavírá neuma na poslední slabice.

[EDIT 5. 6. 2018] Stejný nápěv pro veršík figuruje v dominikánském antifonáři: Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 38

Nápěv antifony Esurientes implevit bonis je téměř identický s těmi, které jsou zachycené v pramenech, které jsou t.č. nascanované a prolinkované s databází CANTUS (201615). Bokem budiž poznamenáno, že v antifonářích české provenience mívá tatáž antifona ve formuláři téhož svátku nápěv jiný, 5. modu:

Odkazy na další rukopisy doplním, až se Manuscriptorium vyhrabe z aktuálních potíží se zobrazováním facsimilií.

Intonace Benedicamus je z toho nápěvu, který je v předkoncilních antifonářích (římský 1912 i mnišský 1933) předepsán pro první nešpory slavností, v novém solesmeském Antiphonale Romanum pro nešpory druhé.

Liturgické kvality

Jde jednoznačně o koncertní nešpory, jak je zřejmé už z obsazení. Jediným prvkem přístupným případnému lidovému zpěvu je žalm a veršík po hymnu; to je však spíše teoretická úvaha, protože skladba s lidovým zpěvem zřejmě nepočítá.

Uspořádání a výběr textů nevyhovuje normám žádné nám známé kanonické formy oficia. Skladba patrně není určena pro liturgický provoz. V tom si ani její vybrané části moc nedovedu představit, nicméně to může být o nezvyku - existující literatura pro (kanonické) "koncertní nešpory" (mj. nešporní žalmy Michnovy, Zelenkovy, Vejvanovského, Mazákovy a dalších) se dnes prakticky vůbec neprovádí v liturgickém rámci.