Antifonář: jak a kam dál

21.2.2024 23:37 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Projekt In adiutorium jsem si dlouho představoval tak, že připravím nápěvy pro všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve, pak hotové zpěvy znovu projdu, opravím, co se napoprvé nepovedlo, celý korpus trochu učešu, aby byl v mezích možností koherentní, a bude hotovo. Když Pámbů dá, vydá se tiskem v nevelkém nákladu český antifonář. Ale od okamžiku, kdy jsem vyhlásil úplnost zhudebnění zpěvů breviáře, uplyne napřesrok deset let, a na nějaké dokončení zatím vůbec nelze pomýšlet. Stále každý rok dělám vysoké desítky až stovky oprav, ve frontě na revizi čekají stovky zpěvů, které jsem si označil kvůli vážným nedostatkům, a i když se snažím z té fronty průběžně ukrajovat, stále do ní přibývají nové. Co se jeden rok zdálo dobré, již o rok později se často jeví chatrné a hrubě nedostatečné. Některé antifony vystřídaly během let čtyři a více verzí nápěvu a stále to není ono. Jiné se léta zdály být v pořádku, ale nyní již citelně zaostávají za vývojem zbytku korpusu.

Možná bude věci přiměřené odpoutat se od cílové představy dokončení projektu jako cílového bodu, kterého mohu já dosáhnout. Možná bude projekt In adiutorium "dokončen" jenom tak, že mi ho v určitou chvíli vezme z rukou běh života, nebo že korpus zpěvů v nějakou chvíli vezme, zrediguje a vydá někdo jiný. Kam až dohlédnu, pro mě se zatím jedná o práci bez konce.

Možná bude věci přiměřené přestat se na projekt In adiutorium dívat jako na psaní knihy nebo vytváření uměleckého díla (že nejsem žádný umělec ostatně nikdy nebylo žádné tajemství) a přijmout i co do cílových představ, čím můj projekt skoro odpočátku je v rovině použitých prostředků, pracovních postupů a autorského přístupu: nápěvy se obvykle nerodí jako notový záznam (ať už rukopisný, nebo ve vizuálním notačním softwaru), ale jako strukturovaný zápis (zdrojový kód) ve vhodném umělém jazyce, ze kterého pak noty generuje sázecí software. Historie změn zdrojového kódu je samozřejmě zaznamenávána ve vhodném verzovacím systému. Při práci mi pomáhá řada softwarových nástrojů, které jsem si za tím účelem během let připravil; automatisované jsou mj. i základní kontroly koherence korpusu ("testy"!).

Vzniká a existuje to způsobem charakteristickým pro software, vypadá to (ve zdrojové podobě) jako software, ... není to software? -- Samozřejmě není, ale podobnost je nemalá. Pro software pak je typické, že zpravidla není nikdy zcela dokončen, ale buďto je vyvíjen (příp. alespoň udržován a záplatován), nebo je opuštěný, zastaralý a mrtvý. Nespěje k jediné konečné podobě, ale průběžně produkuje pro širokou veřejnost určené artefakty, jednotlivá vydání, která obvykle během let vytvoří dlouhou číselnou řadu.

To nebudiž čteno jako pokus vymluvit se z toho, že projekt českého antifonáře svou nekonečnou délkou a nevalnými výsledky selhal. To je neoddiskutovatelné a já se před tím neschovávám. Zároveň však mám za to, že se korpus zpěvů vyvíjí v zásadě dobrým směrem, dává mi smysl v práci pokračovat, a tak hledám, jak projekt nově a lépe uchopit.

Uznávám, že pro korpus chorálních zpěvů není životní cyklus na způsob softwarového projektu příliš vhodný, protože nejde o instrukce pro stroje, ale pro lidské interprety, a navíc s určením pro sféru rituální, která bytostně tíhne ke stabilitě a ustavičné změny jí (nejen v rovině ryze praktické) nesvědčí. Ale snad se i pro to dá z přijetí skutečné povahy projektu odvodit přijatelné řešení: připravovat antifonář po způsobu opensource softwarového projektu znamená neodkládat sazbu uceleného liturgického zpěvníku na dobu, kdy nápěvy budou hotové (protože dost možná opravdu hotové nebudou nikdy), ale připravit ji hned a v rozumných časových rozestupech (řekněme jednou za rok nebo dva) vydávat novou vylepšenou verzi, přičemž staré verze (a zdrojové kódy, z nichž byly vygenerovány) zůstanou trvale přístupné. Tak se každý, kdo by se rozhodl zpívat oficium podle našeho antifonáře, může rozhodnout, zda vůbec a jak často bude "instalovat aktualisace", a nebude hrozit, že co si jednou stáhne a vytiskne, při pozdější potřebě dalších výtisků už nenajde, protože se mezitím spousta nápěvů změnila. Bude stačit stáhnout a dotisknout stejnou (z tiráže výtisků snadno identifikovatelnou) verzi.

Praktikům liturgického provozu se možná z vidiny tlustého zpěvníku, který co rok nebo dva vychází ve výrazně přepracované podobě, udělá mdlo. Ale vzhledem k tomu, že zpívané oficium (navíc s českými prokomponovanými antifonami) je stále záležitost raritní a nějakého významnějšího rozšíření našeho antifonáře zatím není důvod se obávat, mám za to, že naznačený způsob jeho vývoje žádné opravdu zhoubné účinky mít nebude. Až z něj začnou pravidelně zpívat české a moravské katedrály a významnější kláštery (LOL), bude samozřejmě čas životní cyklus projektu přehodnotit.

Suma sumárum: Antifonář (snad) v delším časovém horizontu bude, i známým nedostatkům nápěvů navzdory. Pro nejbližší léta ale nejspíš jen v elektronické podobě, uzpůsobené jak pro zpívání přímo z obrazovky, tak pro tisk po vlastní ose. (Pokud budou centrálně k dostání fysické výtisky, tak nanejvýš prostřednictvím některé ze služeb print on demand, a tedy v nepříliš výhodném poměru ceny ke kvalitě tisku a vazby.)

Červený hymnář mi neberte!

11.1.2024 23:02 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo přednedávnem utrousil poznámku na způsob "... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov liturgický překlad Písma a pak se to stejně bude předělávat!" A mě zachvátila panika.

Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada antifon a responsorií, které mají biblické texty, a moje zhudebnění zastará. S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám a jsem s tím smířen. Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům. Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise v nynějším složení a za nynějších okolností (celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference) pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře by nejspíš nezůstalo nic.

Formulář svátku Krista kněze, zavedený u nás r. 2015, vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl. Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech drtivou většinu hymnů nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178) co možná vhodné existující české duchovní písně, formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve se zdá být poměrně široce neoblíbené a nový přístup je navíc zcela v intencích instrukce Liturgiam authenticam (2001).

I já jsem tu nedávno volal po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let, a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí. Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve, která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný nový překlad breviáře pro USA) přinesla již jen hymny přeložené z latiny a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí. Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně v různých fázích příprav hned několik kritických článků, ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno, revidováno a rozvíjeno. Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře (a národního propria), a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář, ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.

Moje panika byla asi značně předčasná, protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení liturgického překladu Písma hned tak nedostane, a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami. Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj. Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu, ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik podnětů k případné budoucí revizi hymnáře. Byl bych ale opravdu nerad, kdyby místo jako podněty k revizi posloužily jako hřebíčky do rakve.

P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři, sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí: Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)

Vánoční jitřní

20.12.2023 20:33 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Kdo dnes čte Čepovu povídku Cesta na jitřní, může být zmaten, na kterou vánoční bohoslužbu se to hrdina tmou noci se svou stárnoucí matkou vlastně ubírá. Na jitřní - tedy snad na časnou ranní mši, missa in aurora? Ale liturgický text citovaný v závěru povídky nás na pochybách nenechá: "Christus natus est nobis" není introit žádné ze tří vánočních mší, ale (tehdy stejně jako dnes) počáteční slova vánočního invitatoria. Jitřní byl běžný český termín pro matutinum, noční hodinku oficia, která byla v rámci liturgické reformy výrazně zkrácena, uvolněna z vazby na konkrétní denní dobu (srov. SC 89) a dnes je známa jako modlitba se čtením (officium lectionis). O slavnosti Narození Páně se "jitřní" neříkala nad ránem, ale za hluboké noci, bezprostředně před půlnoční mší. (Viz v římském breviáři rubriku na konci vánočního matutina.)

Ve starší české beletrii ovšem najdeme dost příkladů použití názvu "jitřní" i pro samotnou půlnoční mši, kde po matutinu slaveném před ní již není ani stopy. Podobně dnes obvyklý německý název pro půlnoční mši, Christmette, odkazuje na matutinum (Mette), i když i u našich západních sousedů většinou dávno upadlo v zapomění a slaví se jen mše samotná.

Doklady někdejšího slavení vánočního matutina i v obyčejných farních kostelích se samozřejmě neomezují jen na beletristické ohlasy (k již zmíněné povídce můžeme přidat přinejmenším ještě Baarova Holoubka). Vánoční matutinum, spolu s temnými hodinkami velikonočního tridua a matutinem oficia za zemřelé, tvořilo pětici matutin, která (jediná) se i v novověku relativně běžně veřejně slavila i mimo klášterní a kapitulní kostely. Jeho zpěvy vyšly v domácích praktických sbornících gregoriánského chorálu (Škroupovo Manuale pro sacris functionibus z r. 1858, Mühlbergerova Příruční kniha chorálního zpěvu z r. 1877). Vydáno bylo také značné množství překladů do češtiny, z nichž řada byla evidentně zamýšlena nejen jako pomůcka ke sledování latinské liturgie, ale ke zpívání matutina v národním jazyce.

Pro české překlady vánočního matutina vydané tiskem v období 1800-1948 viz v katalogu pramenů, který je přílohou mé budějcké diplomky (Pavlík: Hodinky církevní, TF JU 2019), položky č. 8, 19, 20, 24, 25, 44, 48, 61, 63, 68, 69, 71, 79, 81, 86, 88, 91, 92.
Většinou jde o úplné a věrné překlady oficiálních liturgických textů, ale některé publikace matutinum v zájmu únosnější délky výrazně krátí (č. 69, 81, 88, 92). Pozoruhodná je úprava pro smíšený sbor (č. 88), překlad pořízený s ohledem na to, aby všechny zpěvy šlo zazpívat na nápěv latinské předlohy z dobové chorální edice (č. 61) a strofické přebásnění žalmů a responsorií pro zpěv na nápěvy koled a vánočních písní (č. 91).

Je ovšem třeba přiznat, že v dobových zprávách o liturgickém provozu není vánoční matutinum zastoupeno tak hojně, jak by se s ohledem na množství vydávaných textů dalo čekat. Při soustavném pročítání prvních desetiletí časopisu Cyril jsem v poslední čtvrtině 19. stol. zachytil zprávy všehovšudy dvě (1880, s. 46 z Jičína, 1882, s. 51n z Prahy od sv. Haštala). Výrazně častěji je hlášeno slavení nešpor na Boží hod vánoční odpoledne. Nelze tedy tvrdit, že by slavení matutina před půlnoční mší bylo ještě koncem 19. stol. opravdu široce rozšířené. Spíš to byla možnost, se kterou se stále ještě reálně počítalo, a součást ideálu, jehož naplnění však ani v kruzích cyrilského reformního hnutí nebylo běžné.

Jak se to má s "jitřní" slavnosti Narození Páně dnes? I pokoncilní breviář má ve formuláři slavnosti extra rubriky, výslovně upravující způsob slavení modlitby se čtením bezprostředně před půlnoční mší, protože to je spojení tradiční a kdysi široce praktikované.

Ta rubrika zrazující od slavení ranních chval bezprostředně po půlnoční mši samozřejmě v breviáři nevyrostla jen tak, ale reaguje na to, že přesně taková bývala tradiční (a rubrikami římského breviáře předepsaná) praxe.

Že dnes ve farních kostelích po vánoční modlitbě se čtením není ani stopy je pochopitelné. Smutné ale je, že ji marně hledáme i v českých a moravských katedrálách (rozumí se těch s katedrální kapitulou) a těžké je nějakou najít dokonce i v kostelích klášterních.

Kdo by pomýšlel na to, dávno vyhaslou tradici vánoční "jitřní" někde vzkřísit, všechny potřebné české zpěvy (kromě hymnů, pro které je třeba vybavit se hymnářem) již řadu let najde v našem svazečku s kompletním oficiem slavnosti Narození Páně.

Ejhle, Hospodin přijde (2)

1.12.2023 16:12 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Opět je tu ta část roku, kdy se starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde" na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu. Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější české chorální antifony jsem se dosud nedobral.

I tentokrát se omezíme na prověření dvou tvrzení, která v posledních letech v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem: že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.

Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou "Ejhle, Hospodin přijde", která pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.

(2019 cirkev.cz; srov. též 2014 strucne.signaly.cz, novinky.cz; 2019 biskupstvi.cz; krestanskevanoce.cz a mnohde jinde)

"Z antifonáře Arnošta z Pardubic"

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Výslovné tvrzení, že česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až v Jednotném kancionálu u č. 101A. První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje, je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj), ale ten ještě korektně uvádí, že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad. Česká antifona v něm opravdu zapsána není.

Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2 a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in: Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268. (Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)

Odkud tedy pochází známá česká verze? Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla, ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A. Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.

Antifonu obsahují významnější kancionály počínaje polovinou 19. stol.

v souvislosti s roráty se objevuje o něco dříve

a ještě dříve je dosvědčena ve zprávách o liturgickém provozu

Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří. V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje, a když, tak jako pozdější dodatek. V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. - a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800. Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako příspěvek snad až z doby národního obrození. (Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)

Praxe zpívání odpovídající latinské antifony (Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší. Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského Capella regia musicalis (1694), širší rozhled zatím nemám.

Vstupní antifona?

Je naše antifona ve smyslu zavedené české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?

Liturgický text: daná biblická koláž, kreativně parafrázující proroka Zachariáše (14, 5-6), nefigurovala jako adventní introit v římském misálu, ani v předtridentském misálu pražském. Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní, kde ji najdeme dodnes. (Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)

latinská antifona:

Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.

archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.

Denní modlitba církve:

Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí; v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.

Hudební forma odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky - jak to odpovídá jeho liturgické funkci hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu. Verše s antifonou obvykle zpívané (vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19) mají nápěv žalmový, a to opět prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou pro přednes veršů k introitu.

Liturgická funkce podle pramenů: podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob připojení ke mši je místo od místa různý, jak konstatoval již Pešina:

... zpívá se při varhanách, na mnohých místech před mší sv., když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje, na jiných po mši sv.; někde latinským, někde českým jazykem...

(Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839, s. 17)

Tomu odpovídá rozmanitost řešení, která potkáváme v dalších pramenech.

přede mší: Český kancionál ("před každou mší svatou v adventě"); Svatojanský kancionál; Katolický zpěvník (Praha 1855); Krolmusova Agenda česká; s latinským textem Škroupovo Manuale
po skončení mše: Pešinovy zprávy o rorátech nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747, ČKD 1846/4, s. 789-790); Bečákův kancionál; Mathon Placidus: Kancionálek pro křesťanskou mládež, Brno 1882; mladoboleslavský rorátník (Okresní muzeum Mladá Boleslav, sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4)

Nesmíme však zatajit menší množství mladších pramenů, kde náš zpěv podle všeho funkci introitu přebírá (Úplný kancionál arcidiecese olomúcké; Oltář). Okrajově se objevují také exotičtější uspořádání, např. zpívání veršů Rosu dejte před roráty a antifony Ejhle na závěr (Onderek Josef: Katolický kancionálek, Těšín 1865).

Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo. V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů však je situace jiná. Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu (bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu existují v repertoáru gregoriánského chorálu), a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja) je v něm předepsána pro úterky. Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho splňuje nároky na kanonickou formu introitu se třemi verši a doxologií. To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně, není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako "jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48). Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu, ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního repertoáru oficia. (Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)

Ejhle jako vstupní antifona

(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
(1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
(2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Ejhle...

(text podle Jednotného kancionálu)

Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie, proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat. (Tím beru zpět kus minulého článku.) Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná přetextovaná verze introitu Rorate coeli (Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).

Antifona před Rorate?

Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj jako na novodobé pokračování dřívější praxe "antifon před Rorate". Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše. Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost je čistě vnější a historická kontinuita není dána. Funkce: Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem, zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše); forma: pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš; antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky (v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu: dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění), zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií; souběžné užívání: některé prameny obsahují jak antifony před Rorate, tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním celku.

Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839: Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. 19n, veršíky úvodem každého dne; Bečákův Katolický kancionál 1852: Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. 240

Ke způsobu provedení antifon před roráte viz též Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3, s. 525

Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět. Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný, který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich se udržel v liturgické praxi dodnes.

Vstupní antifona podruhé

Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle: jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává po Sláva Otci opakovat (ne Ejhle, Hospodin přijde, ale) Rosu dejte, nebesa, shůry - tak ještě i Orlovy samostatně vydané rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje a po doxologii následuje rovnou rorátní introit. Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží" jiný: "Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše" (Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910; srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)

A tu mi konečně seplo: "Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky, ale český překlad introitu Rorate coeli desuper, akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia. Antifona Ejhle pak není introitu součástí, je před něj jen volně připojená.

Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona

(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.

V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli určen pro středu adventního kvatembru, pro čtvrtou neděli adventní a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní (která dala vznik českému repertoáru rorátů). O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují", pro votivní mši se bral verš odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine". Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují" i pro votivní mši. Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu. To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější, než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech. Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě, s veršem "Coeli enarrant" - viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus (Praha 1858), s. 280.

Souhrn

Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila a do významných kancionálů pronikla podle všeho až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru tak je opravdu pozdním přírůstkem.

Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil Dobroslav Orel na začátku 20. stol. Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen (srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134), resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu, než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.

V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria), ale devocionálním elementem žijícím na periferii, před vlastním začátkem nebo po skončení mše. Jsme však nuceni připustit, že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických předpisů může být za introit (s volně vybraným textem a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.

Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších ("Rosu dejte nebesa shůry" atd.) s Ejhle obvykle zpívaných. Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické texty se nevážící a lidovou teologií přetékající zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.

Prameny červeného hymnáře online

17.11.2023 20:06 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám, je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů. Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů systematicky a připravit

seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.

Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.

Denní modlitba církve v Obřadech žehnání

13.11.2023 2:23 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Když tu bylo probíráno žehnání adventního věnce, hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně. Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou církve?

Článek vychází z aktuálně platného českého vydání benedikcionálu (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).

Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní: spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady, pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.

28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše. ...

29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o nichž to uvádějí liturgické knihy.

28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt cum Missae celebratione. ...

29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.

(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)

Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání jsem nezaznamenal žádnou. Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky, je jen hrstka. S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.

1. Náhrada závěrečného požehnání

To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti. Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?) a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor, popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.

355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání] zahájení nebo zakončení pouti slavením mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání, jak je zde uvedeno.

Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor společné hlavní rysy: žehná se věřícím v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět), a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní, a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost po skončení bohoslužby: "... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam směřují" (před začátkem pouti), resp. "... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom, cos jim prokázal" (na konci pouti).

2. Po čtení

Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní prvek do samého středu hodinky, je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.

968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory, spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.

Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.

Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam posvátných obrazů v církvi.

Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.

Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu. Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou. Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří také obraz.

Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.

Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu (ne pro soukromé potřeby - čl. 965). Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor, a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu, a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení) a obřady (okuřování). Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory" připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den na způsob votivního oficia (VPDMC 245).

Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno - viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.

Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)

3. Před začátkem hodinky

V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky, ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek. Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu, zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.

(žehnání ke službě varhaníka)

1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat i samostatně.

(žehnání adventního věnce)

1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami první neděle adventní. ...

V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu, v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že předmětem žehnání je něco, co se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek (varhanická služba, adventní věnec) a má být při následném slavení hodinky oficia (už od začátku) uplatněno. Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu, rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami první adventní neděle začala doba adventní.

Carte blanche

Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie činí výjimku a jen obecně stanoví, že

1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě; má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...

Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však není pro takový případ nijak konkretisován. Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:

1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz, popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.

1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova. ...

1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.

Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti" je žehnací obřad před začátkem hodinky. Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova", resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází ani obvyklá výzva "Modleme se"). Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky) přiměřeně významných věcí. Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu (byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie), ale nejsou předmětem kultu, se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky. Beztak s ohledem na zásadu "počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů" budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity - vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit nebo chórové lavice.

Souhrn

Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve. Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb. Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití každého z těchto modelů.


Na okraj

Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil jsem na jedno překvapení:

1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.

(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)

Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium" (srov. čl. 1219). Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý (ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně starším podobám liturgického kalendáře. Po většinu dějin římského ritu se slavnost Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů," tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku 1955 (AAS 1955, s. 220n). Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně, jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti. Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii, délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů). Pokud Epifanie sama připadne na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně skutečně trvá "celých osm dnů", ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt bude 2030, pak 2036 a 2041.) Průměrná délka je pět dní. Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.

Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí, tak já doufám, že jednou bude v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie, kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším do druhé poloviny 19. stol. (pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731; k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn). Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin, kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj opravdu žalostná.

Nešpory s žehnáním adventního věnce

7.11.2023 22:24 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

  • (volitelně vhodný adventní zpěv)
  • znamení kříže
  • liturgický pozdrav
  • úvodní proslov
  • krátké čtení
  • (volitelně minikázání)
  • žehnací modlitba
  • (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
  • zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
  • (volitelně okouření věnce kadidlem)
  • Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

Staroboleslavské svatováclavské oficium

24.10.2023 23:17 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

staroboleslavské panorama ráno kolem 6:30

Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví. Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu červených desek.

loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem
perduxisti gloriam:
eius precibus
nos
quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r. Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké. Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari.
Per Dominum.
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

červené desky se svatováclavským oficiem, titulní stránka; v pozadí patka sloupu z krypty sv. Kosmy a Damiána

Titulní stránka zdobená iniciálou evangelijní perikopy pro svátek sv. Václava z Vyšehradského kodexu (f. 68r)

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971) červené desky Denní modlitba církve
památka sv. Václava
modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi
první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri. Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci. Ctí a slávou.
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci. Spravedliví.
(Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri. Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Hospodin [sic!].
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci. Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

Povýšení svatého kříže, Milevsko 13. 9. 2023

17.9.2023 22:19 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

"Svatý hřeb"

V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi, interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina, snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační interpretaci: jde o relikvii, část hřebu považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji Kristova umučení. Hluboko do dutiny za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách z drancování v období husitských válek.

Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska" (1, 2).

Nešpory

13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře poprvé představen veřejnosti - od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích provedených znaleckých zkoumání, v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost. Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).

Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři, to dobře odpovídá dnes platným předpisům (srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri, Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek Kopí a hřebů Páně. (K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)

První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory ze Strahova a za předsednictví českobudějovického biskupa, v jehož diecési se klášter nachází. Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:

Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)

Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch, které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.

Že se na konci nešpor po požehnání místo Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí, ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená, hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy. (Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu z Milevska dobře předvedeno.) Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního oficia žádnou novinkou nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988 v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis (viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).

Závěrem

Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie, zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám. Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti - i kdyby to znamenalo méně nešpor.

Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim. Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl úctu prokazovat (a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti relikvie). Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.

Modlitba žalmů na setkáních mládeže

2.9.2023 15:03 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly slavnostní nešpory ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím, nikdy předtím ani potom se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila. Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení jsem však v posledních letech zaznamenal něco, co si tady snad také zaslouží zmínku: totiž společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.

(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)

Jsem z toho rozpačitý. Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání do modlitby žalmů. Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje: pořadatelé bez odpovídající katechese, jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny (v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři), nechávají v rámci společných modliteb recitovat vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké předchozí znalosti (třeba se to tak praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.

Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního přediva významů. Při slavení liturgie je normální léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími. Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text - to už si žádá určité základní porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu, myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu, jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba, která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací ve světle novozákonního zjevení. Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených, přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení a kdo se je takto modlit snaží, nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní. Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod "teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."

Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů, které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů činí obzvlášť zjevnou. A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý - potenciál zmemovatelnosti. "... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"

Praktické

Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku společnou recitaci jednotlivých žalmů, má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.

Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede, ale recitace žalmu se sám neúčastní. To je proti duchu antifonální psalmodie - když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím, že by někdo (zvlášť takhle všem na očích) stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel. Je to společná modlitba povýtce.

Když společnou recitaci vedou jednotlivci, tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví ne jednotlivec, ale dva nebo tři předříkávající společně, má to na parametry důležité pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.

Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob, jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části, ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo "už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru, do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců narození.

Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a akustika prostoru tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou stranu recitovat vůbec neslyšeli. Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru. V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany bez problémů recitovat šlo.

Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz (srov. VPDMC 103 a 278). Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl - ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie, nebo vhodná písňová parafráze.

Nejnovější
Kategorie
Štítky

 (27)  (18)  (18)  (16)  (16)  (15)  (15)  (12)  (12)  (12)  (12)  (11)  (10)  (9)  (9)  (9)  (8)  (8)  (8)  (8)  (8)  (8)  (7)  (7)  (7)  (7)  (7)  (6)  (6)  (6)  (6)  (6)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (5)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)  (4)

RSS

  Nejnovější články