Pohled pod pokličku liturgického překládání

13.11.2021 22:52 | kategorie: Texty | Komentáře

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.

Notitiae o přípravě pokoncilního Antiphonale Romanum

6.11.2021 23:17 | kategorie: Knihy | Komentáře

Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný před pár lety na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství, ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické reformy a dalších vysoce zajímavých článků. Loni v létě jsem tak v rámci snahy opatřit si vyčerpávající přehled vývoje pokoncilního liturgického kalendáře mohl z pohodlí domova postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků (podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný) a narazil jsem při tom na - jakkoli jen fragmentárně zachycený - příběh raných fází vzniku (latinského) pokoncilního římského antifonáře.

Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů pokoncilního oficia v datech:

  • 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum, prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž postrádajících nápěvy
  • 1983 Liber hymnarius s nápěvy pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií pro použití v modlitbě se čtením
  • 1983 dokument Ordo cantus officii s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
  • 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
  • 2014 přepracované vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře z r. 2009 již řídil)
  • 2019 aktualizovaná podoba Liber hymnarius
  • 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály pro neděle a svátky

V posledním čísle ročníku 1981 představuje dom Hervé de Broc ze Solesmes tehdy nové Psalterium monasticum. V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití v mnišském chóru, ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila pro přípravu antifonáře stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy z chorální tradice. Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři. (S. 619-621.)

DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624

V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první, obecná část úvodu (praenotanda) chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského chorálu.

DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53

V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae zabírá editio typica Ordo cantus officii a v Solesmes vychází Liber hymnarius jako "druhý svazek Antiphonale Romanum". Stručný článek v Notitiae informuje, že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila solesmeskému opatství přípravu a vydání nového Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn ve prospěch Ordo cantus officii (t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud tiskem nevydaných). Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje, byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické knihy stal soukromý vydavatelský podnik, a vydává Liber hymnarius jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).

DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662

O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít (analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu) v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912, selhal kvůli jeho omezenému repertoáru - denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního. Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského. Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc) potřebných antifon.

DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36

V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih dostupných v Libreria Editrice Vaticana, přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum. "Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius, "tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur". (To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)

Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96

Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let, než se římský antifonář dočkal pokračování. Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár (viz nové Ordo cantus officii) a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia pro vymezené okruhy hodinek. Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře, jestli se toho dožije již naše generace a kolik bude takto koncipovaný antifonář nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.

Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný Liber hymnarius, byl zachován původní titul ediční řady: Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum Ordinemque cantus officii dispositum, a solesmensibus monachis praeparatum, stejně jako číslo svazku "tomus alter". Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu, že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných nadějí.

Stav projektu - podzim 2021

23.10.2021 16:01 | kategorie: Projekt | Komentáře

Podobně jako loni v létě jsem i letos na začátku července odložil předkoncilní antifonář, abych měsíc v kuse zpíval pokoncilní oficium a intensivněji se věnoval zlepšování kvality korpusu českých zpěvů. Později jsem se rozhodl prodloužit toto období o další měsíc, pak o druhý, a i když to původně nebylo v plánu, aktuálně jsem víceméně rozhodnut zůstat při pokoncilním oficiu a českém chorálu (poprvé po zhruba pěti letech) celý následující liturgický rok. Práci na projektu to totiž citelně prospívá a v pronajatém domě po předcích pro ni mám (především co do možnosti zpívat oficium a muzicírovat kdykoli a jakkoli, aniž by to obtěžovalo sousedy) podmínky tak dobré, jak jsem ještě nikdy neměl a dost možná již nikdy mít nebudu. Je tedy vhodné tuto příležitost v co největší míře využít.

Hlavní sledovanou prioritou je konsolidace repertoáru žaltáře. Zpěvy opakované během liturgického roku mnohokrát a tvořící základní repertoár denní modlitby církve musí být opravdu kvalitní. Respektující text, přitom zpěvné, převážně snadné, nevyumělkované, vhodně využívající typisované melodie. Již během července se ukázalo, že je v tomto směru přede mnou stále mnohem víc práce, než jsem doufal, a to zdaleka ne jen mezi zpěvy modlitby se čtením, které jsou dlouhodobě daleko nejzanedbanější.

Ostatní zpěvy opravuji převážně tak, jak mi je liturgický rok přinese pod ruku, a spíš v reálném čase či se zpožděním než v předstihu, takže třeba z mojí letošní práce na antifonách k evangelním kantikům pro neděle cyklu B nebudou případní jiní pěvci mít prospěch dřív než za tři roky.

Protože aktuální fáze práce na projektu nutně obnáší nejen zkvalitňování jednotlivých zpěvů, ale konsolidaci celého korpusu jako celku, vyvstala potřeba lepšího přehledu o korpusu a nejrůznějších vztazích mezi jeho zpěvy, ale také se zpěvy latinského chorálního repertoáru oficia. V létě jsem proto začal postupně vytvářet interní webovou aplikaci "adiutor", jejímž úkolem je odpovídat na všechny otázky ohledně korpusu a jednotlivých zpěvů, které mi zrovna přijdou pro práci na projektu užitečné. Veřejně teď nikde neběží a v dohledné době ani nebude, případný zájemce si ji může zkusit rozchodit ze zdrojového kódu. Vystavit někde prohledávatelnou databázi všech zpěvů by asi výhledově bylo hezké a potenciálně užitečné (nejen protože jednotlivé antifony z breviáře se mohou příležitostně hodit pro jiné liturgické příležitosti), ale momentálně to je v žebříčku priorit hodně nízko.

Nešpory v předvečer Národní svatoludmilské pouti na Tetíně

17.9.2021 21:50 | kategorie: Ze života | Komentáře

U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory. Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat v přenosu na TV Noe.

Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily v doprovodu motocyklů Hradní stráže. Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen ke kostelu sv. Ludmily.

Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.

Před kostelem se průvod zastavil, místní dětská schola zpívala únavnou hosanovku k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou "modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali ostatní čeští a moravští biskupové. Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie k národním patronům. Po litaniích následovaly samotné nešpory.

Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě, všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách, jak byl vyřešen vstupní průvod. I tady na malý vstupní průvod došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal. To, že Bože, pospěš mi na pomoc začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale, jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská abatyše, ale stejně) začaly ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii. Obvyklé a správné je nešpory začínat až když jsou všichni na svých místech, intonace Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního doprovodu speciálně pro ten účel.

Jak jsem předpokládal, nešpory byly ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě. Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin (hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení, responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace) a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění, krátké čtení, přímluvy a orace v češtině), ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus) a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.

Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství nezákonné a slavit by se takto neměly. Shodou okolností byly včera večer přenášeny nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera: repertoár vlastních zpěvů téměř identický (hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom, jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům, rozhodně nebylo ke škodě věci. Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy (alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie) a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.

V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní. Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano: pravoslavné oslavy budou v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.

Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité publicity akathistu ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku starší text stejného žánru a funkce z pravoslavných kruhů.

Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli pro formování nacionalismu českého. Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá a přirozená. Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým mezinárodním přesahem dobře nabízejí.

Nešpory ze starokatolické katedrály sv. Vavřince (Noc kostelů 2020)

30.5.2021 17:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze, a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.

Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin, a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká, jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou tvořivost ad hoc. Tak liturgický kalendář na oficiálním webu církve odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské, tu různé doma uvařené; ... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.

Struktura

  • 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
  • 3:27 1. antifona a žalm
  • 7:51 2. antifona a žalm
  • 12:25 3. antifona a žalm
  • 17:15 4. antifona a žalm
  • 21:09 5. antifona a žalm
  • 24:56 kapitulum
  • 25:30 hymnus
  • 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
  • 27:19 Magnificat
  • 30:51 kyrie
  • 31:10 přímluvy
  • 33:21 otčenáš
  • 34:00 orace
  • 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně

Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory. Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky v daném období specifické naopak pro oficium mnišské. Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia, i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.

Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům: před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje, a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční. Po větší část dějin západního oficia se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá. Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.

Texty a nápěvy

Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon mě prostě trkly), že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory (viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn). Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911. Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie. (Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)

Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp. pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh. Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských chorálních zpěvů.)

Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše, které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly "z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131). Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů! Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci mezikonfesní polemiky.

Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami, a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární v Denní modlitbě církve.

  • Žalm 138 (139) I
  • Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
  • Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
  • Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
  • Žalm 141 (142)

Žalmy a kapitulum (ne však veršík) jsou v ekumenickém překladu. Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil), ani Škrášek.

Závěrečné poznámky

Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik, připravený pro ozvláštnění Noci kostelů. Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi. Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár. V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor, což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem připraveném značkování.

Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.

Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

12.4.2021 12:35 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.

"Památka ... jednoty křesťanů"

5.4.2021 23:53 | kategorie: Ze života | Komentáře

V den památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, uspořádalo ekumenické uskupení Studenti pražských teologických fakult ekumenickou modlitbu za jednotu křesťanů ve studentském kostele HTF UK. Protože modlitba měla formu nešpor, uznal jsem za vhodné tu o ní poreferovat.

... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer, jak jsem původně zamýšlel, a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály, zveřejňuji jej až s notným zpožděním.

Průběh

Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela, kde je i zpětně možné pustit si ho ze záznamu, a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty, takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum a pro detaily zájemce odkazuji tam.

Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory, a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus, totiž píseň Jeden Pán, jedna víra (standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").

Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav, ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář sledovaly úzkostlivěji, než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká a předvídatelná. Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia. (Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou, srov. VPDMC 158.) Po přímluvách z breviáře byl ponechán prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky: to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku se zakončením "neboť tvé je království...". Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska) neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".

Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny. Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty, vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty, zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu, takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.

antifona k Magnificat

Shromáždi nás, Pane, ze všech národů, abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, chválili tvé svaté jméno.

úvod k přímluvám

Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého, shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie. Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme k našemu nebeskému Otci: ...

závěrečná modlitba

Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy, aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu a dosáhly spásy; na přímluvu jeho Matky, Panny Marie, dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi. Skrze tvého Syna ...

Hodnocení

Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory - hodnotit? Předně chválím použití nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby. Pokud se v rámci organismu katolické liturgie hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby (zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů), liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby čerpající velkou část textů z Písma - se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.

Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb, naprosto zásadní je pravdivost. Aby se nepředstírala vyšší míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly (ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra". Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby tvrdí řadu nepravd a polopravd. "Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu "pojí nás," ale "jedna víra" těžko. V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární a christologické nauce starověkých koncilů, ale) dělí věroučné neshody v zásadních otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící. Konečně pokud bychom opravdu "tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum za dosavadních modliteb vyslyšení.

Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné, když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím, že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho. Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory (nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty) nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou. Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem "ekumenismu zamlčování", kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody zúčastněných církví. Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás" a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.

Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb - náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře. Pro to samozřejmě beze zbytku nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství. Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou, aby jejich neúčast byla zřetelná) a tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve, a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii otevřeně vymezující). Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek (příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební stránku.

Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování" slaví "mariánská památka bez Panny Marie", musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou. "V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie: christologické, eklesiologické, antropologické a eschatologické. Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka na cestě k jednotě, tam to při přesnějším pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií." Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria, zpravidla se nezametá jen ani hlavně Panna Maria.

Pro literaturu viz mou starší seminární práci na téma Mariologie v ekumenismu, oddíl 3.

Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím jediným a hlavním kamenem úrazu. - V dnešní podobě liturgického formuláře už to není na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají, že primární intencí této mariánské památky je překonání rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi. Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu mimo záběr.

... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi západními a východními křesťany i po jejich rozdělení. Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895). Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...

(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)

Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře, kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných hymnech, ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní sjednocení křesťanských Slovanů. Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu, ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí. Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři, jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu, resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu, s touto ideou spojeného:

Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii) přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu. Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic] v Římě byly schváleny slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze i sloužena první slovanská mše svatá. Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan "Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje na obnovení někdejší jednoty. Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.

Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.

Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně vplynul, a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského, ale patronkou ekumenických snah vůbec. Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky (byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů) asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.

Velkopáteční antifony k modlitbě uprostřed dne

4.4.2021 22:10 | kategorie: Texty | Komentáře

V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem. Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu (za další dva roky, 15. 8. 2015, byl breviář nápěvy pokryt kompletně). Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát: jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného koncertu duchovní hudby. Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky: nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí; pokud se vejdete do licenčních podmínek, o povolení netřeba žádat, už ho máte. Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony - zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět v rámci nějakého sólového koncertního pásma. O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena a jak by vypadalo koncertní provedení série (samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně. (Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné staročeské antifony z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak špatný přehled, jako mám dnes.)

Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem, protože byly mylně považovány za starý materiál, figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne na Velký pátek. Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia, které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.

Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát Mk 15, 25; kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině ukřižování neuvádí)
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše.
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne.
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů, nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení. Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu. Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky) jen psalmodie dané hodinky (bez antifony), Christus factus est, Žalm 51 a orace. Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory, a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů, které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně (srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu). Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním kantikům a v části antifon velkopátečních laud.

Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se nejen v antifonách modlitby uprostřed dne, je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým textům, které o velikonočních událostech mluví přímo. Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když (stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také) se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti. Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné. (To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)

Reprint červeného hymnáře

30.3.2021 23:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

První a základní knihou pro zpívané oficium (přinejmenším pro to slavené v češtině) je notovaný hymnář - protože české duchovní písně zahrnuté do Denní modlitby církve ve funkci hymnů trpí ze všech breviářových textů nejvíce tím, když se nezpívají. Proto vždycky mám pár hymnářů nakoupených do zásoby (na rozdávání, jakož i na případné společné zpívání, kdyby se k němu namanula příležitost) a jejich dostupnost na trhu celkem bedlivě sleduji. Delší článek tu vyšel u příležitosti předloňského vyprodání dotisku z roku 2008. Zmiňována už tu byla i skutečnost, že se v loňském roce objevily na pultech zásoby nově vytištěné.

Poté, co jsem si jeden výtisk tohoto posledního vydání z roku 2020 opatřil, mohu potvrdit dosavadní domněnku, že jde o další nezměněný reprint dávno zastaralého prvního vydání z roku 1989. Provedení je shodné s reprintem z roku 2008. Zcela shodný je i obsah, a to dokonce včetně textu "nezměněný dotisk prvního vydání, 2008" v tiráži, takže exempláře reprintů 2008 a 2020 není podle čeho odlišit. Snad jen podle různé míry čerstvosti vůně lepidla a ostatních použitých materiálů. V e-shopu Karmelitánského nakladatelství je nyní jako nakladatel hymnáře uvedeno "Psalterium, s.r.o.," ale v knížce samotné o tom žádnou zmínku nenajdeme. To všechno je samozřejmě zcela irelevantní z praktického hlediska toho, kdo si knížku kupuje, aby z ní mohl zpívat, ale naprosto neuspokojivé je to z malicherného hlediska sběratelského. Co z toho, že mám po exempláři od každého vydání červeného hymnáře, když si na to nejnovější, abych ho od předchozího vůbec poznal, musím sám namalovat značku? Takhle se dobrý vydavatel k novým vydáním svých knih nechová. Když nebyly provedeny ani nejhruběji scházející aktualisace obsahu, alespoň ten letopočet v tiráži - pro pořádek a nám malicherným sběratelům pro radost - aktualisován být měl.

"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.