Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů
římského oficia.
Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala
vlastní hymny k modlitbě se čtením
(O Virgo Mater, filia)
a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum).
Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21)
ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie,
které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)
V českém překladu je (jen) první z nich
zařazen v zeleném hymnáři
(Panenská Matko, dcerou jsi),
s určením pro společné texty o Panně Marii.
Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.
Oba latinské hymny byly dále pojaty
do formuláře památky Panny Marie, Matky církve,
nově zavedené v roce 2018.
Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu
ranních chval svátku Narození Panny Marie,
obsahující titul "matka církve".
(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem
toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy
z nejnovějšího magisteria;
hymnus jako takový je starobylý.
- Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)
Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata
existující verze ze zeleného hymnáře,
jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie;
pro překlad druhého
se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let
(Panno, ty hvězdou lásky jsi).
(Viz poznámky
v uniklých podkladech
ke schvalování textů biskupskou konferencí.)
V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží
z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými
hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením
památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí
je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera
(Panenská Matko, dcero Syna svého).
Srov. italský breviář,
který rovněž nepřekládá Lentiniho
latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením
sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596)
zařazuje přímo originální
Danteho text, a to verše 1-21 v celku.
Trochu záhadně je tento hymnus opominut
v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve
figuruje od prvního vydání)
a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího
úplného vydání breviáře (2005).
V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve
je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby
neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno
výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce.
Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře
(který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné
texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím,
přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu
a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.
Překladatelských dublet je v českých textech oficia
od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny
jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady
stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.
(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla,
pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice,
ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až
po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená
část pro letošek passé.)
Předtridentský pražský breviář
Na nečíslovaném listu
na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502
se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí
dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané:
Dixit Dominus ex Basan
ke svátku Obrácení svatého Pavla
a Concentu parili k Očišťování Panny Marie.
Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě?
Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných
mešních textů do farních kostelů, protože obě
byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí
repertoáru.
Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného
svátku, f. 271r.
Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost
nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory)
slavily všechny svátky,
ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány
některé důležitější kusy chorálního repertoáru.
Což platí právě i pro naše dvě sekvence.
V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly,
a proto rubrika stanoví, aby se v letech,
kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie
padne už do období po Devítníku, jejich sekvence
zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu.
Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby
i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty
po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.
Jiným případem je
velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která
se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci
"křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími
zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří
k repertoáru mše, nikoli oficia).
Pražský breviář,
kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály,
v křestních nešporách se sekvencí nepočítá,
ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla,
máme dosvědčeno
v Jistebnickém kancionálu
(rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).
Římský breviář
S přijetím tridentských liturgických knih
byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání
a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala
jen jejich
velmi omezený římský výběr:
- Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
- Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
- Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
- Dies irae (za zemřelé)
V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné.
Až v 18. stol.
byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie,
slavený v pátek před Květnou nedělí.
Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly
(pro matutinum, ranní chvály a nešpory)
sekvence Stabat Mater dolorosa,
která se zpívala i ve mši svátku.
Liturgia horarum
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu
sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj:
povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost
Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého;
sekvence Dies irae je z mešního repertoáru
vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie
Bolestné - jsou napříště nepovinné.
(Ordo lectionum missae,
editio typica 1969, s. 341-342;
editio typica altera 1981, s. 449-451)
Několik sekvencí však bylo nově
pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře.
V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019)
na první pohled vyčnívají svou hudební formou:
zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle
skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice
má jiný nápěv.
| incipit |
příležitost |
| Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
| Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části) |
| Salve dies, dierum gloria |
žaltář, neděle sudých týdnů, MČ |
| Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části) |
MČ = modlitba se čtením,
RCH = ranní chvály,
MU = modlitba uprostřed dne,
N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)
V případě Dies irae jde o záchranu populárního
textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru,
jeho obsazením do nové liturgické
role.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70)
Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená:
zatímco eschatologický ráz byl textům závěru
liturgického roku vlastní i před reformou,
to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace
bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.
Stabat Mater se zdá být podobný případ.
Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není,
ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá
nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému
a populárnímu kusu
liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu.
Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku
Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše.
(Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)
Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského
repertoáru,
snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář
koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický
hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané
do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky.
(Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)
Denní modlitba církve / červený hymnář
Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní
modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře
tu nijak nevyčnívají svou hudební formou,
protože jsou všechny upravené jako strofické písně.
O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí,
kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence
na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence
vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými
písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány
nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového
repertoáru, do kterého nepronikly.
(Salve dies, dierum gloria
je podle Analecta hymnica 54
součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu
se nerozšířila;
Lux iucunda, lux insignis
sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu
k široce rozšířeným.)
Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu
bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu
"Staré mýty, nová fakta".
Výsledkem je databáze
Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi -
a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu,
kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně
nadreprezentované.
Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve
oproti latinskému breviáři přidána:
o nešporách svátku Navštívení Panny Marie
se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna,
který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho
prvotního liturgického repertoáru.
| incipit |
latinská předloha |
příležitost |
| Den hněvu ten, ten hrozný den |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MU |
| Stála Matka žalostivá |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, N |
| Sluší se, by v tuto chvíli |
Decet huius cunctis horis |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Zelený hymnář
I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře
a přidává k nim dvě další.
Ani tady nechybí (v jiném překladu)
sekvence Stabat Mater, přičemž je
podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek
jako v latinském breviáři.
Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá
pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna.
Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením
sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním
chválám Veni Sancte Spiritus.
(Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší
nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše.
Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické
precedenty má - viz výše o Stabat Mater
a o Victimae paschali laudes.)
| incipit |
latinská předloha |
příležitost |
| Svaté světlo, vzácný plamen |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý |
Veni Sancte Spiritus |
Seslání Ducha svatého, RCH |
| Zdrávas, Matko Slova spásná |
Ave, Verbi Dei parens |
Navštívení Panny Marie, RCH |
| Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části) |
Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text
z větší části souhlasící s mešním lekcionářem
a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu;
Stabat Mater se podává jen podle kancionálu
a na verzi z lekcionáře se nehledí.
Jak české sekvence zpívat
Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby
církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence,
na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout
otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné
hudební formě.
Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem":
vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda
(t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde
o texty široce známé a běžně zpívané)
a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy,
podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se
s textem špatně snášel.
Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit
čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.
Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější
než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší
má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky.
Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv.
Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a
snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého
shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem
červeného hymnáře.
Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater,
která má za sebou delší historii v římském breviáři,
se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše,
ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu)
jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky,
jak je to obvyklé u hymnů
(AR1912 s. 568;
srov. též Řezno 1882,
Antverpy 1773).
Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá
(střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně,
přiměřenou dané liturgické funkci.
Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius)
právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv
užívaný pro mešní sekvenci, písňový
se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence
pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí.
Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru
(Lux iucunda a Salve dies)
jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou
"vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá"
(Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).
Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového
materiálu oficium dotčených svátků ozdobit
sekvencí v příslušném hudebním hávu
(za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu
a svěřen specialistům),
tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru,
se může odvolávat na nějaký liturgický precedens.
U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě
nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky
a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné
formě textu činí zadost, se zpívat nedá.
Souhrn
Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené
množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo
pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat
i v obou oficiálních českých hymnářích.
Takové užívání mešního repertoáru v oficiu
není úplně bez historických precedentů,
přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny.
Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí
i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího
druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.
Text žalmů a kantik ve zpívacím žaltáři,
ostatních nabízených knížkách
i webovém zpívacím žaltáři
do puntíku sleduje (tištěný) breviář, a pokud snad někde ne,
je to neodhalená opisovačská nebo sazečská chyba, ne záměrná
ediční intervence.
V poslední době však vážně uvažuji o tom, že
v nemnoha odůvodněných případech upravím
dělení veršů v zájmu toho, aby rytmus recitace byl pěknější
a lépe se vystačilo s dechem.
Je vhodné předeslat, že ani v minulosti
tiskaři liturgických knih k dělení
žalmových veršů v breviáři nepřistupovali úzkostlivě
a v některých verších se mezi různými vydáními liší poloha
hvězdičky.
Za upozornění na nestabilitu hvězdičky (i) v moderních
edicích římského breviáře vděčím
tomuto komentáři
na fóru CMAA.
Flexa je v breviáři až pokoncilní novinkou.
Předtím se vyskytovala jen v knihách notovaných
(a i v těch, zdá se, až někdy od poslední čtvrtiny 19. století),
a verše s flexou v nich často mají oproti breviáři upravenou
polohu hvězdičky.
Za zmínku stojí i to, že Denní modlitba církve se někdy
od své latinské předlohy odchyluje nejen polohou hvězdičky ve verši,
ale i určením hranic veršů.
Mám tedy za to, že by doplnění flexy a příp. přesunutí hvězdičky
v několika verších, jejichž stávající dělení činí zpěv značně
nepohodlným, nebylo žádným zločinem, zvláště pokud se
z těchto úprav řádně vydá počet.
Tímto článkem bych chtěl na záměr předem upozornit
a vyzvat čtenáře k případným námitkám.
Aktuálně se jedná jen o dva verše uvedené níže.
Oběma je společné, že druhý poloverš je v oficiálním znění
výrazně delší než první.
Žalm 95, 7
oficiální znění:
Neboť on je náš Bůh *
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
upraveno:
Neboť on je náš Bůh †
a my jsme lid, který pase, *
stádce vedené jeho rukou.
Ef 1, 3
oficiální znění:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, *
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.
upraveno:
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, †
on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, *
protože jsme spojeni s Kristem.
Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím)
hudebním nebi:
rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia
rozdělených mezi šest skladatelů.
Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické,
nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního
Velikonočního festivalu duchovní hudby),
a že libreto neposkytla
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano",
ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných
hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty
římského oficia.
Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních
"liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako
takový někdo zkoušel číst.
V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny
cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů,
a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební
tradice přispěli skladatelé současní.
A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení:
že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie,
vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři
Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu.
Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech
tak usilovně snaží zašlapat do země,
zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci.
Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení
Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou,
musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů,
a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným
povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad,
a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou
po nás - zůstává zjednat nápravu.
Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a -
pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce
šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení.
Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima
udělá
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano."
Pro nové oficium (ani na texty nového oficia)
pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to
dost dobře nešlo.
Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci
"beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!",
plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké
zpracování hodinek pokoncilních.
Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí,
opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze,
prostě protože jejich pokoncilní náhrada
pro větší hudební dílo neskýtá
ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.
Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor
"zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila"
(Paschalis sollemnitatis 98)
padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory
neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici
se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají
v nejedné katedrále i farním kostele.
Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to,
že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo
dříve na téma křestních nešpor napsáno.
Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný
řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference
nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace
jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.
Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých
skupin podle toho, jestli se drží standardních textů
slavnosti Zmrtvýchvstání Páně,
nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.
1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Na webu liturgické komise arcidiecése Udine
vyšel v roce 2017
článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení.
Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat,
u křtitelnice se pak recituje vyznání víry
(buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské)
následované pokropením křestní vodou
a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.).
Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny
žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy),
které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.
Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou
rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor
však není převzato vůbec nic, ani co do struktury,
ani co do repertoáru.
Viz v článku zmiňovaný
procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.
Procesí podle něj začínalo dicta oratione,
tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou
na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r).
Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže
s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací,
pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici,
kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou
Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu),
veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou
Venite et videte locum
se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku
a oraci zpívalo Regina coeli a
sekvence Submersus iacet Pharao.
Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor
v katedrále v Padově obsahuje kompletní
italské texty a nápěvy.
Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27),
zpívají se během něj litanie
ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál.
V baptisteriu biskup jen říká oraci
a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.
Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony
po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21).
Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv,
nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční
bohatě melismatický nápěv,
nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky.
(Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů.
Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i
je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích
mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)
Záznam
z farnosti S. Maria di Betlem (Modica)
pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků
a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu
hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají
být krácené.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19.
Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá
Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy).
Následuje kázání a obnova křestních slibů.
Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru,
kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace)
a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.
Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici
integrují přímo do obvyklé struktury nešpor,
každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat,
během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod
nekoná opravdu "za zpěvu žalmů".
Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru,
zbylá dvě nešpory dovedou do konce
v prostoru křtitelnice/baptisteria.
U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu,
která zahrnuje nějakou formu
hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům
(křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů
podle příslušného obřadu).
2. Speciální "křestní" formulář
I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí,
evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře.
Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází
z předpokladu, že starší je stručná forma
a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.
Stručný návrh
z webu diecése Como datovaný 2011
obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní
nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou.
Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám
úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a
zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247).
Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního
čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací.
Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu.
Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu.
Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů
nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry,
pak Magnificat.
Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií
ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné).
V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.
Totožný návrh byl otištěn
v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56)
diecése Nardò-Gallipoli
pro "Svatý rok milosrdenství".
Materiál
nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu
v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný)
obsah návrhu výše.
Následuje jeho úplná realizace
s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři
ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků.
(Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.)
Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic.
Hymnus i čtení jsou volně vybrané,
antifony mají charakter antifon ze žaltáře
(s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam).
Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn
ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě
antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén.
Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská
tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by
zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.
Záznam
z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino)
z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře
velice podobného tomu právě představenému.
Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i
komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné.
Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela,
ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?)
kapli, kde se říká otčenáš.
Pak se s eucharistickou písní
Inni e canti sciogliamo, fedeli
pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí
orací a požehnáním.
Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo
soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější
svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.
Brožurka
z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli
se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně,
ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!)
na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených
do vedení příprav na křest.
Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli
během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu
můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.
Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista
jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři,
biskup uzavírá světelnou modlitbou),
čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm.
Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů
z velké části souhlasící s těmi z Mirta.
Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá
Haec dies jako o neděli
Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových
velikonočních nedělí.
Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a
požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili
formační kurs.
(K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.)
Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým
koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci
a vede obnovu křestních slibů.
Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie,
protože ta je završením křesťanské iniciace.
Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.
Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí
několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor
a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam.
Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad
hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba
kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě
pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury.
Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice
konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru
křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.
Výtěžek
Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že
žalmové orace
se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí
o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.
Křestní nešpory s volně vybranými žalmy
a ostatními texty
je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty
jako porušení předpisů,
ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku.
Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory
par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční.
Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné.
I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je
VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.
Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné
varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam
do standardní struktury nešpor.
Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší
jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat,
byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená,
že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií.
Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů
nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu
premonstrátských křestních nešpor
z konce osmdesátých let.
Čtenář srovnávající s mým návrhem
se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když -
narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám
v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou
modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení
zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství -
a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.
Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé
strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor
(vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja).
Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře
křestních nešpor vliv.
Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad
zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde
procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu
z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)
Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou,
je otázka po podobě připomínky křtu.
Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice
v jeho středověkých podobách
(Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje,
Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace),
italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu
angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu,
zazpíváním odpovědi
k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo
se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou.
Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen,
pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními,
duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými,
a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace
nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše
probraných modelů.
Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše,
a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem
bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje
a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc
a každé slovo je na svém místě;
kde se význam zprostředkovává primárně symbolem
a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů
(pevně daných jako důležitá součást liturgického celku,
ne volně vybíraných hudebníky).
Pokud jde o "aktivní účast" a její formy,
obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené
a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení,
jsou mi vesměs protivné.
Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných,
jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo
za ohavnost znesvěcení.
Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba
po delší době opět zvednout téma křestních nešpor
a doplnit něco málo k seriálu,
který tu o nich před několika lety vycházel.
Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně
vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu pramenu".
Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají
při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud
trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis
zřejmě připouští i její zavedení
tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není
z dřívějška doložena.
Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor
odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální
římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu
měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí
křestních nešpor v premonstrátském řádu
(viz také novější vývoj),
jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou
praxi v pražské církevní provincii.
Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny,
předložil
návrh,
jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit
v rámci platných liturgických předpisů.
Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě
křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil
od toho užívaného v Čechách,
a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné
zohlednit v dnešní liturgické praxi.
Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen.
I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď
velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné
pramenné základně.
Předtridentský olomoucký ritus
Tištěný olomoucký breviář z r. 1499
(Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v)
má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá
variantě pražských nešpor určené pro soukromou
modlitbu mimo kostel.
Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu
Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík
a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria),
ale průvod ke křtitelnici se nekoná.
Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami
zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!)
však najdeme ve starším breviáři rukopisném.
Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře
průvod ke křtitelnici vypuštěn?
Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále?
Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby
nejširších kruhů
diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor
mimo katedrálu se nepočítalo?
Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat,
že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy
specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou
zatím podobný důkaz předložit nemohu.
[1]
K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Beatus vir.
Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.
Hned následuje antifona k Magnificat:
Surrexit enim sicut dixit Dominus
et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus.
Orace Deus qui hodierna
die [per unigenitum tuum
aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti:
vota nostra, quae praeveniendo aspiras,
etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]
[2]
Po Amen hned následuje
antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm Laudate pueri.
Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni.
Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná
svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.
Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm In exitu Israel de Aegypto.
Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu)
se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen.
Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto
regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos
gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis,
sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum.
Chór odpoví Amen.
Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.
[3]
Pak, zatímco se procesí vrací do chóru,
začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas:
concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem.
(Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].
Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty,
jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou
k Magnificat.
Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí
ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku
(psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář),
pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím
danému dni.
Pak ať říká antifonu k Magnificat.
Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná).
Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu
Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc],
připojí veršík In resurrectione,
oraci Deus qui nos resurrectionis
a uzavře Per eundem.
Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!]
A víc nic.
(CZ-OLm K-24076, f. 157r;
liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)
Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným
rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela"
(cestou od křitelnice)
s veršem a orací připomínající umučení Páně.
Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv
(v Praze antifona Vidi aquam),
ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí,
zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází.
Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona
Christus resurgens, stejně jako v Praze.
K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly,
zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný
antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní
neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl
a v dohledné době se k tomu nedostanu.
Antifonář
CZ-OLm K 14892,
obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků,
podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není -
viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor;
90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých.
Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku,
že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon
k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému
pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a
nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.
Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja
v jednotlivých antifonách k žalmům.
Pro pražské prameny je typická sestava antifon
4-5-4-3-3.
Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon
figurujících v různých místních tradicích
v nedělních nešporách:
- Dixit Dominus
- Fidelia omnia
- Potens in terra
- Sit nomen Domini
- Nos qui vivimus
(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou
antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami
běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)
Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3,
kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích
opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3.
(Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají
shodné nápěvy.)
Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3.
Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci
počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí
nepředpokládat automaticky nespolehlivost.
Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky,
rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář)
byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných
pramenů, ukazovalo by to
na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor,
např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center.
Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit
rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav
(tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze)
a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby.
Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme,
a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.
Jak křestní nešpory slavit dnes
Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je
možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy
(první verze;
její modlitelný český překlad a doplňky)
a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:
- v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
- u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
- nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
- po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)
Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí
je prostorově hodně náročné a současníkovi
dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější
zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice
okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam.
Druhý žalm se pak může
zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens
vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.
Křestní nešpory secundum Olejníkum
Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými,
tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích.
Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože
olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi
zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem,
podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá,
kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje
a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ...
zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu,
neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici
vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.
K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům,
volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme
k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a
procesionální antifona Christus resurgens.
S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po
Olejníkově zpracování.
Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak
vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských
křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon,
se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře.
I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci:
vezmeme antifonu k příslušnému žalmu,
text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja,
melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat
či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících,
aby s novým textem dávala smysl.
Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným
žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři
do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům
do žaltářů mešních:
(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66
zpívat raději žalm 111 nebo 112,
tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)
Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou
náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm,
nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná
v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním
charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost
úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým
"jiným vhodným zpěvem".
Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává
k prvním rozsáhlejším výstupům,
které alespoň v mých očích dosahují
kvality připouštějící liturgické využití,
vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží
hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár
nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec)
odstraněny nebudou.
Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec
teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu -
a celé šíře chorálního repertoáru oficia.
Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího
benediktinského kláštera (jako tvůrci německého
Antiphonale zum Stundengebet,
Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři
benediktinského opatství Münsterschwarzach),
nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí
liturgickou i koncertní
(jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu
chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině).
Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu
nebyl a ani dnes nejsem.
V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve
pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic,
a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než
ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou
dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné
představy o něm.
Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici
gregoriánského chorálu
se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko.
Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem,
bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.
Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik
našeho korpusu je možné shrnout pod heslo
příliš povrchní znalost systému osmi modů.
V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte,
že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor,
o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu
každého z nich, příp. nějaké přiřazení
významů/afektů/charakteristik.
Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost,
že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé
postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely
pro texty vhodné délky a struktury.
Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního
antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část
tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk
jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu,
protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně
opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen
neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné
hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají
charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat
důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával.
Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a
vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem
byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých
postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno
a asi vždycky do nějaké míry bude.
Z podobného soudku je třeba zmínit
neznalost struktury tradičního repertoáru.
Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci
vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely
charakteristické pro některé skupiny svátků.
Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen
v cyklu žaltáře.
A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter
výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný.
Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní
antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury
pozorovatelné nejsou.
Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným
bodům jsou
invitatoria modu I a VIII,
která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově,
a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.
Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.
V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I
velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře
se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina,
ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů
žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář
cisterciácký, který invitatoria modu I zná.)
Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl
a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho.
Nápěvy, které považuji za kvalitní,
pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.
Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu:
v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu
tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model,
ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství
antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami
(finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.
Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že
moje invitatoria mají z velké části charakter podobný
běžným antifonám k žalmům,
zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická.
I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří
pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu.
Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata
(popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit)
to částečně souvisí i se strukturou textu:
zatímco nejrozšířenější textový model latinských
invitatorií ústí do stereotypní výzvy
(citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se",
Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu
obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže).
To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.
| příležitost |
Liturgia horarum |
Denní modlitba církve |
| advent do 16. 12. |
Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus. |
Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme. |
| společné texty o Panně Marii |
Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus. |
Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu! |
| Krista krále |
Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus. |
Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů. |
Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně
vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo
o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled
o novějších praktických edicích.
Když jsem zkraje práce na projektu hledal
nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově
k mání, a základem mého korpusu českých antifon
se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie
nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální
knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol.
Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším
systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro
modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii,
a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III
recituje na kvintě (h).
Tenor modu III byl předmětem vyhroceného sporu právě už
na počátku 20. stol. při přípravě Editio Vaticana.
Srov. Wagner P.: Der Kampf gegen die Editio Vaticana: Eine Abwehr, Graz-Wien: Styria 1907, s. 31nn.
Mně jednodušší a staletími liturgického provozu
prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné
posolesmeštění korpusu nemám v plánu.
Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný
od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes
bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán
jako další z mnohých principielních nedostatků.
Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat
v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih,
nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie.
Část antifon připsaných teď hlavně
modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost,
ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon
modu III, protože jsou všechny psány
pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem
psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.
Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující
jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu
nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů,
ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost
s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní
hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný
antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok.
Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického
roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář
zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol.
a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů
(nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo
přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři,
výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).
To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami)
složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy,
je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou -
samozřejmě pokaždé v jiném ohledu.
Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal
nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený
původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné
pro zhudebnění významné charakteristiky.
Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu
českého antifonáře s antifonářem latinským
a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických
vrstev chorálního
repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého
(jediného) autora.
Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz,
když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování
všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji.
Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu
chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.
I tady sehrála významnou roli nevědomost.
Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho
zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty,
ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními
mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty
nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do
internetového breviáře Juraje Vidékyho
a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze
rozšíření do prohlížečů,
které k textům antifon a responsorií doplňuje noty -
k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty
z GregoBase.
Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou
znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych
si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu
českých chorálních zpěvů důkladně vepsána:
mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky
zpívají pokud možno na stejný nápěv,
nebo že když dvě antifony sdílejí část textu,
onen společný úryvek by měl být v obou opatřen
v mezích možností stejným nápěvem.
Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo
(které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu
kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá,
ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text
existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi
různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.
V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony
Veni, sponsa Christi
(různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen)
a Euge, serve bone et fidelis
(různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů);
v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí
uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare
dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.
V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci,
jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie)
k nápěvu antifony.
Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní
knihovně) v Antiphonale monasticum:
Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení
neboli differentiae. Ta odpovídají různým
melodickým figurám, kterými antifony začínají,
tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše
k antifoně, když se tato má opakovat.
(Antiphonale monasticum, Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée 1934, s. 1209; překlad JP)
Differentiae v té době existujících antifon jsem
opravil
a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu,
kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje)
na tónu co nejbližším.
Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný
tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil
s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání
trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah
mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.
Např. všechny následující antifony modu I by podle mého
naivního systému měly diferenci D, ale v chorálních knihách
mají f (In tympano et choro),
g (Nemo in eum misit manum),
a3 (Domine, nonne bonum).
Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho,
zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se
přiřazování diferencí antifonám řídí
(ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit
přímo z masy tradičních antifon),
a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou
interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony
a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu.
Na tu dosud nedošlo.
Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám
kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je
nekonsistence v užívání rytmických znamének.
(1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení
důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní
notaci, ale jako punctum mora v někdejším
solesmeském systému rytmických znamének).
(2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal,
protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný
(jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu)
a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje
interpretaci orientovanou na text.
(3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka
psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus,
se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý
(nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná
zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota
v rámci melismatu.
Také jsem začal příležitostně používat
horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech,
kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice
a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou.
Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují
vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv
naposledy upravován, a kdy dojde
k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.
Zmínit je tu třeba i použitý notační systém.
Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních
melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících
a musikologických odborných publikacích.
Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii,
její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty.
Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech
přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá
ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy
mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět,
že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná
za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech
projektu In adiutorium nikdy neležely.
Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu
In adiutorium tvrdit ono
"osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátu své disertace),
nebyla by to pravda.
Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý
liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice
vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru
(nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů,
několik nápěvových modelů antifon
a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon),
ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu
formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu.
Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay
formuloval ve svém manifestu
Living Gregorian
(též slovensky),
ale jednak jsem na něj narazil až pozdě,
jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského
chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu
v českém antifonáři žádá.
V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře
nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve:
sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily
(za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.)
a sv. Řehoře z Nareku
(prohlášen v roce 2015 papežem Františkem).
Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly
vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn
jejich oficiální český překlad.
Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou
v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku
je o stupínek bohatší: má antifony
k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní,
nýbrž vzaté z commune učitelů církve.
Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění
nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu
vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání,
že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda
a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní,
ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.
Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost:
i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno,
vzaté ze společných textů o učitelích církve,
antifona k Magnificat
v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony
z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově,
těsněji při předloze.
[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen,
[2] sancte Gregóri,
[3] divínae legis amátor,
[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.
(Liturgia horarum)
[2] Svatý [Řehoři],
[1] učiteli víry a světlo církve,
[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona;
[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.
(DMC, společné texty o učitelích církve)
[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve,
[2] svatý Řehoři,
[3] milovníku božského zákona,
[4] pros za nás u Božího Syna.
(památka sv. Řehoře z Nareku)
Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek,
jehož předcházení se při překládání nových formulářů
podle všeho věnuje značná péče
(srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí)
a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad
vznikl omylem.
Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně
podle zásad
instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce
i v případě nových výskytů již dříve přeložených
a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise
být v daném případě "papežštější než papež"?
Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve
a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?
Projekt In adiutorium jsem si dlouho představoval tak,
že připravím nápěvy pro všechny antifony a krátká responsoria
Denní modlitby církve, pak hotové zpěvy znovu projdu,
opravím, co se napoprvé nepovedlo, celý korpus trochu učešu,
aby byl v mezích možností koherentní, a bude hotovo.
Když Pámbů dá, vydá se tiskem v nevelkém nákladu
český antifonář. Ale od okamžiku, kdy jsem
vyhlásil úplnost zhudebnění zpěvů breviáře,
uplyne napřesrok deset let, a na nějaké dokončení zatím
vůbec nelze pomýšlet.
Stále každý rok dělám vysoké desítky až stovky oprav,
ve frontě na revizi čekají stovky zpěvů, které jsem si
označil kvůli vážným nedostatkům, a i když se snažím
z té fronty průběžně ukrajovat, stále do ní přibývají nové.
Co se jeden rok zdálo dobré,
již o rok později se často jeví chatrné a hrubě nedostatečné.
Některé antifony vystřídaly během let čtyři
a více verzí nápěvu a stále to není ono.
Jiné se léta zdály být v pořádku, ale nyní již citelně
zaostávají za vývojem zbytku korpusu.
Možná bude věci přiměřené odpoutat se od cílové představy
dokončení projektu jako cílového bodu, kterého mohu já dosáhnout.
Možná bude projekt In adiutorium "dokončen" jenom tak,
že mi ho v určitou chvíli vezme z rukou běh života,
nebo že korpus zpěvů v nějakou chvíli vezme, zrediguje a vydá
někdo jiný. Kam až dohlédnu, pro mě se zatím jedná o práci
bez konce.
Možná bude věci přiměřené přestat se na projekt In adiutorium
dívat jako na psaní knihy nebo vytváření uměleckého díla
(že nejsem žádný umělec ostatně nikdy nebylo žádné tajemství)
a přijmout i co do cílových představ, čím můj projekt
skoro odpočátku je v rovině použitých prostředků,
pracovních postupů a autorského přístupu:
nápěvy se obvykle nerodí jako
notový záznam (ať už rukopisný, nebo ve vizuálním notačním
softwaru), ale jako strukturovaný zápis
(zdrojový kód) ve vhodném umělém jazyce,
ze kterého pak noty generuje sázecí software.
Historie změn zdrojového kódu je samozřejmě zaznamenávána
ve vhodném verzovacím systému.
Při práci mi pomáhá řada softwarových nástrojů, které jsem si
za tím účelem během let připravil; automatisované jsou mj. i
základní kontroly koherence korpusu ("testy"!).
Vzniká a existuje to způsobem charakteristickým pro software,
vypadá to (ve zdrojové podobě) jako software,
... není to software?
-- Samozřejmě není, ale podobnost je nemalá.
Pro software pak je typické, že zpravidla není nikdy zcela
dokončen, ale buďto je vyvíjen (příp. alespoň udržován
a záplatován), nebo je opuštěný, zastaralý a mrtvý.
Nespěje k jediné konečné podobě, ale průběžně produkuje
pro širokou veřejnost určené artefakty, jednotlivá vydání,
která obvykle během let vytvoří dlouhou číselnou řadu.
To nebudiž čteno jako pokus vymluvit se z toho,
že projekt českého antifonáře svou nekonečnou délkou
a nevalnými výsledky selhal. To je
neoddiskutovatelné a já se před tím neschovávám.
Zároveň však mám za to, že se korpus zpěvů vyvíjí v zásadě
dobrým směrem, dává mi smysl v práci pokračovat,
a tak hledám, jak projekt nově a lépe uchopit.
Uznávám, že pro korpus chorálních zpěvů není životní cyklus
na způsob softwarového projektu příliš vhodný, protože nejde
o instrukce pro stroje, ale pro lidské interprety,
a navíc s určením pro sféru rituální, která bytostně tíhne ke stabilitě
a ustavičné změny jí (nejen v rovině ryze praktické)
nesvědčí. Ale snad se i pro to dá z přijetí skutečné
povahy projektu odvodit přijatelné řešení:
připravovat antifonář po způsobu opensource softwarového projektu
znamená neodkládat sazbu uceleného liturgického zpěvníku na dobu,
kdy nápěvy budou hotové
(protože dost možná opravdu hotové nebudou nikdy),
ale připravit ji hned a v rozumných časových rozestupech
(řekněme jednou za rok nebo dva) vydávat novou vylepšenou verzi,
přičemž staré verze (a zdrojové kódy, z nichž byly
vygenerovány) zůstanou trvale přístupné.
Tak se každý, kdo by se rozhodl zpívat oficium podle
našeho antifonáře, může rozhodnout, zda vůbec a jak často
bude "instalovat aktualisace", a nebude hrozit,
že co si jednou stáhne a vytiskne, při pozdější potřebě
dalších výtisků už nenajde, protože se mezitím spousta nápěvů
změnila. Bude stačit stáhnout a dotisknout stejnou
(z tiráže výtisků snadno identifikovatelnou) verzi.
Praktikům liturgického provozu se možná z vidiny tlustého
zpěvníku, který co rok nebo dva vychází ve výrazně přepracované
podobě, udělá mdlo. Ale vzhledem k tomu, že zpívané oficium
(navíc s českými prokomponovanými antifonami) je stále záležitost raritní
a nějakého významnějšího rozšíření našeho antifonáře zatím není
důvod se obávat, mám za to, že naznačený způsob jeho vývoje
žádné opravdu zhoubné účinky mít nebude.
Až z něj začnou pravidelně zpívat české a moravské
katedrály a významnější kláštery (LOL),
bude samozřejmě čas životní cyklus projektu přehodnotit.
Suma sumárum:
Antifonář (snad) v delším časovém horizontu bude,
i známým nedostatkům nápěvů navzdory.
Pro nejbližší léta ale nejspíš jen v elektronické podobě,
uzpůsobené jak pro zpívání přímo z obrazovky, tak pro tisk
po vlastní ose.
(Pokud budou centrálně k dostání fysické výtisky,
tak nanejvýš prostřednictvím některé ze služeb
print on demand, a tedy v nepříliš výhodném
poměru ceny ke kvalitě tisku a vazby.)
