V Českých Budějovicích jsem rok.
Pohled do historie aktualisací
ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější,
i když už předtím došlo k citelnému útlumu.
Loni touto dobou
jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se
na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení,
aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo.
(Srov. titul tehdejšího článku
"Od sousedů chorál".)
Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty
ve starší cihlové zástavbě.
Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň
nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel,
ale po akustické stránce jsem si nepolepšil.
I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol.,
od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo.
Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc
přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl.
To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých
mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí"
(o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají
oba sousedící domy každý svou vlastní).
Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat
kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu
a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci
by bylo nemravné.
Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů,
na mě v posledních měsících dolehla ještě víc,
a přestal jsem zpívat i nešpory.
A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup
v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje
slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování
v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné
bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou
představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)
Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho,
co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným.
"Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům."
"A nejlépe někde v pustině," dodávám já.
Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi"
(i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé,
v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet
mohl, ovšem všechno
nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických
podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci)
nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském
domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt"
s trochou akustického tuningu,
ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt
(ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé
nadšení pro masivní odhlučňovací opatření.
(Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému
stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji
k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)
Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe,
že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi
dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně
není nic špatného -
"můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také,
nebo se sami akusticky odizolovat"
- ale tuhle možnost nevidím
jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému
"akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium
do konce silně závisí.
Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard.
Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková
vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně
proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle
připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy
a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře.
Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech,
přirozeně vedly včera na poutní mši
do bývalého kláštera Zlatá koruna,
a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory
do Vyššího Brodu.
Nešpory byly celé zpívané.
(Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo
sváteční výjimka.)
Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal
(což je ovšem
nevědomost zaviněná),
a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen -
mj. extrémně prostou mediací prvního modu,
tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná
jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je
jakoby nové initium, zpívané po ní.
Celkově byly nešpory odzpívány důstojně.
Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?),
zbytek chóru spíš tiše přizvukoval.
Protože jsem si připravil a s sebou přivezl
noty
(na sledování, ne na zpívání),
neušlo mi jedno citelné zjednodušení:
všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou -
totiž pod první "Viae viri sancti".
Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat
"Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných
antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já,
skrývá nejednu intonační past.
(Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední,
kdo by mu to mohl vyčítat.)
Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po.
(Na to upozorňuji, protože je to divné.
"Duplikování" antifon v řádu tradiční
nebylo,
a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.)
Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách
(trapistický hymnář z r. 1909,
hymnář přímo z Vyššího Brodu):
na poslední slabice bylo punctum c
nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)
[EDIT 21. 8. 2018]
Myslí se na poslední slabice každé strofy.
Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář
CZ-Pu XIII.A.12
(Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn.
Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední
melisma předposledního verše každé strofy,
které je položeno o slabiku dříve.
Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád,
že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě
všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti,
a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost
toho využít.
Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly
netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků,
i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům)
se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co
z kostry zbylo") jednoho získat.
Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení
do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového,
jemu zasvěceného oltáře.
Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.
Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku
20. stol. dokumentuje
Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437
a ČKD 9-10/2018, s. 530-545.
O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543.
Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol.
(Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace
diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to
předpokládat.)
Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že
v posledních desetiletích byl spolupatron města
spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá
do r. 2014 a zejm. do roku následujícího,
kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města
a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků.
(Tak alespoň Radio Proglas.)
Encyklopedie Českých Budějovic:
"Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři
každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně
medialisovaný
antropologický
průzkum
ostatků.
Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším
od r. 2015
slaví i nešporami.
Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude
pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích
za našich časů (viz starší články:
titulární slavnost v katedrále,
pravidelné nešpory u sv. Rodiny)
zdokumentováno úplně.
Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory.
Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple
(kde je relikviář během roku uložen),
provázen zpěvem litanií.
Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi.
O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií
se proto z větší části držel v mezích toho, co lze
říci o každém světci, resp. o každém mučedníku.
Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské"
s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací
vystavěných podle Ef 6,13-17.
U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou,
kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal.
(Soukromé zjevení? :) )
U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka)
a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů,
jsem na začátku čekal velké řečnění.
("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes,
abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ...
udělili metály, ...
nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve
důležitá, ...
Zazpívejme hymnus.")
Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal.
Po úvodním verši hned následoval hymnus a
nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou
modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované
udílení diecésních medailí.
Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev
je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to
by byla nějaká společenská událost, ne liturgie:
metály neudílí církev jakožto církev, ale církev
jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu,
ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.)
Udílení metálů v rámci liturgie
pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani
"antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu
zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak
si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým
presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře.
A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat.
Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem
mimo katolickou církev snad ještě neviděl.
Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti.
Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor
společných textů o jednom mučedníkovi,
až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.
Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu,
co jsem tu slyšel
na sv. Mikuláše.
Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium
byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný.
(Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem
na to pozor.)
Antifony opatřené jednoduchými nápěvy.
(A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty,
jen označkované texty.)
Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru;
pravděpodobně sám pan regenschori od varhan);
předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc"
a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému";
první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.
Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí
kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc
"okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě.
Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii
(ne od katedry, ale) opravdu z katedry
(srov. Caeremoniale episcoporum 200).
A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu,
že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie,
nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi
dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách
okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) -
a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné,
které jsou v katedrále dnes.
Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia
v gesci českobudějovické katedrální kapituly
a pravděpodobně i ve městě vůbec.
Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita
některého řeholního domu nebo periferní farnosti,
ale není to příliš pravděpodobné.
Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá
sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita
akademické obce, ne veřejné slavení,
a tudíž leží stranou našeho zájmu.
Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.
tl;dr
Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných
článků nepřibývá;
místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv
a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.
Když jsem tady v roce 2012
psal
o částech
oficia
v 19.
a první
polovině
20. stol.
přeložených do češtiny
a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích
jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo
a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce.
Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné,
neméně zajímavé,
ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný
ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné),
až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách)
v létě 2014 srazilo vaz.
Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat
některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů,
ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam,
odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do
zpracování tématu sám. Ujistil jsem se,
že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující
liturgiky, a podle hesla
"co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy"
(prof. Weis) jsem se pustil do psaní.
Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních
českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto.
Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba
bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.
Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě
méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská,
ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná
i bez znalosti starých jazyků.
Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru
"lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž
vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené
reprodukce malého množství základních typů, což na první
pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat
do přehledného systému.
Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů
také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený
nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.
Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších
pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy
jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému
provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat
několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl
napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal.
Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik
podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění,
když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.
Delší dobu mi v hlavě leží otázky, jak na webu nejlépe
citovat a jak to internetové citování usnadnit.
Na první pohled by se mohlo zdát, že citace s těžkopádnými
bibliografickými záznamy patří do "papírového věku",
a když dnes jeden internetový
zdroj cituje druhý, místo citace dobře poslouží prostý
hypertextový odkaz. Ve skutečnosti to ovšem tak jednoduché
není. Pokud se jako jediná reference na citované dílo
použije jeho URI, je v delším časovém horizontu ohrožena integrita
citujícího díla, protože citovaný zdroj s nemalou pravděpodobností
časem zanikne nebo změní adresu. Trvanlivá citace
i na internetu nutně obnáší nějakou formu zkopírování
bibliografických metadat do citujícího díla
(nebo nahrazení přímého odkazu na citované dílo nějakým
trvanlivým identifikátorem, např. odkazem do bibliografické
databáze s garantovanou trvanlivostí záznamů a jejich adres -
ale to je zatím možnost spíš hypotetická).
Když jsem před delší dobou blog doplnil o generování
bibliografických záznamů a strojově čitelných metadat ve dvou
různých formátech, spíš než o praktické opatření pro dobro
uživatelů šlo o formu "přemýšlení nahlas".
(Články z webu In adiutorium samozřejmě nikdo soudný necituje,
a když přeci, tak tak sporadicky, že pro to není potřeba
programovat podporu.)
Nedávno jsem se na stará kolena zaregistroval na Wikipedii
a začal pomalu pracovat především na kultivaci existujících
českých stránek týkajících se oficia.
Narcismu ne zcela prost, do jednoho hesla jsem vpašoval
i citaci dvou článků z tohoto blogu.
Wikipedie umožňuje automatické generování bibliografického
záznamu pro článek na základě jeho URL.
To mě samozřejmě zaujalo a hledal jsem, jak to funguje.
Za generování citací je zodpovědné MediaWiki rozšíření
Citoid;
to se zase spoléhá na službu
Zotero.
Dokumentace má tendenci svést čtenáře k domněnce, že
pro každý internetový zdroj, který má být skrz Citoid
citován, je potřeba naprogramovat Zotero "translator"
(kus kódu, který díky znalosti struktury stránky
nebo nějakého interního API webu umí bibliografické údaje
extrahovat). To by pochopitelně pro malý a bezvýznamný web,
jako je ten náš, nemělo smysl. Ve skutečnosti však
Zotero při dobývání metadat z internetového zdroje,
pro který nemá speciální "translator", zkouší použít
výchozí,
které hledají metadata podle
několika rozšířenějších standardů.
Jednoduchý standard, umožňující opatřit každý článek
strojově čitelnými daty podporovanými co nejširším spektrem
nástrojů, je přesně to, co jsem si vždycky přál.
Proto jsem si po zvážení možností jeden vybral a implementoval
ho: DC-HTML,
metadata podle iniciativy Dublin Core,
zakódovaná přímo v (X)HTML dokumentu jen pomocí tagů link a meta.
Nejen automatická citace
na Wikipedii teď díky tomu umí z článku kromě titulku zjistit i
autora (jak si žádá již zmiňovaný narcismus)
a datum a čas vydání.
V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické
texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí:
jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem
veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin?
Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.
Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě
liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce,
protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše)
vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou
přípravou k němu,
která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále).
V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné
nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193,
kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje
vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu,
bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení,
kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.
Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko,
přijde vhod on-line dostupné
Caeremoniale episcoporum v italštině.
Bez průvodu
V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou
modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná
liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde
a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne.
V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává,
neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá
liturgická akce (průvod),
kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.
Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně
ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém
kontextu, nebo tam, kde jsou všichni
předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie
hodin předcházela nějaká pobožnost.)
Průvod bez doprovodu
Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu
je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá.
Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou.
Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu
krátká a počet přesouvajících se osob malý.
(Srov. co bylo zdokumentováno
v Kájově.)
Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez
jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod
evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie
hodin po celé Velikonočním triduum.
Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé,
popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu.
(Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace.
Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky
ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok,
jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo
rámec liturgie hodin.)
Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního
doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu
před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.
Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod
nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také
starší článek, věnovaný dřívější praxi
slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.
Instrumentální (varhanní) doprovod
Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici
i na autoritu odborníků.
Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory
Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy,
ale na kvalifikovaný rubricistický názor)
předepisuje
vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.
Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.
Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních
nešpor stanoví, že
"varhanní hudba doprovází průvod během vstupu,
avšak píseň se nezpívá".
(Bez odvolání se na autoritu.)
Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.
Může jít o "varhanní improvisace,
ať už založené na charakteristických melodiích dané
liturgické doby, nebo zcela abstraktní"
(tak ze své praxe
doporučuje
A. Calabrese).
Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura,
k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.
Zmínku si zaslouží praxe obvyklá
v pražské katedrále,
kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně
doprovází ustálená
znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka.
Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích
jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem
zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.
Píseň
V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli
většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují
písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí
doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.
Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:
- přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
- přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
- zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)
Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy
je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty,
které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují,
že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení
není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu
liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou,
které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí
(srov. VPDMC 42).
Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny
pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané
hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.
Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání:
Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník
a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie.
Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura
hodinky by zůstala nedotčena.
Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje,
aby se některá část hodinky odbývala za pochodu
(srov. starší článek ke křestním nešporám),
takové řešení nemá v tradici římského
oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu
křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka
od začátku až do konce odbývá v chóru.
Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu.
(V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají
hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu,
takže to nebylo ani technicky možné.)
Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení
v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze
doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu
hodinky snad o malý kousek lepší.
Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní
(podle jedině přípustné varianty 1),
leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali
pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu
a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna
z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu
žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích
v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat,
protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně
na stejné nebo velmi podobné téma.
Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním
jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce
a hymnus latinský, nebo naopak.
Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie:
přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší,
ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa
v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji
responsoria vzatá z matutina.
To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy
přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky)
a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor,
stejně jako orientaci v latinských textech
(česká responsoria modlitby se čtením
zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou)
a hudebních pramenech.
Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat,
formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.
Lucernarium
Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení,
které po hudební stránce bývá podobné předchozímu,
ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný:
vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své
logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah,
když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru
za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo -
jako symbol Krista, který je světlo světa -
a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto
symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru
a třeba i v celém kostele.
Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných
liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu).
V římském ritu jde o cizorodý import.
Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat,
nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi),
jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva
prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu
křestních nešpor.)
V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc.
Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se
výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu
lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy
vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem
na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost
bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto
webu cizí.
Závěr
Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu
ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí.
Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193,
s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde
o hudbu instrumentální, či o zpěv.
Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují
v příklonu k první variantě. Jednou z representativních
aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále.
Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný,
když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu
před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl
(nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný
hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.
13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference
ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli
různých islámských organisací v Německu působících.
Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské
Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové
společně modlili žalmy.
Následovalo přivítání v konferenčním centru
Haus am Dom.
Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university
Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl,
že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit
ze svých "duchovních tradic".
Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.
Jako termín pro setkání byl zvolen svátek
Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi
se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního
oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům
islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši
i k jeho matce vlastní.
Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba
jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby
ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací,
ale její zařazení na program setkání mezináboženského
je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto
e-mailem obrátil
na instituci,
která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony
"mezináboženské nešpory" vypadaly.
Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o
"katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů.
Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve,
a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně.
Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu."
(Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)
Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické
"duchovní tradice" v duchu citátu výše,
a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně
modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy.
Předpokládám, že zbožný muslim
(pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit
nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci
katolické modlitební bohoslužby.
Já sám bych z opačné strany na něco obdobného
rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí
důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce,
totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy,
ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu
(především pokud jde o pojetí Boha)
a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou
(pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).
Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice
byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto,
že modlitby periodicky rozložené na celý den
a normované co do textu, postojů a gest vykazují
tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou
(salát).
V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla
kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969
zesnulého v římském exilu
a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky
ve Vatikánu.
Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci
a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný:
přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi
až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního
procesu de facto aktem prohlášení za svatého.
K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského
arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře,
ale jen vystaveny k projevům úcty a
připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.
Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím,
že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces.
Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa,
ale také o přinesení ostatků možného světce.
To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost
liturgicky utvářena.
Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice
V pátek
od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana
z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen
"mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality
z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie
"mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení,
zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod.,
tak např. i oběti náletů).
Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu
Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé;
byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé
dva dny zazněl),
později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium
Ecce, quómodo móritur iustus
z předkoncilního matutina Bílé soboty:
jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje
liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka,
který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie
takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které
mají v liturgickém roce právě jedno své místo,
a užívat je jinak je nepatřičné.
V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém
průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.
Venku akci doprovázel dechový ansámbl;
po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie
a s (neméně zbožným)
troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs,
která se měla ještě jednou zopakovat v závěru.
Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu,
že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném,
intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl
i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.
Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela
a v něm umístěna, již následovaly nešpory,
za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu
rektora pražského semináře, P. Kotase.
Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem
pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře"
("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním
chválám;
též Kancionál, 833),
žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy,
antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou
schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale
na dění v presbytáři jsem neviděl).
Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování
zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum
na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být
importem z Vyšehradu).
Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam
pro všechny zpěvy, což se vymstilo
především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního
vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval,
jak uznal za vhodné).
Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha
(které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou
ty ze společných textů o jednom mučedníkovi).
Svátku odpovídala i červená liturgická barva.
Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi
jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí
svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé.
Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší,
po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání
kardinála Berana před komunistickou internací.
Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl,
kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz").
Responsorium již bylo pohaněno výše.
Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy,
z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení")
pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.
Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý
improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém -
nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci
prostě "vlasteneckém" - duchu)
a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli
byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti
k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco
uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana
Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení;
pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně
bylo zbytečné).
Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv,
ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.
Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov
Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo,
takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku.
Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela
liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha.
Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky
(a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však
odbývalo v češtině.
Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky -
každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96,
o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však
dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity,
nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.
Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět
Beranovo poslední veřejné kázání v Československu,
zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice.
Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře.
A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera
snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí
repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím
ecce, Adalbertus novus.
Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha
náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň
"Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)
(21. 4.) Katedrála
Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění
následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření.
Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik
bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".
V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo
na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení
se dal v pohyb
dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž,
podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky
sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod,
ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky
nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz,
tažený šestispřežím ušlechtilých koní.
Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely
první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně
interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.
Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych
je nemohl.
Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla
v presbytáři vystavena.
Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska -
tedy postkomunistických zemí střední Evropy,
až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha
(z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl,
díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).
Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor)
prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.
Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple
sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl
dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho
předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm
vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán
vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost,
že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným,
vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése
vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)
Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání.
Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno
na přímluvu
... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...:
zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických
textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus",
pokoncilní texty
se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch
i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech
skloňováno podle vzoru servus).
V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci
prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly
v oficiálním vydání.
Koncept
Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část -
chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však
jde o část representativní, protože jistě nejhojněji
navštívenou a nejslavnostnější.
Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu
(texty, zpěvy, akce)
ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce.
Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím
liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen
do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.
Mimořádné proto, že v pražské katedrále se
i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den,
na který podle kalendáře
připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní.
Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři
navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků
o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají.
Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené,
což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký
důležitý kus platného liturgického práva uniká.
Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze
na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci
(značně nekonkrétního) ustanovení
o "votivním oficiu" (VPDMC 245).
Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného
napětí "repatriace - přenesení"
vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran".
Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu,
žádný se úplně nezřítil.
V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze
kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly:
máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše,
dál ve svých následnících ...)
a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo
závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha:
"Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu *
a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."
Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si,
aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení,
a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém,
"chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".
Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě
oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu)
nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu
a nešporami začalo oficium doby velikonoční,
jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy
každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor)
zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou,
obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky
v běžném feriálním žaltáři.
Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu
lépe slušelo ventilování
takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet,
ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem
řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že
toto řešení
zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné
a praktické,
a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít
zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka,
nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon
přicházely v úvahu jen mé
velikonoční antifony ze žaltáře,
které nejsou příliš povedené.
Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční,
celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou"
antifonou je nebetyčná nuda.
Vykonavatelům liturgické reformy,
kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní
antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.
Komposice věnované liturgii hodin jsou v katalozích děl
současných skladatelů jevem zcela výjimečným.
Potěšilo mě proto, když jsem, spíš náhodou, narazil
na soubor liturgických zpěvů Ad Vesperas,
op. 26, pro soprán, mezzosoprán, tenor a varhany,
z pera ve Vídni působícího maďarského skladatele a sbormistra
Daniela Dombó (*1985).
Čtenář má takřka ideální podmínky k seznámení se s dílem,
protože větší část je možné vyslechnout
na nahrávce
- a na autorově webu
je ke stažení kompletní partitura
(hrdě se hlásící k tomu, že je "rytá" v mém oblíbeném Lilypondu).
Pochopitelně nejsem ani dost málo kompetentní vyjadřovat se
ke kvalitám daného díla jakožto soudobé hudební komposice,
ale pozornost si zaslouží i jeho kvality liturgické.
Texty
Struktura (řazení částí, jejich množství) zcela neodpovídá
žádnému kanonickému schematu nešpor, nicméně
nejpodobnější je oficiu předkoncilnímu - mnišskému
(soudě podle toho, že po capitulu následuje responsorium
a hymnus, a podle hlasitě zpívaného Otčenáše).
Nápadně nestandardní je především počet žalmů -
žalm je totiž jen jeden.
Většina textů je latinsky, žalm se svou antifonou německy.
Žalm v národním jazyce nasvědčuje tomu, že nejde o neúplné
kanonické předkoncilní nešpory (určené k doplnění
na plný tvar chorálními prvky), ale o komposici stavějící
se k liturgickým předpisům svobodněji.
Německý text i chorální nápěv žalmu a antifony je (přiznaně)
převzatý ze zpěvníku Gotteslob (z jeho starší verze,
kdysi tu traktované
a 2013 nahrazené novějším vydáním).
Text antifony se v breviáři (před- ani pokoncilním,
římském ani mnišském) nevyskytuje.
Žalm 137 se zpívá výhradně v cyklu žaltáře,
nepatří mezi sváteční žalmy.
Zpěv nadepsaný jako responsorium nemá responsoriální strukturu
a text ani jinak neodpovídá žádnému z responsorií breviáře.
Opakované "aleluja" by v nešporním responsoriu ukazovalo na dobu
velikonoční, ale v takto volné skladbě zřejmě nemá cenu
vyvozovat z něj závěry. Text je sestavený z úryvků žalmů
(vzhledem k jednoduchému jazyku
by mohlo jít i o produkt volného autorského básnění,
ale kostrbatý biblicismus
date gloriam laudi eius jednoznačně ukazuje na původ
ve vulgátním žaltáři):
Cantate Deo
(Žalm 67,5.33)
psalmum dicite Deo
(srov. Žalm 65,2)
date gloriam laudi eius
(Žalm 65,2)
(Číslování žalmů zde podle Vulgáty.)
Hymnus
Deus, creátor ómnium nenajdeme v nešporách
předkoncilního breviáře mnišského ani římského.
Liturgia horarum ho klade jako hymnus prvních nešpor
pro neděle lichých týdnů žaltáře.
Text zhudebněný ve zkoumaném díle je ovšem o dvě strofy
delší (dvě poslední před doxologií).
Veršík odpovídá tomu, který se podle předkoncilního pořádku
(římského i mnišského) zpívá v každých nedělních i
feriálních nešporách de tempore per annum.
Antifona
Esurientes implevit bonis
figurovala jako antifona k jednomu z žalmů
ve středověkých formulářích svátku Navštívení Panny Marie.
Použitá
ve funkci antifony k Magnificat však svým rázem dobře zapadá
mezi feriální antifony k evangelním kantikům,
které bývají citátem nebo parafrází úryvku z kantika,
jež rámují.
(Srov. v pokoncilním breviáři antifonu k Magnificat
ze čtvrtka sudých týdnů žaltáře, která volněji parafrázuje
tentýž verš.)
Závěrem tedy musíme konstatovat, že
výběr textů je volnou autorskou komposicí,
čerpající z různých zdrojů:
viděli jsme prvky z předkoncilního breviáře
(úvodní verš, veršík, Otčenáš, Benedicamus),
z kancionálu Gotteslob (žalm s antifonou),
ze sbírky Ambrožových hymnů,
ze středověkých breviářů (antifona k Magnificat),
i volnou koláž z biblických textů ve znění Vulgáty ("reponsorium").
Ráz této komposice nicméně -
výběrem žalmu, antifony k Magnificat, obecně večerním charakterem
hymnu -
odpovídá nejspíše feriálnímu oficiu.
Práce s chorálními melodiemi
Úvodní verš
Deus, in adiutórium
má tradiční chorální intonaci, dál jde o autorskou komposici.
Antifona a žalm mají nápěv přesně podle zpěvníku, z nějž
jsou převzaty. Skladatelovým dílem je jen varhanní doprovod.
Veršík přímo necituje žádnou nám známou chorální melodii,
ale má velmi kanonické schema: recitaci na jednom tónu
uzavírá neuma na poslední slabice.
[EDIT 5. 6. 2018]
Stejný nápěv pro veršík figuruje v dominikánském antifonáři:
Antiphonarium Sacri Ordinis Praedicatorum pro diurnis horis, Romae 1933, s. 38
Nápěv antifony Esurientes implevit bonis
je téměř identický s těmi, které jsou zachycené
v pramenech, které jsou t.č. nascanované a prolinkované
s databází CANTUS
(201615).
Bokem budiž poznamenáno, že
v antifonářích české provenience mívá tatáž antifona
ve formuláři téhož svátku nápěv jiný, 5. modu:
Odkazy na další rukopisy doplním, až se Manuscriptorium
vyhrabe z aktuálních potíží se zobrazováním facsimilií.
Intonace Benedicamus je z toho nápěvu,
který je v předkoncilních antifonářích
(římský 1912 i mnišský 1933) předepsán pro první nešpory
slavností, v novém solesmeském Antiphonale Romanum
pro nešpory druhé.
Liturgické kvality
Jde jednoznačně o koncertní nešpory, jak je zřejmé už
z obsazení. Jediným prvkem přístupným případnému lidovému
zpěvu je žalm a veršík po hymnu;
to je však spíše teoretická úvaha, protože skladba
s lidovým zpěvem zřejmě nepočítá.
Uspořádání a výběr textů nevyhovuje normám žádné nám známé
kanonické formy oficia. Skladba patrně není určena
pro liturgický provoz. V tom si ani její vybrané části
moc nedovedu představit, nicméně to může být o nezvyku -
existující literatura pro (kanonické) "koncertní nešpory"
(mj. nešporní žalmy Michnovy, Zelenkovy, Vejvanovského,
Mazákovy a dalších)
se dnes prakticky vůbec neprovádí v liturgickém rámci.