Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

12.4.2021 12:35 | kategorie: Knihy | Komentáře

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.

"Památka ... jednoty křesťanů"

5.4.2021 23:53 | kategorie: Ze života | Komentáře

V den památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, uspořádalo ekumenické uskupení Studenti pražských teologických fakult ekumenickou modlitbu za jednotu křesťanů ve studentském kostele HTF UK. Protože modlitba měla formu nešpor, uznal jsem za vhodné tu o ní poreferovat.

... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer, jak jsem původně zamýšlel, a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály, zveřejňuji jej až s notným zpožděním.

Průběh

Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela, kde je i zpětně možné pustit si ho ze záznamu, a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty, takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum a pro detaily zájemce odkazuji tam.

Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory, a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus, totiž píseň Jeden Pán, jedna víra (standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").

Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav, ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář sledovaly úzkostlivěji, než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká a předvídatelná. Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia. (Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou, srov. VPDMC 158.) Po přímluvách z breviáře byl ponechán prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky: to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku se zakončením "neboť tvé je království...". Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska) neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".

Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny. Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty, vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty, zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu, takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.

antifona k Magnificat

Shromáždi nás, Pane, ze všech národů, abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, chválili tvé svaté jméno.

úvod k přímluvám

Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého, shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie. Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme k našemu nebeskému Otci: ...

závěrečná modlitba

Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy, aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu a dosáhly spásy; na přímluvu jeho Matky, Panny Marie, dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi. Skrze tvého Syna ...

Hodnocení

Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory - hodnotit? Předně chválím použití nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby. Pokud se v rámci organismu katolické liturgie hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby (zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů), liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby čerpající velkou část textů z Písma - se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.

Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb, naprosto zásadní je pravdivost. Aby se nepředstírala vyšší míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly (ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra". Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby tvrdí řadu nepravd a polopravd. "Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu "pojí nás," ale "jedna víra" těžko. V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární a christologické nauce starověkých koncilů, ale) dělí věroučné neshody v zásadních otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící. Konečně pokud bychom opravdu "tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum za dosavadních modliteb vyslyšení.

Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné, když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím, že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho. Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory (nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty) nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou. Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem "ekumenismu zamlčování", kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody zúčastněných církví. Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás" a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.

Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb - náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře. Pro to samozřejmě beze zbytku nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství. Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou, aby jejich neúčast byla zřetelná) a tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve, a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii otevřeně vymezující). Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek (příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební stránku.

Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování" slaví "mariánská památka bez Panny Marie", musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou. "V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie: christologické, eklesiologické, antropologické a eschatologické. Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka na cestě k jednotě, tam to při přesnějším pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií." Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria, zpravidla se nezametá jen ani hlavně Panna Maria.

Pro literaturu viz mou starší seminární práci na téma Mariologie v ekumenismu, oddíl 3.

Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím jediným a hlavním kamenem úrazu. - V dnešní podobě liturgického formuláře už to není na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají, že primární intencí této mariánské památky je překonání rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi. Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu mimo záběr.

... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi západními a východními křesťany i po jejich rozdělení. Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895). Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...

(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)

Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře, kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných hymnech, ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní sjednocení křesťanských Slovanů. Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu, ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí. Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři, jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu, resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu, s touto ideou spojeného:

Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii) přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu. Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic] v Římě byly schváleny slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze i sloužena první slovanská mše svatá. Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan "Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje na obnovení někdejší jednoty. Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.

Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.

Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně vplynul, a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského, ale patronkou ekumenických snah vůbec. Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky (byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů) asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.

Velkopáteční antifony k modlitbě uprostřed dne

4.4.2021 22:10 | kategorie: Texty | Komentáře

V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem. Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu (za další dva roky, 15. 8. 2015, byl breviář nápěvy pokryt kompletně). Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát: jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného koncertu duchovní hudby. Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky: nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí; pokud se vejdete do licenčních podmínek, o povolení netřeba žádat, už ho máte. Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony - zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět v rámci nějakého sólového koncertního pásma. O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena a jak by vypadalo koncertní provedení série (samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně. (Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné staročeské antifony z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak špatný přehled, jako mám dnes.)

Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem, protože byly mylně považovány za starý materiál, figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne na Velký pátek. Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia, které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.

Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát Mk 15, 25; kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině ukřižování neuvádí)
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše.
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne.
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů, nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení. Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu. Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky) jen psalmodie dané hodinky (bez antifony), Christus factus est, Žalm 51 a orace. Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory, a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů, které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně (srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu). Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním kantikům a v části antifon velkopátečních laud.

Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se nejen v antifonách modlitby uprostřed dne, je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým textům, které o velikonočních událostech mluví přímo. Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když (stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také) se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti. Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné. (To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)

Reprint červeného hymnáře

30.3.2021 23:55 | kategorie: Knihy | Komentáře

První a základní knihou pro zpívané oficium (přinejmenším pro to slavené v češtině) je notovaný hymnář - protože české duchovní písně zahrnuté do Denní modlitby církve ve funkci hymnů trpí ze všech breviářových textů nejvíce tím, když se nezpívají. Proto vždycky mám pár hymnářů nakoupených do zásoby (na rozdávání, jakož i na případné společné zpívání, kdyby se k němu namanula příležitost) a jejich dostupnost na trhu celkem bedlivě sleduji. Delší článek tu vyšel u příležitosti předloňského vyprodání dotisku z roku 2008. Zmiňována už tu byla i skutečnost, že se v loňském roce objevily na pultech zásoby nově vytištěné.

Poté, co jsem si jeden výtisk tohoto posledního vydání z roku 2020 opatřil, mohu potvrdit dosavadní domněnku, že jde o další nezměněný reprint dávno zastaralého prvního vydání z roku 1989. Provedení je shodné s reprintem z roku 2008. Zcela shodný je i obsah, a to dokonce včetně textu "nezměněný dotisk prvního vydání, 2008" v tiráži, takže exempláře reprintů 2008 a 2020 není podle čeho odlišit. Snad jen podle různé míry čerstvosti vůně lepidla a ostatních použitých materiálů. V e-shopu Karmelitánského nakladatelství je nyní jako nakladatel hymnáře uvedeno "Psalterium, s.r.o.," ale v knížce samotné o tom žádnou zmínku nenajdeme. To všechno je samozřejmě zcela irelevantní z praktického hlediska toho, kdo si knížku kupuje, aby z ní mohl zpívat, ale naprosto neuspokojivé je to z malicherného hlediska sběratelského. Co z toho, že mám po exempláři od každého vydání červeného hymnáře, když si na to nejnovější, abych ho od předchozího vůbec poznal, musím sám namalovat značku? Takhle se dobrý vydavatel k novým vydáním svých knih nechová. Když nebyly provedeny ani nejhruběji scházející aktualisace obsahu, alespoň ten letopočet v tiráži - pro pořádek a nám malicherným sběratelům pro radost - aktualisován být měl.

"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.

Ekumenické nešpory na Bílé hoře

11.11.2020 14:06 | kategorie: Ze života | Komentáře

Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře, konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek, jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého čtyřstého výročí, se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00 sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví a České biskupské konference a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž z dílny Abrahama Fischera OSB. Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor (srov. oznámení ERC, ČBK, Prahy 6) k nim přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat v přímém přenosu na TV Noe.

Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže: v roce 2014 tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu. Reportáž radia Proglas z roku 2017 a fotogalerie na webu kláštera benediktinek z více minulých ročníků umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu, v jakém se nešpory v minulých letech slavily. Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže fotogalerie.

Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována do tří zřetelných bloků:

  1. u mohyly
    • píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
    • liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
    • úvodní proslov (P. J. Vinš)
    • píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
    • antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem." (všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii) a Žalm 50 (čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
    • modlitba (J. Graubner)
    • modlitba (D. Ženatý)
    • píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
    • antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože." a Žalm 63 (celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním breviáři vynechané)
    • čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
    • kázání/proslov (D. Ženatý)
    • Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
  2. průvod ke smírčímu kříži
    • distribuce a zapálení svící
    • "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití (mohyla) na symbolické místo smíření ..."
    • 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
    • 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
    • 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou a rozhodně ne formální židovskou)
  3. u smírčího kříže
    • počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
    • Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
    • okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
    • přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
    • Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
    • úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
    • moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
    • žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
    • závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu

V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují (nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních) nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně, bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin, ale i na její obecnější zákonitosti (viz v nešporách typický ranní žalm 63 nebo čtení z evangelia). Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické, nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit. Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc, zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby a píseň.

V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových orací, píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu nešpor z utrakvistického kancionálu Zpjwánj Křestianská Starodáwnj Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).

Větší část bohoslužby se odbývala na "symbolickém místě krveprolití", průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat, tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb (přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).

Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách minimum (jen tři písně v první části), patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy (z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).

Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou její aktéři), nebo ještě lépe přepis (včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např. modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu). Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním": biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.

K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích (ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze z katolického kancionálu); Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben), formulující intence ekumenického hnutí; Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství v boji s ďáblem.

K biblickým textům: žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!") a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23), s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry, mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří. Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry (v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno, pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický pro nešpory). Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby" v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad. Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo; ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených", a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění. Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku typické prvky nešpor (srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"), připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.

Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad, pro Magnificat překlad katolický liturgický. (Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)

V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury pečlivě zaznamenal všechny vstupy moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly) by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna posledního slova předchozího jednajícího). Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se bez komentáře uklidit ze scény.

Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost, efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená zakotvenost v širším kontextu nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní skupinou slavících). Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice této výroční bohoslužby. Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil (byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován a měněn? nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova, od základu? ...).

Kanovnická instalace 6. 12. 2015, České Budějovice

4.11.2020 23:42 | kategorie: Ze života | Komentáře

Náhodou jsem na YouTube narazil na videozáznam pontifikálních nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví kanovníci českobudějovické katedrální kapituly. Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit. Z více důvodů: jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině jinde k vidění není; dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály, které nejspíš zatím znají jen z mého popisu (pouť 2017, sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok); konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni (kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).

Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše (která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly, přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů o duchovních pastýřích (přičemž hymnus Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").

Před vlastním začátkem nešpor, jako doprovod vstupního průvodu, slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování responsoria Ecce sacerdos magnus (srov. chorální verzi), které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály předsedat pontifikálním nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory konají.

2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono; posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja) a na něj bezprostředně navazujícím hymnem. Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.

14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy, antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy). Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám, ale myslím, že o dva roky později jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.

Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení. Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují náležitosti kanovnické instalace: kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi a in-stalováni.

46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších zvláštností jdou až do konce. Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy (a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).

O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící - jsem tu referoval zatím jednou, když byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly v rámci nešpor zvoleny různé momenty (ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu), přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou právních úkonů, o které šlo. Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje nějaký závazný předpis a kde ho hledat. Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností, ne k pontifikální liturgii jako takové. Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy; vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace) doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie), zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci už z nešpor mnoho nezbývá.

Na konci léta

1.10.2020 16:48 | kategorie: Projekt | Komentáře

V posledním programovém článku jsem vytyčil řadu středně velkých cílů, s tím, že "pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin." Vysokoškolské prázdniny právě končí, ale nedá moc práce zjistit, že ani jednoho z vytyčených cílů dosaženo nebylo. Na práci na nápěvech oficia jsem si až dosud nedokázal vyhradit pravidelný čas (u starého mládence, kromě zaměstnání bez dalších povinností, samozřejmě věc nedostatku disciplíny, nikoli zaneprázdněnosti) a toho nepravidelného bylo jen poskrovnu.

Někoho ze čtenářů by třeba mohly zajímat aktuální předměty mé nevěry vůči projektu In adiutorium: na jaře a v létě jsem desítky hodin věnoval jednak knihovně počítající liturgický kalendář (snažím se ji posunout od "výsledky jsou převážně správné" do stavu "za správnost výsledků ručím jako programátor i jako teolog a jsem kdykoli připraven dát za ni ruku do ohně", za kterýmžto účelem jsem mj. podnikl časově náročné studium vývoje pokoncilního liturgického práva ohledně kalendáře, abych si o něm opatřil úplný přehled), jednak programu calrom, umožnujícímu k liturgickému kalendáři (počítanému již zmiňovanou knihovnou) přistupovat z příkazové řádky.

Co se budoucnosti týče, předně je třeba říci, že ono "pro práci na projektu mám předběžně k dispozici čas do konce vysokoškolských letních prázdnin" padlo: oproti původním plánům tento podzim postgraduální studium začínat nebudu a k dobru tak mám přinejmenším ještě jeden rok. Priority pro další práci na projektu víceméně zůstávají ty vyhlášené v zimě (viz odkaz v úvodu článku), akorát jsem upustil od deklarovaného zaměření prací na první svazek breviáře a postupuji od žaltáře přes "ohniska temporálu" (Velikonoce, Vánoce, jejich okruhy) k relativně méně důležitým příležitostem.

V přípravách je jedna nejspíš docela významná změna v prostorovém zarámování prací: koncem října se budu na nějakou dobu stěhovat do domu, kde od zakotvení v Kralupech nad Vltavou (kterému předcházelo mj. bojové nasazení v První světové válce a učitelské působení na Slovensku) až do své smrti žil můj praděd, sbormistr a hudební skladatel Josef Klement Zástěra, a kde jsem mnohem později já jako dítě na návštěvách u pratety asi vůbec poprvé přišel do (pasivního) kontaktu s denní modlitbou církve. Ostatně i můj první breviář, který jsem jako dospívající dostal od babičky a používal v letech, kdy se kladly základy projektu In adiutorium, byl původně babiččin rezervní, za života pratety trvale uložený u ní v Kralupech pro potřeby společného modlení při návštěvách. Tak se práce na českém antifonáři po deseti letech symbolicky vrací ke dvěma svým důležitým inspiračním zdrojům a já chovám naději, že tam bude také dovedena pokud ne do konce, tak přinejmenším k nějakému prvnímu rozsáhlejšímu výstupu hodnému církevního schválení a tiskařské černi.

Koncem července jsem po delší době odložil předkoncilní antifonář, abych po celý srpen zpíval oficium pokoncilní, česky a na své nápěvy. Nebyla to změna bezbolestná - jak pokud jde o celkový ráz oficia a kvalitu textů (zejm. hymnů a přímluv), tak především pokud jde o kvalitu nápěvů. Vyměnit (jednotně zredigovaný) korpus (alespoň z větší části) tradičních chorálních zpěvů oficia za neumělé zhudebnění českých textů, za jehož silně rozkolísanou kvalitu navíc sám nesu všechnu vinu, prostě bolí. Ale bolest to byla blahodárná, protože mě přiměla nemálo nepovedených zpěvů opravit. V dřívějších letech jsem se ze strachu z unáhlených oprav držel zásady, že se nikdy neopravují zpěvy, které budu zpívat ještě téhož dne nebo nazítří, ale v srpnu jsem tuto zásadu odvrhl a řadu zpěvů opravil bezprostředně před začátkem hodinky, kdy měly přijít na řadu, protože zpívat nepovedené dosavadní znění by bylo akorát pro zlost. Se začátkem září jsem se sice moc rád vrátil zpět do klidných vod předkoncilního oficia, ale předsevzal jsem si delší období soustavného zpívání oficia pokoncilního brzy zopakovat, což se začátkem října také činím, podle plánu opět na měsíc. Dále pak budu česky-pokoncilně zpívat jeden z adventních týdnů (předběžně druhý) a jeden až dva týdny někde uprostřed doby postní i velikonoční. Takové střídání se v této fázi projektu zdá být výhodné, protože umožňuje jak dlouhodobý kontakt s tradičním chorálním repertoárem, který se snažím do nějaké míry napodobovat, tak kontakt s existujícím korpusem českých zpěvů, který je mi především stimulem k jejich pilnému opravování.

Národní svatováclavská pouť 2020

28.9.2020 23:03 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu po čtyřech letech se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila, ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše byly (kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály a považuji za vhodné podat o nich zprávu.

První nešpory

Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava, v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena z nosítek na oltář, a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit) začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy (podle všeho se každý rok čte jiná), prokládané sborovým zpěvem. (Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval, ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru. Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus z nějakého mešního ordinaria.) Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu (novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).

Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie, za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo (dva a dva, čelem proti sobě) choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy (dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis) a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu (starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod. Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští kanovníci a další duchovenstvo.

Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální; texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech 2014 a 2016 (komentář k nim viz tam). Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty z prvních nešpor slavnosti. V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě, jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost. Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů) připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv veršíku) a choralisté spustili Salve Regina (tonus simplex).

Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost. Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů, neodpovídající výběru indikovanému v Ordo cantus officii (antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského commune plurimorum(!) martyrum, antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru, patrně z nějakého předtridentského zdroje), nezohlednil jsem Praenotanda tohoto dokumentu (editio typica 1983, beze změny i v editio typica altera 2015), která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei". Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.

Ranní chvály

Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení: tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu, jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující. Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín. Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly. Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne měla být vystavena v kostele sv. Klementa).

Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně - zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu. Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst ranních chval byť i jen částečně zpívaných. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály, jako v roce 2016, a očekávání to bylo správné. Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených desek. Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě invitatoriem (s žalmem 95). Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné) ze společných textů o jednom mučedníkovi, vlastní vzali jen hymnus a oraci. Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium, dnes mohu přidat jeho přesný text:

R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou. R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Pán je.

Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule, díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři". Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval z tamních společných textů o jednom mučedníkovi, v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském formuláři.

R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce. R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci. Pán je.

Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).

Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo, že oba výše uvedené texty (ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře") jsou překladem latinského responsoria ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi mimo dobu velikonoční, zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu nelze považovat za překlad. Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází z jiných biblických úryvků.

Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní modlitby církve mnohdy citelně liší. Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní. Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům věnovat článek.

"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou modlit se slušný překlad z latinského breviáře (spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování") liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde, např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes oficiálnímu znění drobnou úpravu "velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána" (místo "plují"). Ale proč se staroboleslavští kanovníci modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.

Slavnost Panny Marie Karmelské na slánském karmelu

17.7.2020 02:36 | kategorie: Ze života | Komentáře

Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem, od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin. Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco, na čem by mi zvlášť záleželo.

Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci, že součástí oslav řádové titulární slavnosti Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory", rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko) po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát. Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku (které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).

Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu: po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška o Panně Marii ve světle čtyř evangelií, pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva, a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně zůstal již jen zlomek lidu. Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat, žádná liturgická roucha. Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek) po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště. Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty a domlouvala se čísla stránek; český hymnus byl po pár taktech uťat a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.

Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho, co z dřívějška z kláštera znám. Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h - s recitací na c), responsorium (nechorální nápěv místní provenience), Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen) a Otčenáš. Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu (to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).

Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku. V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané a nápěvy pro ně již existují. Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře slyšel a zapamatoval si je, k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého mariánského svátku); s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku Panny Marie Karmelské k Magnificat. Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text typu "Dnes ... dnes ... dnes ..." (srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor slavností Narození Páně, Zjevení Páně, v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení pro slavnost sv. Petra a Pavla).

Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané měli a zájemce ho dnes najde online: Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959. Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43) a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii, ale zdaleka ne tak výrazně. Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel. Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony "Dnes," ale nenašel jsem. Podle všeho je to pokoncilní kreace.

Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí, a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém, může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů byly tak, jak jsem je znával. Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní", dle mého soudu to byla klamavá reklama.