Blog

Žalmy nově i pro celou hodinku

Web zalmy.inadiutorium.cz (už dva roky) nabízí všechny žalmy a kantika Denní modlitby církve označkované na všechny chorální nápěvy. V posledních dnech dostal významnější aktualisaci, díky které nově umí zobrazit nejen jednotlivé žalmy a kantika, ale také kompletní psalmodii vybrané hodinky pohromadě na jedné stránce. Odkazy na úplné sestavené hodinky byly přidány na stránky Žaltář, Temporál a Sanktorál.

Web počítá se třemi hlavními způsoby použití. Pro (1) zpívání z obrazovek telefonů/tabletů stačí najít správnou hodinku, vybrat nápěvy, zkopírovat aktuální URL a nasdílet ostatním zpěvákům, aby měli před sebou stejný výběr textů a nápěvů. Pro (2) vytištění má web tiskový styl, skrývající ovládací prvky, které na papíře nemají smysl. Jednoduchý sešit s kompletní psalmodií vybrané hodinky označkovanou pro chorální nápěvy tak můžete mít doslova na pár kliknutí. Konečně, protože vím o uživatelích, jejichž preferovaným způsobem použití je označkované žalmy (3) zkopírovat do textového procesoru (LibreOffice Writer, MS Word apod.) a tam dál upravovat jako součást většího celku, je web naprogramován tak, aby tento způsob použití umožňoval.

Uznávám, že v konkurenci webových služeb poskytujících pro oficium kompletní obsah hudební i textový, jako je anglikánské Sing the Office nebo předkoncilní římské Breviarium Gregorianum, je můj webový podtrhávač žalmů chudý příbuzný, ale moje pozornost stále patří primárně práci na nápěvech antifon a responsorií. Dokud ty nejsou v opravdu dobrém stavu, čas investovaný do forem jejich prezentace je čas ztracený.

Charakter oficia doby velikonoční

Už během loňské doby velikonoční - a letos znovu - jsem při zpívání ranních chval nebo nešpor častěji narazil na sestavu, kde jsou všechny tři antifony k žalmům smrtelně vážné a nějaké velikonoční radosti by se v nich nedořezal. Tohle že mají být velikonoční antifony? Mnohde to snad padá na hlavu mně, jako tomu, kdo antifonám psal nápěvy a nehleděl při tom dostatečně nejen na jednotlivý liturgický text, ale také na kontext celé hodinky a na příležitost. Mám však za to, že to není celé jen o mé nešikovnosti, ale přinejmenším zčásti už o textech samých.

Přiznávám, že dobu velikonoční nemám jakožto autor nápěvů pro Denní modlitbu církve moc rád - a může za to právě skutečnost, že má (jako jediná z liturgických dob) vlastní antifony k žalmům ranních chval a nešpor i pro férie všech čtyř týdnů žaltáře (z toho druhý a třetí týden se otočí dvakrát, zbytek se zpívá každý rok jen jednou), takže vposledku i každý všední den má podobné množství vlastních zpěvů jako menší svátky nebo dny vrcholných fází ostatních liturgických dob. Týden nebo čtrnáct dní se takový nápor vlastních textů dá ustát, ale šest týdnů v kuse je moc. Velikonoční antifony ze žaltáře tak byly řadu let v opravdu bídném stavu, protože jsem jim nestíhal věnovat potřebnou péči. Teď už snad jsou z nejhoršího jakž takž venku, ale stále patří v rámci korpusu k tomu slabšímu.

---

Ani v těsně předkoncilním římském oficiu (1911-1971) se o nedělích a fériích doby velikonoční nezpívaly běžné antifony z cyklu žaltáře, ale antifony k žalmům byly vyřešeny jinak: v denních hodinkách - včetně ranních chval a nešpor - se celá psalmodie zpívala vždy pod jedinou antifonou s textem z opakovaných aleluja (jak je to dodnes zachováno v modlitbě uprostřed dne a v kompletáři), v matutinu byla podobně jedna alelujatická antifona na každý nokturn. (S výjimkou matutina nedělního, které mělo, podobně jako dnes, "epické" antifony o vzkříšení, ale také vždy jen jednu na každý nokturn.) Nápěv alelujatické antifony byl postaven podle obvyklé antifony k prvnímu žalmu dané hodinky, takže se zpěvák pro dobu velikonoční neučil úplně novou sadu antifon k žalmům, ale zpíval v zásadě již známé nápěvy, jen poupravené pro jiný text. Jako příklad antifona z kompletáře a její velikonoční varianta:

V potridentském římském oficiu (až do r. 1911) platil ve většině hodinek systém popsaný výše, ale ranní chvály byly uspořádány jinak: žalmy před starozákonním kantikem se zpívaly pod jednou alelujatickou antifonou, žalmy po starozákonním kantiku pod druhou alelujatickou antifonou, kantikum samo pak mělo antifonu textovanou. Alelujatické antifony ranních chval sice nebyly složeny na nápěvy obvyklých nedělních antifon ze žaltáře, ale dané tři antifony se zpívaly o všech nedělích i fériích po celou dobu velikonoční (protože psalmodie ranních chval byla neměnná), takže byl repertoár velikonočních antifon ještě skromnější než ve výše popsané další historické etapě.

---

Pár let zpátky, když jsem předkoncilní oficium každodenně zpíval, stěžoval jsem si tu, jaká je to strašná nuda. Opravdu, pro toho, kdo je zvyklý na psalmodii členěnou antifonami, které se starají o rozmanitost tónin, střídání forem a často kladou akcent liturgickému čtení toho kterého žalmu, doba velikonoční znamená šest (do r. 1955, tedy dokud se Nanebevstoupení slavilo s oktávem, pět) týdnů liturgicko-hudebního suchopáru vlivem dlouhé souvislé nestrukturované psalmodie a bezobsažných alelujatických antifon. Nemluvě o tom, že když antifona udá namáhavější žalmový nápěv (třeba je to jenom můj problém, ale odjakživa je pro mě hlasově namáhavý tonus VII s tou tercií nad recitační tón v mediaci), zpívat na něj pět dlouhých žalmů v kuse je dřina a otrava.

Vlivem výše řečeného jsem v letech zpívání předkoncilního oficia měl v době velikonoční víc než kdy jindy sklon vzít to co možná šupem. Ale přeci těch šest týdnů krát čtyři roky dalo dohromady dobu dost dlouhou na to, aby se naskytly i světlejší chvilky a s nimi třeba náhled, že těch každoročních několik týdnů, kdy se oficium zpívá ve tvaru hudebně jednotvárném a s významuprázdnými (nebo, chce-li mě čtenář poučit, že aleluja přeci není prázdné slovo, ale hebrejská výzva k chválení Hospodina, tedy co do významu extrémně monotónními) antifonami, nabízí příležitost modlit se žalmy v jejich monumentalitě, samy o sobě, jak v bibli stojí, bez liturgického předznamenání.

Tento náhled mi pomohl s oficiem doby velikonoční konstruktivněji vycházet, ale že bych ho někdy začal mít opravdu rád říci nemohu. Tak mám docela dost pochopení pro to, že když reformátoři dostali volnou ruku k přestavbě breviáře, právě i na době velikonoční se vyřádili dosyta: dosavadní rozvrh antifon k žalmům je v Liturgia horarum zachován jen v modlitbě uprostřed dne a kompletáři (a s úpravou v nedělní modlitbě se čtením), zbytek byl úplně přepracován. Ve feriální modlitbě se čtením se začaly zpívat stejné antifony jako během roku, akorát s připojeným aleluja; v ranních chválách a nešporách pak má každý žalm i kantikum vlastní antifonu, která usiluje nabídnout jeho velikonoční čtení. Výše kritisovaná jednotvárnost a únavnost tak byla odstraněna. Přineslo to však jiné potíže: repertoár vlastních zpěvů doby velikonoční tím mohutně vyrostl do šířky, což činí náročným nejen jeho zhudebnění (o čemž v úvodu článku), ale také jeho zvládnutí zpěváky.

Zároveň změna pojetí antifon k žalmům výrazně proměnila celkový charakter velikonočního oficia. Tradiční velikonoční psalmodie, omezující se na jedinou antifonu super psalmos, a navíc ještě alelujatickou, byla charakteristickým rysem, zřetelně vydělujícím dobu velikonoční z celku liturgického roku. Také velikonočním antifonám k žalmům nebylo možné vyčítat nedostatek radostného jásotu - kterého nebylo docilováno výběrem zvláštních velikonočních textů, ale naopak rezignací na texty a omezením se (s výjimkou antifon k evangelním kantikům) na prozpěvování aleluja, jakéhosi citoslovce Boží chvály. Pokoncilní reforma obě tyto výrazné formální zvláštnosti ruší. Specifický charakter velikonočního oficia je tak setřen či nivelisován - doba velikonoční se stává prostě jen další z liturgických dob, které mají vlastní antifony, a pokud něčím vyčnívá, tak zejména jejich množstvím.

Když jsem si na obě dosavadní řešení velikonočních antifon k žalmům důkladně postěžoval, slušelo by se závěrem navrhnout cestu vpřed. I probraným nevýhodám navzdory by mi přišlo žádoucí vrátit se k tradičnímu schematu. Chápu, že závazný návrat k alelujatickým antifonám super psalmos pro všechny hodinky by nejspíš nevzbudil moc nadšení u těch, kdo oficium obvykle recitují a zpívají ho jen výjimečně nebo nikdy. Ale dovolit alelujatické antifony alespoň jako volitelnou alternativu k nynějším velikonočním antifonám ze žaltáře by bylo významným krokem k tomu, aby zpívané velikonoční oficium bylo co do šíře repertoáru rozumně zvládnutelné. Vedle hudebně-pragmatického hlediska je tu ve hře i onen tradiční charakter velikonočního oficia: doba velikonoční jako doba prozpěvování aleluja.

Pro latinské zpívané oficium tento návrat částečně provedl dokument Ordo cantus officii. Ve své první verzi z r. 1983 nahrazoval alelujatickými antifonami všechny antifony nedělní i feriální psalmodie. Postupoval však podle zásady, že se nikdy nezpívá pod jednou antifonou zároveň žalm a kantikum (srov. výše ranní chvály až do r. 1911), takže ranní chvály měly pro každý žalm i kantikum extra alelujatickou antifonu (protože starozákonní kantikum je uprostřed mezi dvěma žalmy), v nešporách se pod jednou antifonou zpívaly oba žalmy a pod druhou novozákonní kantikum. Aktuálně platná verze OCO z r. 2015 už má extra antifonu pro každý žalm i v nešporách a pro starozákonní i novozákonní kantika nemá antifony alelujatické, ale textované. Alelujatické antifony jsou vybírány z toho, co existující chorální repertoár nabízí, bez starostí o to, jestli nápěv odpovídá celoroční antifoně toho kterého žalmu. V chorálním oficiu podle OCO tak je zachován charakter doby velikonoční jako doby zpívání alelujatických antifon, ale je oslabena (1983) a později zcela opuštěna (2015) strukturní zvláštnost (antifona super psalmos i ve velkých hodinkách) a není dána žádoucí snadnost plynoucí ze znovupoužití melodií běžných antifon ze žaltáře.

Příležitostné přímluvy

liturgie.cz píšou, že se k "liturgii konkláve" ve farnostech připojujeme (mj.) "přímluvami v Denní modlitbě církve". Mně nezbývá než přiznat, že se mi nepodařilo dohledat, jestli v tomto směru byly vydány nějaké závazné pokyny (příp. zvláštní liturgické texty) a kým. Např. polská biskupská konference po smrti papeže oficiálně vydala pokyn přidávat na konec přímluv ranních chval i nešpor extra prosbu za zemřelého (Komunikat komisji Konferencji episkopatu Polski ds. kultu Bożego i dyscypliny sakramentów w sprawie zasad liturgicznych w związku ze śmiercią papieża Franciszka, 21. 4. 2025, článek III.3), ale u nás a v souvislosti s volbou nového papeže jsem nic podobného nezaznamenal. Snad nějaké pokyny šly jen neveřejnými kanály kněžstvu, nebo jde o trvalé ustanovení z nějakého předpisu, který neznám. Ať je to jak chce, sám koncept příležitostné přímluvy v oficiu si říká o kousavou poznámku:

Každodenní přímluvy v římském oficiu jsou pokoncilní novinka. Jejich vzdálenější analogií v předchozích historických etapách byly preces feriales - přímluvy do jisté míry podobné dialogickou formou, ale výrazně delší, stále stejné a recitované jen o fériích, navíc jen o těch zvlášť kajícího rázu. Byly pociťovány jako penitenciální element - nějaká přítěž, která se k oficiu nakládá navíc.

Jejich latinský text s paralelním českým překladem viz Bárta J.: Žaltář římského breviáře, Praha: Vyšehrad 1947, s. 33-35.

Dnes se v oficiu přímluvy říkají každodenně, jsou výrazně kratší a každý den jiné.

(Fakticky nemá ve zvláštních liturgických dobách každý den originální formulář - většinou se opakují v týdenních cyklech. Ale i tak je formulářů přímluv opravdu velké množství.)

Důsledkem takto maximalisticky pojaté snahy o rozmanitost je, že nejde o obecné přímluvy "za všechny a za všechno", ale střídají se různé výběry specifičtějších intencí (jakož i maskovaných napomenutí a mravních apelů - ale o tom někdy jindy). Různé formuláře se navíc obracejí k různým božským osobám; někdy má celý blok specifické jednotící téma nebo zvláštní literární formu.

Např. aktuální 3. týden velikonoční: všechny přímluvy se obracejí ke Kristu, kromě těch z pátečních ranních chval, které se obracejí k Bohu (Otci); pokud se na sv. Jana Sarkandra vezmou přímluvy ze společných textů o jednom mučedníkovi, jde o sevřené celky invokací začínajících stereotypně "Pro své mučedníky...", resp. "Tys...".

Tudíž je nemožné formulovat příležitostnou přímluvu, která by v delším časovém období dobře zapadla do každého formuláře. Zbývá tak

• rezignovat na závazné texty a nechat konkrétní formulaci na šikovnosti toho, kdo se ty které přímluvy modlí
• připravit zvláštní závaznou formulaci na každý den (při zohlednění možných variant liturgického kalendáře!)
• vydat jedinou závaznou formulaci s vědomím, že v některých formulářích bude výrazně vyčnívat jako cizorodý prvek
• určit, že se příležitostná přímluva říká vždy s jedním vybraným formulářem, který se v daném období použije opakovaně místo formulářů připadajících na jednotlivé dny (využívaje VPDMC 251)
• s ohledem na uvedené komplikace se zdržet vydávání úředních pokynů k zařazování příležitostných přímluv v oficiu :)

Takové problémy samozřejmě nevyvstávaly, dokud standardní formulář přímluv byl jen jeden. Není mi sice známo, že by se v předkoncilní éře kdy vydávaly příležitostné intence zařazované do preces feriales (díky omezení jen na dny kajícího rázu nebyly preces feriales jako nosič příležitostného modlení moc vhodné), ale čistě technicky by to bylo dobře možné. Předtridentský pražský breviář znal přinejmenším invokace sezónní, přidávané podle liturgických dob.

(V kompletáři: advent viz BP1502 f. 83r; doba vánoční f. 101r; dál nemám pohotově poznámky, třeba časem doplním.)

Není tajné, že bych nynější bohatství duchaplných výplodů Consilia za jeden nebo několik málo solidních formulářů skutečně obecných přímluv s radostí vyměnil.

Co zatím víme o pátém svazku breviáře

112. Modlitby po žalmech, které mají pomáhat recitujícím při výkladu, zvláště křesťanském, jsou pro jednotlivé žalmy uváděny v přídavném svazku ke knize Denní modlitba církve a může jich být podle návodu staré tradice použito tak, aby po skončení žalmu a po nějaké době mlčení modlitba shrnula a vyjádřila city těch, kdo žalmy zpívali.

145. Existuje dvojí cyklus biblického čtení: jeden, obsažený v knize Denní modlitba církve, zahrnuje jenom jeden rok; druhý, jehož používání není povinné a který je obsažen v přídavném svazku, je dvouroční jako cyklus čtení pro všední dny liturgického mezidobí v mešním lekcionáři.

161. Kromě čtení, která jsou pro každý den stanovena v knize Denní modlitba církve, existuje nezávazný lekcionář, v němž se nabízí větší výběr čtení, aby se těm, kteří se modlí posvátné oficium, objevil v tím větší šíři poklad tradice církve. Každý má možnost vzít si druhé čtení buď z knihy Denní modlitba církve, nebo z nezávazného lekcionáře.

(Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve; zvýraznění v textu JP)

Když tandem Františka pp. na stolci Petrově a arcibiskupa Rocheho na špici dikasteria pro bohoslužbu nasadil tvrdý kurs proti tradiční římské liturgii a určitý návrat směrem k ranému pojetí liturgické reformy, říkal jsem si, že dá-li se od nynějšího pontifikátu očekávat na poli liturgie co dobrého, pak snad aby výše citovaná litera raně pokoncilního liturgického zákonodárství po půlstoletí konečně došla uskutečnění a dostali jsme do ruky ty liturgické texty, o nichž je známo, že na nich na přelomu 80. a 90. let bylo odvedeno dost práce (viz zprávy a ukázky zveřejňované v letech 1989-1993 ve věstníku Notitiae), ale vydány až dosud nebyly.

Pak se objevily zvěsti, že přídavný svazek snad bude doopravdy vydán. (Oficiálnější zmínku viz v Notitiae 2020, s. 132.) Pak bylo několik let ticho - a teď už je to oficiální: 23. prosince kardinál Roche v rozhovoru pro vatikánská média oznámil, že dodatkový svazek breviáře dostal schválení od dikasteria pro bohoslužbu i od papeže a chystá se jeho vydání tiskem. V lednu byl údajně rozeslán v elektronické podobě biskupským konferencím pro potřeby překladů.

Ohlášený obsah svazku odpovídá tomu, s čím počítají už Všeobecné pokyny:

• dvouletý cyklus biblických lekcí pro modlitbu se čtením
• alternativní lekcionář patristický
• sbírka žalmových orací

Podstatným rozšířením oproti liteře VPDMC je, že dvouletý cyklus se neomezuje na čtení biblická, ale každé biblické čtení je doprovozeno i odpovídající patristickou lekcí.

S obzvláštní zvědavostí vyhlížím, co dvouletý cyklus čtení přinese (nebo nepřinese) pro Velikonoční triduum. Z dříve zveřejněných zpráv a ukázek víme, že si na začátku 90. let komise připravující doplňkový svazek uvědomovala hodnotu tkzv. temných hodinek (Tenebrae), v pokoncilní reformě breviáře ztracených, a snažila se je částečně obnovit - ovšem způsobem sobě vlastním, tzn. volným využitím vybraných prvků z tradičního repertoáru v rámci normativních schemat reformovaného breviáře: pasáže z knihy Pláč (lamentace, v tradičním uspořádání jde o zpívané lekce prvního nokturnu) měly posloužit jako starozákonní kantika pro prodlouženou vigilii apod. (Notitiae 1991, s. 512nn; ukázky textů Notitiae 1993, s. 91nn)

Zdá se, že svého času byla ve hře možnost zařadit do přídavného svazku také formulář křestních nešpor (Notitiae 1990, s. 141), ale nakolik se dá z dosud zveřejněných zpráv soudit, do finální podoby se nedostal. Za to jsem rád. Vydání jediného závazného řádu křestních nešpor by zrušilo jejich výjimečné postavení coby obřadu, který liturgické knihy všemožně doporučují, ale vymezují ho jen velmi povšechně a konkrétní podobu přenechávají místnímu obyčeji - jak to dobře odpovídá rozmanitosti podob, kterých křestní nešpory v minulosti nabývaly.

Další, na co jsem zvědavý, je repertoár responsorií. V rané fázi prací na dodatkovém svazku byla deklarována (Notitiae 1989, s. 266) snaha čerpat responsoria v co největší míře z existujícího repertoáru, s preferencí repertoáru středověkého (v neposlední řadě protože pro něj existují chorální nápěvy). Co z tohoto počátečního záměru po více než třech desetiletích zůstalo?

Je otázka, nakolik lze realisticky očekávat, že tak objemný svazek, navíc svazek překladatelsky náročných textů, jakými patristické lekce v breviáři často jsou, bude za života naší generace přeložen do češtiny. ČBK sice v posledních letech nabídku lekcí pro modlitbu se čtením rozšiřuje, ale jak nezávazný postní lekcionář vydaný před dvěma lety, tak nejnověji vydaný lekcionář velikonoční vykazují zřetelnou snahu maximálně zužitkovat sbírky již dostupné v českém překladu a do velkých překladatelských projektů se nepouštět. Snad lze doufat, že budou v delším časovém horizontu postupně přeloženy a vydány alespoň nějaké menší celky. Sama o sobě by dobrý smysl dávala třeba sbírka žalmových orací, nebo dokonce i jen nějaký menší výběr z ní.

Modlitba nad lidem v době postní

Web liturgie.cz v postní době doporučuje pozornosti mj. starší článek o modlitbě nad lidem (oratio super populum) jako (v novější době upravovaném) elementu liturgie doby postní. Článek se věnuje modlitbě nad lidem, nakolik je součástí liturgie dnes, a historii, která k tomu vedla. Mimo zorné pole tak zůstává druhé místo modliteb nad lidem, dnes ztracené: až do liturgické reformy totiž tyto modlitby figurovaly také v oficiu.

V potridentském římském breviáři (stejně jako v jeho předchůdci, breviáři římské kurie) má každá férie doby postní dvě orace. První se říká od matutina do nony, odpovídá vstupní modlitbě z misálu a často nějak tematisuje postní praxi. V nešporách pak se říká jiná orace, která naopak obvykle o postu nemluví - což je příhodné s ohledem na to, že podle dávné postní praxe po nešporách následovalo první (a původně jediné) jídlo postního dne. I tato druhá modlitba odpovídá misálu. Jde právě o modlitbu nad lidem:

Nešpory v postě mají ještě jednu zvláštnost: jejich kolekta ve feriálním oficiu se liší od kolekty laud a malých hor, kde jest totožná s orací mešní. Nešpory v postě se říkaly původně po mešním Communio, dříve než mše končila. Nešporní kolekta byla pak místo Postcommunio [...] Když se pak oddělilo oficium nešpor od mše, podržena dále kolekta, která sloužila jako žehnání Humiliate capita vestra Deo [= modlitba nad lidem].

(Malina B.: Dějiny Římského breviáře, s. 334n.)

Modlitba nad lidem figurovala i v předtridentském breviáři pražském, ale byla tu zapojena jiným způsobem: říkala se ve všech hodinkách po modlitbě dne; v laudách se říkala na způsob komemorace - předcházela jí "antifona nad lidem" a veršík (BP1502, f. 137r), v ostatních hodinkách snad následovala jen samotná modlitba bezprostředně po modlitbě dne, ale rubriky nejsou v této věci tak explicitní, jak by si dnešní čtenář přál (k malým hodinkám viz u tercie, f. 137r, k nešporám f. 137v).

V pokoncilním breviáři modlitby nad lidem zahrnuty nejsou, ale rubriky počítají s možností jejich uplatnění:

Zakončení

Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání: [...]
Může se použít též textů pro slavnostní požehnání nebo žehnacích modliteb z misálu.

(Uspořádání Denní modlitby církve, závěr ranních chval i nešpor; zvýraznění v textu JP. Termín "žehnací modlitba" používalo první vydání Českého misálu právě jako český ekvivalent pro oratio super populum - viz dříve odkazovaný článek z liturgie.cz. Dlužno dodat, že odpovídající latinská rubrika modlitby nad lidem takto explicitně jako možnost neuvádí a spokojí se s obecným "... Vel alia formula benedictionis, sicut in Missa".)

Modlitba nad lidem z misálu tak dnes může v ranních chválách a nešporách zaujímat místo požehnání, podobně jako v mešní liturgii. To však znamená, že je omezena na společné slavení, kterému předsedá kněz nebo jáhen.

Po víceleté zkušenosti s předkoncilním oficiem bych (jako laik, který se modlí převážně sám) považoval za žádoucí, aby reforma misálu z r. 2002, která "iuxta antiquum morem liturgicum" (promulgační dekret) znovu zavedla vlastní modlitbu nad lidem pro každý den doby postní, byla prodloužena i do breviáře - nejlépe obnovením výše popsaného potridentského uspořádání, kde modlitba nad lidem není volitelnou variantou závěrečného požehnání (která je jednak vyhrazena nositelům svátostného kněžství, jednak je potřeba o této možnosti vědět, zvlášť se pro ni rozhodnout a vybavit se misálem), ale přijímá funkci závěrečné modlitby ve feriálních nešporách a je otištěna přímo v breviáři. Modlitbu nad lidem tak breviář předkládá i tomu, kdo se ten den třeba neúčastnil mše a hodinky se modlí sám. Dvě vlastní orace pro každý všední den jsou jedním z prvků, které spoluutvářejí zvláštní ráz oficia doby postní jako liturgické doby, kdy strava je možná hubenější, ale liturgie plnotučná.

Staroboleslavská kapitula o svátku Přenesení sv. Václava

Staroboleslavská kapitula podrobně informuje (videosestřih, fotogalerie) o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili mše ze svátku Přenesení sv. Václava (až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií, nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi) a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy basiliky a v královské hrobce.

Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná. Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova Statuta Kostela pražského, ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence. Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově, navštěvovali staroboleslavští kanovníci katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta, tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult ve Staré Boleslavi nekolidují.

Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici. Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava - s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54). Podivně šroubované formulace antifony s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně, v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:

ant. k Magnificat Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava, brát si z něj příklad čistoty. Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.	Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et animae.
závěrečná modlitba Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu, jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava, tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi. Skrze tvého Syna...	Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.

Antifona se podle předtridentského pražského breviáře zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti a o prvních nešporách březnového přenesení, ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů o jednom mučedníkovi). Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663), v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou) orací z předtridentského pražského breviáře a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti). V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.

Zatímco překlad orace je slušný, na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví, zejm. co do správného určení vztahů větných členů. Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat třeba takhle:

ant. k Magnificat Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje slavit (tuto) tak velkou slavnost znamenitého Václava a brát si z něj (poučení), jak velká je odměna čistoty: velký je tento muž, jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše. (Překlad JP)

Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et animae.

[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:

Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.

Srov. též německý překlad Else Promnitz (Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).

O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská) kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům, mi není nic známo. Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých lokálních liturgických textů jako zde, nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských. I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.

Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení VPDMC 274. Ale je to antifona toho druhu, co dnes obvykle zpívají placení hudební profesionálové, ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého staroslavného klerikálního bratrstva.

Chorální nápěvy v českých hymnářích

Hymny jsou tou jedinou částí Denní modlitby církve, pro niž byly kompletní nápěvy vydány prakticky souběžně s prvním vydáním textů, a moje úsilí udělat Denní modlitbu církve zpívatelnou se tak odpočátku mohlo soustředit na ostatní tradičně zpívané texty. Ale přeci nebylo možné vyhnout se hymnům úplně, protože pro ty nově zaváděné po vydání hymnáře (který je až dosud opakovaně přetiskován beze změn, i když už za vývojem kalendáře citelně zaostává) církevní autorita oficiální nápěvy nevydává, ani se o to soustavně nestará nikdo jiný.

Hymny zařazené v Denní modlitbě církve jsou až na pár výjimek vybrané z různých historických vrstev pokladu české duchovní písně a tomu odpovídá i charakter jejich nápěvů. Naproti tomu všechny hymny v poslední dekádě nově zaváděné jsou překlady z latiny, obvykle usilující napodobit latinskou předlohu nejen obsahem, ale i básnickou formou. Tyto hymny, značně vyčnívající v dosavadním repertoáru po stránce literární (jazykový rejstřík, absence rýmu), nutí položit si otázku po jejich adekvátním zhudebnění. Jestliže jsem dosud šel převážně cestou výběru nápěvů z těch, které jsou otištěny v červeném hymnáři, popř. složení nového nápěvu ve stylu, který se snaží mezi hymny červeného hymnáře zapadnout, je namístě ptát se, jak ne/vhodné by bylo pro tyto nové hymny (popř. i pro některé další) sáhnout po nápěvech chorálních. (Srov. nedávný článek, kde se k tématu stočila řeč.) Jako první přiblížení k této otázce se podívejme, jak s chorálními nápěvy pracují stávající české hymnáře.

Chorálními nápěvy se tu pro jednoduchost myslí nápěvy převzaté z pramenů nebo edic gregoriánského chorálu. Otázku, zda některé staré nápěvy českých písní, i když nejsou převzaté z latinského liturgického repertoáru, nejsou co do formálních znaků také nápěvy chorálními, tady otvírat nebudeme.

Červený hymnář

obsahuje asi 300 hymnů, z toho asi 20 jsou překlady z latiny. I většina těchto překladů je opatřena písňovými nápěvy, takže hudební formou v rámci hymnáře nevyčnívají.

Srov. podobný přístup v nešporách zařazených do Svatojanského kancionálu, kde jsou všechny hymny přeložené z latiny - a všechny bez výjimky mají nápěvy na způsob dobových kostelních písní. (Několik přeložených hymnů ze Svatojanského kancionálu ostatně našlo cestu právě i do našeho hymnáře.)

Ve třech případech však redakce hymnáře sáhla po nápěvech chorálních. Bez výjimky jde o hymny dnů z velikonočního cyklu: dva ze Svatého týdne (zpívané dále i na svátek Povýšení svatého kříže), třetí je překlad svatodušního hymnu Veni Creator Spiritus. Samé prominentní texty, známé a příležitostně zpívané i mimo své primární liturgické určení. Zároveň jde o případy, kdy buďto byl k disposici překlad básnickou formou dostatečně blízký latinské předloze, nebo byl takový překlad pro Denní modlitbu církve nově pořízen. Dva z těchto textů jsou (narozdíl od drtivé většiny hymnů v našem breviáři) nerýmované.

• Korouhve královské jdou vpřed (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, nešpory) - chorální nápěv podle Rohova kancionálu, f. C XI, od novodobých chorálních knih se při zachování hrubých kontur výrazněji liší (srov. AR1912 s. 340)
• Kříži věrný, ze všech stromů (Svatý týden a Povýšení sv. kříže, ranní chvály) - úryvek z pašijového hymnu Pange lingua gloriosi proelium certaminis (srov. AR1912 s. 344) na nápěv božítělového Pange lingua gloriosi corporis mysterium (AR1912 s. 441)
• Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení, nešpory) - AR1912 s. 420

Olejníkovy Nedělní nešpory

(K nápěvům hymnů v této knize srov. též starší článek.)

Ze tří výše jmenovaných hymnů najdeme v Olejníkově vesperálu jen dva. I tady jsou oba opatřeny chorálními nápěvy. Nápěv pro Korouhve královské však je vzat do puntíku podle vatikánské edice, takže se od červeného hymnáře ve vícero detailech liší.

• č. 400/5 Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás (doba velikonoční po Nanebevstoupení) - AR1912 s. 420
• č. 711 Korouhve královské jdou vpřed (Povýšení svatého kříže) - AR1912 s. 340

Zelený hymnář

Mezi nápěvy k volnému výběru (s. 258nn) jsou zařazeny také dva nápěvy chorální:

• B1 Conditor (Creator) alme siderum, AR1912 s. 185 (nešpory v době adventní)
• B2 Te lucis ante terminum, AR1912 s. 48 (nedělní kompletář)

I zde jsou nápěvy reprodukovány beze změn podle Editio Vaticana. V obou případech jde o nápěvy striktně sylabické, které mají dobré předpoklady pro vzájemnou snášenlivost s různými texty. Nápěv hymnu Conditor alme siderum však je poměrně známý a patří k charakteristickým znělkám doby adventní, jeho zařazení coby universální nápěv k celoročnímu použití se proto nezdá příliš vhodné.

[EDIT 7. 12. 2024] Překlad hymnu Conditor alme siderum v zeleném hymnáři nefiguruje. Jeho nápěv se dá v době adventní použít pro hymnus ranních chval (Hle, z pouště zní hlas jasný dost), modlitby uprostřed dne a kompletáře. Ale sluší se říci, že to je toliko návrh, jak smysluplně využít omezený repertoár zeleného hymnáře. V latinských knihách taková recyklace známého nápěvu z nešpor oporu nemá, hymny ostatních hodinek tam mají nápěvy vlastní.

K nápěvům v červeném hymnáři

Hledíme-li na všechny tři zpěvníky společně, jasně převládá tendence použít odpovídající chorální nápěv tak, jak v latinských knihách leží. O to zajímavější je červený hymnář, který u dvou ze tří hymnů volí jinou cestu. To si zaslouží bližší pohled.

Kříži věrný, ze všech stromů: dva slavné latinské hymny sdílejí incipit Pange, lingua, gloriosi. Zde zpíváme přeložený úryvek toho staršího, pašijového, ovšem na nápěv novějšího, božítělového. Dle mého soudu by se daný český text dobře snesl i s nápěvem odpovídajícího latinského hymnu, ale zvolený alternativní nápěv je citelným krokem k lidovosti. Jednak je mnohem známější (božítělový hymnus se i ve farních podmínkách dosti běžně zpívá - i latinsky - při eucharistickém výstavu), jednak obsahuje mnohem méně melismat a postupů, které v repertoáru kostelních písní nejsou obvyklé.

Korouhve královské jdou vpřed nebere nápěv z latinských chorálních knih, ale variantu z Rohova kancionálu. V té ovšem provádí dvě drobné úpravy zjednodušující melodii třetího verše:

Srovnání: co červený hymnář v nápěvu z Rohova kancionálu mění
a jak se liší od vatikánské edice (zdrojový kód)

První se jeví především jako zlepšení spádu melodie a odstranění méně obvyklého postupu; druhá pak je nejspíš motivována foneticky, protože by melisma opakovaně vyšlo na jednoslabičná a nepříliš zpěvná slova (svět, krev, jsi, skon).

Ze srovnání nápěvu v hymnáři s nápěvem z latinského antifonáře se mi první jeví pro daný český text vhodnější. V latinském nápěvu opakovaně vychází vrchol melodie na poslední slabiku slova (korouhve, září, který, ...), což sice v českém chorálu není úplně smrtelný hřích, ale obvykle je vhodnější tím šetřit. Také ono pětinotové melisma v posledním verši zní v českém textu méně elegantně než v latině. Na druhou stranu to není tak, že by se latinský nápěv s daným českým textem opravdu hrubě nesnášel. Vkusně je spolu zazpívat beze všeho jde.

Co se dá říci o původu nápěvu v červeném hymnáři? Daný nápěv v české písňové tradici figuruje ve více úpravách a s různými texty. Variantami však zřetelně prosvítá společná výchozí melodie, podobná hymnu Vexilla regis, ale v několika rysech (mj. že k b vystoupá jen jednou, a to ve třetím verši) charakteristicky odlišná od novodobých římských knih. Onou výchozí melodií je melodie hymnu Vexilla regis z chorální tradice pražské diecése. Rohův kancionál pak je jedním z těch, které pro českou píseň používají nápěv hymnu Vexilla regis zcela doslovně tak, jak ho známe z diecésních liturgických pramenů (CZ-Pu I A 58, f. 68r; CZ-Pst DA III 17, f. 25v; CZ-HKm Hr-7, f. 294v). Nápěv hymnu Korouhve královské jdou vpřed v červeném hymnáři tak není prostě jen nějaký nápěv z české písňové tradice, ale máme v něm uchován kousek partikulární chorální tradice "Kostela pražského".

Souhrn

Červený hymnář a Olejníkův vesperál okrajově používají chorální nápěvy pro překlady široce známých latinských hymnů z velikonočního okruhu. Zelený hymnář dva nápěvy sylabického charakteru nabízí pro volné použití s hymny odpovídajícího metra, bez pevné vazby na text/příležitost.

Jako prameny nápěvů jsou z novodobých chorálních edic použity jen knihy s nápěvy Editio Vaticana (antifonář z r. 1912 a publikace přetiskující výběr z jeho repertoáru, jako je Liber usualis). Pokoncilní Liber hymnarius (1983) ze Solesmes reflektován není. Předpokládám však, že to víc než čím jiným bylo dáno špatnou dostupností nových chorálních knih ze Západu v době, kdy české hymnáře vznikaly (červený hymnář za normalisace, zelený krátce po Sametové revoluci). Příp. snad mohl hrát roli i ohled na to, aby se předešlo nutnosti vypořádat se s autorskoprávními nároky solesmeského opatství. (Dlužno přiznat, že to je významný důvod, proč se čerpání z moderních chorálních edic podle možností vyhýbám já.)

Kronika zmeškaného: září 2024

Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici - zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné, jednak mimořádné a jedinečné. Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo, ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic. Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem v krátké době stihl zmeškat.

V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala generální kapitula premonstrátského řádu. Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera (31. 7. RCH, 1. 8. RCH a NE, 2. 8. RCH). Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany, ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě. Úvodní verš, hymnus, responsorium, evangelní kantikum s antifonou a Benedicamus Domino jsou pravidelně latinsky, ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části v různých jazycích.

Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků, které nikdy nestudovali (nizozemština!).

13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou údajnou pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.

V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále o mimořádných zpívaných nešporách (nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky, které se v katedrále nešporami obvykle světí, a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce až v říjnu) instalován jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře. Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění duchovenstva zblízka i zdáli. O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné, že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou základních hudebních tvarů v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory) šlo o zpívané nešpory podobné těm z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz. Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem nebo na samém začátku nešpor.

Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace". Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.

22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí Melceliovy mariánské nešpory. Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické, ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami, nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení - jen modlící se církev.

Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava ve Staré Boleslavi. Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela, kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu, ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského vešel v nebeský). Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami tu v posledních letech nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci související s čerstvým rozšířením kapituly. Nešpor se kromě stávajících členů účastnili už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní. Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme, že není zpěvavá.

Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal první nešpory (a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád, že jsem tam nebyl). Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení, po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch opakovaně zaznamenaných v minulých letech.

Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal, a jako očitý svědek hlásím, že červeným deskám je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti sv. Václava podle Denní modlitby církve.

Až po pouti, 2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci. Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory, a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru, vč. charakteristických modrožlutých skafandrů. Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel někdo připravit pro danou příležitost. O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom, jak vypadaly. Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích, protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými prostory v areálu svatováclavské basiliky (kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky). Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.

Oficium při putování ostatků

Ve dnech 19. 10. - 1. 11. navštíví vybraná místa v naší zemi ostatky sv. Tomáše Akvinského. Pokud je mi známo, slavení oficia v přítomnosti putujících ostatků svatých není nikde soustavně upraveno. V roce 2016 však Kongregace pro bohoslužbu vydala notificatio k putování význačných ostatků blahoslavených (Notitiae 2016, s. 36-38). Část se týká právě jen blahoslavených, ale pokyny ohledně oficia jsou zcela obecné povahy, a platí-li i pro blahoslavené, je tím spíše třeba vztáhnout je na svaté:

Pro Missae et Divini Officii celebratione, textus (in variis linguis) adhibendi sunt iam approbati, aut, cum desunt, debent desumi ex respectivo Communi sive Missalis Romani et Ordinis Lectionum Missae sive Liturgiae Horarum; si vero textus iam approbati desunt, formularia quae in Communi exstant adhibenda sunt. ... i testi (in varie lingue) già debitamente approvati, attingendo per i mancanti al Comune corrispondente ...; in mancanza di testi già approvati, si attinge ai formulari del Comune.	Pro slavení mše a božského oficia se použijí již schválené texty (v různých jazycích), chybějící části se doplní z příslušných společných textů misálu a lekcionáře, resp. denní modlitby církve. Pokud schválené texty nejsou k disposici, použijí se formuláře ze společných textů.
(Latinský text sám o sobě je nejasný. Obě podmínkové věty i jejich konsekventy jsou skoro totožné a není zřejmé, jestli neříkají dvakrát totéž, a pokud ne, pak na jaké přesně případy se vztahují. Překlad se opírá o italskou verzi.)
Missa et Officium Beati nequeunt celebrari si, illis in diebus, celebrationes occurrant quae nn. 1-5 in “Tabula dierum liturgicorum secundum ordinem praecedentiae disposita” indicantur; si vero occurrant in diebus nn. 6-9 de dicta “Tabula”, Missa et Officium Beati, Episcopo dioecesano consentiente (cf. Institutio generalis Missalis Romani, n. 374), permittuntur. Diebus tamen dominicis (temporis Nativitatis et per annum), una tantum Missa in honorem Beati celebrari potest, dum aliae Missae et Liturgia Horarum de dominica esse debent.	Mši a oficium o blahoslaveném není možné slavit, pakliže na ony dny připadají oslavy, které jsou v Tabulce liturgických dnů pod čísly 1-5; jestliže však jde o oslavy pod čísly 6-9 řečené Tabulky, se souhlasem diecésního biskupa (srov. VPŘM 374) se mše a oficium o blahoslaveném připouští. O nedělích (v době vánoční a v liturgickém mezidobí) se však smí slavit jen jedna mše ke cti blahoslaveného, zatímco ostatní mše a denní modlitba církve mají být z neděle.

Tedy: v přítomnosti putujících ostatků se počítá se slavením (mše a) oficia o světci, pokud to připouští liturgický kalendář. Kalendářní hranice přípustnosti je narýsována restriktivněji než ve VPDMC 245 pro votivní oficia.

(Odiosa sunt restringenda, takže by se asi dalo argumentovat, že tato restriktivnější hranice platí právě jen pro ostatky blahoslavených a pro svaté se smí postupovat podle benevolentnějšího ustanovení VPDMC 245. Ale to ať případně dělá, koho by restriktivnější pravidla tísnila. Mě netísní a přijdou mi rozumná.)

Ze třinácti dnů nadcházejícího putování vylučují oficium o sv. Tomáši tři: dvě neděle v liturgickém mezidobí a slavnost Všech svatých. O svátku sv. Šimona a Judy (28. 10.) by pak byl potřeba souhlas diecésního biskupa.

ne	po	út	st	čt	pá	so
						19. 10.
20	21	22	23	24	25	26
27	28	29	30	31	1. 11.

Nic se nestanoví o tom, v jakém stupni se má oficium o svatém slavit, ale pokyny o doplnění vlastních textů částmi z commune mluví pro oficium odpovídající stupni, kdy se většina nebo všechny texty berou o svatém, tedy svátku nebo slavnosti.

Blízkou analogií jsou předpisy o zohlednění význačných ostatků svatých ve vlastním kalendáři kostela. Instrukce Calendaria particularia, čl. 11, pro takové případy počítá standardně jen s oslavou ve stupni památky. (Notitiae 1970, s. 348nn.)

---

Nový notový materiál s dominikánskými texty o sv. Tomáši Akvinském jsem připravil spíš u příležitosti než pro příležitost - že by z něj letos někdo zpíval neočekávám.

Přítomnost ostatků každopádně nic nemění na tom, že není legální, aby nedominikáni jen tak používali řádové liturgické texty, zvlášť když formulář památky sv. Tomáše Akvinského je standardní součástí Denní modlitby církve. Na druhou stranu se však dá očekávat, že v okolí ostatků svatého dominikána nebude nouze o jeho živé spolubratry - a tedy ani o příležitost zúčastnit se oficia slaveného podominikánsku.

Třikrát Dante

Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů římského oficia. Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala vlastní hymny k modlitbě se čtením (O Virgo Mater, filia) a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum). Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21) ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie, které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.

(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)

V českém překladu je (jen) první z nich zařazen v zeleném hymnáři (Panenská Matko, dcerou jsi), s určením pro společné texty o Panně Marii. Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.

Oba latinské hymny byly dále pojaty do formuláře památky Panny Marie, Matky církve, nově zavedené v roce 2018. Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu ranních chval svátku Narození Panny Marie, obsahující titul "matka církve".

(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy z nejnovějšího magisteria; hymnus jako takový je starobylý. - Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)

Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata existující verze ze zeleného hymnáře, jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie; pro překlad druhého se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let (Panno, ty hvězdou lásky jsi).

(Viz poznámky v uniklých podkladech ke schvalování textů biskupskou konferencí.)

V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera (Panenská Matko, dcero Syna svého).

Srov. italský breviář, který rovněž nepřekládá Lentiniho latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596) zařazuje přímo originální Danteho text, a to verše 1-21 v celku.

Trochu záhadně je tento hymnus opominut v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve figuruje od prvního vydání) a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího úplného vydání breviáře (2005). V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce. Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře (který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím, přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.

[EDIT 25. 5. 2025] V breviáři je za tímto hymnem připojena rubrika "Nebo, zpívá-li se, ...", odkazující na hymnus z commune. Opravdu tak jde o text, se kterým redakce breviáře počítala jen pro slavení bez zpěvu. Pokud vím, je to v Denní modlitbě církve jediný takový případ.

Překladatelských dublet je v českých textech oficia od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.