Ejhle, tři sloky, aleluja!

4.12.2022 1:45 | kategorie: Jiné | Komentáře

Když jsem na Facebooku zaznamenal existenci adventního zpěvníčku připraveného redakcí časopisu Duha (Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu), pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu, kvůli oné nečekané ukázce dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde (str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku). Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.

Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední době při sbírání staročeských chorálních antifon: písnička vzniklá dokomponováním dalších strof na melodii české parafráze antifony Absterget Deus ze společných textů o mučednících v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.

Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde uvádí antifonář Arnošta z Pardubic (ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází). A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství. Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst, že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.

Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem - krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová) devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje. Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv - ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují, jak se proroctví o světle velkém naplňuje - totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak na to má reagovat malý zpěváček: jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení se na cestu" má spočívat, patrně pan farář, paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou mravoučnou hrou). Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně, nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu: nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi vágní "naději nese". Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem, začínají Ejhle a končí aleluja, bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí ani z hlediska použitého jazykového rejstříku, ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.

Další obsah zpěvníčku, (včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech po písničce) tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré (Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt). Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit, že jsou zařazeny také písně figurující v červeném (Blíží se k nám doba smilování; Vítej, milý Jezu Kriste; Z hvězdy vyšlo slunce) i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.

U písně Blíží se k nám doba smilování by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře", ač by se slušelo uvést, že jde o píseň ze Svatojanského kancionálu, která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny převážně existující české duchovní písně. Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě ostatních výše jmenovaných písní. Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád, jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom, že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy: vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch, kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.

Ke staroboleslavskému oficiu svatováclavskému

23.10.2022 00:06 | kategorie: Ze života | Komentáře

Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, omezím se v textu na ranní chvály. I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory, ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako před dvěma lety, takže není co o nich více psát. Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor, ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv - možná právě s ohledem na preference předsedajícího, aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.


Už léta mi v hlavě hlodá otázka toho zvláštního formuláře, podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti ve Staré Boleslavi: proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava užívá místo jeho vlastních textů texty z commune o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu, odchylujícím se od Denní modlitby církve?? A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály (letos až od 7:00) byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby) distribuovány známé červené desky, bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby alespoň zběžně prolistoval.

Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4, se zadní deskou červenou a přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny do eurofólií. Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou. Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.

Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu pouti známému z dřívějších let: modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě v roce 2016 (přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala); první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny, jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem (pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky 2012, 2014), tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem, byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky (postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem) ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli - obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory z pražské katedrály.

Zpět k obsahu červených desek. Text je na protilehlých stránkách paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky. Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění Denní modlitby církve. (Zvláštním případem jsou hymny: vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě naprosto nejsou jejich překlady.)

Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé, ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich prostudování nebylo dopřáno dost času.

Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem. Ovšem v relativně krátkém čase mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se ke sfocení liturgických textů neodhodlal, neboť se mi zdálo málo vhodné, a takřka ihned po závěrečném požehnání desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?), protože bezprostředně následovala první ranní mše. Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo, co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti. Popravdě se neumím rozhodnout, jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.

Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím, jsem si utvořil následující pracovní hypotézu: Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako "Národní svatováclavské pouti") bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno - nebo přinejmenším bylo plánováno slavit - kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály, a to latinsky. České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad, umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá, ne jako text k recitaci. Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné, že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune. Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat. Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly místo latinských textů ty české a neoficiální překlad se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně se hodinky začaly slavit za účasti lidu, pro což se recitace v latině zdála těžko únosná, nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.

Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu: když předpokládá, že důvodem použití textů z commune byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi, jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci - jejichž latinskou verzi editor našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?

Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti s texty z commune místo vlastního formuláře svátku je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit. Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl, je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době, kdy by se toho už člověk nenadál. Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.

Dokončení antifonáře stále není na obzoru

21.10.2022 16:30 | kategorie: Projekt | Komentáře

Úplný český antifonář v knižní podobě je sen, který jde s projektem In adiutorium dlouho - původně sen bláznivý a hodně vzdálený tehdejší skromné realitě, později, s tím, jak rostl podíl textů pokrytých nápěvy, čím dál vážněji sledovaný jako cíl. V roce 2015 byl breviář nápěvy pokryt kompletně a o rok později jsem si s výhledem na toho cíle brzké dosažení zaregistroval doménu antifonar.cz. Dotažení celého repertoáru na jednotný standard kvality a následné vydání antifonáře tiskem se tehdy jevilo jen jako otázka času. Na jednoduchou dopadovou stránku jsem v dobrém rozmaru napsal, že by antifonář měl být hotov během tří let. Samozřejmě během tří let hotov nebyl.

Na nápěvech pro české texty oficia pracuji t. č. dvanáct let a je čím dál zjevnější, že antifonář je chiméra a dost pravděpodobně se k jeho vydání nedopracuji nikdy. Nejen že repertoár jako celek (čítající něco přes 2500 unikátních zpěvů) ještě nedosáhl přijatelné kvality, ale hrubé nedostatky (které se mi dosud nepodařilo odstranit, přestože o nich vím, mnohdy léta, a opakovaně se k nim vracím) obsahuje i samo jádro či srdce repertoáru, totiž zpěvy žaltáře a vlastní zpěvy "ohnisek" temporálu a hlavních dnů z jejich cyklů. Tedy ta vrstva českého antifonáře, které nelze nic odpouštět a která bezpodmínečně musí být opravdu kvalitní, má-li celý podnik k něčemu být.

Dvanáct let je v uměních, řemeslech i vědách doba obvykle dost dlouhá na dosažení velmi dobré, leckdy i mistrovské úrovně. Je zjevné, že já jsem se za těch dvanáct let ve skládání chorálních nápěvů pro české texty mistrem stát nedokázal, a dokonce ani kompetentním tovaryšem ne. Moje snažení je stále z velké části tápáním ve tmě, cestou pokusů a opakovaných omylů. Nějaké drobné dílo se jistě dá při troše štěstí provést i tápavě, ale šance dovést bez pevně osvojeného umění do šťastného konce rozsáhlý korpus zpěvů je mizivá. Úplně se snu o českém antifonáři vzdát nemíním a i nadále pracuji na jeho uskutečnění, ale asi je pravděpodobnější, že se ho nedožiji, a pokud přeci, tak spíš tak, že ho zdárněji a v mnohem kratším čase uskuteční někdo způsobilejší, než tak, že moje vlastní snažení dojde svého cíle.

České závěrečné mariánské antifony

19.6.2022 21:40 | kategorie: Texty | Komentáře

Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní: sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře (Alma Redemptoris Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli, Salve Regina), podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou modlitbu Sub tuum praesidium (která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala, byť ne jako antifona závěrečná). VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference schválily další závěrečné mariánské antifony.

Denní modlitba církve této možnosti využívá a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje o modlitbu Zdrávas Maria (které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží"). Vzhledem k její popularitě není překvapivé, že ji kromě českého breviáře najdeme v italském a pravděpodobně i v dalších.

Následuje rubrika Může se zpívat též některá z následujících písní a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám, pro něž breviář podává nový překlad, poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem, a to i za cenu věrnosti překladu. (Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)

V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno, je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce. Nejen hymnus, ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být předlouhá a neměla by mít refrén.

incipit latinský incipit vztah k předloze nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele Alma Redemptoris Mater strofický překlad (dvě strofy + extra verš) ne
Zdráva buď, Královno nebe Ave Regina caelorum strofický překlad ano
Buď zdráva, Královno Salve Regina překlad ne
Pod tvou ochranu se utíkáme Sub tuum praesidium překlad ne
Zdrávas, Maria Ave Maria překlad ne
Vesel se, nebes Královno Regina caeli písňová parafráze ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno Alma Redemptoris Mater písňová parafráze ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno Salve Regina písňová parafráze ano

Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem, že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze, ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější: i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy). Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění, zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší svou formou - místo dvou dvouverší má tři.

Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru) důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin a lidovým modlením. Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami. Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně podán nový překlad. Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže zavedené modlitby i v jejich lidovém užití jazykově aktualisovat, ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem. Breviářové znění Buď zdráva, Královno ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ (dokonce ani v rámci denní modlitby církve) nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.

Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval - byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky. Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů pro texty české prostě nelze. Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo), najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto, že je nikdy nikdo nebude zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny z těch cca 2000 antifon již zpracovaných! A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy, založené na snazších nápěvech latinských verzí, i pro všech šest závěrečných antifon. Pro ty, které figurují i v lidovém modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje. Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil pouze kancionálový text, protože písnička Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze, a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé kostelní písně by bylo divné.

Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve, přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho, že pak budou v rámci breviáře poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka. Mít extra překlad antifony Salve Regina, který se používá jen v breviáři a nikde jinde (zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl. Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru zasloužila být odsunuta pod rubriku Může se zpívat též některá z následujících písní a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem antifony Regina caeli - nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.

Změna řádu křestních nešpor na Strahově

13.5.2022 22:52 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Liturgie.cz zve tuto neděli na křestní nešpory na Strahov. To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu - a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!

K tomu, jak je znám, viz popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017, článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988), nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz (liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).

Na okraj budiž poznamenáno, že to, že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích. je podle všeho také změna relativně nedávného data. Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame, v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.

Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:

Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví podle nového pořádku. Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách v řádovém direktáři, která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje na Vesperale Praemonstratense – Supplementum, chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný řád křestních nešpor. Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.

Nová struktura

  1. v chóru:
    • Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
    • pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí (krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
    • alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor), pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum, ale od této praxe bylo záhy upuštěno); výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
    • kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
    • graduale Haec dies (úplné graduale s veršem) a aleluja, ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje (snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium; mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
    • Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
    • orace
    • V. Procedamus ad fontem aquae vivae. R. In nomine Christi. Amen.
  2. průvod ke křtitelnici: alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor) s žalmem 114; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do křestní kaple
  3. u křtitelnice:
    • hymnus Ad coenam Agni providi
    • epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
    • kázání
    • antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši jen podle potřeby paralelních akcí), někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
    • orace
  4. průvod ke kříži: alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus) s žalmem 113; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
  5. u kříže:
    • aleluja Dicite in gentibus
    • orace
  6. průvod do chóru: antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei - k němu viz starší článek) nebo jiný zpěv, procesí se vrací do chóru
  7. v chóru:
    • přímluvy z breviáře, Otčenáš
    • orace
    • požehnání
    • Benedicamus Domino

Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno, nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit. Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.

Srovnání

Při srovnání s křestními nešporami, jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších premonstrátských ordinářů, je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie, ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie; hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával; závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).

Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison) a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru. Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu přiřazen průvodu ke křtitelnici), ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii. Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor, jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus, druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá obřady u křtitelnice. Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace) a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy. Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta", který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor, byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.

Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí, přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu. V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111 a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 - pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)

Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice. (První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející žalm 114.) V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení (pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"), nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí římského oficia.

Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element, který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.

Závěrem

Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně. Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku "při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu" jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž - a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy, ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.

Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie, resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod "za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu". Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým předlohám a působí uceleněji.

A tím samým je o nemalý kus bližší i mému návrhu, jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.

Ze streamů Velikonoc 2021

14.4.2022 21:45 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani liturgie hodin nepřišla zkrátka (srov. první pandemické Velikonoce 2020). Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování jsem vytrvale odkládal, až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi. Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené, a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.

O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam prvních (v italštině) i druhých nedělních nešpor. První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu "slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva - jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem. Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány - po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám zejm. prokomponované antifony.

Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního. Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.

V rámci obřadů Svatého týdne ze Stodůlek dostalo oficium opravdu velkorysý prostor, částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí. Ranní chvály Květné neděle otevírá hymnus z červeného hymnáře. Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv, Benedictus se zpívá na chorální II.D. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře, totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,

Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka; charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění příběhu Zmrtvýchvstání). Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou: opakování refrénu mezi slokami je vynecháno, na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.

antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv, přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje. Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli. Velice podobný je pak i hudební tvar ranních chval neděle v oktávu, akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.

Ranní chvály Bílé soboty z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích jsou typickým výrazem její specifické tradice - s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám ("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"), se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity), a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho, co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.

Ranní chvály Bílé soboty z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus, všechno v Olejníkově zhudebnění. Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření, jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.

Ranní chvály Bílé soboty z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou. První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu, to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty - po přezpívání kompletní modlitby se čtením! Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani Vavrečkův katalog Olejníkova díla, který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné. Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09) někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk? (Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)

Strahovský klášter vysílal temné hodinky a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory") neděle Zmrtvýchvstání (srov. též starší článek), ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných bohoslužeb, obvyklém: zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih, ostatní texty česky.

Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia), jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit, že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.

Kratinký sestřih z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955) ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky (sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.


I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve, na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil při vyhledávání materiálu pro tento článek: Do rukou tvých, písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA. Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou formu.

Nápěvy dělených žalmů

6.4.2022 17:50 | kategorie: Projekt | Komentáře

Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118 (v septuagintním/vulgátním číslování), recitovaného v malých hodinkách, rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu, malých hodinkách a nešporách. Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů přinesla i do římského breviáře a reforma II. vatikánského koncilu ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek žalmy dělila již naprosto rutinně.

Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno na stejný nápěv, a podřizoval jsem se tomuto omezení při skládání nápěvů antifon - často za cenu značného úsilí. Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice. Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici nějakou oporu.

Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce zpívají vždy pod jedinou antifonou). Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě vydání Ordo cantus officii. Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru. Jako srovnávací materiál použijeme pouze žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.

Potridentské mnišské oficium

V potridentském mnišském breviáři (viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617) je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno (zásadně jen) na dva díly. Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu) na konci každého dílu připojí doxologie (Rubricae generales, čl. XXII), ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou. Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm jen jedna.

(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na archive.org). S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory s dělenými žalmy, které jsou dvoje: čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.

Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou. Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal" naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů vlastní antifony měly - viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777 (např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150, na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152). V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt, nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy, ani tradičním materiálem - viz předmluvu. Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených žalmů jsem nenašel žádný.

Římský antifonář po reformě Pia X.

I římský antifonář z r. 1912 (online např. na archive.org) je antifonář jen pro denní hodinky. Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů) v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176). Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text, takže se podobné zhudebnění nabízelo. Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.

Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae, odkud je převzal i Sandhofe pro své Nocturnale Romanum (online na GregoBase). I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů - jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě, pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou - na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním třetím nokturnu.

Římské oficium po II. vatikánském koncilu

Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let, z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů dosud vyšel jen hymnář (11983, 22019), nešpory (2009) a ranní chvály (2020) pro neděle a svátky. Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán na Ordo cantus officii, "telefonní seznam", podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat napříč edicemi a prameny.

Ordo cantus officii 1983

Online je jak samotné Ordo cantus officii (alternativně též v online archivu věstníku Notitiae, č. 204-205/1983), tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz tomu zasvěcený web.

Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm, kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona jako v breviáři, v modlitbě se čtením se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona. Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu, ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou, podobně jako v mnišském oficiu. (OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115 učinilo normu.) Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.

V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly zpívají na stejný nápěv (T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne), z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912. V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický, ale antifony jsou alespoň stejného modu (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).

Zkratky: T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře; ne, po, st, pá = dny v týdnu;

Ordo cantus officii 2015

Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna), ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu antiphonale.net, jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.

OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává vlastní antifonu, stejně jako breviář. Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho. V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu na stejný nápěv (T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne). V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení). Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal, protože to nepovažuji za směrodatné.

Závěr

Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr: ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou. A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii, kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného historického materiálu z různorodých zdrojů, ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X., kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly. Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami) složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv, není to něco, co by se mohlo odvolávat na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.

Nešpory s žehnáním nových tapiserií, České Budějovice

20.3.2022 1:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ, zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané související události ze Starého a Nového zákona. Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec pro něco dalšího.

Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout ze záznamu. Pro lepší orientaci v něm základní osnova:

  • 10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
  • 14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
  • vítání a pozdravy
  • 17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
  • 19:16 první antifona a žalm
  • 22:12 druhá antifona a žalm
  • 26:02 třetí antifona a žalm
  • 29:35 krátké čtení
  • 30:55 promluva M. I. Rupnika
  • 1:06:42 responsorium
  • 1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
  • 1:14:57 Magnificat
  • 1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
  • 1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
  • 1:29:55 požehnání; Salve Regina

Liturgický formulář byl (jak 18. března večer ani nešlo jinak) z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo (tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu). Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání tapiserií tak zůstalo zcela vnější: liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj) se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti. Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.

Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý: úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu nedělního/svátečního chorálního nápěvu, podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já, ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi kůrem a biskupskou katedrou. Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince. Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv (Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G. Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný nápěv na způsob žalmového. Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.

Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení toho, co bylo čteno" (VPDMC 47). P. Rupnik mluvil hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky) v širokých biblických a patristických souvislostech, a i přes různé zádrhele v tlumočení to je promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí. Následovalo responsorium (jako by promluva nějak patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých obrazů svěcenou vodou. Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod, kůr za tím účelem vytasil výběr veršů z "Hymny velkého jubilea" - snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."

Závěrem si neodpustím dva hejty. Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc). Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém, leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár slokách či verších odposlechnou. Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se zkraje nepovede, není kdy napravit. Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv široce známý. A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy. (Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.) I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce, pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.

Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat dvě předsednické intonace (zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat), přijde mi jako samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný, celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat (vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá), a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu: někomu stačí udat tón, někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval choralista přímo v chóru. Intonace celebranta musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace neskončila jako tápavé improvisační cvičení, ani jako osamocený výkřik, na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.

Antifony o svatém Auraciánovi

13.3.2022 22:05 | kategorie: Jiné | Komentáře

V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery, veřejně se tam nekoná (když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra) ani ta modlitba se čtením a ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá VPDMC 210.

Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil, pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor) viz starší článek.

A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice! řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců! malý chór v kapli sv. Anny!) liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím bohoslužebným provozem ani zdaleka využit. A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu, která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.

Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo. Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom, jak se tam konají velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách, a co by se při něm zpívalo.

Sv. Auracián v klášterním kostele (alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky. Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by, jakožto patron města a místní světec, v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku. Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské, která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála (a dodnes nepřeje), a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky chová, snad nikdy neměl žádné vlastní zpěvy pro mši ani pro oficium. (Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.) Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné, zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?

Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době, když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce (majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím): dvojlist menšího formátu, nadepsaný De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono, obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon. Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století, tuto dataci podporuje i papírenský filigrán. Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé) kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének, zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky, nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace. Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j, užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až) do 50. let 20. stol.

Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele zde nabízím:

De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono

transkripce s českým překladem

Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi, na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko, než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.

Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom, kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář, a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený - každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici. Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře, ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae). Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány s žalmy.

První tři antifony jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné, zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější. Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované. Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.

1. Aeterni Verbi Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci. Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým (Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova) a ještě nesouladnější dojem vyvolává volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe". Od ostatních antifon se liší také absencí zřetelných aluzí na biblické texty. Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla nad obsahem: slova jsou vybrána tak, aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.

2. Aurum et argentum Docela pěkná krátká antifona osmého modu. Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru. Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak, aby mu slušely ke jménu. Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak použít o každém světci, který aurum et argentum ... non amavit. Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit" je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.

3. Super aurum je antifona podobného charakteru jako předchozí. Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou, prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi zárodek nedokončeného liturgického formuláře, pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony. I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena ze Žalmu 18, 11.10.

4. Auratiane, miles Christi Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší, jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia. Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána (1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu, 1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše) jako terminus a quo vzniku našich antifon spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily. Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu jejich zbytky vydržely až do poloviny 19. stol., takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci, a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických textů nic neslýchaného.

Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova": vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti "prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje bojovné/sportovní metafory z 2 Tim 4, 7.

Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší "nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus". Mohlo by jít o ablativ absolutní (když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami), ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu, což je nezvyklé. Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní, ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem nobis ... adiuva (nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami). Tedy o hrubku, protože sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu nebo německého jemandem helfen - váže zásadně s akusativem. Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické vzdělání.

Pozoruhodný je i hudební tvar antifony. Po prvním dvouverší charakteru oligotonického se nápěv mění ve striktně sylabický. Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního a hudebního - viz např. "adiuva" či "fidem firmiter servare". (V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.) Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu, což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.

5. Vere beatus es Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv "vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem duchovním boji, Vere beatus es ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním boji, slovy Ef 6, 16-17. Za zmínku možná stojí, že když autor antifony z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral (jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii: světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem, ale (bez přílby a) bez štítu.

Antifona Vere beatus es se mi jeví jako z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci v plném slova smyslu liturgické - vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti vůbec nic nevíme.

Když jsem úvodem napsal, že "jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici," teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat: jistě nejde o komposici typu liturgického formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu, přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu: skládá se ze dvou skupin po dvou antifonách, sdílejících podobnou formu i téma: dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství, dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné, vystavěné kolem motivu "vojína Kristova". Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky osamoceně a je snad jakousi dedikací, obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají: "nostras voces suscipe."


Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá, zeptal jsem se na ni majitele rukopisu. S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli "iuri proprietatis mortuus sum," tedy prohlášení, že se na ně v otázce autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak, jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá tuto interpretaci podporovat.

Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly, protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů (navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána, patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval a dva roky bydlel.

Spravedliví se radují

1.2.2022 03:12 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve, zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp. jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj. Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy modlitby se čtením a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.

Má tkzv. "kněžský" breviář oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením - ještě nějaký další exklusivní obsah? Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si. Až jsem si během ranních chval všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích chybí responsorium Spravedliví se radují, které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu pro společné svátky více svatých. Jak to?!

Zpěv po krátkém čtení

O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]

O více svatých:

O. Spravedliví se radují * a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí * a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.

(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)

Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře. Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo, že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic. Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách společných textů o svatých mužích prostě není. Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání (DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971; editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě) pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani postně-velikonoční ne.

To, že responsorium Spravedliví se radují chybí v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve (není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného, popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku "o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční", radši to responsorium úplně vynecháme). Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí extra responsorium pro svátky více svatých, příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci, ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné, právě ono singulární? Jistě to není obsahem, protože text responsoria Spravedliví se radují neobsahuje nic, co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích, v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem připravit i velikonoční varianta s aleluja.

Když je řeč o velikonočních variantách responsorií, nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů responsorií ranních chval a nešpor pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím latinským výrazně ukecanější - až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty), když se pro ty dlouhé české texty použije, nejednou napnut daleko za meze své elasticity.

Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní, vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých, pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích, nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože commune sanctorum je vždy koncipováno tak, aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá, ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli ostatkům v něm chovaným.

Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to, že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci (resp. jeho latinského ekvivalentu) hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě. Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly (doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji jsem to četl u Campbella, příp. u Bugniniho). A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat biblické texty v singuláru i o svátku více světců), ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době, kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.

Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem dosud předpokládal.