Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

10.6.2019 11:31 | kategorie: Texty | Komentáře

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)

Temné hodinky budějcké

20.4.2019 02:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně postrádal: veřejně slavená modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210. A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních "temných hodinkách", letos tu prvně slavených v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.

Slavily se tu jen páteční a sobotní ("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer. (Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960 věnované speciálně "temným hodinkám": "Si Officium peragatur in choro vel in communi, Matutinum non anticipatur de sero".) Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky Bílé soboty. Podle rozpisu na webu fssp.cz jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály: tři oficiálně se tvářící dámy v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela. "Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané." Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily: bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.

Svižným krokem jsem tam dorazil stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav, na temné hodinky už bylo všechno připraveno. Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel liturgický průvod a hodinky se konaly coram sanctissimo. (Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem "temných hodinek", ale budiž.)

Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy, bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení. Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři, takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních, jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat skutečnosti. Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.

Neobešlo se to (jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel, a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně) bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu. Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii dávaly tušit, že z neznačkovaných textů, což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch, kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré. Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E se třemi přípravnými slabikami a melismatem na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice. Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat na prstech. (Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných latinských textů natrénované víc, než kdokoli z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také vícekrát ztratil.)

Na ceremoniích se silně podepsal trvající výstav. V presbytáři se nesčetněkrát (lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo před monstrancí na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.

Když po Christus factus est všichni poklekli a recitovali žalm Miserere, běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo, ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm: "pre-1955"!

Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel kompletní veřejně slavené tenebrae. Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště, já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji překládanějším částem breviáře, takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno vybavit některým z řady překladů (Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů? Hejčl? Viz katalog v příloze pisatelovy dimplomky) a sledovat texty v mateřštině. Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.

Předkoncilní překlady z breviáře - zveřejněno

31.3.2019 16:04 | kategorie: Jiné | Komentáře

Hrstce věrných čtenářů i náhodným návštěvníkům se s radostí dává na vědomost, že dříve avizovaná diplomová práce o předkoncilních českých překladech z breviáře byla včas odevzdána a ode dneška je volně přístupná v úložišti theses.cz:

"Hodinky církevní." České překlady z Římského breviáře 1800-1971

Práce není tak kvalitní, jak bych si přál, a výsledek je tím smutnější, čím větší je jeho nepoměr k množství vynaloženého času (od začátku září do konce listopadu jsem byl bez práce; velkou část toho období jsem věnoval právě diplomové práci, jejíž základy jsem ovšem začal klást již během léta). Ale i tak ji považuji za hodnotný příspěvek k dějinám bohoslužebného života českých zemí i (jednoho malého výseku) novodobé katolické literatury - především v tom ohledu, že z dosud nepřehledné masy drobných tisků dělá uspořádaný a v hlavních rysech popsaný soubor, v němž se dá orientovat a s nímž se dá dále pracovat.

Zveřejněny jsou i zdrojové kódy sazby spolu s celou historií jejího vzniku. Zajímavé by mohly být jednak jako ukázka technických řešení pro kolegy z TF JU, kteří by uvažovali o sázení závěrečné práce v LaTeXu, jednak pro toho, kdo by chtěl pracovat s daty, na nichž práce stojí (katalog pramenů, incipity žalmů, tabulka svátečních formulářů), protože jsou tam ve strojově čitelných formátech a se skripty, které z nich generují jednotlivé části práce. Pokud jde o dostupnost a zpracovatelnost dat, má práce značné rezervy. Až na to budu mít víc času, rád bych se porozhlédl po vhodných standardisovaných formátech, do kterých by bylo vhodné data pro lepší přístupnost existujícím nástrojům převést, a zvážím i nějaký způsob interaktivní (a s objevováním dalších pramenů aktualisované) webové presentace.

Příští rok

9.12.2018 00:40 | kategorie: Projekt | Komentáře

Na konec akademického roku směřuji (alespoň zatím) závěr svého magisterského studia teologie. Donedávna jsem zamýšlel podat si ještě letos přihlášku na postgraduální studium liturgiky a - budu-li přijat - na magisterské studium plynule navázat doktorským, pravděpodobně v Olomouci. Už v říjnu jsem psal, že (a proč) teď z (latinského předkoncilního) oficia zpívám jen ubohý zlomek a na českých antifonách a responsoriích nepracuji vůbec, protože to v mém podání vyžaduje "svobodu dlouho volně hlučet", které se mi v pokoji s dvojími sousedy za tenkými zdmi zoufale nedostává. Protože už si nedělám iluze, že v příštím universitním městě seženu bydlení mým hudebním aktivitám výrazně více přející, naléhavě vyvstává otázka, co bude s rozpracovaným projektem českého antifonáře.

Nechci antifonář nechat navždy nebo na další dlouhá léta nedokončený a vyhlídky na jeho dokončení během studia nevypadají příznivě. Proto jsem se předběžně rozhodl, že doktorské studium o rok odložím, pronajmu si někde vhodné obydlí (snad něco jako co možná levný malý volně stojící dům - důležité je, aby se tam dalo muzicírovat i několik hodin denně a nikoho to neobtěžovalo) a budu se vedle zaměstnání snažit během toho roku udělat na opravě zpěvů co nejvíc práce. Nemám žádnou představu, kolik toho stihnu, ale výstupem by měl být alespoň nějaký větší smysluplný celek - třeba úplné oficium všech nedělí, slavností a svátků Páně.

A když to skončí fiaskem a ani po "roce volna" (přinejmenším od školy) nebudeme liturgicky použitelnému českému antifonáři o nic blíž, bude se říkat "to je ten pošetilec, co si udělal 'rok volna' na skládání českých chorálních antifon, i když to neuměl"; já budu vědět, že jsem na neúspěšný hudební projekt vynaložil všechno, co rozumně vynaložit šlo, a napříště se budu věnovat pracem, pro něž jsem způsobilejší.

Od sousedů (skoro) ticho

8.10.2018 20:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

V Českých Budějovicích jsem rok. Pohled do historie aktualisací ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější, i když už předtím došlo k citelnému útlumu. Loni touto dobou jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení, aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo. (Srov. titul tehdejšího článku "Od sousedů chorál".) Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty ve starší cihlové zástavbě. Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel, ale po akustické stránce jsem si nepolepšil. I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol., od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo. Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl. To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí" (o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají oba sousedící domy každý svou vlastní).

Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci by bylo nemravné. Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů, na mě v posledních měsících dolehla ještě víc, a přestal jsem zpívat i nešpory. A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)

Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho, co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným. "Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům." "A nejlépe někde v pustině," dodávám já. Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi" (i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé, v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet mohl, ovšem všechno nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci) nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt" s trochou akustického tuningu, ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt (ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé nadšení pro masivní odhlučňovací opatření. (Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)

Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe, že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně není nic špatného - "můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také, nebo se sami akusticky odizolovat" - ale tuhle možnost nevidím jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému "akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium do konce silně závisí.

Na sv. Bernarda ve Vyšším Brodě

20.8.2018 23:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard. Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře. Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech, přirozeně vedly včera na poutní mši do bývalého kláštera Zlatá koruna, a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory do Vyššího Brodu.

Nešpory byly celé zpívané. (Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo sváteční výjimka.) Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal (což je ovšem nevědomost zaviněná), a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen - mj. extrémně prostou mediací prvního modu, tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je jakoby nové initium, zpívané po ní.

Celkově byly nešpory odzpívány důstojně. Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?), zbytek chóru spíš tiše přizvukoval. Protože jsem si připravil a s sebou přivezl noty (na sledování, ne na zpívání), neušlo mi jedno citelné zjednodušení: všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou - totiž pod první "Viae viri sancti". Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat "Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já, skrývá nejednu intonační past. (Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední, kdo by mu to mohl vyčítat.) Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po. (Na to upozorňuji, protože je to divné. "Duplikování" antifon v řádu tradiční nebylo, a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.) Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách (trapistický hymnář z r. 1909, hymnář přímo z Vyššího Brodu): na poslední slabice bylo punctum c nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)

[EDIT 21. 8. 2018] Myslí se na poslední slabice každé strofy. Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář CZ-Pu XIII.A.12 (Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn. Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední melisma předposledního verše každé strofy, které je položeno o slabiku dříve.

Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád, že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti, a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost toho využít.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

4.8.2018 01:12 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

[EDIT 24. 12. 2018] Doplnění přehledu: I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti sv. Mikuláše. Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12., první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"), které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.

Předkoncilní překlady oficia do češtiny

15.7.2018 22:55 | kategorie: Jiné | Komentáře

tl;dr Sice jsou prázdniny, ale opravených not ani čteníhodných článků nepřibývá; místo nich nabízím akorát novou dávku výmluv a vyhlídku na další tematicky spřízněné čtivo.

Když jsem tady v roce 2012 psal o částech oficia v 19. a první polovině 20. stol. přeložených do češtiny a zpívaných v některých farních kostelích o nedělích a svátcích jako "odpolední pobožnost", už tenkrát se mi to téma líbilo a zdálo se mi vhodné ke zpracování v rámci diplomové práce. Já sám už jsem ale tou dobou měl zadané téma jiné, neméně zajímavé, ve kterém jsem se další dva roky plácal, neschopný ho zpracovat (ani včas vzdát a vyměnit za jiné), až mi (pokud jde o přežití podle zákona o vysokých školách) v létě 2014 srazilo vaz. Mezitím se uvažovalo, že by na "lidových nešporách" mohl pracovat některý diplomand jednoho z mých schopnějších bývalých kolegů, ale to se až dosud nestalo. A že už jsem zase téměř zpátky tam, odkud jsem se před čtyřmi lety zřítil, dal jsem se do zpracování tématu sám. Ujistil jsem se, že se téma stejně psatelné i psaníhodné jeví i zdejší vyučující liturgiky, a podle hesla "co se nenapíše o prázdninách, to už se nenapíše nikdy" (prof. Weis) jsem se pustil do psaní. Aktuální smělý plán je, že bych diplomovou práci o předkoncilních českých překladech částí oficia mohl obhajovat již příští léto. Tedy za předpokladu, že v září dobře dopadne obhajoba bakalářské práce o novodobých latinských překladech žaltáře.

Ohledně připravované práce mohu slíbit, že bude ještě méně čtivá, než výše odkazovaná práce bakalářská, ač bude oproti ní celá dobře srozumitelná i bez znalosti starých jazyků. Hlavním cílem je sebrat alespoň velkou většinu dochovaných památek žánru "lidových nešpor" a utřídit je. Již delší dobu totiž vím, že velká část těchto tiskovin jsou více či méně upravené reprodukce malého množství základních typů, což na první pohled nepřeberné množství publikací umožňuje uspořádat do přehledného systému. Důležitým výstupem budou vedle katalogu zpracovaných pramenů také pomůcky pro snadné určení, zda případný nově nalezený nezpracovaný pramen patří k některé již známé skupině.

Samozřejmě nebude chybět "liturgická pitva" všech významnějších pramenů; z mého pohledu zvlášť zajímavé jsou případné vztahy jednotlivých českých překladů k pražskému nebo olomouckému provinčnímu propriu. Také jsem zpracoval nebo budu zpracovávat několik hudebnin, o kterých jsem již delší dobu chtěl napsat článek sem na blog, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Zkrátka - čtivé to nebude, ale zajímavé možná pro několik podivínů alespoň trochu ano, kteréžto tímto prosím o poshovění, když obsah tohoto webu i nadále zanedbávám.

Bibliografická metadata

29.5.2018 19:20 | kategorie: Web | Komentáře

Delší dobu mi v hlavě leží otázky, jak na webu nejlépe citovat a jak to internetové citování usnadnit. Na první pohled by se mohlo zdát, že citace s těžkopádnými bibliografickými záznamy patří do "papírového věku", a když dnes jeden internetový zdroj cituje druhý, místo citace dobře poslouží prostý hypertextový odkaz. Ve skutečnosti to ovšem tak jednoduché není. Pokud se jako jediná reference na citované dílo použije jeho URI, je v delším časovém horizontu ohrožena integrita citujícího díla, protože citovaný zdroj s nemalou pravděpodobností časem zanikne nebo změní adresu. Trvanlivá citace i na internetu nutně obnáší nějakou formu zkopírování bibliografických metadat do citujícího díla (nebo nahrazení přímého odkazu na citované dílo nějakým trvanlivým identifikátorem, např. odkazem do bibliografické databáze s garantovanou trvanlivostí záznamů a jejich adres - ale to je zatím možnost spíš hypotetická).

Když jsem před delší dobou blog doplnil o generování bibliografických záznamů a strojově čitelných metadat ve dvou různých formátech, spíš než o praktické opatření pro dobro uživatelů šlo o formu "přemýšlení nahlas". (Články z webu In adiutorium samozřejmě nikdo soudný necituje, a když přeci, tak tak sporadicky, že pro to není potřeba programovat podporu.)

Nedávno jsem se na stará kolena zaregistroval na Wikipedii a začal pomalu pracovat především na kultivaci existujících českých stránek týkajících se oficia. Narcismu ne zcela prost, do jednoho hesla jsem vpašoval i citaci dvou článků z tohoto blogu. Wikipedie umožňuje automatické generování bibliografického záznamu pro článek na základě jeho URL. To mě samozřejmě zaujalo a hledal jsem, jak to funguje.

Za generování citací je zodpovědné MediaWiki rozšíření Citoid; to se zase spoléhá na službu Zotero. Dokumentace má tendenci svést čtenáře k domněnce, že pro každý internetový zdroj, který má být skrz Citoid citován, je potřeba naprogramovat Zotero "translator" (kus kódu, který díky znalosti struktury stránky nebo nějakého interního API webu umí bibliografické údaje extrahovat). To by pochopitelně pro malý a bezvýznamný web, jako je ten náš, nemělo smysl. Ve skutečnosti však Zotero při dobývání metadat z internetového zdroje, pro který nemá speciální "translator", zkouší použít výchozí, které hledají metadata podle několika rozšířenějších standardů.

Jednoduchý standard, umožňující opatřit každý článek strojově čitelnými daty podporovanými co nejširším spektrem nástrojů, je přesně to, co jsem si vždycky přál. Proto jsem si po zvážení možností jeden vybral a implementoval ho: DC-HTML, metadata podle iniciativy Dublin Core, zakódovaná přímo v (X)HTML dokumentu jen pomocí tagů link a meta. Nejen automatická citace na Wikipedii teď díky tomu umí z článku kromě titulku zjistit i autora (jak si žádá již zmiňovaný narcismus) a datum a čas vydání.

Vstupní průvod ke slavení liturgie hodin

1.5.2018 23:17 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí: jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin? Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.

Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce, protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše) vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou přípravou k němu, která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále). V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193, kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu, bez jakéhokoli dalšího upřesnění. Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení, kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.

Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko, přijde vhod on-line dostupné Caeremoniale episcoporum v italštině.

Bez průvodu

V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne. V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává, neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá liturgická akce (průvod), kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.

Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém kontextu, nebo tam, kde jsou všichni předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie hodin předcházela nějaká pobožnost.)

Průvod bez doprovodu

Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá. Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou. Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu krátká a počet přesouvajících se osob malý. (Srov. co bylo zdokumentováno v Kájově.)

Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie hodin po celé Velikonočním triduum. Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé, popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu. (Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace. Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok, jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo rámec liturgie hodin.) Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.

Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také starší článek, věnovaný dřívější praxi slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.

Instrumentální (varhanní) doprovod

Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici i na autoritu odborníků. Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy, ale na kvalifikovaný rubricistický názor) předepisuje vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.

Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.

Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních nešpor stanoví, že "varhanní hudba doprovází průvod během vstupu, avšak píseň se nezpívá". (Bez odvolání se na autoritu.)

Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.

Může jít o "varhanní improvisace, ať už založené na charakteristických melodiích dané liturgické doby, nebo zcela abstraktní" (tak ze své praxe doporučuje A. Calabrese). Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura, k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.

Zmínku si zaslouží praxe obvyklá v pražské katedrále, kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně doprovází ustálená znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka. Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.

Píseň

V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.

Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:

  1. přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
  2. přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
  3. zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)

Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty, které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují, že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou, které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí (srov. VPDMC 42). Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.

Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání: Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie. Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura hodinky by zůstala nedotčena. Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje, aby se některá část hodinky odbývala za pochodu (srov. starší článek ke křestním nešporám), takové řešení nemá v tradici římského oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka od začátku až do konce odbývá v chóru. Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu. (V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu, takže to nebylo ani technicky možné.) Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu hodinky snad o malý kousek lepší.

Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní (podle jedině přípustné varianty 1), leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat, protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně na stejné nebo velmi podobné téma. Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce a hymnus latinský, nebo naopak.

Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie: přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší, ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji responsoria vzatá z matutina. To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky) a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor, stejně jako orientaci v latinských textech (česká responsoria modlitby se čtením zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou) a hudebních pramenech. Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat, formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.

Lucernarium

Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení, které po hudební stránce bývá podobné předchozímu, ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný: vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah, když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo - jako symbol Krista, který je světlo světa - a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru a třeba i v celém kostele.

Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu). V římském ritu jde o cizorodý import. Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat, nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi), jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu křestních nešpor.)

V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc. Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto webu cizí.

Závěr

Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí. Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193, s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde o hudbu instrumentální, či o zpěv. Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují v příklonu k první variantě. Jednou z representativních aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále. Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný, když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl (nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.